Pomalu se ale blížilo zahájení na dravce, které tehdy vypuklo dnem 1.července, a to už byl Honza duchem u dvoumetrových sumců, desetikilových štik a metrových candátů. O kilových okounech z Orlíku ani nemluvě. Rybolovné způsoby měl v malíčku a dokonce při svých výpadech do Prahy zcela náhodně natrefil v Kotvě na jedinou zásilku Rapal za několik let z tehdejšího nedostupného kapitalistického zahraničí. A jak je u něj zvykem, když se mu něco líbí, tak nakupuje ve velkém! Vlastně při tehdejším nákupu ani nevěděl, jaké má Rapala ve světě rybářském renomé. Rybky, prý nějaké wobléry se mu líbily, tak jich pro jistotu vzal asi dvacet. A to bylo naposledy, kdy se nám podařilo legálně sehnat Rapaly v obchodě. Další nákupní orgie nás čekaly až po roce 1989...
V literatuře jsme podrobněji zjistili, co to takový wobler vůbec je, dokoupili několik plandavek a rotaček za pár korun, nějaké to lanko a mohlo se vyrazit k vodě. Jak se zahájení blížilo, Honzova fantazie a očekávání dostupovaly přímo fanatických výšin, až jsem ho musel krotit a snažit se ho dostat do reality. Podotýkám, že to byly doby, kdy bylo dravců o něco více než nyní a opravdu nebylo výjimkou na bezmála každou vycházku dva ušlechtilé dravečky vydolovat z vody – ať už z potoka, řeky či nedalekých pískoven.
Konečně nastal 1. červenec a dlouho očekávaný den D. V Honzově případě se to v důležitosti rovnalo snad jen operaci Overlord, vylodění spojenců v Normandii v roce 1944. Večer před útokem dorazil obtěžkán výstrojí a výzbrojí, sotva usnul, už se budil a tak ještě za tmy jsme vyrazili k Lužnici. Ranní rozbřesk s mírným mrholením nevěštil moc pěkné počasí, ale kam s tím na nás! Kola jsme hodili do kopřiv a se svítáním jsme rozbalili pruty. Rapaly jsme navázali přímo na vlasec originálními uzly, jak uváděl příbalový letáček a začali jsme bičovat řeku. S woblerama jsme do té doby neměli nejmenší zkušenosti, tak nám chvilku trvalo, než jsme přišli na to, jak je vlastně vodit a využívat jejich předností. Jeden utržený wobler nás poučil, jak úvázlou nástrahu vyprostit a netrvalo dlouho, počínali jsme si jako profíci. Alespoň jsme si tak připadali. Proutky svižně protínaly ranní vzduch, umělé rybky neúnavně pracovaly ve vodě jako dvojka Stachanovců, šedé mraky plné vody pozvolna odplouvaly k východu. Zpoza nich se nesměle hlásilo krvavé slunce, avšak odezva z rybí říše na naše super nástrahy žádná. Nedělo se vůbec nic, ani okounek nevyjel okouknout dobrůtky námi nabízené, natožpak štika, candát či vousatý sumec. Nutno dodat, že Honzův nákup se sice skládal z dvaceti kousků, ale jen dvou velikostí a dvou barev. Snad tehdy ani jiné neměli, či se mu líbili jen tyto vzory, dodnes nevím. Vlastnili jsme zkrátka 5cm a 7cm originály v barvě zlatočerné a stříbročerné. S odstupem let mohu konstatovat, že to byly nejuniverzálnější barvičky, které mám v oblibě dodnes, hlavně v teplých letních měsících. Vraťme se k vyprávění. Po hodině bezvýsledného házení jsme byli stále bez záběru. Začali nám pracovat nervy a v hlavě se líhly myšlenky o chybně zvoleném revíru, špatné nástraze a podobně. Začal kolotoč nástrah. Dvacet hodů plandavkou Heinz a ono nic, 25 hodů plandavkou ze staré lžíce a dvojnásobné nic, desítky a stovky hodů se vším možným. Znovu woblery, přes lžíce k rotačkám i devonům a konče prvními imitacemi gumových nástrah značky Jordán. Blížila se svačinka, devátá hodina ranní a naše zapálení začalo uvadat. Sedli jsme si na již oschlé kmeny u vody, ulevili zemdleným rukám, nohám a hlavně zádům. Vybalili svačiny a začali hodnotit další strategii lovu. Bylo jasné, že se naše názory zcela rozcházely!
Honza se přikláněl k prochytání co největšího kusu řeky, já naopak spíš se zaměřit na jeden úsek a soustavným prochytáváním přeci jen nějakého dravce donutit k útoku. V otázce nástrah jsme se nemohli domluvit také, a tak jsme dojedli a každý vyrazil svou cestou. Stačili jsme se ještě domluvit, že když někdo bude mít úlovek, hvízdne a dá signál druhému. Sluníčko se naštěstí znovu schoulilo za mraky a vedro pominulo. Syti a napojeni jsme se s elánem vrhli do dalšího kola přívlače. Nikde nebylo vidět ani živáčka, se kterým bychom probrali náš neúspěch, na druhou stranu se o něm nikdo nedozví. Nikoho dlouhou dobu nepotkat při toulkách okolo Lužnice na zahájení dravců nebyl v těch dobách až tak mimořádný úkaz. Přestal jsem přemýšlet nad Honzou, zaujal pozici v mé oblíbené zátočině a prolovoval ji různými způsoby a nástrahami. V polovině toku byl na dně velký balvan a měl jsem vyzkoušeno, že každý rok na začátku sezóny se za ním usídlí slušná štika. Pár spolehlivých protažení kolem kamene a nic se nedělo. Začala na mě doléhat krize. Zahájení a já bez záběru. Ani Jendovi se na domácí vodě nepředvedu s úlovkem, on také vyjde naprázdno. Je to zkrátka den na nic. Ani pár utrhlých třpytek za pár korun mi na náladě nepřidalo a již jsem začínal přemýšlet o tom, že s polednem zatroubím ústup a otestujeme jiný revír. V té chvíli přeruší tok mých myšlenek děsivý jekot a vřískot nesoucí se proti vodě. Hned mi došlo, že takové zvuky může vydávat jen Honza v případě nevyšší nouze. Asi má pěknou rybu a začíná se stresovat. Urychleně balím saky paky a co mi batoh na zádech a propocené , čvachtající holinky dovolovaly, upaloval jsem na pomoc.
Když jsem doběhl na místo činu, bylo již dokonáno. Objevil jsem jen raneček neštěstí, vzdáleně se podobající mému spolužákovi. Seděl na zadku, koukal do blba a zlomený proutek – šejkspíráček ležel vedle něj. Nevěděl jsem jestli ho mám litovat nebo se smát. Okouknul jsem rozsah škod a dal mu čas na vzpamatování. Snad za čtvrt hodiny se z prožitého otřesu vzpamatoval, a tak jsem se dozvěděl co se vlastně stalo. Odhadoval jsem to na sumíka, vždyť jeho proutek nebyl zrovna na přívlač stavěný, ale mohlo to být i něco lehčího. Předpokládal jsem totiž, že kamarádovu újmu na výbavě a egu způsobila ryba, jinak by z toho nedělal takovou tragedii. Složil jsem mu zbytek prutu bez špičky, uklidil podběrák a z Honzy postupně začaly vypadávat slůvka a zmatené věty popisující zážitek.
Prochytal průběžně tutová místa až došel k padlé vrbě, kde by se nechala čekat pěkná štička. No i kdyby míru měla. A také že tam čekala! Jak už to tak bývá u tetiček zubatek skočila na nástrahu těsně pod nohama u břehu. Kdo se lekl více se už dnes zjistit nedá, ale výsledek byl jednoznačný. Dotažená brzda, slabá špička a štika dle popisu více než metrová je rovnicí se špatným výsledkem. Dravec i rapalkou zmizel v temných a mlčenlivých vodách Lužnice.
Po dopovědění pointy jsem měl sto chutí promrskat okolí, ale s ohledem na Honzu jsem od rybaření upustil. Se slovy útěchy a povzbuzení, že si pro ni brzy zajdeme jsme zabalili cajk a vydali se zapít žal. A štamgasti s úžasem poslouchali, co že to v naší řece plave za žraloky, a že jen otázkou času, kdy se ocitnou na souši a dále pak v troubě v máslíčku. Přes naši "posilněnou" upovídanost jsme se v prognózách moc nemýlili. Netrvalo dlouho a začátečnické štěstíčko se k Honzovi vrátilo a své metrovky se dočkal. A nejen jí. Ale to už je na jiné vyprávění.
Michal KUKLA