Už ve vzpomínkách z mého nejranějšího dětství figuroval děda jako rybář. Když dnes zavřu oči, vybavím si úplně přesně jeho shrbenou postavu nad nahozenými pruty. Od útlého mládí mě sebou dědeček bral k vodě a přitom mi vštěpoval pokoru k přírodě i úctu k rybám. Vzpomínám si také na všechny rituály, které jsme před výpravou museli provádět. Přes práh jsme vykročili pravou nohou, babička nám svačinu podala oknem, abychom se pro ni nemuseli vracet. Pak dědu dokonce poplivala pro štěstí. A štěstí v lovu jsme měli skoro vždycky! 

Rozhodně to ale nebylo kvůli babiččině „kouzelné slině“. Spíš proto, že děda byl excelentním rybářem. Byl totiž obdarován výjimečnou intuicí a trpělivostí, a hlavně při chytání přemýšlel. Měl oči neustále dokořán a dokázal se vcítit do „rybího myšlení“. Stal se mým velkým učitelem a odhaloval mi tajemství svých úspěchů, která nacházel po troškách celý život, a která jinak tajil i před svými nejlepšími kamarády. Měl jsem nejlepší předpoklady jít v jeho šlépějích a stát se také uznávaným a obdivovaným rybářem. Osud tomu nechtěl. 

V pubertě mě ovládly jiné vášně a touhy. Pak jsem začal studovat na střední škole a po maturitě odešel na výšku. Přišla promoce a hned po ní jsem vyletěl na zkušenou do světa. Na nějaký čas jsem zakotvil v Londýně. Vracel jsem se domů rád, ale díky pracovnímu zaneprázdnění čím dál tím méně. Při řídkých návštěvách domoviny jsem většinou trávil volné chvíle s rodiči, nebo se svými vrstevníky a bývalými spolužáky. Vydat se s dědou na ryby jsem prostě neměl čas. 

Na dědu jsem však nezapomněl. Pravidelně jsem mu psal a posílal balíčky s rybářskými drobnostmi. Za všechny ty japonské háčky, italské splávky, švédské třpytky a francouzské krmení mi v odpovědích poděkoval. A pak mi svým kudrnatým písmem podrobně popisoval své nejčerstvější rybářské úspěchy. 

Jednou mi ale od dědy přišlo psaní, ve kterém o jeho milovaných rybách nebyla ani zmínka. V dopisní obálce bylo smuteční oznámení a přiložený krátký vzkaz: „Jestli můžeš, přijeď. Děda“. Pohřební parte mě stroze informovalo, že má babička už není mezi živými. Docela mě to vzalo. Ještě víc mě ale vzalo, že její kremace proběhla již před čtrnácti dny! Proč mi děda nedal vědět dřív? Asi musel být úplně zničený žalem, vždyť babičku tolik miloval.     

Hned o víkendu jsem letěl domů. Napřed jsem se stavil u rodičů. Od nich jsem se dozvěděl, že babička byla těžce nemocná už dlouho, ale děda její stav tajil, aby nikomu z přízně nepřidělával starosti. To prý byl i důvod, proč mi nedal včas vědět datum obřadu. Od rodičů jsem se pak vydal přímo za dědou. 

Bude doma, anebo ho najdu na jeho fleku u řeky, říkal jsem si cestou. K mému překvapení byl děda doma. Seděl v křesle, usrkával kafe a poslouchal rádio. Přivítali jsme se, a hned mi také do hrníčku nalil horkou kávu. 

„Tak co dělají ryby? Nevyrazíme na ně odpoledne?“ snažil jsem se rozhýbat hovor. 

Děda na půl huby odvětil: „Jestli chceš, tak běž sám. Však víš, kde mám cajk. Ale já nejdu!“ 

Nevěřil jsem vlastním uším. Děda odmítl jít k vodě! To na tom byl hůř, než jsem si původně myslel-

Musel jsem mu promluvit do duše, a tak jsem spustil: „Hele dědo, nepoddávej se tomu, co se stalo. Všichni musíme umřít. Někdo dřív a jiný později. Tebe ještě čeká spousta krásných úlovků.“ 

Dědeček se na mě usmál a řekl: „Tak já ti teda, hochu, povím pravdu. Já celý ty roky chodil na ryby z donucení! S babkou se totiž nedalo doma vydržet. Pořád mě jen sekýrovala, komandovala a někdy i bila. A tak, abych měl klid, byl jsem radši u vody celý den. Vracel jsem se z ryb, až když spala a odcházel, když ještě spala. Jen díky tomu jsme se celý život míjeli, tak jsme se navzájem nezamordovali. Teď, když je babka nebožka, konečně si užívám svobody a nemusím trpět u vody.“ 

Po jeho slovech jsem zůstal jako opařený. 

Děda na mě ještě mrkl a dodal: „Já s rybařinou dočista skoncoval. Jestli chceš, vezmi si z komory celý to rybářský nádobíčko – pro mě je to jen železná koule, která mi teď odpadla od nohou. Ale ty jsi mladý, jednou se oženíš a může se ti ještě hodit…“

Co k tomu dodat? Stačí se jen vrátit na začátek povídání a znovu si přečíst první odstavec... 

 

Podle vyprávění kamaráda zpracoval: ToRo