Pstruh měkkoústý - kvůli této rybě jsem hodlal podniknout dlouhou a relativně nebezpečnou výpravu na Balkán!

 

Pozvání a plánování

Po několika výpravách do Slovinska jsem přijal pozvání svého kamaráda z mládí do Sarajeva. Učí tam na místní univerzitě. Bob není rybář, tak jsem věděl, že co se týče ryb, budu si muset poradit sám. Nakonec jsem se s ním domluvil, že přijedu poslední víkend v květnu. Počítal jsem s tím, že dorazím se dvěma muškaři, ale ti nakonec výpravu vzdali. Už to vypadalo, že na Balkán pojedu sám, ale přidali se ke mně dva nerybáři, dlouholetí kamarádi Trpajzlík a Slimák, protože chtěli navštívit našeho společného kamaráda Boba a prohlédnout si Sarajevo. Bob nám přes e-mail poslal podrobný popis cesty a ironicky glosoval její úskalí. Naše trasa měla vést přes Bratislavu, Budapešť a hraniční přechod Udvar do Chorvatska, dále přes Osjek a přes řeku Drávu (určitě si pamatujete, jak se z „Jugošky“ vozívala dnes již běžná vegeta v krásném modrém obalu s názvem Podravka. Tak ta je pojmenovaná právě podle této řeky). Tady už nás měla překvapit první minové pole, označená cedulemi se zlověstnými lebkami se zkříženými hnáty a německými nápisy: Achtung Minen! (Pozor, miny!). Dále naše cesta pokračovala přes Bosenski Šamac, což je hraniční přechod do Bosny. Zbývalo už „jen“ 228 km údolím řeky Bosny do Sarajeva. Cestování mělo zhruba trvat kolem 10 hodin, protože z Brna do Sarajeva je to dobrých 870 km. 

 

Sarajevo - cíl mé cesty.

 

Cesta z města

Z Brna vyrážíme ve středu v poledne. Cesta přes Česko, Slovensko a Maďarsko proběhne bez problémů, občas zdrží jen menší kolony, ale to už tak na evropských dálnicích bývá. První zádrhel nastane až na hraničním přechodu Udvar s Chorvatskem. Zde se zdržíme skoro dvě a půl hodiny. Ach ta prokletá migrační krize! Na čáře jsme lustrovaní jako za komunistů. Potom už cesta pokračuje plynule. Na bosenských hranicích použijeme kouzelné slovíčko: „FlyFishing“ a hraniční závora se hbitě zvedne. Jsme v Bosně. 

Za zmínku pro naše případné následovníky stojí, že při vstupu do Bosny je v současné situaci (červen 2016) nutné mít připraveno pro kontrolu kromě cestovních dokladů také zelenou kartu a technický průkaz vozu. Běžnou součástí bývá i kontrola řidičáku. 

Do Sarajeva dorazíme o půl jedné ráno. Náš příjezd je ve znamení spontánního veselí u burku a sarajevského piva stylově zvaného Sarajevsko. Nás Čechy jako pivní patrioty potěší, že majitel místního pivovaru žil za balkánských válek v Čechách a přivezl si s sebou do Sarajeva i českou manželku.

S Bobem se ihned domlouvám, že ráno spolu vyrazíme do místních rybářských potřeb a tam zjistíme nějaké informace, kde a na co mám chytat. Hlavně doufám, že se něco dozvím o vysněných pstruzích měkoústých. 

 

Rozkoukávám se...

Ráno se budím jako první a hned zamířím na obchůzku řeky Miljacky, která nám teče přímo pod okny. Mimochodem, o dvě stě metrů dál po proudu se nacházelo místo, kde anarchista Gavrilo Princip zastřelil následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda a definitivně tak změnil dějiny dvacátého století. Při procházení malými uličkami s orientální atmosférou mi pomalu začíná docházet, že genius loci Sarajeva se mi nesmazatelně vryje do mysli.

Přespávali jsme v centru Sarajeva v muslimské části zvané Baščaršija, kterou tvoří starý turecký trh založený za dob Osmanské říše. Sarajevo je úžasné město, kde se mísí všechny možné kultury, o kterých se nám – Středoevropanům - může jen zdát. Všem, kdo zavítají na Balkán, doporučuji, ať Sarajevo navštíví. 

Projdu město a v Miljacce zahlédnu dvě parmičky, jednoho hrouzka a pár jelců. Mí společníci se probudili až v devět, a pak s Bobem můžeme vyrazit na výzvědy do rybářského obchůdku. Není ani extra daleko od našeho přechodného bydliště. Jedinou zradou je, že ještě není otevřeno! Abychom smysluplně zabili čas, vydáváme se do areálu olympijských her Sarajevo (ZOH 1984) zvaného Skenderija. 

Po návratu z exkurze už je obchůdek s rybařinou otevřený. Sláva! Očekávám spoustu informací a rad, ale skutek utek! Dozvím se jen to, co už jsem si vyčetl doma z internetu – tzn. pstruh měkoústý žije jen na Neretvě. A také, že povolenku si zakoupím ve městě Konjic. Naštěstí alespoň obdržím telefonní číslo na tamního hospodáře. Hospodáři pro sichr ihned zavolám. Ochotně se nabídne, že na mě počká v Konjici u mostu.

Městečko Konjic se nachází od Sarajeva směrem na Mostar. Jízdou po silnici sevřené ve strmých svazích si rychle uvědomíte, že Sarajevo je opravdu město v horách. Pro zajímavost: městečko Konjic dalo světu nechvalně proslulého rodáka - Antu Paveliče, předáka Chorvatského ustašovského státu za druhé světové války a válečného zločince, který nikdy nebyl za své skutky potrestán.

 

Sběr informací na místě lovu

Sotva dorazím do Konjice, hned se jdu z historického mostu mrknout na řeku. V průzračné vodě spatřím pěkné potočáky a velkého lipana. Kousek od mostu loví dva muškaři, tak se za nimi vydávám pro rozumy. Jsou to Švédi. Domlouváme se rukama nohama, ale jde to. Chytají na streamery. Ulovili prý nějaké potočáky a jednu „glavaticu“ cca 80 cm dlouhou. Domnívám se, že lapili hlavatku, ale až později se od místního hospodáře dovím, že „glovatica“ je vlastně pstruh mramorovaný. Švédové mi poradili, kde mám koupit povolenku. Konjická rybářská klubovna se nachází přímo u starého mostu. Když tam dorazím, nikoho nezastihnu. Naštěstí je hned naproti městské infocentrum. Jen se zmíním, co potřebuji, obsluha kamsi zatelefonuje a sám pan hospodář je tam coby dup. Tyto služby na Balkáně fungují bezchybně a lidi vám vždy rádi poradí. 

 

Řeka Neretva je sevřená horami. Vyznačuje se křišťálově čístou vodou, i když nyní panuje vyšší stav.

 

Přesuneme se do kanceláře a hospodáři vylíčím, že bych potřeboval zakoupit povolenku pro Konjic a Glavatičevo. Na těchto revírech hospodaří jejich rybářská družina už třetím rokem a platí v nich režim „chyť a pusť“. Kromě toho se zde může pouze muškařita a na háčcích nesmí být protihroty. Pstruh mramorovaný a měkoústý tu žije v početných populacích. Na horním úseku v horách se chytají „meky“ až 3 kg těžké! V Konjici jsou menší, zato tu jsou velké glavatice. Právě odsud pocházejí zdokumentované úlovky pstruhů mramorovaných okolo 20 kg. V minulosti se zde chytil dokonce exemplář s hmotností 35 kg! Pstruh mramorovaný pochází přímo z Neretvy a do dalších destinací, které jsou známé jeho výskytem (např. Slovinsko), byl uměle vysazen. 

Hospodáři říkám, že toužím ulovit „meku“ a jiné druhy jsou pro mě jen okrajové. Prodává mi povolenku na dva a půl dne za 62 eur, což mi ve srovnání se Slovinskem zní jako rajská hudba. Navíc mi nezištně poradí, jak na „meku“. Mám použít až 4 m dlouhý návazec a chytat na suché chrostíky velké asi 4 cm. To jsou už pořádná letadla! Dále mám lovit na hnědé a černé nymfy. Líbil se mu můj svatojánek, navázaný jako schránka chrostíka, ale preferoval by termita. Prozradí mi, že nejlepší místo na pstruhy měkoústé se nachází nad starým mostem v táhlé hluboké tůni. Jediné co mi vlastně neřekl, že v řece pořád teče hodně vody a dostat se k vysněné „mecce“ bude setsakramentsky složité, poněvadž tento druh většinou stojí u dna v nejhlubších úsecích toku. Dost možná mi právě z tohoto důvodu povolí výjimečně lovit na dvě nymfy.

 

Nástěnka v rybářské klubovně Konjic. Zvěčněné trofejní úlovky vás pořádně nabudí!

 

Vzhůru na ně!

Bez dalšího zdržování vyrážím k popsané tůni. Bohužel už tam jsou Švédové, se kterými jsem se předtím seznámil. Tak se vydávám do proudů nad ně s prutem na „francouze“. Navážu svatojánka a termita na 3,5 mm tungstenech. Hned v prvním proudu se mi podaří potočák 30 cm. Oddechnu si - s nulou se z Neretvy vracet nebudu!

Řeka je široká asi 50 m, ale při vysoké vodě se dá brodit jen krajem. Podél břehu se mi daří přelstít dva lipany a potočáka do 35 cm. Jsem na výsost spokojen. Za hodinu a půl čtyři ryby. Krása!

 

Je jen minimum míst, kam se dá zabrodit víc ke středu toku.

 

Přicházím k dalšímu slibnému místu pod velkou peřejí. Rozkmitám prut a najednou to při náhozu udělá LUP! Prut na francouze je vejpůl! První den u vody a hned taková smůla. Mám v autě další čtyři mušáky, ale bohužel to jsou jen pruty na sucho. Naštěstí je mezi nimi i můj miláček Loop, který zvládne velkou zátěž. Vracím se zpátky k vodě a záhy zjišťuji, že nebude žádná sranda lovit s prutem o délce 270 cm a pětimetrovým návazcem. Tůň už je volná, tak ji zkusím hned prochytat. Projdu ji celkem třikrát s různými muškami, ale záběr nepřichází. Tak vyrazím do peřejí pod silniční most. Na výtoku s peřeje vidím při dně betonovou patku. Nabiju svatojánka na pětce tungstenu a pošlu ho za patku. Najednou se šňůra v proudu zastaví. Sekám, a v prutu cítím velkou rybu. Vytryskne ze mě adrenalin! Myslím na velikou „meku“. Najednou se přede mnou otevře voda a na hladinu vystřelí dobře půlmetrový kus. Je to pstruh, ale o jaký druh se jedná, to zatím netuším. Můj tečkovaný soupeř se vydává po proudu. Mířím krajem řeky za ním. Drží se při dně, občas vidím jen záblesky stříbřitého těla. 

Ať je to meka, ať je to meka, modlím se v duchu. Asi po padesáti metrech od místa záběru vytahuji pstruha z proudu a dostávám ho do podběráku. Ryba je to nádherná, ale v hlavě se mi perou dva pocity. Radost i zklamání. V podběráku leží velký potočák. Míra ukazuje 53 cm. Krásná ryba, ale meka to není! Úlovek fotím a pouštím ho do rodné Neretvy. 

 

Velký potočák v podběráku. Jinde bych z něj měl obrovskou radost, ale tady by mě víc potěšila třeba jen poloviční meka.

 

Chytám dál a daří se mi jeden lipánek asi 30 cm dlouhý. Zatahuje se a přichází bouřka. Zničehonic se ryby začínají zvedat. Zrovna v nejhustějším lijáku trhám návazec na nymfu, a tak převazuji si na sucho. Nasadím do hry čtyřcentimetrového suchého chrostíka z CDC. Během následující hodiny chytím osm ryb ve velikosti 25 - 37 cm. Úlovky jsou půl na půl - tvoří jejen lipani a potočáci. Meka mezi nimi není ani jedna. 

Suším v peřejích. Daří se mi i další půlmetrový potočák, který zabere ve vracáku peřeje pod mostem. Viděl jsem ho sebrat a sotva na čtvrtý hod polkl mého chrostíka jako malinu. Souboj s ním je parádní. 

 

Přestává pršet a ryby si dávají pauzu ve sbírání.

 

Přestává pršet a ryby si dávají pauzu ve sbírání. Začínám znovu nymfovat, ale bez valných úspěchů. V sedm lov balím a vracím se do Sarajeva. Večer se vydáváme do centra a Bob nám oznámí, že pro nás má překvapení v podobě prohlídky Titova bunkru za Konjicem. Nachází se vlastně jen kousek od místa mého dnešního lovu. 

Večer brzy zalehnu. Chci být u Neretvy už v pět ráno. Loví se zde od rozednění do tmy. 

 

Druhý den lovu

Svítání mě zastihne u tůně nad mostem, kde by se měly vyskytovat meky. Jsem u řeky úplně sám. Nikde ani živáček. Cedím vodu kousek po kousku a nic. Projdu ji celou a měním mouchy. Dolů dávám sirupčíka a na přívěs malou olivovou nymfu. Znovu pomalu procházím tůň. Až na jejím konci vyfasuju záběr. Ryba si bere šňůru z navijáku. Je předem jasné, že jde o opravdu velký kus. Pořád se drží při dně. Zdolávám asi dvacet minut a za tu dobu, se ani jednou neukáže na hladině. Jen o ni nepřijít! Po dvaceti minutách dostávám do podběráku… Potočáka! Nádherně stavěný pstruh, ale zase se cítím trochu podvedeně. Myslel jsem na meku. Metr ukazuje 57 cm. Mrzí mě, že mě nemá kdo vyfotit. Dělám fotku ryby v podběráku a opatrně ji pouštím. 

 

Druhý výstavní kousek. Bohužel zase potočák. Bájná meka zatím mé snažení ignoruje.

 

Jdu proti proudu. Cestou se mipovede jeden lipan a potočák. V peřeji nad mostem mi spadne velká ryba. V poledne přijíždí kluci ze Sarajeva a jdeme do Titova bunkru. Bunkr byl vybudován v letech 1953-1979 pro jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita. Vstupné je 15 konvertibilních marek a návštěva rozhodně za to stojí. Po prohlídce se loučíme. Kluci jedou na pečený jehně dále do Jablanice a já odjíždím na horní úsek řeky do Glavatičeva.

 

Vstup do Titova bunkru.

 

Glavatičevo

Cesta vede přes horský průsmyk. Je velmi úzká, ale mladí Bosňáci tudy jezdí doslova jako prasata. Za průsmykem se dostanu na nádhernou náhorní planinu. Cestou míjím jezero Boračko. Žijí v něm jezerní pstruzi, líni a candáti. 

 

Křišťálově průzračné jezero Boračko - ráj jezeráků, candátů a kupodivu i velkých línů.

 

Podél silnice míjím cedule s varováním podobné těm u Osjeku. Tentokrát jsou v bosenštině a hlásají: „Pazi Mine!“ (Pozor, miny!). Přechází mi z nich mráz po zádech. Nacházím se na horké hranici, která vnitřně rozděluje Bosnu na Republiku Srbskou a Federaci Bosny a Hercegoviny. V těchto místech po dobu jugoslávské občanské války v letech 1992-96 zuřily líté boje, jejichž následky jsou patrné dodnes. Nejen v podobně nekonečných minových polí, které za mezinárodního účasti jen pomalu mizí (na odminování vodních toků v Bosně se aktivně podílí také Česká republika), ale také v podobě opuštěných vesnic a rozstřílených stavení, na kterých lze odhadnout, jaká zbraň byla použita při jejich ničení. 

 

Výstrahy před minovými poli jsou na každém kroku.

 

Konečně zas vidím řeku. Je sevřená horami a má neuvěřitelný spád. Tuším, že brodění tu bude velký problém. Vesničku Glavatičevo tvoří jen pár domků a opuštěná škola. Valná většina baráků je zcela zničená. Ale je tu otevřený obchod. Jdu do něj shánět informace a kupuji si vychlazená pivečka. Okamžitě se mě ujímá místní klučina a vede mě do „rybářského penzionu“. Zde mi místní gajda radí, kam na meky a jaké mušky navázat. Přijíždí i místní porybný, ten telefonem zjišťuje, zda mám platnou povolenku. Ode mě ji ale nechce ani vidět. Místní lidé jsou strašně milí a vstřícní. Vzácných turistů si váží. Není divu, jediné co tu jakžtakž funguje, je rybaření a rafting. Porybný mi dává cennou radu. Od silnice k řece a kolem vody je bezpečno, ale od silnice do hor jsou minová pole. Tam ani krok! 

 

I dvacet let po občanské válce je spousta domů označená střepinami.

 

Všude narážím na červené cedule se šklebícími se lebkami. Je mi z nich trochu úzko. Přesto vyrážím na místa, kde je údajně spousta mek. 

Brodím jen kolem břehu. Tam, kde by si člověk myslel, že v pohodě zabrodí, je na velkém omylu. Řeka je strašně prudká. V prvním proudu chytám lipánka asi 20 cm. Mířím proti vodě k veliké tůni. Zde musím nasadit pětku tungsten, abych sestavu dostal hlouběji. Ryby nic, jakoby tu ani nežily. Za tři hodiny mám na kontě přece jen jednoho lipánka a potočáka. Vracím se k autu, dávám si pivo a hodinovou pauzu. 

 

Proud je silný a průzračnost vody je zrádná. Brotit se dá jen při samém kraji.

 

Pro změnu se vydám po proudu. Zde se mi podaří potočáček asi 20 cm. Přicházím k fleku, o kterém si myslím, že musí být pro meku ideální. Tvoří ho dlouhý a táhlý proud. Házím a házím, měním mouchy, ale nic se neděje. 

Převazuji na sucho a další hodinu se snažím rybu vymrskat. Nastává večer, ale nic se k hladině nezvedne. Náhle za sebou uslyším šramot. Přišel se na mě podívat jeden domorodec. Tahám z něj rozumy. Říká: „Místo super. Mek hodně, ale je vysoká voda a jsou u dna. Ryby se začnou k hladině zvedat možná až tak za měsíc!“

Nasadím do hry znovu nymfu a daří se mi vybagrovat jediného nevelkého lipana. Vydržím chytat do půl deváté. Skoro za tmy odcházím od vody a bilancuji - za šest hodin chytání jen čtyři ryby. Celkově bída s nouzí!

 

Za šest hodin chytání jen čtyři menší ryby. Velká bída!

 

Jediné co mě může těšit je, že jsem objevil restauraci, kde se vaří. Restaurace je ovšem silné slovo, spíš se jedná jen o větší pergolu s krbem. Auto parkuji vedle „hospůdky“. Co mě ale mile překvapí? Mají tu točené pivo! Okamžitě si dávám dva kousky na žízeň a k nim čevapčiči. Celkem za čtyři piva a jídlo zaplatím 19 konvertibilních marek (9,5 eura). Zase tu potkám velmi příjemné a komunikativní lidi. Všichni si se mnou chtějí popovídat. Až pozdě v noci jdu přespat do auta.

 

Třetí den lovu

Ráno v pět jsem zase u vody. Za následující 2,5 hodiny neudělám jediný záběr. Vracím se k autu a tam mě zdraví místní porybný. Za chvilku přijíždí iglavatičevský hospodář a zve mě na kávu do místní hospůdky. Hned se ptá: „Co meky?“ Otáčím palec k zemi. Jen pokývá hlavou a utrousí: „Půjdeme spolu a uvidíme.“

Po kávě mi ukáže svůj penzión. Pak mě vede k řece k jedné krásné táhlé tůni. Vybírá z mé krabičky dva svatojánky zatěžkané 3,5 tungsteny. Navážu je na čtyřmetrový návazec a potom začínám podle rad místního prochytávat tůň. V půlce tůně dostávám záběr. Ryba skáče nad vodu a já vidím, že je to ONA! Meka! Hospodář volá: „Zdolávej opatrně. Bude hodně skákat!“. Má pravdu, meka skáče jako klokan. Pomalu, pomaloučku, vedu rybu k podběráku. Asi metr od něj se mi z háčku setřepe!

Jsem strašně zklamaný. Ryba mohla mít jen kolem 35cm, ale prokazatelně to byla ONA! Hospodář mě utěšuje. Potom kreslí do písku hierarchii pstruhů měkoústých. Dvě největší meky obvykle stojí vpředu a ostatní se drží podle velikosti za nimi v šipce. Hejno ryb tak trochu připomíná klín letících divokých hus. Domorodec mi radí, ať se vrátím o pět metrů proti proudu. 

 

Mise splněna!

Znova začnu házet. Záběr přichází asi po pátém hodu. Je tam! Tuším, že je to meka. Tentokrát si s ní opatrně hraju, i když není nijak velká. Pořád vyskakuje nad vodu. Konečně ji navedu do podběráku. 

 

Jo! Mám ji!

 

Jsem spokojen! Ryba má sice pouhých 30 cm, ale díky ní si plním svůj cíl. Hospodář mi gratuluje a nabídne se, že mě vyfotí. Já mu na oplátku děkuju, protože je to hlavně jeho zásluha. Říká mi, ať lovím dál a až mě to přestane bavit, mám prý k němu zajít na kávu. 

 

Hospodář mě zvěční s mou první mekou v životě. Není sice velká, ale splnil jsem si svůj sen.

 

Vydržím chytat ještě tři hodiny. Druhá meka už nepřijde, ale z proudů nad plání se mi podaří vyloupnout dva lipany okolo 35 cm. Je čas na kávu u hospodáře. 

Činovník mi vykládá o místních poměrech a také o záchraně pstruhů měkoústých. Zmíní se i o tom, že pstruh mramorovaný („mramorák“) ve Slovinsku vlastně původně pochází z jejich Neretvy. Do Slovinska byl vysazen před 80 lety. Největší mramorák z Neretvě vážil 35 kg a loni se chytil jeden dvacetikilový. Meky jsou zde 3kg až těžké. Přátelsky si povídáme dobré dvě hodiny. Je fajn, že si rozumíme. 

 

Menší pstruh mramorovaný alias mramorák. Tato ryba může dorůst až do délky 140 cm a váze pětatřiceti kg!

 

Po obědě vyrážím kolem horského jezera zpátky do Konjice. Začnu chytat v jámě, kde se vlévá potok z hor. Nádherné místo, ale slunko pálí jak ďas a já za dvě hodiny nemám jediný kontakt s rybou. Přejíždím přímo do města. Zde potkávám známou švédskou dvojici. Chytili prý nějaké potočáky. Dáváme si spolu pivko. Potkávám i konjického hospodáře. Už ví, že jsem svou meku chytil. 

Jdu na mou oblíbenou tůň čekat na večerní sběr. Zaujmu nejlepší místo. Meky se ale nezvednou! Zato dvakrát přímo přede mnou zaloví tak osmdesáticentimetrový mramorák. Lipánci před ním lítají až na břeh. Volám na Švédy. Hned ke mně vyrazí se svými streamery. Záběr jim však nepřišel. 

Při soumraku chytím na sucho dva lipany. Za úplné tmy se loučím a mířím za přáteli do Sarajeva. Večerní pohoda ve městě s tisíci nádhernými ženskými. Nikdy jsem neviděl tolik pěkných holek pohromadě. Prostě Balkán. Ráno ještě navštívíme muzeum Bosenské války a hned po obědě míříme směrem na Brno. 

 

Pevnost na kolejích - opancéřovaný vagón z války.

 

Cesta nám rychle utíká, zarazíme se až na maďarské hranici. Je zde nekonečná kolona aut. Vidíme to na několik hodin. Naštěstí prochází celník a vidí české auto. Chce naše pasy. Po prohlídce nám naznačuje, ať předjedeme dopředu. Najíždíme k volnému okýnku. Celník zběžně prohlédne pasy a my mizíme v Unii. Žehnáme „šenghenu“.

Cestou přemýšlím nad termínem, kdy se do Bosny vrátím. Rozhodně musím počkat, až opadne voda. 

Všem, kteří jsou trošku dobrodružné povahy, radím, ať k Neretvě vyrazí. Nebudete litovat! Co se týče ryb, nečekejte žádný „duhákodrom“. Duháci se totiž vůbec nevysazují. Ryby jsou zde náladové jako všude, ale dají se chytat krásné, divoké a hlavně zajímavé druhy, které žijí jen zde a nikde jinde na celém světě. 

 

Pstruh měkoústý dorůstá do hmotnosti 3 kg! Hlavně ho však nechytíte nikde jinde na světě. Už to je pořádná výzva pro muškaře cestovatele!

 

Uvidím, co mi přinese další výprava. Těšení je na mé straně. Takže pokračování (snad někdy) příště.

 

Text a fota: Vojtěch Sklenář - Brno