Jožan, pivař a rybář v jedné osobě, tráví víkend na břehu velké moravské řeky. Flek vybral geniálně. Sice zde není nijak zvlášť „přerybníno“, ale na druhou stranu má hned za zadkem otevřený bufet pro rekreanty. Pravidelný přísun čepovaného piva nechává zapomenout na mizerné braní ryb. "Hlavně, že mi chutná a neprší", říká si v duchu a lije do sebe „páté škopek“! 

Počasí se skutečně vydařilo. „Zoncna rumpluje“ (slunce pálí) na plný výkon, a tak náš rybář postupně odkládá svršky a odhaluje většinu ze svého stopadesátikilového těla. Nakonec zůstává oděn jen do pruhovaných trenýrek, vystavujíc na odiv svůj gigantický pivní pupek. Láskyplně si obrovské břicho hladí a pronáší duchaplné poznámky typu: „Tenhle bazén mě stál celé jmění!“ Díky své chmelem vypracované postavě se stává terčem pozornosti všech výletníků. Rakouští turisté mu dokonce za společné foto nabízejí pět piv. Taková nabídka se neodmítá!

 

 

Jenže „manekýna“ z pózování vyruší náraz čihátka do prutu. Jožan zasekne! Z vody vymrští okounka, který je stejně dlouhý, jako jím sežraná rousnice. Fotoaparáty znovu cvakají a Tyroláci se můžou smíchy potrhat. 

Jožan hodlá zachránit reputaci moravských rybářů, a proto vytáhne z futrálu svůj „žraločák“! Tento monstrózní prut je u navijáku tlustý jako násada krompáče a špička průměrem i tuhostí připomíná drát do betonu. Rakušákům tuhne úsměv na rtu. Před jejich očima je nebohý okoun napíchnutý na rezavý trojhák velikosti XXL a pak je s ním vší silou třikrát praštěno o hladinu. Není v tom žádný účel, může za to pouze stávkující naviják v kombinaci s tlustým vlascem. Po čtvrthodince odstraňování závad je konečně umlácený okoun nahozený asi deset metrů od břehu. Jožan se obrátí ke zkoprnělému publiku a praví:„Gróse fišman lapne gróse fiš!“ A unaven svým výkonem usedne k rozpitému pivu. 

Dvě hodinky se nic neděje, jen kolem rybáře přibývá prázdných plastových pohárků. Pak se to stane... 

Ve chvíli, kdy výčepní na Jožana zavolá: „Máš tady ten škopek,“ se dá těžký prut do pohybu. Lovec je rozpolcen! Žízeň je veliká, ale veliká bude i ryba kradoucí nářadí. V duševním zmatku převládne lovecký pud nad pudem sebezáchovy. Jožan uchopí bidlo a máchne s ním vzad! Jiný prut by střet gigantických sil nepřežil, ne tak „žraločák“ – špička se prohne jen mírně a hlavní tah se přesouvá do rybářových rukou. Funícímu Jožkovi se začnou rovnat paže a musí udělat dva kroky dopředu. Naštěstí s minutovým zpožděním proklouzne brzda a první nápor je zdárně odražen. Jen díky „monstrcajku“ rybář ustojí i následující nápory a začne mít v boji navrch. Když se po půlhodině na hladině poprvé zjeví asi třicetikilový sumec, početné obecenstvo zahučí údivem. Pepka málem klepne pepka. Tak velkou rybu v životě neviděl! Mocně zabere a dravce půlkou těla vydře na mělčinu. Vzápětí odhodí prut a v předklonu se natáhne po úlovku. Pokus o vylovení nabere spád v okamžiku, kdy Jožan uklouzne na odhozeném kelímku od piva. Po hlavě zahučí do řídkého bahna vedle sumce. Ač oslepen blátíčkem nehodlá svůj životní úspěch promarnit. Protivníka obejme. Začíná nefalšovaný sumo-zápas. Dvě bachratá zabahněná těla se převalují v samém kraji vody. Vůbec není jasné, kdo vlastně zvítězí! Mrštnost a slizkost sumce v mokrém prostředí vyrovnává pětinásobnou hmotnostní převahu rybářovu. Jožan je bojovník k pohledání! Soupeři nasadí chvat zvaný „kravata“. Souboj se blíží do finále. Ne tak docela! Sumec se ještě snaží ze sevření vykroutit. Jožka najednou zavyje jak vlk chycený do želez a rybu pustí. Co se stalo? 

Trojhák zaseknutý v koutku sumčí tlamy se v průběhu zápasu pootočil a jeden uvolněný hrot se Jožkovi hluboko zasekne do holého pupku. Dravec sebou navíc začne mlátit a couvá do hloubky. Rybáře ochromeného bolestí táhne sebou. Do vody vbíhají tři nebojácní čumilové a mač definitivně rozhodnou. Popadnou sténajícího Jožana i vzteklého sumce a oba zápasníky vysmýkají na břeh. 

 

 

Ležící lovec i jeho úlovek přišitý k břichu připomínají siamská dvojčata. Zvědaví diváci přeměří sumce – má úctyhodných 170 cm! Cvakají spouště fotoaparátů. Až se všichni dosyta vynadívají, nastává čas osvobodit raněného. Veškeré pokusy o vyproštění trojháčku z břicha rybáře nebo ze sumčí tlamy ztroskotají na Jožkově úděsném řvaní. Lovec se slzami v očích huláká, že má perforovaný žaludek, napáraná játra a propíchnutou slezinu. I když je jasné, že vrstva tuku v místě vpichu musela zabránit jakémukoli vážnému zranění, nikdo se do zachraňování nehrne. Navíc začíná pršet... 

Snad ze strachu o život dobrého štamgasta se nakonec operace ujme výčepní ze stánku. Kleštěmi ucvakne oblouček trojháčku těsně u břicha postiženého a rybu konečně odděluje od rybáře. Hrot háčku však zůstal kdesi v sádle pod kůží a není po něm ani vidu. 

To už lije jako z konve. Výčepní – samaritán rychle zavírá bufet a Jožana s bolestnou grimasou ve tváři odváží do špitálu. Tam je nebožák ihned odvezen na sál a po lokálním umrtvení je proveden úspěšný zákrok. Ač má pacient zůstat v nemocnici na pozorování, na revers se nechává propustit. Dostane několik rad a hrot trojháku na památku. Před branou špitálu Jožkovi otrne:„Rychle k řece! Sumec i záchrana života se musí řádně zapít! Pivo poteče proudem!“ 

Cestou zpět už jen lehce poprchává. Konečně auto zastaví u bufetu. O dveře stánku jsou opřené Jožanovy pruty a batoh. Ale co to? Nikde není ani noha. Zmizeli zahraniční turisté, zmizeli i všichni ostatní diváci. A co je nejhorší - beze stopy zmizel i sumec! 

V doznívajícím dešti pobíhá po břehu jeden nešťastný rybář a roní krokodýlí slzy. Vzpomínku na životní úlovek mu bude připomínat jen pět stehů na břiše…

 

                                                                                                                                                                 

Text a ilustrace: ToRo