Úlovek candáta na wobler není rozhodně ničím zvláštním. Není ovšem wobler jako wobler.

Já sám nechci fušovat do řemesla těm, kteří se candátům věnují s téměř profesionální důsledností a umí je i proto lovit jistě mnohem lépe než já. Ale psát o candátech pro mě naznamená jen proměňovat ve slova své rybářské znalosti a dovednosti, odkrývat osvědčené lovecké fígle a nabízet čtenářům dosud neprobádané cesty, které je bezpečně dovedou k otevřeným branám jejich podvodních tvrzí. Psát o candátech pro mě představuje vždy i něco bytostně osobního, vracejícího mě do času dětství a evokujícího vzpomínku na doby, kdy jsem o jejich lovu nevěděl prakticky zhola nic, a přece (nebo možná právě proto) mě už tehdy fascinovali nadevše. 

Různých modelů hladinových a nízko potápivých woblerů existuje nepřeberné množství.

Náladoví rytíři

A zároveň si uvědomuji, že od dob, kdy jsem na ně marně vyrážel s rotačkou na ocelovém lanku a při záběru na živého ježdíka umístěného v horním sloupci se modlil za to, aby bytelným, nevyváženým splávkem tentokrát nepumpoval jen hltavě neodbytný okoun, jsem z candátího tajemství pro sebe uloupl jen velmi malý dílek. Ano, zvládl jsem za ta léta vyměnit tvrdé plechy za měkké a poddajné změkčené plasty, naučil se gumovými kopyty brázdit říše věčného šera a těžkými jigovými hlavami pomalu a usilovně ťukat na brány candátích hlubinných příbytků. A přece mi zůstávaly a zůstávají i při použití těch nejmodernějších nástrah a rybolovných technik brány candátích domovů mnohdy zavřené úplně stejně, jako když jsem se před čtvrtstoletím snažil ošálit jejich zraky rychle rotujícím pulzarem třpytky, nebo živým masem na nevyvážené a špatně sestavené udici. Nevypočitatelnost, nestálost, nepravidelnost a hlavně náladovost – to jsou hlavní insignie příslušníků candátího řádu, které proto nelze jen tak spoutat našimi rybářskými dovednostmi. Ale snad i proto přináší lov candátů i tolik momentů překvapení, kdy si nejsme jisti, proč se ryby chovají zrovna takto, a zda jejich náhlý zájem (či naopak nezájem) o naši nástrahu je dílem náhody, nebo naopak přírodních zákonitostí, kterým jsme dosud nedokázali přijít na kloub. Neumím tedy posloužit dokonalou candátí kuchařkou, protože žádný rybářský recept nefunguje úplně spolehlivě – jednou podle něj uvaříte výtečnou krmi, že by vás snad i pan Pohlreich pochválil, jindy vykouzlíte jen neatraktivní šlichtu, od které ryby s odporem prchají. Ale i na tom stojí krása a kouzlo sportovního rybolovu a chytání candátů zvlášť. A v tomto vyprávěním vzpomínám především na chvíle, kdy jsem vařil z ingrediencí, který by candátům podle běžných rybářských receptur rozhodně neměly lézt pod nos, a přece se mi podařilo připravit menu, které jim více než chutnalo. 

V minulém článku jsem psal o tom, že armáda ostnoploutvých rytířů zdaleka nevyhledává jen naše měkké pokroutky z gumy, ale že se za určitých podmínek se stejnou chutí zakousne i do „plechu“.  Dnes popíši svoji zkušenost s lovem candátů na mělce potápivé woblery. 

Woblery na candátí způsob 

Rozdíl mezi vláčecími nástrahami měkkými a tvrdými (kam řadíme hlavně třpytky a woblery) je především v tom, že druhé zmíněné, snad s výjimkou hlukopotápivých woblerů a těžkých plandavek či pilkerů, nelze dostatečně dobře a účinně vést těsně nade dnem a navíc většinou spolehlivě pracují až při dosažení určité rychlosti, kterou hlavně v pozdním období roku už nemusí „zpomalení“ dravci příliš akceptovat. To jsou důvody, které spolu s vyšší průměrnou cenou těchto nástrah asi nejvíce přispěly k tomu, že mnozí rybáři tvrdé nástrahy ze svého zbrojního arzenálu zcela odstranili, aspoň co se válečných výprav na candáty týče. Že tato demilitarizace může být poněkud ukvapená, jsem popsal v minulém článku, kde jsem vylíčil, jaké překvapení nám a asi i candátům může způsobit dobře pracující plechové křidélko, rotující na hřídelce kolem štíhlého tělíčka třpytky. 

V dnešním článku se zaměřím na morfologicky nejdokonalejší imitace rybek či jiné přirozené potravy dravců – tedy woblery. Tyto umělohmotné či balsové nástrahy patří k těm, s nimiž se při lovu „candošů“ vedle gumek nejvíce počítá a zdálo by se tedy, že do tohoto vyprávění ani nepatří, neboť na candátovi, zavěšeném na jednom ze dvou woblerových trojháků, není nic zvláštního. Překvapení však nastává v okamžiku, kdy se nám candát jako smyslu zbavený vrhne na nástrahu, která k jeho lovu není vůbec určená a na níž očekáváme útok kohokoli, jen ne tohoto obyvatele hlubinné rytířské tvrze. 

Není totiž wobler jako wobler. Tyto umělé napodobeniny jsou nejsofistikovanějšími vláčecími nástrahami – každý typ či model má svoje specifické vlastnosti a je proto určený pro lov v určitém prostředí a na určitý druh ryb. Vedle tvaru, barvy, velikosti, hmotnosti či výrobního materiálu je snad nejdůležitější vlastností woblerů jejich potápivost. Důležitým údajem je zejména maximální potápivost wobleru, která nám říká, do jaké hloubky může nástraha zaklesat. Podle této důležité vlastnosti se rozhodujeme, jaký typ nástrahy nasadíme – na mělké říčce nepoužijeme wobler s potápivostí do 6 metrů, i kdyby se nám líbil sebevíc. A pokud naopak chceme ulovit candáta, o kterém se domníváme, že se skrývá u dna v jezerních hlubinách, nepoužijeme hladinový či mělce potápivý wobler, protože takovou nástrahu k cílové rybě vůbec nedostaneme. Ale je tomu opravdu vždycky tak?

Když je všechno jinak

Zde totiž končí rybářská teorie a nastupuje ona košatá a mnohdy všechny příručky popírající lovecká praxe. A v tomto živém kontaktu s rybami chytáme boleny na twistříky, pomalu vedené u dna, zabijácké štiky na foukanou kukuřici a vegetariánské amury na nástražní rybky. A z candátů, tvorů, jen neochotně opouštějících své hlubinné království, se stávají vrcholoví hladinoví predátoři, jacísi ostnoploutví boleni. Když se však na život candátů podíváme důkladněji, nemůžeme se takovému chování až tak divit. Jejich stanoviště jsou totiž v podstatě dvojí.  Během dne opravdu nejčastěji setrvávají ve svém hlubinném království – tedy v členitých partiích dna plných nejrůznějších překážek a úkrytů. Za určitých podmínek – zejména navečer – však podnikají potravní migrace, a to jak horizontální, do mělčích příbřežních oblastí, tak i vertikální – tedy ode dna směrem k hladině. Večery a noci – zvláště v teplých letních měsících – pak mohou trávit doslova na mělčinách, kam je přivábila potrava v podobě drobných rybek. Vláčkaři, zaměřující se na lov v noci, by jistě potvrdili, že za tmy na candáty často platí: čím blíže břehu a čím blíže k hladině, tím lépe. 

Je proto trochu s podivem, že mezi rybářskou veřejností je stále zafixovaná představa, že candáty má smysl hledat pouze u dna a ve velkých hloubkách. I já se tohoto paradigmatu dost dlouho celkem usilovně držel a vyhledával „zubáče“ pouze v tomto prostředí. Až mnohem později jsem se díky rozšiřujícím znalostem a zkušenostem s lovem přívlačí (a leckdy i díky náhodě, jak se posléze dočtete) přesvědčil, že candátí chování často skutečně popírá veškeré konvence a arzenál nástrah se mi tak rozšířil o nové neočekávané zbraně. A o jednom takovém doslova a do písmene horkém překvapením od vody bude řeč v následujícím vyprávění.

Candáti v letní výhni

V tomto příběhu se musíme vrátit o pár měsíců dozadu, neboť ho psalo rozpáleným perem nastupující léto. Červenec je sice měsícem různých prázdninových aktivit a rozvíjí i před námi rybáři celý vějíř nejrůznějších loveckých možností, z hlediska dravců se však jedná spíše o okurkovou sezónu. Letní vedra nevybízejí ryby k žádné horečné aktivitě a dravci většinu dne podřimují v příjemném stínu různých překážek a úkrytů, z nichž je většinou nevytáhnou ani naše umělá lákadla. Pokud chceme být úspěšní, musíme vydržet do tmy, nebo si naopak hodně přivstat. Dravci si za kuropění naperou panděra rybkami a po zbytek dne pak potravu v ústraní tráví. 

Takto to mělo vypadat i onoho červencového rána, o němž bude řeč. Budík mi zvoní v půl čtvrté ráno. Probouzím se do naprosté tmy. Automaticky sahám po rychlovarné konvici a sklenici s kávou. Vím už dobře, že v téhle denní době mě z polospánku probudí jen pořádná dávka kofeinu. Když před čtvrtou opouštím dům a blížím se k vodě, rýsují se už přede mnou ze tmy kontury lipenského jezera. Od vody vane příjemný mlžný chlad, který, jak dobře vím, poměrně záhy vystřídá pekelná červencová výheň. „Jen nepropást tu nejvhodnější dobu“, říkám se, když kotvím v nejbližší pařezovce, zrovna ve chvíli, kdy krajinu od východu začíná skrápět zlatavý déšť jitřních paprsků naší nejbližší hvězdy, přinášející světlo, a tedy i život. Asi po pěti minutách vytahuji na průhledného twistříka s červenou jigovou hlavou menšího okouna.

Červencový lov začal úlovkem okounka na gumovou nástrahu.

Tygřík se na háčku divoce mrská a ihned po propuštění mizí dolů mezi pařezy. Že by předzvěst bohatého úlovku? Další minuty ukazují, že tak slavné to tedy nebude.  Lehkou páru, stoupající z hladiny, už dávno pozřelo mlhožravé slunce, a mně kromě dvou malých okounů zatím dělají rybí společnost jen drobné bílé rybky, které čas od času dovádivě vyskočí nad poklidnou hladinu jezera. Candátům, na které jsem si myslel především, asi dnes svatý Petr nařídil přísný půst. Po několika hodinách lovu, kdy se na podlážce lodi nakupila hromada svršků a já zůstávám už jen v tričku s krátkým rukávem, začíná převládat pocit, že se tento den v hitparádě lovecké zábavy na nejvyšších příčkách rozhodně neumístí.

Sluneční paprsky, lámající se v drobných vlnkách, vytvořily z hladiny jezera mozaiku opaleskujících střípků.

Kolem jedenácté hodiny dopoledne už jsou všechna atraktivní příbřežní loviště prochytána a z početné armády predátorů padli za oběť mým gumovým zbraním stále jen dva pruhovaní vojíni. Navíc se na vlastní kůži přesvědčuji, že předpověď počasí predikující jasný tropický den s teplotami nad 30°C rozhodně nelhala. Prudké sluneční paprsky dopadají na hladinu jezera, lámou se o drobné vlnky a vytvářejí nekonečnou mozaiku opaleskujících střípků.

Bílá není barvou rybářského oblečení, v tropickém dni však spolu s pokrývkou hlavy chrání před neúprosným žárem slunce.

Vypadá to, jako by moje loďka plula v moři tekutého rozžhaveného křišťálu. Oči – pochopitelně jsem si doma zapomněl sluneční brýle – mě z toho mihotavého lesku pálí a jejich bělmo se zbarvuje doruda. „To budu zase vypadat jak králík s myxomatózou“, říkám si a pomalu přemítám o návratu. Pak si vzpomenu na rybářskou poučku, která praví, že candáti se před sluncem a vedrem schovávají do hlubin. Zapínám tedy elektromotor a vyjíždím nad pařeziště dále od břehu. Echo udává hloubku asi 6,5 metru, což je na tak plochou louži, jakou je Lipno, docela slušná propast. Nasazuji jedovatě zelené banjo na těžší jigové hlavě a poctivě razítkuji dno. Nemám ale jediný kontakt s rybou. Tohle prostě není ten pravý candátí den, říkám si už odevzdaně a ve chvíli této největší skepse sahám – vůbec nevím proč, snad ze zoufalství, snad z nevysvětlitelné intuice – po sedmicentimetrovém wobleru značky abu garcia, v provedení tiger. Tento plovoucí woblírek, který zaklesá maximálně do hloubky 1,5 metru, rád používám při lovu v mělčích vodách a vyválčil jsem s ním už několik slušných okounů, štiček, bolenů, ale i candátů, kteří pod pláštíkem tmy vyrazili do mělčin hodovat na potěru. Teď v polední výhni na skoro 7 metrech se však jeho nasazení jeví býti činem poněkud zoufalým. Velmi prudký záběr, přicházející po několika hodech, mě proto docela překvapí. Že by tato věrná okouní imitace zaujala bolena slídícího po ouklejích? Když k lodi přitahuji skoro šedesáticentimetrového candáta, je moje překvapení dvojnásobné. A násobí se s každou ulovenou rybou. Během hodiny vytahuji 5 candátků mezi 45 až 60 cm.

Že by zrovna tento mělce potápivý wobler dokázal vybudit candáty z letní apatie?

Na mělce potápivé woblery abu garcia jsem dosud chytal spíše okouny v příbřežních partiích jezera.

Všechny na mělce potápivého woblera po velmi agresivním a razantním záběru. V příštích dnech jsem si toto polední grilování na lodi několikrát zopakoval a pobyt na slunečním roštu vždy přinesl záběry, byť už ne v takovém množství a intenzitě. Pro toto atypické chování candátů nemám stále jednoznačné vysvětlení. S největší pravděpodobností se v horní vrstvě vodního sloupce zdržovaly drobné rybky a candáti je i v denní červencové výhni vertikálně následovali.

Zlatavá silueta candáta objevující se na hladině znamenala nečekané a příjemné překvapení.

Na chvíli jsem pak uvěřil i tomu, že jsem ve svém loveckém arzenálu našel dokonalou a vždy fungující zbraň na candáty v letní výhni: Nebudu je hledat v jejich království věčného šera, ale naopak v otevřené krajině zalité jásavým světlem! Ale nevypočitatelní rytíři mě rychle donutili slézt z hrušky. Ukázalo se, že i toto jejich chování mělo krátkodobý charakter – přešlo asi 14 červencových dní a candáti z ničeho nic zmizeli. Od té doby jsem na tyto šeroplaché ryby, trávící horké léto těsně pod hladinou, už ani jednou nenatrefil – propadli se zřejmě ze slunečního království zpátky do své říše věčných stínů. Rok co rok vyrážím do stejných míst v čase, kdy sluneční reaktor pracuje na nejvyšší obrátky, a čekám, že jejich ostnoploutvé šiky opět protnou křišťálové sloupce vod a vrhnou se na moji nástrahu. Snad se toho ještě někdy dočkám.

Candátkům tento wobler opravdu zachutnal.

Po několika dnech už byla na wobleru znát práce candátích zubů.

To tedy byla vzpomínka na léto. Ale s netypicky se chovajícími candáty se můžeme setkat i na druhém konci sezóny, kdy paprsky slunce dopadají na zemi mnohem šikměji a vlahou letní rosu střídají přízemní mrazíky. Ale o candátích překvapeních v čase padajícího listí si více povíme až v příštím článku.

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Milan Rozsypal