Muškař pečlivě vybírá tu nejvhodnější nástrahu – je však na našich pstruhových řekách ještě vůbec co chytat?

A pstruzi obecní (neboli potočáci) na tom nejsou o mnoho lépe. Další sezóna je nyní za námi – pstruhové vody se zavřely, a i když úlovky za letošní rok ještě nejsou spočítány, není nijak těžké předpovědět, co ze sumarizací vyplyne – čísla jistě jen potvrdí neblahý trend mizení původních lososovitých ryb z našich vod. Co je příčinou tohoto stavu? Proč se ryby, kterých byly ještě před časem plné bystřiny a daly se lovit rukama pod kameny prakticky v každém pstruhovém potůčku či říčce, stávají kriticky ohroženými druhy? A je nějaká cesta, jak našim potočákům a lipanům rychle a účinně pomoci?

Původní obyvatelé našich vod – pstruzi obecné a lipani, mizí z revírů závratnou rychlostí.

Příliš mnoho „nepřátel“

V předchozím díle jsme si už řekli, že najít nějaké účinné opatření, které by dokázalo rybám v krátké době pomoci a rychle zvrátilo tento nepříznivý trend, je těžké, ne-li nemožné. Příčin rozvratu našeho pstruhového rybářství je totiž příliš mnoho a jak se říká, jen těžko zabijeme sto much jednou ranou. Řešení proto musí být komplexní a zahrnující nejen účinný boj proti rybožravým predátorům, ale například i celkovou revizi pstruhového hospodaření a způsobu péče o genofond lososovitých ryb, či zpřírodňování pstruhových toků, které by vedlo k vytvoření vhodného prostředí pro život i přirozený výtěr těchto druhů. Je tedy jasné, že boj o záchranu našich původních lososovitých ryb je během na dlouhou trať a hmatatelné výsledky se nemohou dostavit ihned. 

V minulém článku jsme si pojmenovali některé z důvodů, proč mizí původní lososovité ryby z našich vod. Zmínili jsme zejména vliv rybožravých predátorů, který dokáže být opravdu smrtící, a navíc v současné době nemáme ani žádné účinné legislativní nástroje, s jejichž pomocí bychom se mohli plundrování pstruhových revírů kormorány, ale i dalšími predátory bránit. Kormoráni však rozhodně nejsou jedinou příčinou devastace našich pstruhovek (i když mnoha lidem se zjevně zamlouvá svádět všechnu vinu jen na zahnuté ostří jejich zobáků). Zásadní vliv mají i změny přirozeného prostředí – narovnáním říční sítě došlo v minulosti k degradaci diverzity pstruhových toků a zejména úbytkem členitosti koryt jsme ryby připravili o vhodné podmínky k životu. Svoji negativní roli hrají dnes i globální klimatické změny (zejména sucha způsobující vysychání toků) a život lososovitých ryb ovlivňuje i hydrologický režim, hlavně v tzv. sekundárních pstruhových pásmech pod přehradními nádržemi. Z tohoto výčtu je patrné, že za množstvím těchto problémů stojí (či v minulosti stála) činnost člověka. A tím jsme navíc všechny ingredience kalichu pstruží hořkosti zdaleka nevyčerpali. Zásadní roli hraje i hospodářská činnost, péče o genofond našich původních lososovitých ryb a s tím spojená otázka přirozeného výtěru a nedostatku generačních ryb schopných kvalitní reprodukce. A zmínit musíme v neposlední řadě i sportovně - rybářský rozměr – tedy režim lovu na pstruhových revírech a rybářský tlak na naše původní lososovité ryby. 

Pstruhové hospodaření 

Téma pstruhového hospodaření je nesmírně široké a byla o něm už napsána spousta slov. Páteří pstruhového hospodaření je péče o pstruhové vody, genofond lososovitých ryb a kvalitní umělý výtěr a odchov pstruhů i lipanů. Dříve tvořil základ obsádky našich pstruhových revírů mix přirozeně vytřených a uměle vysazených původních lososovitých ryb různých velikostí. Z revírů se odlovovaly generační ryby, které se uměle vytíraly ve pstružích líhních. Plůdek se potom vysazoval do chovných vod, které tvořily různé potůčky a pramenné části pstruhových řek, kde plůdek nerušeně rostl a prospíval. Po určité době (většinou jako jednoleté nebo dvouleté ryby) se pstroužci slovovali a vysazovali do revírů. Praxe umělého výtěru a odchovu pstruhů u nás funguje již od 19. století. Dnes však tento způsob pstruhového hospodaření stojí bez nadsázky na pokraji zhroucení. Když jsem před nedávnem na toto téma hovořil s RNDr. Janem Hodovským, vášnivým pstruhařem a tohoto času generálním ředitelem státního podniku Povodí Moravy, shrnul celou situaci do několika výstižných vět: „Musím především zmínit otázku způsobu hospodaření, od odchovu násad lososovitých ryb, po vysazování do revírů. Jednoznačně se ukazuje, že péče o genofond lososovitých ryb, zejména pstruha obecného, je přes jisté oživení stále naprosto nedostatečná. Z dětství si pamatuji, že v organizaci byly brigády, na něž se opravdu chodilo. Obhospodařovaly se potůčky, v nichž se odchovávaly jednotlivé věkové kategorie pstruhů, které se pak vysazovaly do revírů, kde žily ryby opravdu všech velikostí. Dnes, když se podívám do těchto chovných vlásečnic, tak jsou většinou zanedbané a prakticky bez života. Vysazuje se pak často způsobem, že se ryby, a to většinou v lovné velikosti, vysypou do několika jam, kde se samozřejmě rychle vychytají a revíry pak během sezony zejí prázdnotou.“  

První pstruží líhně u nás vznikaly už v 19. století. Dnes však čelí pstruhařství obrovským problémům a stojí před zásadními výzvami.

Je třeba zdůraznit, že obrovským problémem, který vážně komplikuje odchov násad, jsou klimatické změny, zejména dlouhodobá sucha, díky kterým horní části toků přes léto téměř úplně vysychají a jsou pro odchov pstružích násad prakticky nevyužitelné. A tam, kde se rybky udrží, vyzobávají je jako rozinky z koláče přemnožení rybožraví predátoři. K tomu však RNDr. Jan Hodovský dodává: „I z pohledu vodohospodářského vidím, že stojíme před úplnou revizí způsobu odchovávání pstruha obecného. Klimatické změny a extrémní výkyvy počasí – kdy se v podstatě střídají sucha a povodně – jsou zejména pro malé pstruhové toky opravdu smrtící. My vodohospodáři jsme již mnohokrát deklarovali, že jsme v součinnosti s rybářskými svazy připraveni těmto vodám – a potažmo tak našim pstruhům – pomoci. Reakce ze strany rybářů je však zatím bohužel minimální. Chybí zájem cokoliv změnit – jako by si mnozí tuto kritickou situaci ani neuvědomovali.“ 

Abychom však pouze nekritizovali rybářské svazy a zejména jednotlivé organizace zabývající se pstruhovým hospodařením, je třeba jedním dechem dodat, že chov pstruhů je nesmírně finančně i časově náročný a patří v rámci svazů mezi nejhůře ohodnocené činnosti. Navíc je stále ve velké míře závislý na pracovní povinnosti členů, což se v dnešní době jeví jako naprostý anachronismus. Pokud tedy má dojít ke změně stavu pstruhového hospodaření, je třeba především zlepšit podmínky pro chov pstruhů takovým způsobem, aby se staly pro jednotlivé MO motivující. Součástí těchto kroků musí být zajisté úprava zarybňovacích plánů, změna svazového ceníku a výrazné navýšení platby za odchované lososovité ryby, zvýšení ceny pstruhových povolenek a celková revize brigádnické povinnosti, tak, aby odpovídala podmínkám 21. století, ale zároveň i potřebám jednotlivých MO.

Budeme v budoucnosti odchovávat potočáky podobně jako pstruhy duhové a siveny?

Další z cest k záchraně potočáků může vést i přes změnu dosavadního způsobu umělého odchovu pstružích násad. Někde už dnes přistupují k sádkovému odchovu pstruha obecného, podobně, jako je to u pstruhů duhových a sivenů. Ryby se pak ze sádek vysazují již přímo do revírů. Pro pravověrného pstruhaře je asi představa řeky plné potočáků, odchovaných na granulích, dost šílená, nicméně může to být jedna z možností, jak tyto ryby v našich vodách aspoň v nějaké míře zachovat. Ostatně tímto způsobem se pstruzi obecní vysazují například do řeky Jihlavy pod Dalešickou přehradou, a toto sekundární pstruhové pásmo je navzdory silnému predačnímu tlaku a dalším negativním vlivům zarybněno na dnešní poměry ještě jakžtakž slušně. Problémem však je, že tyto uměle vysazené ryby se nedokáží rychle adaptovat na přirozené prostředí a jsou většinou vychytány dříve, než se stačí v revíru rozkoukat. V návaznosti na tuto skutečnost se tak pstruží líhně potýkají s dalším závažným problémem, kterým je akutní nedostatek a nízká kvalita generačních ryb.

Pohled vášnivého muškaře, RNDr. Hodovského, na naše pstruhové hospodaření, je dnes velmi kritický.

Kvalita a počet generačních ryb

Jak už jsme si řekli, tvořil dříve obsádku většiny našich pstruhových vod vyvážený mix uměle vysazených a přirozeně vytřených pstruhů potočních, popřípadě lipanů. Dnes jsou však naše pstruhové revíry z mnoha již pojmenovaných příčin prakticky závislé jen na umělém vysazování. Ryby, několik let odchovávané na granulích, a poté vysazené do úplně nového prostředí volných vod, však často nejsou schopny dostatečné aklimatizace, což se projevuje i neukončeným vývojem pohlavních žláz a nízkou kvalitou pohlavních buněk (týká se to zejména pstružích jikernaček). Při umělém vysazování není často zajištěn ani vhodný podíl mlíčáků a jikernaček – leckdy se stane, že se v obsádce vyskytuje příliš mnoho jikernaček na úkor mlíčáků nebo naopak. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, kdy vysazení ryb nemůže podpořit přirozených výtěr a vody jsou tak nadále závislé na umělém odchovu, který se potýká s problémy, o nichž jsme výše hovořili. Jednou z možností, jak tento problém vyřešit, je speciální odchov generačního hejna, určeného k umělému výtěru. Generační lososovité ryby by se tak nemusely získávat z volných vod, kde je jich (jak už jsme si řekli) dnes akutní nedostatek. Dalším z opatření může být i úprava režimu přímo na pstruhových vodách – zpřísnění podmínek lovu a vytváření chráněných úseků, kde by měly vysazené ryby prostor k aklimatizaci i následnému přirozenému výtěru.

Na pstruhové Jihlavě se započalo s vysazováním pstruhů obecných, odchovaných podobně jako duháci či siveni přímo na sádkách.

Rybářský tlak a ochrana pstruhových revírů

Z hlediska statistik úlovků a množství docházek se může na první pohled zdát, že rybářský tlak na pstruhové vody není v současné době tak enormní, aby tyto revíry bezprostředně ohrožoval. Vždyť počet vydaných pstruhových povolenek rok od roku klesá a stále nižší je i množství odnesených ryb. Přesto i v oblasti sportovně-rybářského režimu na pstruhových vodách vidíme mnoho trendů, které původním lososovitým rybám rozhodně neprospívají. Když se ohlédneme několik let nazpět, vidíme, že zejména na počátku 90. let minulého století dochází k prudkému nárůstu zájmu o pstruhařinu a počtu vydaných pstruhových povolenek. To však přináší také explozi masařiny na tyto revíry, kterou rybářští hospodáři (místo aby proti ní bojovali) ve velké míře ještě přiživují. Na úkor mladých potočáků a lipanů se začínají vysazovat ve velkém nepůvodní duháci a siveni v lovné velikosti, kteří se rychle vychytají a vody pak zejí prázdnotou. Na zvýšený rybářský (i pytlácký) tlak se adekvátně neodpovídá posílením rybářské stráže a zvýšením ostrahy revírů. Když se pak nad těmito vodami objevují první černá mračna nenasytných kormoránů, je na soumrak našeho pstruhařství dávno zaděláno. Dnešní podobu „sportovního lovu pstruhů“ jsme si už popsali: ryby v lovné velikosti se vysypou do několika tůní, kde už na ně čekají zástupy natěšených „pstruhařů“, kteří zblblé granuláky velmi rychle vychytají. Divoká pstruhová řeka se tak mění v jakýsi duhový kaprodrom. 

Jedním ze zásadních problémů našeho pstruhařství je i akutní nedostatek kvalitních generačních ryb.

Na některých revírech si už naštěstí závažnost situace začínají uvědomovat a prosazují se různá ochranářská opatření pro podporu původních populací, zvyšuje se lovná míra, vyhlašuje krátkodobé či dlouhodobější hájení i chráněné úseky, limituje se úlovek či metody lovu. Někde – jako například na pstruhové Ohři pod Nechranickou přehradou – se iniciativy chopila i skupina místních rybářů, kterým není osud jejich nádherné řeky lhostejný. Přicházejí s vlastními aktivitami (jako je vysazování generačních ryb) a vytvářejí tlak na svazové činovníky, aby zlepšili hospodaření a celkovou péči o tento revír. Snad i proto došlo v posledních letech k zásadnímu zpřísnění podmínek lovu – byla zvýšena míra potočáka a lipana na 40 cm, omezen úlovek těchto ryb na 1 kus denně, byl redukován počet povolených způsobů lovu a vznikl i úsek, kde se smí lovit pouze metodou „chyť a pusť“. Snad tyto aktivity revíru pomohou a budou také příkladem pro ostatní. Pokud však tyto pozitivní kroky nebudou provázány s dalšími ochranářskými opatřeními a celkovou revizí pstruhového hospodaření, zůstane osud původních lososovitých ryb v našich vodách nadále krajně nejistý.

Na našich pstruhových vodách to dnes po jarním vysazování leckdy vypadá jako na nějakých „duhových kaprodromech“.

Násadoví duháci jdou většinou rychle z vody.

Závěrem 

Suchá muška plující po hladině, za kterou se majestátně zvedá zlatavé tělo divokého pstruha, posázené karmínovými skvrnami. Rybář, zabroděný v ledové listopadové řece plné sbírajících lipanů s nádherným hřbetním praporem, připomínajícím pestrobarevný list, unášený vodou. O těchto okamžicích se říká, že jsou opravdovým vrcholem – nejen pstruhové – rybařiny.  Jsou však stále ještě realitou našich rybářských dnů, nebo to už jen naše hořkosladká vzpomínka duje do rohu dávné hojnosti? Stanou se pstruhové toky opět oázami kultivované rybařiny, nebo se opravdu neodvratně blíží konec potočáků a lipanů v našich vodách? Na tyto otázky dnes asi ještě nelze s určitostí odpovědět. Jedno je však jisté: situace je velmi vážná a nemáme času nazbyt. V příběhu těchto ryb existují i přírodní procesy a zákonitosti, kterou jsou nad naše síly, a můžeme je jen těžko zvrátit. Spoustu věcí však máme stále ve svých rukou. Udělejme tedy vše proto, aby se do nemocných pstruhových vod zase vrátil život. Potočáci a lipani si naši pomoc určitě zaslouží.

Blankytně modré nebe potemnělo… na soumrak našeho pstruhařství však bylo zaděláno už před příletem prvních kormoránů.

Lipan zvedající se za umělou muškou patří k vrcholům – nejen rybářské – poetiky. Jak dlouho se však z tohoto pohledu budeme moci ještě těšit?

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Karel Halačka, Josef Ptáček