-

 

Byli jsme s naším carp teamem na týdenní výpravě v Jižních Čechách na jednom malebném rybníku zasazeném v polích a lesích daleko od civilizace. Když nad tím tak přemýšlím, asi již u nás neexistuje mnoho podobných vod, které nejsou rušeny celodenním hlukem veškerých vymožeností lidstva. Jako opravdový balzám na duši zněl prohánějící se vítr po zlatavých klasech obilí na blízkém poli, od ranních hodin rozličný zpěv ptáků a občasné šplouchnutí vody od vyskakující ryby. Nic jiného rušivého – prostě paráda! A hlavně – za celý týden jsme zde neviděli ani jediného rybáře! Umíte si představit ten přepych, když máte celý rybník jen pro sebe? S ničím podobným jsem se ještě nesetkal. Jak jsme všichni později poznali, bylo to z toho důvodu, že tato voda neskrývala "násadové" kapříky, ale jen několik hejn dorostlých kaprů (téměř všichni od sedmi do třinácti kilogramů hmotnosti), které nebylo vůbec snadné "přinutit" k záběru a poté dostat z vody na břeh. Tento revír totiž skrýval velké množství potopených vázek v podobě padlých stromů, větví a pařezů. Nebudu se zde rozepisovat o těžkém zdolávání zdejších kapřích krasavců. O tom tento článek není, ale třeba někdy příště.

I když nebylo takové horko, záběry jsme měli jen v noci a zhruba od sedmi hodin ráno do devíti hodin večer jsme o kapra ani nezavadili. Někteří z nás se bavili po tento čas lovem krásně stavěných velkých plotic a perlínů na plavanou, jiní (hlavně já) se nudili. Obcházel jsem stromy a keři zarostlé břehy a velmi tiše pozoroval ničím nerušenou hladinu. Mé rozjímání náhle přerušilo silné mlasknutí pod převislou větví, tak metr pode mnou. Připadám si jako šelma pozorující svou kořist, když celý zkoprním a hýbu už jen očima. To, co mě zaujalo, byla skupinka vyhřívajících se amurů. Občas se nějaký jedinec lehounce zvedl tlamkou k hladině, aby "srknul" plovoucí sousto. Na nic jsem nečekal. Odplížil jsem se k našemu stanovišti a již po cestě přemýšlel o následující taktice. Protože se mi nechtělo převazovat žádnou ze svých kaprových děliček, sebral jsem jen čtyřmetrový teleskop na plavanou s malinkým navijáčkem a šestnáctkou vlascem. Tak trochu pochybuji, že na tomto náčiní udržím větší rybu, ale na druhou stranu – v jemnosti je krása, že? Plížím se k místu, kde jsem předtím spatřil vyhřívající se ryby, ale ouha! Po amurech ani památky. Jdu tedy tiše dál, až na ně opět narážím.

Břeh je velmi zarostlý vysokou trávou a kopřivami za nimiž se asi metr od břehu hejno ryb vyhřívá. Bohužel, převislé větve nade mnou mi vůbec nedovolí, abych mohl s prutem manipulovat. Odcházím tedy tak tři metry doleva od hejna, kde už je místo trošku přístupnější. Ulamuji kousky chleba a házím je na hladinu směrem k hejnu. Snažím se z návnady utvořit jakousi cestičku až před mé stanoviště.
Na prutu mám navázaný podlouhlý pevný splávek (brčko), přesně vyvážený bročky a malý háček. Ne zrovna ideální sestava na amury nebo velké kapry, ale s touto udicí jsem lovil předtím plotice a v tuto chvíli nebyl čas na převázání. Na vlasec nad háčkem navlékám větší kostku chleba (jak jsem již popisoval v prvním díle) a na háček připevňuji malinkatou kostičku (asi 1 cm na lcm). Splávek vytahuji tak 70 – 80 cm od háčku a až k němu vytahuji všechny olůvka. V praxi to vypadá tak, že po dopadu sestavy do vody, mi zůstane splávek vyvážený (jako při lovu na plavanou) a háček s nástrahou vycestuje v klidu na hladinu, čemuž napomáhá větší kostka navléknutá na vlasci 10 cm od háčku.
Konečně mám nahozeno. Za deset minut připlouvá k mé nástraze jeden ze stínů oné skupiny ryb. Podle tvaru těla jde nepochybně o amura. Jeho velikost odhaduji tak na 70 cm. Nejdříve "ozobává" rozpadající se velkou kostku chleba a poté sbírá na jeden "srk" nástrahu s háčkem. Roztržitě ihned zasekávám, ale samozřejmě "mimo". Měl jsem počkat až se potopí i splávek. Toto bylo příliš brzy.

 

kapr

 

Touto „akcí” jsem si pochopitelně skupinku ryb vyplašil a mám chuť celý lov ukončit. To bych ale nebyl já. Toho amura musím prostě dostat za každou cenu. Znovu nahazuji a trpělivě čekám sedící ve dřepu za vysokou travou. Pozoruji klidnou hladinu, ale ryby jakoby zmizely. Snad až za hodinu se vracejí na minulé stanoviště. Celý „ceremoniál” se samozřejmě opakuje – co se týká zakrmování kousky chleba a nahození sestavy do stejného místa, kde mi před hodinou přišel záběr. Amuři jsou však nějakou dobu k potravě neteční. Slunce dost připaluje, až ze mě tečou čůrky potu. Sedím ale absolutně nehybně, protože každý zbytečný pohyb by možná znamenal opětné vyplašení ryb. Takovýto druh rybařiny mám také velice rád. Ne že bych kaprařinu s hlásiči a chytání v dálce i přes 100 metrů v tuto chvíli zavrhoval, ale je to prostě zase něco jiného – napínavého a velmi citlivého. Ale to jsem se teď nechal unést od tématu a znovu na tuto příhodu živě zavzpomínal.

Pod převislou větví se to zahýbalo a největší ze stínů se dává do pohybu. Tiše doufám, že na výpravu za potravou. Svatý Petr mě vyslyšel. Amur pluje těsně u hladiny a krouží asi metr od mých kostek. Udělá dvě kolečka a pak mizí v hloubce. A je to v pr..., říkám si v duchu. Nespouštím oči ze své nástrahy. V okamžiku amur vyjíždí z hloubky přímo pod mou kostičkou. Bělavá široká tlama polyká chleba jako třešničku. V ten moment se potápí i splávek a nežli se stačím vzpamatovat, již se mi protáčí cívka malého navijáčku. Nečekám ani chvilku a bez rozmyšlení skáču, tak jak jsem, do vody za ujíždějící rybou. Jak jsem již popisoval na začátku článku, tato voda je opravdu „bohatá” na velké a nepříjemné vázky. Také ta šestnáctka vlasec mi moc klidu nedodávala. Jsem zabrozený po pás v rybníku, když první výpad a jízda amura směřuje pod padlý potopený strom. Tak a moje dlouhé úsilí je zmařeno, říkám si již nahlas a bez servítek. To raději publikovat zde nebudu. Brodím se až ke kmenu a koukám, že vlasec opravdu směřuje pod něj. Nabírám v sobě všechny síly a levou rukou kmen nadzvedávám. V pravé ruce držím prut, který pod stromem pomalu protahuji na druhou stranu. To se mi kupodivu daří a k mému štěstí i zjišťuji, že na konci vlasce ryba ještě drží. Amur ohromnou rychlostí vyráží na volnou vodu, ale to už řvu na kamaráda Davida, který je ode mě vzdálen asi 70 metrů, aby přinesl do vody podběrák a pomohl mi s tím "torpédem", které mělo sílu jako rozjetý vlak. Než se mi podaří odvrátit rybu od další překážky, David již stojí po pás ve vodě. Přiběhl takovou rychlostí, jakoby stál před tím 5 metrů ode mě. Stojí s velkým podběrákem u břehu, kde je nejvíce vázek v podobě potopených keřů a mnoha větví. „Davčo, kdyby ho napadlo jet do těch větví, tak bouchej tím podběrákem o hladinu. Snad si to potom rozmyslí a otočí se”, volám na promočeného parťáka. Nutno podotknout, že David také samozřejmě skočil do vody zcela oblečený a v nových botách. Jak jde o ryby, je nám všechno jedno.

 

kapr

Amur se za chvilku opravdu rozjíždí směrem na vyčnívající větve. Naše strategie se osvědčuje a opět na chvíli bojuji s rybou na volné vodě. Ale znáte amury. Když ho taháte z dálky, jde jako poslušný beránek a když už si myslíte že máte vyhráno a ryba je na dosah podběráku, vystřelí jako šíp a vše se mnohokrát opakuje. Tak tomu bylo i v našem případě. Chudák David pobíhal ve vodě a v bahně ze strany na stranu a stále odvracel amura od jeho jistého uváznutí. Byli jsme všichni tři úplně vyčerpaní, a tak se nám po půlhodině vzdal i "pan" amur. Podebíráme ho a s radostí se chystáme na břeh. Ale ouha! Přes všechny ty větve a stromy se nemáme šanci dostat z vody. Davča si tedy dává podběrák s vyčerpanou rybou přes rameno, já tak činím s prutem a plaveme k druhému prostupnějšímu břehu. Asi nádherný pohled na dva mokré blázny. Na břehu na nás čekají ostatní členové naší party a mluvíme jeden přes druhého o nezapomenutelném zážitku. Stříbrnou až tmavě zlatavou překrásnou rybu pokládáme na podložku a nastává nezbytné focení. Amur má po zvážení krásných 7 kg. Vzhledem k použitému náčiní a podmínkám zdolání je to pro nás opravdu vymodlený úspěch.

Tímto bych chtěl ještě jednou Davidovi poděkovat, protože půlku tohoto úspěchu si určitě zaslouží právě on. Bez něj bych tuto pěknou rybu na břeh nedostal. Jdeme se ještě s Amurem vyfotit do vody a potom mu dáváme jistě zaslouženou svobodu. Snad se ještě někdy setkáme a třeba příště zase na prutu Davida. Moc bych mu to přál.

Pěkné zážitky od vody Vám přeje za Carp Team DAMAZED Zdeněk Ipser

Tento a další články naleznete v říjnovém vydání časopisu KAJMAN