Jaké však bylo mé překvapení po příchodu k vodě. Všude neklamné známky po pobytu rybářů (PET láhve, igelitové pytlíky, sklenice, vajgly...). I protější břeh připomínal rybářské závody v plném proudu. Vše mi musel vysvětlit otec: po povodních sem připlavaly ryby z chovných rybníků, a protože nedaleko je první jez, ryby se drží zde. Tento stav už trvá od září, úlovky však klesají. Tomu odpovídal i pohled na rybáře – všichni ohnuti s pohledem upřeným na nehybné čihátko.
Rozbalil jsem své nádobíčko a šel na to. Lehce jsem zhoupl hnojáčka a šup s ním do tůně. Po chvíli protější rybář usoudil, že je potřeba zakrmit a dobře mířeným hodem umístil 3 koule krmení o velikosti slušného tenisáku doprostřed potoka (pro zajímavost – potok je široký v tomto místě cca 6,5 m). Vše pojistil pořádně naplněným krmítkem. Moment jsem váhal: Mám sedět, nebo je to pro dnešek pasé? Až vyhrál lovecký pud.
Po chvíli přišel jemný, opatrný záběr. Vyčkal jsem správného okamžiku a zasekl. Teď jsem se divil zase já. Ryba nezvykle bojovala a po několika výskocích nad hladinu jsem určil důvod údivu. Pstruh! Po zdolání a změření ukázala míra 36cm. Během asi hodiny jsem ulovil ještě 2 pstruhy duhové (35, 33cm) a 3 okouny přes 30 cm. Jaké bylo překvapení pro okolo sedící rybáře, když jsem po ukončení lovu pstruhy daroval vodě a vzal si pouze pruhované brachy. Při odchodu od vody jsem cítil ostré pohledy v zádech a svistot dopadajících krmítek do mnou opuštěného prostoru.
Později jsem chtěl zajet na stejné místo ještě jednou, ale po ujištění od mého otce, že po mé návštěvě je místo beznadějně obsazené, jsem vyměnil náčiní za vláčecí a šel procházkou kolem potoka nabrat nových sil a pomalu se rozloučit s rybami před příchodem paní Zimy.