Začnu tedy pěkně od podlahy. Každou sezónu nachytám přes 1000 okounů. Vezmeme – li v úvahu, že chodíme s mým dlouholetým kamarádem společně a on jich nachytá přibližně stejné množství jako já, projde nám rukama celkem slušné množství ryb. Nebudu si hrát na nějakého ortodoxního pouštěče a otevřeně říkám, že si nějakou tu rybu sem tam odneseme. Máme ale svá nepsaná pravidla a tak dbáme dost nekompromisně na to, aby se brali jenom dostatečně velké ryby, aby se s rybou zacházelo co možná nejšetrněji a k tomu ještě spoustu jiných dalších pravidel a zásad. Já mám ještě jedno pravidlo navíc, na kterém jsem si docela dost zakládal a vždy jsem na něj byl i dostatečně pyšný. Protože při mně občas sv. Petr stál a dopřál mi nějakou trofejní rybu, už při svém prvním čtyřicátníkovi jsem se zařekl, že každého který bude mít 40 cm a více pustím. A to je to, o co tu jde.

Zpočátku jsem s tím neměl žádné problémy a bez mrknutí oka jsem každou rybu vrátil zpět do vody. Některé ani nemám vyfocené, některé tak, že to zase není zveřejnitelné, protože kvalita snímků připomíná spíše špionážní záběry. Jiného jsem zase vezl od vody domů, abych ho vyfotil, ukázal kamarádům a bez újmy zase odvezl zpět k vodě. Svého doposud nejdelšího mám zase dokonce zachyceného i při pouštění zpět do přehrady, kdy ho moje žena v tom nejvyšším stádiu těhotenství (2 dny před narozením syna) s obtížemi pokládá na vodní hladinu. Všechny tyhle ryby se vrátily odkud přišly a mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Zlom ale nastal v okamžiku, když mne známý požádal, abych mu nějakou pěknou rybu přinesl do akvária, které má v prodejně rybářských potřeb, kde pracuje. Přišlo mi to jako zajímavý nápad a tak jsem hned dalšího čtyřicátníka strčil do kbelíku a vyrazil s jasným úmyslem. Jenomže bylo horké léto a ryba transport nepřežila. Byl to můj první čtyřicátník, kdy jsem porušil pravidlo a rybu nevrátil zpět. Napodruhé se ale transport zdařil a „bivoj“ se stal v akváriu slavným a byl miláčkem návštěvníků prodejny.

Letošní sezónu jsem měl opravdu úspěch a podařilo se mi přelstít 6 dalších okounů přes 40 cm. K něčemu takovému je samozřejmě nutná dostatečná porce štěstí, ale kromě toho dávám tenhle skvělý úspěch za vinu novým nástrahám, na které jsem začal chytat a již po několikáté jsem se přesvědčil, že to co ryby nemají okoukané, to je zajímá mnohem více než cokoliv jiného. O tom se ale rozpovídám snad někdy příště. V tuto chvíli jsem chtěl ale poukázat na to, že ani jeden z letošních okounů se nevrátil zpět do vody a já z toho začínám být čím dál tím více smutný. Určitě se ptáte: „co se stalo, že najednou takový obrat?“ Já sám nevím. Určitě to ale nebude kvůli masu, to vylučuji hned na začátku, protože s tím problémy opravdu nemám a navíc si pro zpestření jídelníčku mohu nachytat libovolné množství menších ryb. Možná, že je to honba za pěknými fotkami, protože foťák k vodě nosím opravdu vyjímečně. Jako pravý důvod ovšem vidím touhu po dokonalém zvážení ryby. Nikdy nekončící debaty na toto téma v rybářských časopisech, nebo na rybářských serverech to jenom umocňují. Jistě si říkáte, že by to přece vyřešila přenosná váha. Vždyť na trhu je tolik mincířů, ať už obyčejných až po digitální. Já jim ale příliš nedůvěřuji. Nevěřím tomu, že váha v rozhraní 0 – 20 kg dokáže zvážit dvoukilovou rybu s přesností na gramy. Domnívám, se totiž, že právě toto je příčina nesmyslných hodnot váhy udávaných u některých trofejí. Já raději rybu nechávám vážit v řeznictví, v kterém se zastavím na cestě od vody. Řekl bych, že zde je naměřená hodnota nezpochybnitelná. Přínos je tedy v tom, že mám celkem dokonalý a neoddiskutovatelný přehled o váze ryb.

Není to ale příliš velká daň? Má smysl zabít tolik trofejních kousků jen proto, abych si udělal ucelený přehled o tom kolik ryby váží? S tím se ale nabízí další otázky: Je opravdu takovou tragédií, odnést od vody rybu, která je zcela jasně na sklonku života a reprodukční věk má již dávno za sebou? Přežila by vůbec vrácení do vody, když po zdolání rybářem je zcela vyčerpaná a navíc mnohdy zbavená ochranného slizu podběrákem? Vždycky si přitom vzpomenu na docela otřesný zážitek ze Švédska, kde jsem viděl na dně neuvěřitelné množství „padlých“ štik a tam se přece jenom ryby pouští. I kdybychom vzali v úvahu choroby a zranění po napadení většími soukmenovci, zcela určitě jich bude většina padlých z důvodu souboje s rybářem. Říká se také, že kapitální kus by se měl vrátit už jenom proto, aby si ho mohli chytit i ostatní rybáři. Ano, v nějakém malém rybníčku možná, ale opravdu si myslíte, že v nekonečné přehradě je ještě nějaká šance na ulovení té samé ryby? Obzvláště po tak otřesném zážitku, který prožila? Já si myslím že ta šance je minimální. Proto jsem toho názoru, že jde především o naše ego. O vlastní pocit z toho, když rybu pouštíme a o to, jak budeme vypadat v očích ostatních kolegů.

Ať už jsou šance ryby na přežití jakékoliv, právě tohle jsou ty pravé důvody, proč bychom to měli dělat a ryby pouštět. Ten pocit kdy rybu pokládáte zpět do rodného živlu je neuvěřitelný. Je to mnohdy nezapomenutelný zážitek a je-li umocněn i nějakými pěknými fotografiemi, máte potom krásnou vzpomínku na celý život. Většina z vás určitě ví o čem mluvím. Ta možnost volby je na tom to nejkrásnější. Držíte rybu v náručí a je jenom nepatrný krůček na každou stranu. Ten krůček k vodě je právě to, co nás duševně naplní. Cítíte se jako by jste měli moc darovat život a to je opravdu silný okamžik. Popřemýšlejte o tom.

Já osobně mám v téhle záležitosti jasno. Myslel jsem na to tak intenzivně, že mě to donutilo k napsání tohoto článku. Možná jsem se potřeboval vyzpovídat, možná si zamést před vlastním prahem, nevím, ale na každý pád se vracím ke starým zvykům a od vody už čtyřicítku neodnesu. A vás prosím, udělejte to taky. Ukažte sami sobě, že proto aby jste si dali rybu k večeři si dokážete kdykoliv chytit nějakou normální velikosti a že nejste takový ubožáci, kteří proto, aby naplnili pekáč masem, musí zabít trofejní rybu. Garantuji vám, že ten pocit, když rybu pouštíte, je mnohem silnější, než plný žaludek a i mnohem déle vydrží. Ten kdo takovou rybu zabije jenom pro maso, je na tom opravdu špatně a obávám se, že takového člověka nepřesvědčí žádná slova a nějaké pocity při pouštění ho vůbec nezajímají. Ano, chápu že je tu také prastará touha lovce pochlubit ostatním. Ta je velmi silná a hraje nemalou roli, ovšem v dnešní době, kdy má foťák každý telefon, to není problém.

Nezbývá tedy než sáhnout si do svědomí a postavit sám sebe před otázky: „Co udělám s příští trofejní rybou? Mám vůbec zapotřebí jí zabíjet?“ Přemýšlejte o tom už teď, abyste v tom měli jasno, až ta chvíle nastane a nebyli jste tou otázkou zaskočeni. Postavme se k tomu čelem a buďme chlapi sami před sebou. Já osobně se už těším na dalšího pruhovaného staříka a už teď otevřeně říkám, že se nemá čeho bát, protože ho zcela jistě vrátím tam, odkud přišel. A vám o tom určitě napíšu.

S pozdravem Stanislav Brávek
„BASS“