Skutečně není jednoduché se rozhodnout. Většinou menší okouni totiž trhají žížalu od konce, čímž dochází k již zmíněným poskokům signalizátoru záběru na břehu. V takových chvílích nastražuji žížalu tak, aby se její podstatná část nacházela na háčku, tzn., aby volné konečky červa byly co nejkratší. Někdy také volím menší žížaly, a pak už se jen spoléhám na pozorování vlasce! Jakmile ho ryba napne a chviličku jej podrží, zasekávám. Úspěšnost při záseku je větší než při spoléhání se na signalizaci čihátka. Nutno ale podotknout, že i v tomto případě rybář nejednou sekne do prázdna.

Zmínil jsem, že škubání vlasce mají na svědomí většinou menší jedinci. Je to pravda, leč není to pravidlo! Například v roce 1999 jsem na Jesenici při lovu okounů na položenou málem přišel o nervy. Nastražoval jsem rousnici obvyklým způsobem, ale kvůli krátkým a nepravidelným škubancům vlasce jsem prostě nedokázal přesně odhadnout přesný okamžik záseku.

Spoléhal jsem se pouze na cit a pozorování vlasce (lov na cit = v jedné ruce je držen prut; mezi palcem a ukazováčkem druhé ruky pak držíme vlasec), i tak se mi ale podařilo okouna zaseknout až na pátý pokus. Měřil 39 cm. Následující den jsem si to na tom samém místě zopakoval. Tentokrát to však vyšlo až na šestý pokus, přičemž okoun měřil 37 cm. Věřím však tomu, že kdybych se spoléhal jen na signalizaci čihátka, sotva bych nějakého okouna ulovil.