Poprvé jsem s ním byla na dravčí zahájené loni na Dyji pod bulharským splavem. Moc jsem se těšila, ale byla jsem zklamaná hned v úvodu. To, že ryby moc nebraly by mi ani tak nevadilo. Horší bylo chování některých rádoby rybářů. Mnozí se chovali se jako čuňata, „zasáčkovali“ všechno, co se jim oběsilo na udicích a mazali domů! Jejich šílené chování mě od rybařiny neodradilo...



soustředění...


Letos jsem se opět nemohla dravců dočkat. V den „D“ jsme vyrazili ve čtveřici - manžel Jožka, syn Martin a kamarád Láďa. Tentokrát jsme raději zvolili jiný revír – velký jez na řece Moravě. Úderem čtvrté ranní jsme začali nahazovat. Hned prvním hodem jsem chytla slušného candáta, vzápětí i druhého, pak následoval první sumec v životě, bolen 75cm a parmy... Bylo to jako krásný rybářský sen. Nesmím zapomenout zmínit celou naši výpravu, protože i ostatní chytali opravdu hodně! Navzdory pesimistickým zprávám, že letošní zahájená nebyla nic moc, my byli navýsost spokojení. Ten den jsem si myslela, že už nikdy nemůžu být úspěšnější.


...nához...


Následující den manžel navrhl, že by mohlo být dobré zkusit pro změnu večerní a noční přívlač na sumce! Byla jsem pro. Přijeli jsme zase k řece, ale tentokrát jsme šli po proudu dolů. Je tam místo, kde sumci jsou. Začali jsme chytat. Čas ubíhal, a tím, kdo první zdolával rybu nemohl být nikdo jiný, než Jožka. Já na sebe byla nazlobená, protože záběry jsem měla, ale zasekla jsem vždy jako „baletka“ a ryby byly fuč! Říkám si, musíš se snažit! Kousek vedle přišli tři rybáři a má ženská ješitnost mě nedala, abych kazila jeden zásek za druhým. Naštvala jsem se, soustředila se a začala pořádně chytat!


...zdolávání.
Další hod, velká rána a byl tam! Sumec! Krásně jsem ho zdolala. Jožka mi ho u břehu vyháčkoval. Dalším hodem tam byl další! Znovu jsem si boj krásně vychutnala. Ale přiznám se, že jsem už žádnou rybu nechtěla. Bolela mě strašně ruka. Proto jsem začala házet jen tak laxně. Co čert nechtěl, za chvíli jsem měla zase záběr! Zdolávám třetího sumce a v duchu si říkám, že to mám snad za trest! Sama jsem ho navedla až ke břehu. Sumce jsme opět pustili. To už nastala tma a já se začala trošku bát. Stačilo malé zaškobrtnutí na strmém břehu a byla jsem ve čtyř metrové proudné vodě. Jožka také zdolával jednu rybu za druhou, ale právě při stmívání zmizel asi na půl hodiny po vodě. Musel následovat velkého sumce, který skočil na jeho wobler. Zdolal ho a pustil až 150 metrů po proudu. Dravec měl takových 150 cm. Muž přišel úplně vyčerpaný. Hned mi říkal, ať si pořádně sešteluji brzdu a pevně držím prut, jinak že mě může sumec stáhnout do vody. Nevím jestli se bál víc o náčiní, než o mě! Tma už byla fakt velká a já jsem držela prut tak křečovitě, jakoby měla přijít velryba! Náhle po jednom náhozu zase rána do špičky prutu! Úplně mě zamrazilo! Věřte nebo ne - další sumec! Nejdříve jsem hrůzou vykřikla, že ho tam mám... Pak jsem se uklidnila a ze tmy poslouchala manželovy připomínky typu: „Nervi ho tak! Víc povol! Přitáhni ho!“ Postupně jsem si vychutnávala nával emocí, který mě přepadl. Ty pocity, ať hledám slova jak chci, nemůžu nijak vyjádřit. Podařilo se mi sumce udolat a měl 90 cm. Ale oproti jeho předchůdcům mě připadal v té strašné tmě přímo obrovský! Byli jsme oba s Jožkou tak unaveni, že jsme raději rybolov ukončili. Když jsme přicházeli k autu, stanovali poblíž dva rybáři. „Proč nechytáte?“ ptá se manžel. „Na co, za celý den ani záběr!“ zní odpověď. A my na sebe jen šibalsky mrkli a vyrazili jsme domů. Té noci jsem jen těžko usínala. Připadala jsem si jako opravdový tichý blázen. Moc ráda se dělím o zážitek právě s vámi-rybáři, protože mé kamarádky nerybářky by tomu asi nechtěly rozumět a ještě by si pomyslely, že jsem „divná“.

A pro Vás, které doma manželka hubuje, že jste pořád na rybách, mám jedinou radu: Naučte je chytat ryby a máte to v suchu (nebo spíš v mokru?)!

P.FOLTÝNOVÁ - Hodonín

Tento a další články naleznete v srpnovém vydání časopisu KAJMAN