Stalo se to před léty v předvečer zahájené na dravce. Snad každý „dravcobijec“ zná ty horečné stavy, které připomínají šturmování vojska před rozhodující bitvou. Tyto přípravy se dokonce dají vyjádřit i v typické vojenské terminologii. V hlavě generála (rybáře) se honí několikrát obměňovaná strategie lovu. A není toho zrovna málo, co už zítra může ovlivnit výsledek boje. Jakékoli opomenutí může vést k porážce na hlavu! V prvé řadě je třeba určit bojovou linii, kde se očekává nejslabší obrana nepřítele (vybrat vhodné místo k lovu dravců). Dále se musí zvolit vhodné zbraně k útoku (prut, naviják, vlasec), vyladit „smrtonosnost“ munice (nabrousit či vyměnit háčky) a mít v záloze dostatečnou palebnou sílu (doplnit krabičky zásobou různých typů nástrah). Zkrátka: Nic se nesmí zanedbat – nic se nesmí podcenit!

Z důvodu klidu jsem rodinu zapudil k příbuzným a sám se doma pečlivě připravoval na den „D“ (na den DRAVCŮ). Využil jsem nepřítomnosti drahé polovičky a všechny nástrahy si přehledně rozložil na prostěradlo manželské postele. Začal jsem kontrolou jejich „zdravotního stavu“. Po loňských střetech s dravci a vázkami jsem musel úplně vyřadit část „invalidů“ - narezlých třpytek, natrhnutých gum, wobblerů s uvolněnými lopatkami. U některých nástrah však stačilo jen vyměnit trojháčky nebo dobrousit jejich hroty a už byly připravené na vodní misi. S přípravami jsem skončil až po půlnoci. Krabičky nacpané nástrahami, vláčáky vyrovnané v předsíni, navijáky promazané, svačina připravena. Čekaly mě tři hodiny neklidného spánku a pak osvobozující řinčení budíku. Vše nakonec bylo úplně jinak...

Určitě jsem nespal ani hodinu. Probudila palčivá bolest v noze. V první chvíli jsem myslel, že se mi chodidlo dostalo do ohně nebo rovnou do včelího úlu. Vystartoval jsem z postele jako silvestrovská rachejtle, ale hned na to jsem se jak dlouhý – tak široký roztáhl po podlaze. Nohu mi však cosi pevně svíralo na pelesti. V panice jsem šátral po noční lampičce, abych zjistil co to je. Očekával jsem, že přinejmenším spatřím sklapnutou past na vlka nebo i vlka samotného. Až světlo mi odhalilo skutečného viníka nesnesitelné bolesti. Byl to můj oblíbenec na velké štiky - wobbler Rapala Magnum, který jsem neschoval do boxu! To jeho masivní mořské trojháky mi prošily nohu a současně ji pevně ukotvily na posteli. „Třeba to nebude tak zlé“, utěšoval jsem se, když jsem se orosený potem a drápal zpět. Ale bylo! „Bříškový“ trojhák mi vězel až po oblouček mezi palcem a ukazovákem (pokud se tak dá prst na noze nazvat) a koncový trojhák byl zaťatý pod kotníkem. Aby toho nebylo málo, zbývající hroty prosekly prostěradlo a doslova mě přišily k matraci. Byl jsem zoufalý. Co teď? Zavolat hasiče nebo policii? Stejně bych jim musel jít otevřít, aby nevyrazili vchodové dveře. Tento plán jsem tedy zavrhnul. Musím si pomoci sám! Při představě, že se s matrací budu plazit až po komory, kde mám na polici u stropu kleště, se mi dělalo mdlo. Přes pulzující bolest jsem shrnul prostěradlo, vysunul matraci a začal se s ní sunout ke dveřím. Pak mě osvítil spásný nápad. Rybářské kleštičky v batohu! Hned jsem tedy změnil směr plížení a soukal se k nachystanému náčiní. Pomocí kleštiček jsem se brzy zbavil objemné matrace. Prostěradlo však bylo tolikrát prošité, že jsem veškeré vyprošťovací pokusy vzdal. Celou plachtu jsem si namotal na nohu a rozhodl se dojet na pohotovost. Úplně jsem zapomněl, že také existují ochotní sousedé nebo sanitky. V pyžamu s balíkem textilu na noze jsem zasedl za volant škodovky a přískoky se rozjel. Připadal jsem si jako žáček v autoškole, neboť při snaze sešlápnout spojku, jsem současně sešlapával i brzdový pedál. Nicméně jsem se blížil (či spíše plížil) k záchraně.  

  

 

Na pohotovosti sloužil mladý doktor. Při obnažení rány nevěřícně koukal na napuchající nohu a pak bez mrknutí oka rozstříhal celé prostěradlo. 

To mě taky mohlo napadnout, proklínal jsem se v duchu. Protože lékař určitě nebyl rybář, snažil i přes mé protesty vyprostit háčky tahem. Teprve, když jsem skoro omdlel, sám si povšiml protihrotů na volných háčcích a tak od této činnosti upustil. Poučil jsem ho, jak se odborně vyprošťuje háček z masa, ale odmítnul to provést. Hroty jsou prý až u kostí, možná i v nich. Nakonec, ač očividně nerad, se rozhodl řezat. Dostal jsem lokální umrtvení a ke slovu přišel skalpel. Po půlhodině „řezničiny“ bylo po všem. S několika stehy, odborně ovázaným chodidlem a nepoškozeným wobblerem jsem opouštěl pohotovost. 

Na cestu mi doktor doporučil: „Příště raději spěte s manželkou než s nástrahami. Bude to bezpečnější!“ 

Podle jeho slov i podle průběhu celé operace jsem později usoudil, že jsem se určitě dostal do spárů nějakého gynekologa než opravdového chirurga. 

Co dodat? Na zahájené jsem nebyl a raději jsem nohu šetřil. A jaké jsem si vzal poučení? Nástrahy patří do krabic nebo do rybích tlam – na jiných místech mohou způsobit nečekané problémy. Zkrátka: Nic se nesmí zanedbat – nic se nesmí podcenit!

                                                                                                                  Dle vyprávění kamaráda zpracoval: ToRo

Doprovodná ilustrace: autor