Hrůzostrašná tlama obsahuje až 700 ostrých zubů!

 

Štičí tlama – brána do pekla!

Tlama štiky působí hrůzostrašným dojmem. Co se v ní jednou ocitne, to má minimální šanci na záchranu. A kdyby se to náhodou přeci jen podařilo, tak zachráněná oběť na sobě ponese stopy do konce života. Tlama štiky je vyzbrojena až 700 zuby ostrými jako samurajské meče. Ale mezi zuby jsou podstatné rozdíly - velké špičáky ve spodní čelisti slouží k zachycení kořisti a k jejímu propíchnutí, naopak menší k hltanu otočené zuby pomáhají přidržovat vzpouzející se oběť, aby se nevyprostila – tyto zuby se nacházejí především na horním patře tlamy. Pokud štika uloví rybu, probodne ji velkými tesáky a teprve až kořist úplně znehybní, natočí si ji hlavou směrem k hltanu a začne polykat. Pro uchvácenou rybu už existuje jediná cesta vpřed – cesta do predátorových útrob. 

 

Typický štičí úchop napříč těla oběti.

 

Ve fázi polykání už není cesty zpátky ani pro štiku, protože díky záchytným zoubků se nemůže potravy zbavit, ani kdyby chtěla. Proto se také občas nacházejí štiky, které se udusily příliš velkou kořistí.

 

Kanibalismus je štikám vlastní. Někdy ovšem souboj skončí patem - to jest smrtí obou soupeřek.

 

Jak moc je štika mlsná?

Rybářům čekajícím na záběr se někdy zdá být mlsnější než nějaká afektovaná slečinka. Pravdou ale je, že „zubatá“ moc vybíravá není. Když má náladu, zhltá všechno, co je alespoň trochu cítit „masem“. A ani ji v té fázi moc nezajímá čerstvost potravy. Jak se říká: Hlad je nejlepší kuchař! 

Kdysi jsem chytil chudé štíhle při chytání tloušťů na luční koníky. Při vyprošťování háčku jsem zjistil, že vyhladovělý draveček měl jícen sešitý utrženým trojháčkem, takže se snažil do žaludku dostat jakékoli miniaturní sousto. To byl ale extrém.

Převážnou část štičí potravy tvoří živé rybičky různých druhů i velikostí. Pokud si však může štika vybrat, tak přednostně žere tučnější druhy, které ji dodají více energie. Do nebezpečí se tak přednostně dostávají třeba úhoři a líni. Tato „energetická rozmlsnost“ je nejpatrnější v komerčních revírech, kde si zubatky debužírují na vysazených duhácích a nechává je v klidu přemnožená bílá ryba nebo okoun. 

Apetit štik se porůznu mění i v průběhu roku. Po odchodu zimy se ryby chystají na tření a mají jiné starosti než shánět potravu. Když ale milostné hry skončí, najednou je všechno jinak. Pořád ještě panuje syrové jaro a pod hladinou toho k snědku moc nenajdou. Tehdy štiky vezmou za vděk téměř vším, co je poživatelné. Klidně zaberou na žížaly, nebo i na stahovanou nástrahu rostlinného původu. Velké kusy zaútočí na pijícího ptáka nebo drobnějšího plovoucího hlodavce.

 

Štiky si rády pochutnají i na drobných plovoucích hlodavcích.

 

Tady štičí hltavost (kromě okouna) odskákala i žába.

 

Mírového kapříka tentokrát ulovil jiný predátor než člověk.

 

Dýchání – základ života 

Tlama štiky neslouží jen k uchopení potravy. Je také vstupní branou životodárného kyslíku do rybího těla. Štika nabírá vodu s kyslíkem do tlamy, cedí ji přes žábry a vypuzuje ji dále přes skřele. Žaberní lístky, které se nacházejí na chrupavčitých žaberních obloucích, jsou vlastně „rybí plíce“. Svým povrchem odebírají z proudící vody kyslík a současně do vody vyplavují oxid uhličitý, který se nashromáždil v krvi. Vláskově tenké krevní cévky uložené v žaberních lístcích se spojují do žaberních žil a ty poté odvádějí okysličenou krev dále do těla. V něm se kyslík spotřebuje a do krve se naopak vyplaví kysličník uhličitý. Krev následně přitéká do srdce a přes něj je tlačena zpět do žáber. Tím je oběh krve uzavřen. Srdce je „motorem“ tohoto oběhu, který se nachází v břišní dutině hned pod skřelemi. Od ostatních vnitřních orgánů je odděleno silnou blanitou tkání - záhybem pobřišnice - která slouží speciálně ke zvýšené ochraně srdce.

Štika může mít s dýcháním problém, pokud polyká nadměrné sousto. V tomto případě nemůže dost dobře cedit vodu přes žábry a nedobrovolně se tak přidušuje. Jak bylo výše uvedeno, kvůli sklopným zubům se uchopené kořisti nemůže jen tak lehce vzdát. Naštěstí dokáže i objemnou potravu poměrně rychle posunout do žaludku, takže nepohodlné polykání je jen několikaminutovou záležitostí. 

 

Štika je schopná pozřít sousto v délce své třetiny. V tomto případě polknutý cejn představoval téměř polovinu těla útočnice.

 

 

Co se dál děje se spolknutou kořistí?

Polknutá ryba je posunována přes hltan do jícnu, který prochází skrz pobřišnici a pokračuje dál do hlavní břišní dutiny. Jícen navazuje na vřetenovitý žaludek, který připomíná rozšířenější část střeva. Štičí žaludek se dokáže roztáhnout několikanásobně, a tak bez problému pojme i hodně velkou potravu (štika je schopná pozřít potravu o hmotnosti až třetiny její celkové váhy). V žaludku dochází k rozložení kompletní polknuté kořisti. Trávení však neprobíhá nijak rychle, v závislosti na velikosti „sousta“ a teplotě okolní vody, někdy trvá až pět dnů. Strávená potrava se poté posunuje do střeva, které je u všech masožravých ryb relativně krátké – u štiky je jen o něco delší, než je celková délka jejího těla. Střevo štiky tvoří dvě smyčky – za žaludkem se vrací zpět k hlavě a po další zatáčce už směřuje do konečníku, který ústí do řitního otvoru. Žaludek i střeva jsou obaleny tukem, který trávicí soustavu chrání a současně slouží jako „zásobárna energie“ na hladové časy v zimním období.

 

 

 

Kde leží a na co jsou životně důležité orgány štiky?  

 

Játra – jsou svou velikostí nepřehlédnutelným orgánem. Nacházejí se na levé straně střeva a slouží jako „sklad“ tuku a tkáňového cukru. Současně je orgánem, který slouží k likvidaci škodlivých látek v těle. Dále vytvářejí žluč, která je nezbytně nutná pro trávení tuků ze získané potravy. Vyrobená žluč se shromažďuje ve žlučníku, který vypadá jako tmavozelený váček, a nachází se v horní části jater. Ze žlučníku vychází žlučovodem žluč do horní části střeva, kde napomáhá trávení.

 

Slinivka – je dalším důležitým orgánem, který navazuje na střevo a pomáhá rozkládat potravu. Je kompletně obalená vnitřním tukem a svým zbarvením se od něj ani příliš neliší. Proto se slinivka při kuchání ryby velmi snadno přehlédne.

 

Slezina – na rozdíl od slinivky je slezina snadno viditelná díky své syté rudohnědé barvě. Tento orgán se nachází na přechodu žaludku do střeva a dochází v něm k odbourávání červených krvinek. U mírové štiky je slezina veliká přibližně jako vlašský ořech.

 

Ledvina – velká žláza, která se táhne nad plynovým měchýřem a kopíruje páteř. Má tmavě rudou barvu připomínající zaschlou krev. Ledvina zajišťuje čištění krve a vylučování moči z těla. Vylučované škodlivé látky jsou z těla odváděny do močovodu a shromažďovány v močovém měchýři, odkud putují otvorem vedle konečníku z těla ven.

 

Gonády – pohlavní orgány zabírají v dutině břišní poměrně velký prostor. Tento párový orgán se prostírá po obou stranách od záhybu pobřišnice až k řitnímu otvoru. V gonádách se u samic vyvíjejí vajíčka – jikry, u samců mlíčí. Vývody gonád se spojují za močovým měchýřem a tvoří společný vývod ústí za vývodem střeva. Pohlavní produkty (jikry a mlíčí) jsou vylučovány z těla stahem svalů ve stěně gonád. Velikost pohlavních orgánů je závislá na zralosti ryby. Největšího objemu dosahují těsně před dobou tření, po něm jsou pochopitelně nejmenší.  

 

Plynový měchýř – nachází se pod ledvinou a táhne se podél páteře od zátylku štiky až k řitnímu otvoru. Z plynového měchýře vede hned za záhybem pobřišnice tenké spojení do jícnu. Toto spojení měchýře s přední částí střeva, umožňuje štice uzpůsobit tělesnou hmotnost rozdílným hloubkám a různým tlakům. Pokud má například ryba velký vztlak, který by ji vynášel k hladině, vypustí prostřednictvím spojení plyn z měchýře, a tak si přidá na váze. Naopak pokud chce vystoupat vzhůru, „polknutím vzduchu“ natlakuje měchýř a zvětší jeho objem. Kromě toho má štika v plynovém měchýři tzv. plynovou žlázu, která může doplňovat chybějící kyslík nezávisle na přijímání vzduchu přes jícen. Plyn v měchýři je směsí kyslíku, dusíku a kyseliny uhličité. Štika, na rozdíl od kaprovitých ryb, nemá plynový měchýř zaškrcený na dvě části. Stlačením jednotlivých partií měchýře může cíleně tlakovat přední či zadní část měchýře a tím se zvedat či spouštět do šikmé polohy bez jediného mávnutí ploutve. Tento nenápadný pohyb využívá hlavně při nenápadné změně pozice při číhání na kořist.

 

 

Fota a ilustrace: TR