Václav Fikar, novinář a autor knih "Krokodýl Dandý: obludná štika z Jesenice" (2000 - beletrie) a "Přívlač na mimopstruhových vodách" (2004 - odborná) se narodil v roce 1973 v obci Podhrad u Chebu. Kolem vody se s prutem pohybuje již od svých pěti let a členem ČRS se stal v roce 1983. Mezi jeho oblíbené rybolovné techniky patří přívlač, feeder a plavaná. Od roku 1994 pravidelně přispívá do rybářských časopisů v ČR. V letech 2001 a 2002 obsadil 1. místo v západočeském žebříčku LRU-přívlač, v roce 2002 navíc získal mistrovskou výkonnostní třídu v přívlači. V roce 2002 také zakládá rybářský server Chytej.cz. V roce 2003 získal 9. místo s reprezentací ČR na Mistrovství světa v lovu pstruhů přívlačí v Itálii. Dále 10. místo v jednotlivcích na Mistrovství ČR v přívlači a nakonec 2. místo v západočeském žebříčku LRU-přívlač. Ve stejném roce natáčel úspěšný dokument o lovu dravých ryb v ČR na VHS "Ostře sledovaní dravci". V roce 2004 byl členem západočeského výběru, který se na Dyji stal mistry ČR v přívlači.

1. Vím, že tvůj nejoblíbenější způsob lovu je přívlač, tak se chci zeptat, jakou techniku přívlače a jakou rybu máš nejraději?

To je pravda, přívlač je skutečně mou nejoblíbenější technikou, i když velmi rád mám také feeder a plavanou, které mi dávají aktivní možnost lovit jiné druhy ryb a přicházet na kloub zase trochu jiným věcem a souvislostem. Abych se ale vrátil k přívlači, které jsem zasvětil převážnou část svého rybářského života... Na řekách a říčkách jsem si zamiloval ultralehkou přívlač, na velkých přehradách chytám rád z lodi za pomoci středních a větších nástrah štiky a další dravce. Pokud jde o ryby, mám jich oblíbeno vícero. Štiky, candáty, okouny a boleny nejvíce. Z nedravých pak líny, cejny a parmy.

2. Jaká ryba z těch, které Ti utekly, Tě mrzí nejvíc?

Bylo jich samozřejmě několik a na všechny si docela dobře pamatuji. Ať již na dvoumetrového sumce, který s námi (třemi kluky a jedním dospělým v pramici) cvičil zhruba před 20 lety na Jesenici, nebo na zhruba metrového bolena, který mi před šesti lety na Skalce urazil třinácticentimetrového wobblera v uzlu (ano, za chyby se platí). Nejvíce mne ale mrzí dvě kapitální štiky a jeden trofejní potočák. Události kolem první z těch štik jsem popsal ve své debutní knize “Krokodýl Dandý: obludná štika z Jesenice” z roku 2000, tu druhou jsem potkal a ztratil na Skalce. Připlula tiše jako stín za velkým woblerem Salmo až k samotnému břehu a doslova pod mýma nohama mi ho jako nic (i s 20 cm dlouhým lankem) ukousla! Zůstal jsem tam stát jako opařený a nevěřil vlastním očím. Bylo to poprvé a zároveň naposled, co mi štika ukousla wobler i s lankem. Těch 130 cm rozhodně měla, hleděl jsem na ní několik vteřin ze vzdálenosti 1,5 až 2 metry. Třetí krásnou rybu jsem ztratil předloni na Ohři. V místě s charakterem cejnového pásma a silně bahnitým dnem mne na dvojku rotačku překvapil potočák, odhadem něco málo přes 60 cm. Pět minut jsem ho krotil, brzdil a otáčel, pak se ale ze třpytky vymlátil. Tehdy jsem měl docela smolný týden, neboť o čtyři dny později jsem na Ohři prohrál souboj s parmou mezi 70 až 80 cm. S ultralehkým vláčáčkem a vlascem 0,12 mm jsem proti ní neměl šanci. Nakonec ale... tu parmu bych stejně pustil (proto mi tu fotografii mohla dopřát).

3. Chodíš na ryby raději sám, nebo s přáteli?

Jsem spíš vlk samotář, který se v prostředí samoty přírody lépe soustředí na vlastní lov, ale zároveň má také čas přemýšlet o různých věcech. Často proto chodím vláčet sám. Jsou ale chvíle, kdy jednoho člověka vedle sebe snesu a dokonce i uvítám. Má to nejméně jednu výhodu – hned na místě tě má kdo nafotit, pokud tedy něco zajímavého chytíš. Také při noční přívlači jsem raději ve dvou, stejně jako při výpravě na vzdálenější revíry. Příznivcem početnějších výprav nejsem.

4. Co říkáš na horní hranici míry ryb (i dravců) a celkově „chyť a pusť“?

Horní hranici míry? V souvislosti s dravci jsem o tom nepřemýšlel, opravdu ne. U kapra však tu „sedmdesátkovou“ hranici schvaluji. Stejně ty velké obludy už jsou prakticky nepoživatelné. Jsou opravdu jen pro fotografii a pro zážitek.
Myslím, že by v každém regionu mohly být jeden až dva menší svazové revíry s režimem chyť a pusť, tedy určené výhradně jen sportovnímu lovu.

5. Které ryby si ceníš nejvíce a jaký je tvůj nejsilnější zážitek z lovu?

Nejvíce? To je těžké, protože těch ryb, kterých si cením, je celá řada. Jsou to například tloušti přes 50 cm, uloveni ultralehkou přívlačí na proudné řece, bolen přes 80 cm nebo třeba štika 101 cm, vyvláčená v třeskutém mrazu a sněhu pouhé dva dny před štědrým dnem na Ohři – na wobler. Našel bych ale určitě ještě několik dalších, o kterých by se dalo hovořit. Třeba vloni při Západočeském přeboru v přívlači jsem na malebném říčním úseku svedl neskutečnou šachovou partii s tlouštěm velkým „jen“ 37 cm. Stál jsem na silném kmenu nad řekou a spouštěl pod něj marmyšku. Zpod kmenu náhle zvědavě vystrčil hlavu onen tloušť, přiblížil se tlamou na dotyk marmyšky a pět vteřin si ji takto prohlížel a očichával. Pak pomalu „zacouval“ zpět pod kmen. Já se nemohl ani pohnout, protože svítilo slunce a pohyb mého stínu na hladině by vše zmařil. Nemohl jsem udělat ani rychlejší pohyb nástrahou, abych rybu nepoplašil a nezahnal ji někam do úkrytu. Pomalu jako šnek jsem proto zvedl marmyšku asi deset centimetrů nad hladinu, chvíli ji tam nechal a pak ji potichoučku znovu spustil těsně pod hladinu. Tloušť opět obezřetně povyjel k marmyšce, chvíli u ní pobyl a pak opět zacouval zpět. Něco se mu nezdálo, i když jsem používal vlasec o průměru 0,10 mm. Nevím, kolik času uplynulo, ale vím přesně, kolikrát se to opakovalo: dvanáctkrát! Až poté můj soupeř lehce otevřel tlamu a marmyšku do ní nejistě nasál, aniž by se pohnul z místa. Prostě stál a koukal. A já ze své pozice neviděl, jestli mu marmyška v tlamě zůstala, nebo jestli ji při výdechu nevyplivl. Rychle jsem přemýšlel, jak na situaci zareagovat. V případě, že bych zasekl a on neměl marmyšku v tlamě, bych ho vyplašil a celá partie by z mé strany přišla vniveč. Nakonec jsem se ale pro zásek rozhodl – a v ultralightu ucítil zbrklý úprk tlouště do kořenů u druhého břehu. Věřte nebo ne, ale to celé byl pro mne jeden z nejsilnějších zážitků dosavadní rybářské kariéry, a to rybařím již 26 let. Žádná jiná ryba mne snad nestála tolik soustředění a strnulého napětí jako tento tloušť pod kmenem nad průzračnou vodou, na němž jsem stál. A navíc – ten závod jsem i díky tomu tloušti vyhrál.

6. Jaký rozdíl vidíš mezi klasickou a závodní přívlačí?

Ten rozdíl je poměrně obrovský, což lidem, kteří si přívlač v závodním prostředí nikdy nezkusili, často nedochází. Při klasické (praktické) přívlači si naprosto o všem rozhoduješ sám – určíš si místo i čas, jsi vlastním pánem. Při závodní přívlači to neplatí, nic si nemůžeš vybírat. Los ti přiřadí nějakých 50 metrů úseku a tady musíš ukázat, co vlastně dokážeš a nebo nedokážeš. Přitom tě honí čas a působí na tebe soutěžní stres. Pokud se stane, tak jako to mnozí zažili, že ti los nepřeje a díky charakteru úseku máš téměř mrtvou vodu, tak máš prostě smůlu. Nemůžeš se sebrat a jít prostě jinam. Člověk v takovou chvíli může mít ruce ze zlata a stejně jedničkou ani dvojkou nebude.
Například vloni na republice v sobotu před rotací… Los mi určil velmi mělký, rovný, zúžený a rychlý hrčák (bylo to takové průtokové hrdlo) s jediným pomalejším místem u břehu. To bylo jediné místo, o rozloze asi tři metry čtvereční, kde byl nějaký život. Z toho místa jsem také vyndal snad všechny ryby, co tam v danou denní dobu byly – šest tloušťů od 14,2 do 14,8 cm (bodovaly se ale ryby až od 15 cm) a jednoho okouna kolem 27 cm. Víc už nic. Víc jsem v daném úseku udělat asi nemohl, nic jiného tam k chytání prostě nebylo, o čemž se pak přesvědčil i další závodník. Ryby byly níž po proudu, v klidnější vodě, kde kluci chytli třeba jen tři nebo čtyři kusy, ale všechny bodované. Normálně bych si takové místo k rybolovu samozřejmě nikdy nezvolil, ale závody jsou závody, tam si vybírat nemůžeš. Proto si daleko víc než 1. místa, předurčeného v úseku, kde jsou ryby z nějakého důvodu soustředěné, vážím třeba celkového 6. místa z úseku, kde prakticky žádné ryby nejsou. Tam je totiž velké umění něco chytit. Jinak při závodní přívlači se loví zpravidla menší ryby, větší kousky se chytají jen občas. A většinou na malé nástrahy.

7. Uvažoval jsi, že někdy pověsíš závodní přívlač na hřebík?

Nejenže uvažoval, ale částečně to i naplnil. Od letošní sezóny jsem upustil od dlouhodobých závodů (ligové soutěže), chytat budu už jen krátkodobé závody (krajský přebor a v případě postupu pak MiČR). Chci teď mít vedle jiného víc času na vlastní literární tvorbu, která mne naplňuje určitě víc než úspěchy či neúspěchy ze závodů, které jsou tolik pomíjivé. Rád bych svou v pořadí třetí knihou, která vyjde u nakladatelství Fraus v létě 2006, navázal na nečekaně velký úspěch své druhé knihy Přívlač na mimopstruhových vodách, a pak chci také dokončit a knižně zrealizovat mytologický příběh, který leží v mém počítači rozpracovaný už přes tři roky. Na něm mi velmi záleží. Ale hlavně, a to je podstatné - chci mít víc času na své dva syny a svou ženu, zkrátka na rodinu. Je to jediná opravdová hodnota v mém životě. Závody nyní beru už jen jako zpestření sezóny, přičemž dál na Chebsku pořádám Pohár Ohře a Vánoční pohár.

8. Jaký je Tvůj přístup k lovu a jaké ryby lovíš?

K lovu přistupuji hodně sportovně, alespoň myslím, a maximálně eticky a ekologicky, protože - řečeno ústy klasika - jak se dnes budeme chovat, tak budeme zítra žít. Nikdy například nesáhnu na rybu suchou rukou, ani na obyčejnou malou plotičku. I když má štika míru 50 cm, nikdy si domu neodnesu štiku pod 55 cm. Pouštím všechny tlouště, parmy, jeseny, drtivou většinu okounů, pstruhy beru od 30 cm. Nikdy po sobě u vody nezanechám nepořádek. Nesmírně mne trápí čuňata, která u vody zanechávají PET láhve od nápojů apod. Snažím se sice porozumět tomu, že je fyzicky velmi namáhavé odnést od vody prázdnou plastovou láhev od limonády, ale nějak se mi to nedaří. Co se ryb týče, baví mě chytat všechny druhy – podle možností, nálady, momentální situace. Nejsem vyhraněný, nerad bych v nějakém ohledu zakrněl.

9. Jakou rybu by si chtěl chytit nejvíce - tvůj sen?

Candáta přes 100 cm a okouna přes 50 cm.

10. Máš oblíbený typ prutu a navijáku?

Ve svém okolí jsem známý tím, že sestavu svých pěti různých vláčáků vždy po jedné až dvou sezónách obměňuji za nové, takže mám velmi dobrý přehled o kvalitě mnoha značek či jednotlivých vývojových řad. Proto mohu s čistým svědomím říct jedno: u většiny značek jsem objevil vždy aspoň jednu dobrou vláčecí řadu.
Z navijáků na mne nejlepší dojem udělala Shimana (hlavně některé dřívější typy, vyráběné ještě v Japonsku, jsou dodnes držáky), ABUčka a Mitchelly, spokojený jsem i s Ticou. V oblasti navijáků ale nejsem takový experimentátor jako u prutů.

11. U vody se setkáváš se slušnými nebo neslušnými rybáři?

Potkávám obě skupiny rybářů. Mám už druhým rokem pocit, že těch slušných přibývá, i když těch neslušných je také dost. Naštěstí v době mobilních telefonů už není vůbec žádný problém přivolat v případě zjištění velmi závažného porušení rybářského řádu strážce pořádku – rybářskou stráž nebo policii.

12. Co by si u vody změnil?

Co bych změnil? Asi chování některých rybářů ke krajině na břehu a k přírodě vůbec. A pak i k rybám samotným. Mnohým bych ze srdce přál také více vzájemné úcty, tolerance, respektu a schopnosti umět prohrávat, umět potlačit vlastní ego. Já v životě zažil několik nesmírně těžkých osobních momentů, například když mi brzy po narození málem zemřel první syn, a naučil jsem díky nim hlubokému poznání, že kdo nemá vnitřní duchovní zkušenost, ten postrádá sebekázeň a pokoru. Ale to je problém celé společnosti, nejen rybářů. V tomto smyslu jsem také vychovával děti v rybářském kroužku a u některých jsem měl pocit, že mou filozofii pochopily a přijaly za svou.

13. Lov na dírkách… Jak se na to díváš?

Trochu mne mrzí, že na svazových revírech není povolen. Když už ho svaz nechce povolit celoplošně, což je škoda (i když není to konec světa), opět by možná stálo za úvahu vybrat v rámci každého územního svazu alespoň dva až tři revíry na stojatých vodách, kde by mohl být povolen. To by, myslím, nikoho nebolelo.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Ti mnoho úspěchů v osobním životě i u vody.

David Havlíček & jiris

foto: archiv autora