Již druhý den, poté co jsme si lehce přispali znaveni z předešlého dne a hlavně z dodržování pitného režimu, jsme vyrazili opět k řece. Bylo blíže k poledni než pozdní ráno, ale počasí nám přálo. Zataženo a jen sem tam vykouklo sluníčko, které by nám jinak svými paprsky činilo z života peklo, tak jako před dávnými a dávnými dobami hraběti Drákulovi. Ale takový je už život, opilci postižení kocovinkou a vampíři slunko nemilují.

Dorazili jsme k řece, rozložili proutky a začali štelovat nástrahy. Ten tam byl názor, že musíme projít pořádný kus řeky. Honza rozložil tábor trestné výpravy u padlé vrby a vymínil si, že dokud tu potvoru zubatou nedostane na souš, od řeky se nehne! Marně jsem mu vysvětloval, že štika se patrně ještě wobleru v tlamě nezbavila a i kdyby, při svém stáří, velikosti a zkušenostech by to musel být zázrak, aby zabrala hned druhý den znovu. Ale ruku na srdce, sám jsem si také v duchu říkal co kdyby a třeba by mohla zabrat zrovna mně. Nebudeme si nic nalhávat, v každém z nás je kousek sobce a je zcela přirozené, že sice úspěch kolegovi přejeme, ale ještě radši se pochlubíme sami pořádným úlovkem. Protože ale měl na zubatku přeci jen morální právo Jenda, nechal jsem ho na místě a vydal se po proudu na dalších pár oblíbených míst. Ještě chvilku jsem přemýšlel o tom, má–li šanci hned druhý den opět dostat na prut svou vyvolenou, ale po pár desítkách metrů a příchodu na další pěkné místečko jsem tyto myšlenky vypustil z hlavy. Zvláště když podél břehu u menšího křovíčka něco zalovilo!

Nasadil jsem stříbrnou rotačku a hodil do proudu co nejdále, abych pak manévrováním dostal nástrahu blíže ke keříku a táhl podél břehu směrem k němu. Že by další pěkná štička? Ale třpytka minula horké místo, jen se rozprchly drobné rybky, které se v tišině za větvemi vyhřívaly a nic se nestalo. Po desítce hodů jsem vyměnil třpytku za rapalku, 5cm zlatou s tmavým hřbetem a s ještě větší snahou jsem ji nechal unášet dosti daleko po proudu. Střídavé jsem zrychloval a zpomaloval chod rybičky, občas nechal rybku ťuknout o dno i hladinu, hrál jsem si s ní, ale odezva ani po dalších pár náhozech žádná. V okamžiku, kdy jsem sundal rybičku a dumal nad tím, co nasadím dalšího nebo půjdu–li dál, opět u břehu najel dravec do rybí drobotiny. Rybky létaly vzduchem a mohutné šplouchnutí mě opět nažhavilo. Že by bolen? Zatím se mi žádného do té doby chytit nepodařilo, ještě jsem se nevěnoval přívlači moc dlouho a s takovým zaujetím. Jen z vyprávění strýce, který se je snažil obelstít na živou rybičku, jsem znal jejich opatrnost a počáteční bojovnost. Otevřel jsem krabičku s nástrahami a horečnatým pohledem se snažil v té změti a propletenci trojháčků nalézt to kýžené soustíčko, kterým by jinak asi dosti vyhládlý predátor nepohrdl.

Ruce se mi třásly rozrušením, div jsem to všechno nevysypal na zem, když jsem po delším vyprošťování dostal na karabinku opět rotačku, ale v barvě mědi s červeným puntíkem. Přehodil jsem inkriminované místo a už poněkolikáté vedl třpytku podél břehu ke křovisku. Minula ho a zase se nic nedělo. Při dalším náhozu se mi dostal vlasec pod cívku, takže jsem třpytkou brutálně šlehl přímo do míst zalovení a byla to pořádná šlupka. Být ryba v místě dopadu, jistě bych jí s otřesem mozku už vylovoval dále po proudu. Byl jsem vzteklý jak čivava na vodítku, ruce se mi třásly jak listy osiky a o slovním proslovu, kterým jsem komentoval situaci radši pomlčím. Po náhlédnutí pod cívku mě málem ranilo, takže jsem ani nevykazoval snahu něco rozmotávat a rovnou jsem vlasec ukousl a nožíkem vyřezal chuchvalec pod převodovým ozubením. Zbytek vlasce s třpytkou na konci jsem vzal do ruky a začal ho vytahovat z vody s tím, že nebudu dělat na vlasci uzle, ale rovnou naváži návazec na zdravý vlasec.

Už byla třpytka skoro na břehu, když tu se mihl vodou zlatavý záblesk a na nástrahu se pověsila ryba! Vlasec mi vytrhla z ruky a smyčky pod nohami začaly mizet ve vodě. Jen tak tak jsem zachytil posledních pár metrů, omotal kolem dlaně a nevěřícně jsem odolával náporu ryby. Snad ještě jako kluk jsem naposledy zdolával kapry na cívku imitace a nyní jsem měl vlasec omotán kolem dlaně a ryba škubala jako divá. Rozhodně to nebyl žádný kus, to už by pětadvacka Silonka dávno praskla. Popadl jsem nejbližší klacek a začal na něj namotávat, ryba neryba. Nekladla až takový odpor, párkrát skočila, vlasec vydržel a brzy byla u břehu. Štička, tak okolo míry, trojháček pevně v tlamě, hmátnutí pstruhovým podběrákem a byla venku. Míra ukázala 48 cm, tak jsem se už při vší smůle zasmál a putovala zpět.

Nevěřil jsem, že právě ona dělala takový poprask mezi rybičkami, ale místo bylo vyplašené, tak jsem navázal návazec se třpytkou a vydal se zpět k Honzovi, vylíčit mu mojí dnešní smůlu a nevšední zážitek. Byl jsem pevně rozhodnut vrátit se k večeru zpět a pokusit se odhalit tajemného dravce. Na 90% jsem byl přesvědčen, že šlo o bolena a štička se chytila jen tak mimoděk. No, uvidíme.

Dorazil jsem k Honzovi, který přeci jen opustil místo u padlé vrby, přesunul se o něco více proti proudu a měl na břehu čtyři, na řeku slušné okouny. Namlsán neúnavně mrskal vodu a měnil nástrahy jak divý. Byl vcelku spokojen, malá ryba taky ryba a okounci na pánvičce, znáte větší pochoutku? Padl jsem na zem, schroupnul tatranku a povykládal mu svůj zážitek, patřičně ještě přibarvený mojí fantazií. Zasmáli jsme se a museli konstatovat, že tyto dva dny zahájení se nám moc nevyvedly.

Pomalu jsem už chystal nádobíčko k odjezdu, když v tom Jenda vyjekl, prudce zasekl a začalo rodeo. Měl už přeci jen lepší prut, který jsem mu zapůjčil po odepsání toho jeho párátka, dobrý naviják, brzdu již předpisově seřízenou, takže pro dnešek byly šance vyrovnány! Podle tahu a ječící brzdy se dalo soudit, že tetka zubatá, zkušenostmi a stářím kovaná se nechala zlákat i dnes. V dohledu vázka nebyla, tak Honza jen slabě přitáhl brzdu a nechal rybu táhnout, kam se jí líbilo. Zamířila na prostředek a dolů proudem. Ještě chvilku táhla a pak se obrátila proti proudu a stále silným tahem při dně zvolna zdolávala metr za metrem. Honza přitáhl brzdu o trošinku víc a v tu ránu ryba zabrala naplno a s ještě větším odporem, jen tak stihl povolit. Ale přeci jen se mu povedlo rybu otočit a zdálo se, že po tomto výpadu již přeci jen pozbývá sil. Pozvolna se nechala i přes povolenější brzdu vést blíž a blíž ke břehu.Jendovi se rozklepaly kolena, začal si pro sebe povídat a radit sám sobě, jak to správně provést, aby jí dostal konečně do podběráku. Můj pstruhařský mi byl na nic, tak jsem připravil jeho a s napětím očekával jak to všechno dopadne. Honza brzdu přitáhl a pokusil se zahájit pokus o zvednutí ryby ode dna. Ale ouha, jak ucítila větší tah a snahu o rychlé ukončení souboje, zvedla se ode dna a poprvé se nám ukázala. Štika jako poleno! Prvním skokem Jendu překvapila, ale naštěstí silonka vydržela a při druhém už byla brzda povolena a štika zanechala výpadů nad vodou a opět se rozjela do hlubší vody. Stačili jsme si všimnout, že je seklá natvrdo v koutku tlamy, takže se nemusel Honza tak strachovat. Pozvolna její odpor slábl, po dalších minutách boje už jen jezdila kolečka nedaleko břehu, ale stále při dně a při pomyšlení na její velikost a prudkost skoků nechtěl Jenda nic uspěchat. Ještě 10 minut trvalo než se nechala pozvolna bez odporu přitáhnout ke břehu, kde již čekal podběrák. Vlezl jsem raději do vody, pěkně od ocasu jí navlékl podběráček jako košilku a šup, rychle přizvedl a byla naše! Sotva se tam vešla. Nechtěl jsem podběrák zmařit, tak jsem jí podebral druhou rukou pod tělem a vší silou hodil na břeh. Tam jí Honza popadl a rychle jí poodnesl asi deset metrů od vody.Co kdyby přece jen... Ten krokodýlek už toho měl ale opravdu dost, jen pohyboval skřelemi a to bylo vše. Jenda se sesul vedle ní a byl vyřízen stejným způsobem. Jen funěl, vykřikoval různé nepublikovatelné výrazy vyjadřující jeho pocity a stále nemohl uvěřit, co to dostal z vody. Chvilku orazil, první návaly emocí opadly, vytáhli jsme metr a ten ukázal krásných 89 centimetrů. Snad byl trošku zklamán, že to nebyla metrovka, ale jistojistě to byla jeho včerejší zlodějka rapaly. Na druhé straně tlamy měla pěkný šrám od včerejšího trojháčku. Jak se rybky zbavila a proč opět zabrala, kdo ví. Dravec je dravec a když chce papat, tak nekouká na detaily.

Rychle jsme sbalili, něco Honzova cajku přihodili ke mně do báglu, on tu svojí krasavici sotva napěchoval do svého a mazali jsme co nejrychleji k nám na chatu. Snad jí dovezeme živou a bude focení, vážení a velká starost, kde že se preparují trofeje. Tetička zubatá měla něco přes 6 kilo, pár černobílých snímečků flexaretkou jsme také zhotovili a upaloval s úlovkem na vlak, pochlubit se rodině. Ještě týž večer se všichni oblizovali nad pěkně propečenou pečínkou. Do týdne bylo po masíčku a jen vypreparovaná hlava štiky, spolu s pár fotečkami nám občas připomene jeho první pěknou štiku. Bylo po víkendovém zahájení a až do konce roku mne svým neskutečným štěstím přiváděl skoro k šílenství. Ale o tom vám povyprávím příště.