foto: DaH Po pár hodinách marného bičování vody tímto mobidickem, vzdáleně připomínajícím mlácení vody cepem jsem to vždy vzdal. S úvahou, že lepší dát nástrahu okolo 10cm na kterou mám větší šanci dostat celé spektrum dravčí obsádky. Vezme ji menší i větší štika, candát, pěkný okoun také časem zabodoval, snad jen na tlouště to bylo moc. Sem tam jsem použil rotační třpytku, a i když byly účinné, zejména tutovka Blue Fox č.4 v provedení zlatá s fluo oranžovým tělíčkem, dost mne dostávalo motání vlasce – tzv. koníci. Čas od času jsem v proudné vodě asi 4-5x za sebou vymotal a pustil po proudu vlasec, namotal zpět mezi prsty, ale nic moc to nepomáhalo. O nějakém rovnání vymotaného vlasce mokrým hadrem někde na louce u vody ani nemluvě. Snažil jsem se zhotovovat různé antikinkery, ale výsledky moc přesvědčivé také nebyly. Snad excentrická zátěž na prvním očku obratlíku směrek od prutu, ale zase se mi zdálo, že ubylo záběrů. O reklamě výrobců navijáků, kteří prosazují antizkrutové rolničky apod. radši pomlčím. S plandavkama to bylo lepší, ale nějak mi k srdci nepřirostly. Vždy koncem roku jsem stále více používal gumy, ale také žádné extra experimenty jsem neprováděl. 2-3 barvy, spíše těžší hlavičky, zkrátka začátky „gumování“ byly všelijaké. Ale již byly i náznaky jemnějšího chytání. Zejména pozdně zimní dolování okounů zpod břehů na malé twistříky, ale stále na 0.20 pletenku. Je až s podivem, že se nechali v té čisté vodě vyprovokovat a oklamat. Ale rok se sešel s rokem a i ta dobrá okouní místa osiřela. Na druhou stranu jsem byl u vody dost pravidelně, takže co jsem nechytil kvalitou, doháněl jsem kvantitou docházek a úlovky nebyly špatné. Abych se nepodceňoval, praktikoval jsem holt těžší přívlač a o nějaké ultralehké v té době ani nebylo moc slyšet.

Ale asi před 3-4 roky jsem byl zlákán na návštěvu mistrovství republiky v přívlači v Týně nad Vltavou, či spíše nad a pod jezem v Hněvkovicích. Vyrazili jsme s kamarádem Jardou plni očekávání, jaké finty pochytíme, co všechno vyfotíme a jaké načerpáme vědomosti o tom pravém pochytáníčku.

Realita mě tak nějak rozladila. Každý ze závodníků vlastnil minimálně 2 pruty, vedle kterých ten můj působil jak podpěra šňůry na prádlo. Samé jemné špičky, navijáčky pomalu z kosmických materiálů, vlasce jak pavučinky a na konci většinou mikrotwistřík, marmyška, sem tam pidi třpytička a jen zcela náhodně větší nástraha. To jsem začínal tušit čertovinu. V duchu jsem si myslel, jak omrknu lov štik, tloušťů, candátů a pěkných okounů v praxi a ono ouha. První setkání s ultralehkou přívlačí byl pro mne šok a to se ještě nechytalo. Neznalý pravidel jsem se dozvěděl, že jde především o centimetry a chytí-li někdo 10 x 10cm okounka, lehce přebije 60cm, pěkně vypasenou štičku.

Přijeli jsme později a se smíšenými pocity jsme čekali na začátek 2 kola. Začalo a bylo na co koukat. Obdivovali jsme bravurní výkony okouních specialistů, kteří přímo čarovali. Akorát délka ryb neodpovídala mým představám. Účel světí prostředky, tak se vlastně chytali pidi okouni, snad sem tam menší štička a pokud nějaká větší vzala, s tenkým vlascem se nemazlila. Pokoukání pěkné, člověk hned věděl jak na ně. Něco jsme nafotili, něco pozeptali a ještě po ukončení sobotní části lehce prubli vodu nějakou tu stovku metrů pod hněvkovickým jezem. Až na pár okounů nic a jeli jsme dom. Nedělní část jsme již vypustili a plánovali, jak v pondělí nakoupíme „mikrouše“, slabé vlasce, nejlépe 0.12 a vyrazíme vyzkoušet nabité zkušenosti k Lužnici.

Jak naplánováno, tak provedeno. Navinuto 100m čtrnáctky, dokoupil pár minigum a hurá k řece.

Sny a představy jsou však jedna věc a realita věc druhá. Ten den zrovna pofukoval větší větřík a byť jsem měl vlasec i nástrahy „top ten“, prut však stále tentýž a hlavně, v onen den ruce olšový, zrak asi lehce pod vlivem nízkého tělesného i atmosférického tlaku a má prostorová orientace ten den připomínala právě probuzenou mouchu, plazící se po zemi uprostřed slunného lednového dne.

Nebudu to protahovat, z asi 10 náhozů jsem 5x chytil veverku a samozřejmě utrhl. Další dvě vázky na dně opět pročistily mou zásobu mikrotwistříků a začínal jsem chápat, že do dokonalosti mi leccos chybí. Změnil jsem místo a situace se opakovala, tudíž jsem velmi záhy převázal na „klasiku“. Do večera jsem dostal pěkného okouna a candátka. Ten den bylo rozhodnuto, že lehká přívlač zatím ne. Při další vycházce jsem opět na chvilku čaroval s pavučinkami a lehkými hlavičkami – bez výsledku. Po výměně zkušeností s Jardou, rozdílné úspěšnosti naší a „profíků“ na mistrovství, jsem na dlouhý čas opustil tuto neprobádanou disciplínu. Akorát jsem si pořídil fajrlajnu 0.12 ve fluo i šedém provedení a začal ji upřednostňovat před „humpoláckou“ dvacítkou.

ilustrační foto: DaH Uběhly 2-3 sezóny, tu lepší, tu horší a přišla loňská zima. Stále více jsem četl o feedru, na internetu v článcích Jirky Horkého o prutech s chvějivou špicí. Jak je to prima chytání, jaká je úspěšnost, atd. atd. Červík v mé hlavince začal hlodat a našeptávat: kup něco jemného, prubni to znovu, tentokrát s lepším prutem, většími teoretickými znalostmi. Tak jsem dospěl k rozhodnutí koupit nějaký feedrový prut, na jaře ho otestovat na bílé rybě a v sezóně dravců posoudit výhody jemné špičky, jiné akce a pokud se osvědčí, zakoupit speciál. Zakoupil jsem Robinson Multi Tip 270 -15g do 1.000,- s 2 vyměnitelnými špicemi. Mechová rukojeť, upnutí navijáku jen dvěma kovovými prstenci. A těšil se na jarní test. Oteplilo se, vyrazili jsme s otcem na plavačku a feeder jsem vzal s sebou s tím, že ho nahodím vedle, bez krmítka na položenou. A hned bylo jasné, že to nepůjde. Buď hlídat špičku u feedru, nebo se věnovat šestce na plavanou. Zvítězila klasická plavaná a do zahájení „jemňák“ ležel ve sklepě.

Prvního ostrého testu se mu dostalo 16. června na Lipně. Ráno jsem vyrazil s klasikou na Lužnici a „vymodlil“ jednu zubatou 55tku. Telefon na Lipno kamarádovi mě moc nepotěšil, na pařezovkách ani záběr. Ale měl jsem den vcelku dobře rozjetý, tak jsem po obědě vyrazil na Šumavu. A vzal s sebou i jemné náčiní. Navinuta 18tka, nový naviják Tica Libra, svými parametry i dizajnem blížící se dokonalosti, o zásobě gumiček a doma dělaných woblerů nemluvě.

Jemná přívlač přelstí nejen ty nejmenší (ilustrační foto: DaH) Dorazil, dal pivko na žízeň a hurá s lodí na vodu. Již první hody mě uzemnily. Zvyklej na tvrdou akci Browna -Agresora jsem byl rozladěn měkkou páteří „Robina“, ale především upnutím navijáku. Kroužky na mechové rukojeti nedržely a naviják se na ní protáčel jak chtěl. První dojmy nic moc, návrat ke klasice a woblerům. Do večera bez záběru a druhý den taktéž. Ale bylo teplo, člověk nachytal vitamín D, pokochal se lipenskou nádherou a hurá dom. Teprve za 14 dní dostal „Robin“ druhou šanci. Na pískovnách u Veselí nad Lužnicí. Rodinka se koupala a já opodál pruboval štěstěnu. Vedro k zalknutí, ale poprvé jsem poznal nádheru záběru a následného zdolávání prvního úlovku. Špička krásně pracovala, takže okoun dobral gumu zcela poctivě, proutek pracoval ohnutý jak luk a brzy byl pěkný pruháč ve vezírku. Snad jen to uchycení a ne zrovna ideální nahazování s měkkým proutkem lehce narušovalo následný koncert. Trefil jsem u stromů na dně na pěkné hejno a během půl hodinky měl ve vezírku 8 okounů od 25 do 30 cm. Nádhera!!! A to rozhodlo. Během týdne jsem vše promyslel a rozhodl se koupit nový, jemný prouteček A drbal si hlavu, že jsem ho mohl koupit rovnou a neexperimentovat s „Robinem“. To jsou holt ty zkušenosti - nepřenosné. Dokud to člověk neprotaktizuje, je nepoučitelný. Robina ale nezatracuji, pokud vyjde čas a bude chuť, předělám rukověť na korkovou, s klasickým uchycením a on si svoje ještě odchytá. Špunty od šampáňa po Silvestru mám, tak jen najít chuť a čas.

Ale abych neodbočoval. Léto plné žhnoucího vzduchu, nízké stavy vody a především výstavba dřevěné chatičky na zahradě se zvrhly v téměř dvouměsíční absenci mé maličkosti u vody. Ale o dovolené už mi z toho všeho nějak pomalu začalo strašit ve věži, a rozhodl jsem se prchnout na den dva od rodiny, vyčistit hlavu, načerpat nové síly ve vyprahlé přírodě. Ponejprv jsem dojel se strýcem do Tábora. On pro naviják a já se poohlédnout po nějakém lepším proutku. Poprvé v prodejně p. Svobodného a byl jsem mile překvapen. Po asi půl hodině padla má volba na proutek Cadox Prestige, MI 6 Light Jig 5-15g asi za 1.300,- Nemá tak jemnou špičku jako „Robin“, ale 5-15 g a tvrdší páteř rozhodly. Doplnit pár třpytiček, gumiček a odpoledne směr Bechyně, do míst mých někdejších proher i vítězství – k Červenému mlýnu na Lužnici, kde má kamarád přímo ve stráni nad jezem malou chatičku.

První dojmy z proutku byly příznivé. Krásné náhozy, akce taktéž, na Libře navinuta 18tka (stále jsem pavučinkám nevěřil) a netrvalo dlouho a na proutku se třepetala kudlička. Do večera jsem nechytil již nic, jen se stačil nad jezem přizabít. Když jsem se šel vykoupat, po poklesu hladiny na betonových schůdcích zůstal prima kluzký povlak a než jsem se nadál, ležel jsem ve vodě, záda naražená o schody a pata rozražená o nějaký schůdek pod vodou. Jakmile jsem se vynořil, paní poblíž mi sdělila, že před chvilkou se tam stejným způsobem rozplácl dozajista šílený vodák. Co při tom stavu vody dělal u Lužnice dodnes nevím. A prý mě chtěla varovat, ale měl jsem takový razantní nástup, že to nestihla. Z lovu nebylo nic, dokulhal jsem na pár orošených, poklábosili jsme s obsluhou o tom, jak to vypadalo při povodních, které všude okolo zanechaly pěknou spoušť a šlo se spát. Ráno jsem protáhl tělo a vyrazil k řece, dolů po proudu. Bohužel se proutek předvedl jen jednou, při zdolávání tlouštíka asi 35 cm, ale byla to nádhera. Víc se rybkám papat nechtělo.

Za týden jsem pěkně otestoval prouteček na Nežárce pod Krkavcem. Vody pomálu, ale okounků, tlouštíků a malých candátků nepočítaně. Společně s Honzou, redaktorem rybářského časopisu Kajman jsme byli svědky pro nás úsměvné příhody. Scházeli jsme po proudu a zrovna mi vyprávěl, kde mu utekla po zahájení pěkná štika. Ani jsme tam nedošli a slyšeli, jak zahonila. Jak se ukázalo, nebylo to zalovení, ale nějaký chatař – vláčkař prohazoval větším woblerem onen slibný úsek. A co čert nechtěl, netrvalo dlouho a opravdu onu štiku zapřáhl. Vše jsme tiše a se závistí sledovali asi z 50 metrů. Prut se ohýbal opravdu pěkně, štika odhadem dost přes 70cm dělala rotyku, ale byla nezadržitelně vlečena ke břehu. A pak se to stalo. Mít kameru, byl by to přímo instruktážní film o tom, jak tedy ne. Tím myslím vylovování ryby bez podběráku. Dotyčný ji přitáhl pod nohy, sehnul se a chtěl si ji přitáhnout za vlasec!!! Jak to dopadlo, domyslí si každý sám. Zubatá sebou mrskla, ozvalo se zaúpění a byla volná. Jen jsme se na sebe s Honzou podívali, škodolibě pousmáli, v úžasu nad tím vším zakroutili hlavami a v duchu děkovali dotyčnému za dobrou instruktáž.

A ještě jednu zkušenost jsem ten den získal. Když jsem tak pozoroval Honzu, zjistil jsem, že chytá výhradně na malé woblírky, tak do 3 cm. A byl jsem udiven, s jakou chutí brali tloušti i okolo 40 cm, jedna skoro mírová štička a i malí okounci. Samozřejmě bez lanka, které já osobně do té doby nasazoval ve většině případů. Je to vše o stereotypu. Bývaly doby, kdy jsem chytal s ocelovým, později kevlar a uvnitř ocel a asi 3-4 roky jsem dělal návazce asi 30 cm z 0,40. Pokud jsem chytal na woblery, nestalo se, že bych o nějaký přišel vinou překousnutí. Až jsem začal na podzim, zejména na pískovnách vláčet banja přes 10cm. A několikrát se mi stalo, že ho po náhozu, kdy jsem dostatečně nekontroloval vlasec, nějaká štičí potvora zhltla a po vypnutí a záseku trvalo jen chvilku, kdy to uťafla. Okamžiky na mrtvici, nemusím asi více popisovat. Tak jsem přešel opět na kevlar s ocelovým jádrem a od té doby jsem takový záběr neměl. No a letos jsem začínal se samotným kevlarovým vláknem, již bez ocelového vnitřku, ale stále více jsem přemýšlel nad možností chytat bez. Kor když zkušení vláčkaři tvrdí, že bez lanka je větší počet záběrů, ale i více ztrát v důsledku překousnutí. Dilema opravdu zásadní.

ilustrační foto: DaH Asi jsem tradičně trošinku odbočil, ale již již jsem se v těch dnech pozvolna přibližoval k té opravdu jemné přívlači. Co jsem koupil „Cadíka“, neměl jsem ten můj tvrdý prut v ruce a když, tak jsem s ním mlátil ořechy ze stromu. A že jich bylo. Ale pořád jsem cítil rezervy. Především šlo o psychické trauma a blok ze ztráty nástrah. Byl jsem zvyklý na dvacítku fajrlajnu, která svou nosností zachránila nemalé množství nástrah a dost často i napomohla k skromnému očištění dna od pořádných větví i menších pařízků. Ale přechodem na relativně slabší průměry rázem stoupl počet ztrát nástrah a to jsem ještě nenasazoval extrémně slabé vlasce. Když jsem si představil moji zkušenost s pavučinkami a jaký průvan asi způsobí v mých krabičkách, bylo mi divně po těle. Ani ne tak obava z utržení rybou, ale vázky na dně, okolních stromech apod. A v tom všem mě vždy utvrzovala má podzimní návštěva pískoven. Jako každým rokem, vzal jsem i loni podzimní dovolenou a protože hlásili pěkné, slunečné počasí, naplánoval jsem si stojatou vodu, na Lužnici i Nežárce šly ještě zbytky listí. Jenže jsem nějak přehlédl, že hlásili jihovýchodní, silné větry. Nu což, hned po rozednění jsem již nasychal u vody. Nasadil nově nakoupené twistry, banja i superbanja od Jirky Horkého, osmnáctku a ono nic. Šel jsem rovnou do zadní části té největší pískovny, kde opravdu není nouze o padlé kmeny, kořeny a tudíž i dravce. Jen se jim dostat na kobylku. A začalo propírání zásob. Po asi desátém utržení a žádném záběru jsem sáhl pro ty staré ležáky, kterých mám doma přehršel, ale barvou, tvarem i akcí mě zrovna nenadchly, tudíž se vlastně divím, jak jsem je mohl někdy koupit. Jsou věci mezi nebem a zemí… Ale znáte to, někam přijdete, padne vám něco do oka, nakoupíte vzorek, který po vybalení doma dáte do zásob a upadne v zapomnění.

Tak tuhle sbírku odloženců jsem na podzim sesypal do pytlíku na jednu hromadu, barva - nebarva s tím, že až budu muset trhat, tak jedině je. Tím jsem se vlastně povznesl nad ten můj blok a opravdu jsem trhal o sto péro. Ještě odbočím. Je tomu asi 5 let, co jsem asi náhodně v těchto vázkových končinách zdolal candáta k 60 cm a dosud z těchto vod na přívlač jediného. Následující týden jsem si pln optimizmu jel pro dalšího, ale místo fajnového masíčka jsem nechal na dně a okolí tak odhadem kilo olova v hlavičkách a nějaký ten kubík gumy. A nyní se to opakovalo. Kdyby ekologové tušili, jak zamořuji olovem zdejší vody, nechali by myslivce s jejich olověnejma brokama být a šli by najisto jen po mně. Jo, s pletenkou bych myslím takové 2/3 zachránil. Narovnáte háček, po vytažení vrátíte do původní polohy a šup s tím znovu do vody. Ale s vlascem to nešlo, zásoba na cívce se ztenčovala, báglík na zádech byl také čím dál tím lehčí a o rybách jsem si mohl nechat jen zdát. K tomu po povodních všude okolo vody neskutečně žebráků. Tady takových těch bodláčků. Buď se do toho chytíte vlascem, nebo máte po sobě přímo poseto těma prevítama. Náladu pod psa, za krk foukal ten strašnej vítr, ruce zkřehlý – výprava na nic. Ale pak se mi povedlo natrefit nějakou cestičku mezi padlými kmeny a při jemném pocukávání těch mých gumových patvarů až někde u dna jsem během půl hodinky vydoloval 5 krásných ostnáčů od 28 do 33 cm. V tu ránu svět zrůžověl a ten den jsem konečně překonal strach z trhání nástrah. Konec konců, není to zas taková položka a byť to opravdu lehce naleptá psycho, dá se to ustát. Zbývalo jen se propracovat k ještě jemnějším vlascům a na 100% chytat bez lanka.

K tomu jsem se dostal po krajské konferenci, kde jsem se setkal s vyhlášeným vláčkařem Tomášem Keprů a ještě jedním kamarádem z dětství, kteří mají lehkou přívlač opravdu v malíčku. Dali jsme řeč a z jejich zážitků a rad jsem opravdu usoudil, že bez vlasce pod 0,14 jsem mimo mísu. Samozřejmě bez lanka.

Namlsán jsem po pár letech opět nasadil 0,14 a hned v týdnu se uvolnil dříve z práce a vyrazil na blízký potok, kde jsem již dříve dostal typ na pěkná okouní místa. Nasadil mikrotwistříka žluté barvy a hurá na ně. První náhozy v okolí padlého stromu vyšly naprázdno, okouni nikde. Popošel jsem pár metrů a začal největší zážitek za posledních pár let. Začal jsem protahovat příbřežní partie okolo rákosíčka a bác, náraz a začalo rodeo. Brzdu tak akorát, slabší vlasec, ale za chvilinku jsem ještě ve vodě vyháčkoval štičku okolo 50cm. Krásně chycenou za okraj tlamy. Nebudu to natahovat, během hodinky jsem na úseku zhruba 50 metrů zdolal 15 štik od hadem od 35 do 55 cm! Rodina byla zcela mimořádně přesycena ryb, tudíž putovaly všechny zpět. Vždy s dodatkem, ať pošlou nějakou starší kolegyni. Měl jsem totiž pocit, že si tam snad dala štičí obsádka potoka sraz či školení. Tudíž jsem někde pod temnou hladinou tušil i větší štičí „instruktory“. Ale to hlavní - ani jedna zubatka mi to neukousla, byť jsem chytal na gumy maximální velikosti 5 cm a menší. Krásně chycené za tlamu, žádná to nezbaštila hlouběji. Že by braly opatrně se nezdálo, ale na náhodu to také nevypadalo. U 15 kusů je to opravdu s podivem. A toto mě opravdu přesvědčilo, že se nechá chytat jemně a bez návazců. Těsně před setměním jsem měl ještě jeden záběr, zřejmě onen vychytralý instruktor, protože po asi minutce přetahování a z mé strany opravdu jemného a citlivého, zplihnul vlasec a bylo hotovo. Ta jediná to vzala poctivě na pilu.

To byl den, kdy jsem snad konečně pochopil, že jinudy cesta nepovede.

Hned po příjezdu jsem zavolal Jardovi a vylíčil mu zážitky. Samozřejmě nevěřil, tak jsem ho přemluvil k sobotní návštěvě onoho horkého místa. Pro úplnost uvádím, že v sobotu bylo již po štičím sněmu a tak jsme během 2 hodinek lupli asi 4 štičky do 40 cm, pár pidi okounků, o to více nachytali těch dvoubodlinkatých žebráků a pořádně vymrzli.

Během zbytku roku jsem si ještě několikrát opravdu pěkně zachytal. Silnější vlasec jsem použil jen na Lipně při chytání candátů a okounů a to 0,20. Jinak jsem nepřesáhl sílu 0,17. Letos před začátkem sezóny stačilo už jen vypátrat opravdu vhodný, neprůtažný a pevný vlasec, dokoupit nástrahy menších rozměrů, pořádný vezírek, načerpat ještě větší kvantum informací, pořádně se nabudit vhodnou literaturou, samozřejmě rybářskou a 16. června hurá na ně.

A třebas někdy o tom, jaké používám gumy, jejich velikosti a chutě.

Tak ať vám to chytá na všech frontách.