pruhy_2.jpg

Když mají chuť, jde to snadno. Když nechtějí spolupracovat, nic je nepřinutí!

 

Proč neberou?

Přesně jednoho takového dne stojím na mostě a smutně koukám do vody. Marně si přitom lámu hlavu, co dělat, abych si vykoledoval záběr. Najednou spatřím u pilíře těsně u břehu dva okouny. Jeden je menší, ale druhý, hmmm… slušná třicítka! Mám posledních pár rybiček, a tak se plíživým krokem vydám k rybám. Vím, že při případném záběru jednoho z okounů toho druhého tutově vyplaším. Co udělat, aby zabral ten větší? Nakonec rybičku zhoupnu těsně za ocas větší ryby. S nasazenými polarizačkami si v tu chvíli připadám jako divák při 3D bijáku. Nicméně vteřinky ubíhají a stále se nic neděje. Dokonce na dravcích nezaregistruji ani žádné vzrušené zavrtění ploutviček. Oba okouni stojí na stejném místě jako sochy. Po chvíli čekání mi dojde trpělivost. Zariskuju a pošlu rybku přímo před okouní tlamky. Takhle naservírované kořisti přece nemohou odolat! Nic… Nakonec se oba dravci pomalu propadnou do hloubky a zmizí mi z očí. Jejich naprostou apatii odhalí až odpolední změna počasí, kdy začne vytrvale pršet. Já se tak poučil, že při lovu okounů opravdu hóóódně záleží i na atmosférickém tlaku vzduchu. 

Od té doby, kdy vlastním hodinky s barometrem, tak za své tvrzení dám klidně i ruku do ohně. Ale proč tomu tak je? 

 

Okoun je pověstný hltavec, ale v průběhu sezóny nastávají chvíle, kdy ho k záběru nepřinutíte ani párem volů!

 

„Háklivky“ na počasí

Okouni jsou citliví především na prudký pokles atmosférického tlaku. Může za to jejich anatomická zvláštnost – zánik spojení mezi měchýřem a trávicí soustavou. 

Plynový měchýř u ryb vzniká během embryonálního vývoje a to jako vychlípenina stěny jícnu. U většiny druhů ryb toto spojení jícen – plynový měchýř zůstává zachováno po celý život, a tak při náhlém poklesu tlaku mohou odpouštět plyn z plynového měchýře přímo přes toto spojení (ductus pneumaticus). 

U vývojově mladších druhů ryb (okounovitých) ductus pneumaticus v juvenilním období postupně vymizí, a proto se při poklesu tlaku plyn resorbuje do krve a krevní cestou se vylučuje do plynového měchýře. Laicky řečeno, okounům trvá podstatně déle, než v sobě při poklesu tlaku srovnají tlak v plynovém měchýři. A proto s nimi v té chvíli není žádná zábava. 

Dalším významným faktorem měnící jejich nálady je sluneční svit. Okouní pruhy na těle nejsou nic jiného než přírodní kamufláž imitující vržený stín trávových stébel. Z toho by se dalo odvodit, že okouni se slunce nikterak nebojí. Pravda, nebojí se, ale jen když kolem sebe mají něco, co jim stín vytváří. Mohou to být větve stromů, most nad vodu, rákosové pole. 

Na velkých umělých nádržích s čistou vodou a minimem podobných překážek hledají okouni chtě nechtě stín v hloubkách. S přesuny zákonitě souvisí i doby jejich lovu. 

V létě je tak okoun jednoznačně rybou šera! To znamená, že se bude nejlépe chytat po východu slunce nebo naopak za soumraku (nikoli ale za úplné tmy). Bohužel, během letních měsíců se jedná jen o velmi krátké časové intervaly, kdy bere spolehlivě. 

Na druhou stranu v chladném období, budou lovit spíše přes den, kdy slunce vodu trochu prohřeje.

 

Za slunce okouny hledejte poblíž překážek a hlavně ve stínu. Ostré světlo jim nedělá dobře.

 

Stav vody

Další věcí, která každému lovci okounů může zkomplikovat radost ze záběrů, je vodní průtok. Okouni (podobně jako candáti) mají tendenci „jít s vodou“. To se mi potvrdilo v době, kdy se odpouštěla Brněnská přehrada v rámci boje se sinicemi. Řeka pod nádrží byla náhle bohatě zarybněna candátem. Současně se značně zvedl i počet a velikost lovených okounů. Naopak v přehradě okouni prostě zmizeli! Přesněji řečeno – najednou byli víc než vzácní. 

Ovšem v případě okouna se nemusí jít úplně do extrému, Jejich splavování po proudu se zamezí, pokud k upouštění vody dochází pozvolna a ryby se stačí přesunovat na hloubku. Mnohdy se sice stáhnou mimo naše dohozové možnosti, ale alespoň v revíru zůstanou.

Při velké vodě okouni rádi prchají po proudu. Jakmile se průtok stabilizuje pomalu se vracejí na původní pozice.

 

Praktický příklad 

Zrovna jeden podzimní víkend, kdy už se z přehrady začala upouštět voda, lovím v úseku s dvoumetrovou hloubkou. Docela pravidelně zde mívám úlovky. Tentokrát jsem úplně marný (nepočítám-li jednoho místečko, kde prakticky na hod chytám dorost)! V nouzi se přesunu k podstatně větším hlubinám. A ejhle, v nich už zachytám obstojně. Cestou zpátky ještě jednou zkouším promrskat fleky, na kterých jsem začínal. Co myslíte, bylo něco? Nebudu vás dlouho napínat. Mělčí voda byla stále „mrtvá“.

 

Okouni jsou kočovníci! Pokaždé na ně můžete narazit jinde.

 

Jednou tak, podruhé onak!

Z výše uvedených řádků možná vyplývá, že rybářským šťastlivcům, kteří mají k dispozici loďku, stačí vyjet na vodu a okouni budou jejich. Ano i ne! Ono totiž i na hlubších vodách se okouni špatně hledají. Docela snadno se dají minout, nebo budete chytat nad nimi nebo pod nimi. Je potřeba se napřed seznámit s fyzikálními vlastnostmi vody. 

Přijdu-li poprvé k nějaké velké nádrži, ať již k přehradě nebo k jezeru, a zahledím se na obrovskou plochu hladiny, vždy si představím, kolik tam musí být ryb a jak jsou nahusto naskládány v patrech na sobě. Pravdou ale většinou je, že na tak velké ploše mohou být ryby ztracené jako jehly v kupce sena, a tak se s nimi prakticky nemusím potkat. To samé platí i pro okouny!

Okouni migrují v průběhu celého roku nádrží. Rovněž vyhledávají různé hloubky, ve kterých se zdržují. Dělají to z prostého důvodu - kvůli lepším podmínkám k životu (množství potravy, vyšší koncentrace kyslíku apod.). Ba dokonce by za některých okolností v hloubkách ani žít nemohli.

Ryby jsou, jak jistě všichni dobře víme, studenokrevní obratlovci, jejichž tělesná teplota je závislá na okolním prostředí. A tak není divu, že teplota vody je jedním z hlavních faktorů, které ovlivňují úspěchy našich rybářských vycházek. Samotná tepelná energie se do vody dostává různými zdroji. Jedním ze zdrojů energie je (jak jinak) – lidská činnost. Pod tímto pojmem si můžeme představit např. ohřátou vodu z elektráren, která nám poskytuje rybářské zážitky i v době mrazů. Tady budeme s nastraženými hnojačky řádit po celou zimu a okounů se jistě dočkáme. Dalším zdrojem je geotermální zdroj a samozřejmě energie ze slunečního záření. Teplota vody, kromě aktivity ryb a s ní související množství záběrů, ovlivňuje řadu biochemických procesů a fyzikálních vlastností. S vyšší teplotou rychleji probíhají různé biochemické reakce, ale na druhou stranu se s vyšší teplotou špatně rozpouští plyn (např. kyslík), dále ovlivňuje hustotu vody nebo viskozitu vody.

 

Z vody se lépe dostanete do hry!

 

Hustota vody a teplota

Teplota vody významně ovlivňuje její hustotu. Určitě si všichni ještě ze školních lavic pamatujeme, jak nám fyzikář stále dokolečka otloukal o hlavu, že voda má největší hustotu při teplotě 4⁰C. Tato „těžká“ voda je u dna a v podstatě dovoluje rybám zimu přežít. Tato skutečnost se nazývá anomálie vody, neboť obecně čím má voda nižší teplotu tím, klesá ve sloupci níže. Nejteplejší voda je tedy těsně pod hladinou, protože absorbuje nejvíce slunečního záření, směrem ke dnu teplota vody klesá. Hustota vody je několiksetkrát vyšší než hustota vzduchu, tento fakt umožňuje vodním organismům mít křehčí tělo a kostru, slabší pohybový aparát a také dorůstat obrovských rozměrů.

 

V chladném období hledejte ryby víc u dna. A naopak...

 

Viskozita vody a teplota 

Další vlastnost vody, jež je ovlivňována ve vztahu k teplotě vody, je její viskozita. Moudré knihy říkají, že viskozita neboli vnitřní tření je charakterizován jako jistý odpor, který klade voda při pohybu ve vrstvách. Mezi teplotou vody a viskozitou panuje nepřímá úměra – čím vyšší je teplota vody, tím nižší je viskozita. Pro obyvatele vodních nádrží z toho plyne, že v teplejší vodě se vodní organismy pohybují snáze. Ryby viskozitu navíc snižuji svým tvarem těla a tvorbou slizu. V teplé vodě dochází k rychlejší sedimentaci částic než ve vodě studené. K tomuto se přizpůsobil zooplankton, proto mají příslušníci zooplanktonu všelijaké brvy, aby pří klesání kladli větší odpor, jejich propad byl zpomalen a udrželi se tak snáze ve vrstvách vody, kde mají příhodnější podmínky k životu. S tímto samozřejmě souvisí i výskyt ryb - kde ryby nenajdou potravu, tam nebudou!

 

Základem úspěšného lovu je najít drobné rybky. Kde není kořist, nebudou ani dravci!

 

Teplotní stratifikace 

Teplotní stratifikaci si můžeme představit jako rozvrstvení vody podle teploty. Teplota vody se mění v hlubokých nádržích v průběhu celého roku. Ke změně termiky v nádržích přispívá právě i výše zmíněná rozdílná hustota a viskozita různě teplých vrstev vody. 

 

Jarní cirkulace: Na jaře díky oteplování vzduchu začne roztávat led. Voda se začíná vlivem větru promíchávat a oteplovat v celém sloupci nádrže a tím se živiny sedimentované na dně dostávají postupně do oběhu, tj. do vodního sloupce. Promíchání vody je možné proto, že voda má stejnou teplotu v celé hloubce, resp. stejnou hustotou. 

 

Letní stagnace: V létě jsou vodní masy rozděleny na tři zóny – epilimnion, metalimnion a hypolimnion. Horní prosvětlená vrstva, epilimnion, je nejteplejší a má nejmenší hustotou. Charakteristické je pro tuto vrstvu velká produkce organické hmoty. Vzhledem k tomu, že se tady tvoří velké množství fytoplanktonu, zdržuje se tady i zooplankton, který se jím živí a to nenechává chladné ani ryby. U metalimnionu může být ve velkých nádržích rozdíl teploty na půl metru až o 10⁰C. Dolní vrstva, hypolimnion, je chudá na kyslík, málo prosvětlená a s nejnižší teplotou. Žijí zde jen ty organismy, které mají skromné nároky na kyslík, např. nitěnky. Z toho plyne, že i když máte k dispozici plavidlo, nemá valný smysl v létě oťukávat dno v nejhlubších místech nádrže (např. v okolí hráze).

K promíchávání vody dochází jen v první polovině nádrže. Ve dne je nejteplejší voda u hladiny a teplota vody klesá ke dnu. Večer se vlivem teplotního rozdílu voda u hladiny ochlazuje, mění se její hustota a klesá, tím dochází k promíchávání. V druhé polovině nádrže je stále stejná teplota. Hloubka, do které dochází k promíchávání vody, závisí částečně na expozici jezera větru, ale zejména úzce závisí na velikosti jezera. U malých až středních jezer (20 – 500 ha) v našich zeměpisných šířkách můžeme v létě očekávat stratifikaci a bohaté promíchávání do hloubky 3 – 7 m, u větších jezer až do 10 - 15 m.

 

Podzimní cirkulace: Podzimní cirkulace funguje na podobném principu jako jarní cirkulace. Ochlazováním vody u hladiny se voda stává těžší a těžší a skočná vrstva klesá do hloubky. Postupně se teplota vody v nádrži vyrovnává a dochází k promíchávání vrstev.

Zimní stagnace: Voda zamrzá, nedochází k mísení vrstev a všechny živiny jsou usazené na dně a do koloběhu se dostávají až na jaře. K zamrzání dochází od hladiny a postupně voda zamrzá do hloubky. Okouni se stahují do větších hloubek. A často už před zámrazem jsou mimo dohoz. Je třeba si uvědomit, že teplotní stratifikace dává přežít všem organismům přes zimu. Právě díky ní není v našich podmínkách led silnější než několik decimetrů. 

 

Okouni berou celoročně. V zimě jsou jen trochu zpomalení.

 

Pokračování příště

 

Text a fota: Dušan Poliak (Duši)