K výjimečným vodním nenasytům patří mník jednovousý.

Rybí neotesánci

Vesměs všechny zkušenosti s neuvěřitelnou rybí hltavostí rybáři získali v době, kdy dravce zcela ovládl neutišitelný HLAD! Tato fáze většinou trvá poměrně krátce, jen do doby, než se ryba zasytí. Přesto se někdy stává, že dravec má při lovu smůlu a jeho hlad se vystupňuje na nejvyšší možnou mez. Tím se záhy dostane do stádia „zběsilé žravosti“, kdy chňapne po čemkoli, co se zdá být k jídlu. Potom už neřeší ani velikost sousta, natož jeho kvalitu. Bouřící se vnitřnosti odsunou do pozadí i vrozenou plachost a opatrnost, a tak se stávají neuvěřitelné případy, kdy dravec dokolečka atakuje stejnou třpytku, útočí na přerostlou kořist, nebo hltavě popadne první nástrahu, která je určená pro jiné druhy ryb a je třeba i rostlinného původu. Na vlastní oči jsem dokonce viděl brutální útok na wobbler, který byl pověšený přes převislou větev a houpal se asi půl metru nad hladinou. Vábení visící nástrahy neodolala hladová štička, prudce se vymrštila z vody, wobbler uchvátila ve vzduchu a přitom ještě stačila stáhnout vlasec z haluze. Překvapenému rybáři zbylo jen nenasytného dravce zdolat.

Kromě toho, že je štika dokonalý dravec, je i skvělá skokanka.

Čeho je moc – toho je příliš!

„Chorobná žravost“ dravců může být vyprovokována také velkým množstvím kořisti na relativně malé ploše. Stává se to třeba během hromadného tření bílých ryb na trdlištích, nebo při podzimních výlovech rybníků, kdy se odtokem dostanou do revíru kvanta drobnějších rybek. Za touto potravou se pak do těchto míst stáhnou dravci ze širokého okolí. Všichni mají společný cíl – zmasakrovat co nejvíc obětí a nacpat si jimi žaludky k prasknutí. Těsná blízkost jiných lovících dravců navíc rozpoutá konkurenční rivalitu. Predátoři se pak doslova zblázní, ztrácejí ostych i obezřetnost a bezhlavě napadají vše, co jim připadá jako poživatelné. Obvykle tu zabodují téměř všechny trošku rozumné nástrahy. Dravci se dost často napadají i sami mezi sebou, o čemž napovídají šrámy od zubů na jejich tělech. Nezřídka se také stává, že na právě zdolávaného dravce zaútočí jiný a podstatně větší predátor. Už několikrát se mi stalo, že mi přitahovaného okouna uchvátila štika, která mi poté odmítala zaseklého dravčíka vydat. V nejednou případě se mi pak opatrným manévrováním podařilo dostat do podběráku oba dravce – jak toho zaseklého, tak i toho „zakouslého“. V místech dravčího davového šílenství není o podobné zážitky nouze. Jak to jednou zažijete, budete mít nadosmrti o čem vyprávět.

Nejčitelnější šrámy po kousancích jsou patrné na sumcích.

Kondice vodních žroutů 

Extrémně agresivní chování dravců může souviset i s jejich kondicí – neboli s aktuálním zdravotním stavem. Zdravý predátor má celkem pravidelné periody přijímání potravy, pokud má ale možnost nacpat si břicho v důsledku přebytku jídla, tak situace téměř vždy využije. Tyto ryby však mohou být hodně vybíravé, protože se v rámci sezóny specializují na konkrétní druh potravy. Markantní je to například po jarním vylíhnutí potěru, kdy i velcí dravci dávají přednost nekonečným zástupům drobných rybek před pořádnými sousty. Někdy lze také zažít případy, kdy dravé ryby upřednostňují pouze určitý druh rybek. Jedná se o geneticky zakódovaný instinkt „vodní policie“, který predátorům velí, aby přednostně likvidovali ryby, které by se v lokalitě mohly přemnožit. 

Celkem paradoxně se dá dočkat agresivního záběru i od dravce, který není úplně fit, nebo je nějakým způsobem handicapovaný. Ulovil jsem už například pár pstruhů se zakalenýma slepýma očima (pravděpodobně v důsledku invaze parazitních motolic), kterým ale při divokém útoku na nástrahu absence zraku vůbec nevadila. Jednou se mi také až na třetí pokus podařilo zaseknout a zdolat zuboženou štičku. Jak jsem zjistil dodatečně, ryba měla v žaludku spolknutý trojhák, který ji prošil nejen břišní stěnu, ale jeden hrot háčku dokonce vyčníval z boku ven. Naštěstí šel zkorodovaný oblouček háčku peánem odlomit a štiku jsem mohl vrátit k doléčení zpět do vody. Obdobný případ zažil i můj známý. Na žížalu dostal prudký záběr a po záseku vytáhl slušného okouna. Dravec však vypadal jako egyptská mumie! Vychrtlé rybě totiž z tlamy vyčníval kus vlasce, na jehož konci bylo zamotané třicetigramové olovo. Okoun toto závaží sebou tahal jako trestanec svou železnou kouli! K tomu měla ryba ošklivě zdeformovanou tlamku a v čelisti hlubokou rýhu od zaříznutého vlasce. Naštěstí byl háček v útrobách ježatce hodně „strávený“ a při vyprošťování se zlomil - takže i tato ryba mohla být zachráněna. Z popsaných případů vyplývá, že extrémně vyhladovělé a handicapované ryby ztrácejí vrozenou opatrnost a ovládá je jen jejich sebezáchovný pud, který velí: „Urvi, co můžeš!“      

Ač je dravec slepý, nástrahu dokáže identifikovat postranní čárou a následně trefit.

Kolísavý průběh roku

V sezóně se projevují výrazné výkyvy ve „žravosti“ ryb. V jarních měsících musí rychle načerpat energii potřebnou ke tření, a tak jsou hned po oteplení vody poměrně hltavé. V době výtěru zvýšený příjem potravy ustupuje do pozadí a ryby většinou více zajímají vlastní milostné hrádky. Případné útoky na kořist v tento čas jsou spíše pouze pokusy o vyhnání „narušitelů“ z teritoria. Názorným příkladem mohou být boleni, které jsme kdysi s bratrem chytali na muškařské pruty. „Mušili“ jsme začátkem dubna u přítoku jedné přehrady. Záběrů jsme měli na velké streamerové mouchy spousty, ale úlovků bylo žalostně málo. Proč? Boleni totiž většinou do nástrah bouchali jen zavřenou tlamou ve snaze zapudit vetřelce z místa trdliště. Pár náhodně chycených ryb s výraznou třecí vyrážkou na bocích mělo vnitřky tlam pomerančově zbarveny od žluče, která byla vypuzována z prázdných vnitřností – i to byla známka toho, že boleni byli úplně „prázdní“ a neútočili kvůli nasycení. 

Po vytření mají predátoři potřebu rychle doplnit ztracené kalorie a jsou nesmírně žraví. Do plné kondice se dostanou brzy, protože jim k tomu nahrává obrovské množství různorodé potravy v prohřáté vodě. Tento stav trvá až do výrazného ochlazení vody, kdy kořist začne mizet v úkrytech zimovišť. Dravci si tedy musí dopředu vytvořit tukové zásoby, aby bez problémů přečkali dlouhé chladné období, kdy není do čeho kousnout.   

Okoun po potravě slídí celoročně. V zimě jeho apetit přece jen trochu utlumí chladná voda zpomalující metabolismus.

Zimní hladovka

Nedostatek potravy v ledové vodě vede k dravce k „úsporné dietě“, která se projevuje zvýšenou apatií (výjimku tvoří pouze mník, který je naopak v zimě nejžravější). Ztuhlí predátoři většinou postávají v hloubce u dna jako porcelánové figurky a nic je nezajímá. Minimálně se namáhají slíděním po kořisti, protože to díky tukovým zásobám a zpomalenému metabolismu ani nemají zapotřebí. Kořist vyhledají jen krátkodobě, nejčastěji v poledních hodinách, ale nikdy za ní nevyráží daleko. Na cestě za potravou kopírují dno v nejhlubších místech vody, kde loví drobné vodní živočichy či malé rybičky. K výraznější aktivitě a vzdálenějším přesunům je může donutit až zvýšení teploty vody. 

Předchozí odstavec představuje, jak by měl vypadat život dravců v zimě podle rad odborníků. O tom, že si teorie a praxe někdy výrazně odporují, se asi každý rybář sám někdy přesvědčil. Já mám například takovou zkušenost, že se štiky i candáti dají ještě na sklonku roku celkem spolehlivě uvláčet na velké povrchové wobblery, a navíc i v poměrně mělké vodě. Zimní dravce také ne vždy chytám přes doporučované poledne, nýbrž až při večerním smrákání či dokonce v naprosté tmě! Jen se nástrahy musí v ledové vodě vodit hóóódně pomalu a s klidně i s delšími pauzami. Jeden můj známý s oblibou říkává: „Na konci sezóny přitahuju tak pomalu, že kdybych ještě víc zpomalil, tak by už nástraha začala couvat!“ 

Zajímavý zážitek, přímo související s údajným „zimním klidem“ dravců, mi vyprávěl kamarád Milda. I z jeho vyprávění vyplývá, že někdy je vše úplně jinak. Posuďte sami.

Někdy je všechno jinak. Tento zimní candát zabral na rychle taženou a pestrou nástrahu vedenou sloupcem.

Souboj predátorů    

Do silvestra zbývaly dva dny a já se rozhodl naposledy vyrazit na blízkou přehradu na okouny. Z mé strany se už spíše jednalo o nostalgické rozloučení s končící sezónou. Moc nadějí na úspěch jsem si ani nedával. Podle meteorologické předpovědi měl navíc nastat jasný mrazivý den s teplotou okolo -10°C, takže ani nebylo jisté, jestli bude jezero rozmrzlé. Tato obava se naštěstí nepotvrdila…

Kromě ledového přímrazku u břehu je celá hladina volná. Voda je lesklá jako zrcadlo a vystupuje z ní lehounký opar. Jak vzápětí zjistím, z plavačky nic nebude – drobná očka machovky mi okamžitě zamrzají až do půlky prutu! Za těchto podmínek mi nezbývá nic jiného, než lovit na položenou a nástrahy nahazovat daleko až na střed zátoky. Koneckonců, v zimních dnech se prý dá něco ulovit jedině v hloubce u dna. Chytám na drobné plotičky, které jsem si nachytal do zásoby při výlovu rybníka. Nastražené rybičky spouštím do dvanáctimetrové hlubiny. 

Poledne je fuč a od ranního rozbřesku je skóre stále stejné. Čistá nula! Abych se zahřál, každou chvíli z kbelíku s rybkami vyhazuju ledovou tříšť. Když k této činnosti připočítám několik utržených háčků o pařezy, tak mě žádné jiné „vzrušení“ nepotkalo. 

A přece se dočkám! Po druhé hodině odpolední, právě ve chvíli, kdy proti mně začne vát ostrý severák, se ve vlnách uprostřed zátoky udělají dva pořádné závary od velké ryby! Napřed dumám, jestli úkazy nejsou jen výplody fantazie mého podchlazeného mozku, ale jelikož se znovu nezopakují, pustím je z hlavy. Vždyť co by se také v třeskutém mrazu mohlo prohánět těsně pod rozbouřenou hladinou? 

Ledový vítr mi na víře v úlovek nepřidá, a tak se po další hodince přešlapování u prutů rozhodnu, že začnu balit. Rybičky z kyblíku vyliju do přehrady, složím pruty a obtěžkán výstrojí se drápu do prudkého svahu nad zátokou. Když dosáhnu vyšlapané pěšinky pod lesem, naposledy se otočím k vodě. 

Co to? Nedaleko místa, kde jsem chytal, se na zvlněné hladině pohupuje tělo velké ryby. Zvědavost mě donutí, abych ze sebe rychle shodil rybářskou výstroj a vydal se zpět. Kvůli přibývajícímu šeru a zpěněné hladině pokryté ledovými zmrazky pojednou objekt mého zájmu ztratím z dohledu. Musím znovu vylézt výš do stráně a pátrám zrakem po záhadném přízraku. Je tam! Přímo pode mnou a těsně u břehu! Smykem sjedu k vodě. Skloním se k hladině, rybu podeberu do dlaní a vyhodím ji na břeh. 

Nevěřícně zírám na velikého bolena, kterému navíc z tlamy vyčuhuje okouní ocas. Stříbrný dravec je očividně mrtvý jen chvíli. Není ještě ztuhlý a jeho rudé žábry napovídají, že ho smrt dostihla sotva před pár minutami. Aby bylo mé překvapení ještě větší, všimnu si, jak se pohne okouní ocas trčící z dokořán rozevřených čelistí. Nemám halucinace? Nebyl to jen poryv větru? 

Ale abych se přesvědčil, uchopím rybího nebožtíka za skřeli a vleču ho k mým věcem složeným na cestě. Tam za pomoci nože a peánu začnu vyprošťovat nebohého okouna z bolenovy tlamy. Není to jednoduché, protože se okoun se svými naježenými ploutvemi zašprajcoval v žaberních obloucích. Nakonec se mi dravčíka přece jen vyprostit podaří a následně také zjistím, že mě skutečně zrak nešálil. Okoun je opravdu živý! I přesto, že má požerákovými zuby bolena rozdrcený celý čumák, pořád se malátně pohybuje. Pouštět takto zuboženou rybu by bylo asi zbytečné, a tak jsem záhy ukončil její trápení. Okoun měří 33 cm a jeho „oběť“ – bolen - 78 cm! 

Požerákové zuby v bolenově jícnu jsou vlastně kleště s tlakem lisu.

Od vody odcházím za naprosté tmy. Ačkoli jsem během dne nedostal jediný záběr, v batohu si odnáším dva slušné dravce. Cestou domů dumám o podobných rybích tragédiích, které určitě nejsou zase tak neobvyklé a vzácné, jen se před zvědavými lidskými zraky odehrávají skrytě pod tajemnou vodní hladinou.

Oběť i vrah v jedné verzi.

Dle kamarádova vyprávění zaznamenal: ToRo

Ilustrační fota: autor a přátelé