Dnes už mě potěší jakékoli potopení splávku, či atak vláčecí nástrahy a rozhodně nerudnu vzteky, když se místo očekávané štiky nebo kapra objeví na hladině okouní dorostenec nebo stříbrné cejní zrcátko. A přece se od dob rybářských začátků jedna věc v mých loveckých preferencích nezměnila – na pomyslném piedestalu nejoblíbenějších šupinatých tvorů nejvýše trůní pořád jedna a tatáž ryba – candát. 

Jako kluk jsem trávil prakticky každé prázdniny na Lipenské přehradě, alias Šumavském moři.

První (ne)setkání s candáty

Když přemýšlím o tom, co mě k candátům už od dětství tak osudově táhlo, uvedl bych asi na prvním místě jejich tajemnost a nedostižnost. Jako kluk jsem snad každé prázdniny trávil u příbuzných na Lipenské přehradě a strejda, který byl vášnivým rybářem, mě bral na ryby už v předškolním věku. Ráno jsme spolu vyráželi s vařenými kolínky na cejny a kapry, za poledních veder dráždili třpytkami „pařezové“ štiky a navečer lovili do čeřínku nástražní rybky, se kterými se potom vyjíždělo na noční lov candátů. A právě jen tato výprava mi byla zapovězena – na noční candáty jsem prý ještě příliš malý. A tak dospělí rybáři vyráželi za soumraku vstříc mým vysněným dravcům s psími zuby a mně zůstávaly jen oči pro pláč. Když mi ale bylo asi šest let, nadešla konečně i moje chvíle. Toho roku bylo málo vody, a tak se candáti chytávali nejen z loďky, ale i ze břehu, kousek od našeho baráku. Šel jsem na candáty se strejdou s tím, že až se mně bude chtít spát, odvede mě ihned do postele. Ale já tehdy neměl na spánek ani pomyšlení. Jako přikovaný jsem seděl na rybářské židličce a vstřebával atmosféru noci, kterou jsem do té doby nepoznal. Tma namíchala zvláštní koktail strachu, vzrušení a zjitřené fantazie, ve kterém věci známé dostávaly zcela nové obrysy a rozměry – ježek dupající v trávě se proměnil v nilského krokodýla, plazícího se k vodě, zamňoukání sousedovy domácí kočky v hladový řev divokého afrického lva a rybí plesknutí na hladině nepatřilo násadovému kapříkovi, ale velké jezerní příšeře, která se vydala na noční lov. Nad hlavou v hlubokém oceánu vesmíru stříbrně světélkoval plankton hvězd a přede mnou mezi strejdovými pruty plápolalo jiné světlo, hřejivě lidské, světlo svíčky schované v zavařovačce, která vrhala svoji mihotavou zář na dva bílé policajty, umístěné na dlouhém průvěsu mezi očky prutů. Tato polystyrénová čihátka se za celý večer ani nepohnula, zůstali jsme do půlnoci bez záběru. Ale já přesto potom doma spokojeně usínal. Splnil jsem si svůj sen, i když na mě té noci žádný candát nevycenil své psí zuby ani nepohlédl těma nejkrásnějšíma rybíma očima, v nichž jako střípky ztracených hvězd z dalekých galaxií září krystalky látky, zvané guanin. 

Přichází soumrak – čas jezerních candátů.

První setkání s candáty

Uplynula léta a desetiletí. Svět – včetně toho rybářského – se za tu dobu zcela proměnil. A změnil jsem se pochopitelně i já. I když ne tak docela, vášeň pro rybařinu mi totiž zůstala. Od toho prvního (ne)setkání s candáty následovaly stovky dalších denních a nočních loveckých výprav, při kterých jsem se s těmito rybami potkal už i tváří v tvář. A vím jediné: chvíle, kdy se candát objeví na hladině a vycení na mě své psí tesáky, mi nikdy nezevšední. Jde o tu pomyslnou třešničku, která trůní na vrcholu mého rybářského dortu. Zároveň si však uvědomuji, jak nesmírně zajímavý a turbulentní je příběh, který v mém rybářském životě psali candáti. Vystřídala se v něm období plechová, balsová a gumová, léta tápání následovala chvíle prozření, přišly doby, kdy jsem vše staré zahodil ve prospěch nových rybářských trendů, po nichž zase následoval návrat ke kořenům. Tradice se tu prolínala s modernou, klasika s rybářskou avantgardou. Lov candátů mi za tu dobu, co se mu věnuji, přinesl zkrátka mnoho nejrůznějších překvapení i náhlých zvratů. 

Svůj candátí příběh, o který se chci se čtenáři podělit, hodlám tedy vyprávět trochu jinak, než bývá zvykem. Nebudu se v něm přednostně věnovat banjům, riperům a dalším gumovým specialitám na candáty, přestože jsem na ně nachytal těchto ryb už nepřeberné množství. Nebudu ani rozebírat to, zda je na candáta lepší nastražit živou plotici nebo cárek z cejna, přestože rybímu masu hladový candát prakticky nikdy neodolá. O těchto věcech však už bylo na stránkách i tohoto serveru napsáno nepřeberné množství moudrých a pravdivých slov. Já se chci však věnovat těm uzlovým bodům mého candátího příběhu, kdy se tyto ryby zachovaly zcela jinak, než bych očekával, okamžikům, kdy jsem si uvědomil, že v rybařině není nic předen nalinkované a kdy jsem si s klasikem dětské písničky uvědomil, že není moudré „opouštět staré známé pro nové.“  To je případ i rotační třpytky, nástrahy, která v mém candátím příběhu hraje jednu ze stěžejních rolí.

„Co rotuje, není na candáty…“

Abych vám mohl povyprávět svůj příběh o candátech a rotujícím nesmyslu na hřídelce, musím se vrátit ke svému dětství na Lipenské přehradě. Jak už jsem naznačil v úvodu, od chvíle, kdy jsem učinil své první rybářské krůčky, mě nejvíce přitahovali dravci. Snad každý prázdninový den jsem ráno usedl do loďky a vydal se s vláčecím prutem a třpytkami do oblíbených pařezišť a „dravčích“ zátok. Jenže den a třpytky patřil okounům a štikám, candátům patřila noc a nástražní rybky, na které v té době mládežníci na Lipně chytat nesměli. A lov s rybkou na klasickou položenou ze dna byla tehdy, někdy před třiceti lety, prakticky jediná rybolovná metoda, jakou se candáti na Lipně chytali. Gumové vláčecí nástrahy jsme ještě neznali, klouzavé splávky taky ne a o nějaké hlubinné nebo noční přívlači nemohlo být ani řeči (slova jako echolot nebo elektromotor by nám v té době zněly jako pojmy ze světa science fiction). Rotačkami, nastražených kvůli štikám na silných ocelových lankách, jsem neúnavně prohazoval vodu a strašně si přál, abych někdy po záběru místo chlapíka v pruhovém triku nebo kudličky s žíháním na bocích vytáhl z hlubin onoho tajemného rytíře v zlatozeleném brnění, který by na mě zlostně cenil své psí tesáky. Ale poštěstilo se mi to opravdu jen zcela výjimečně. „Třpytka není dobrá nástraha na candáta“, tradovalo se mezi rybáři a moje neúspěšné snažení tuto všeobecně přijímanou teorii v praxi jen potvrzovalo. 

Pak přišel přelomový rok 1989, pád železné opony a naše země se po desítkách let otevřela světu a západním turistům. A němečtí či rakouští rybáři nás také začali seznamovat s novými trendy v oblasti lovu ryb a přívlače. Najednou se ukazovalo, že candát není pouze ten líný mrchožrout, kterého lze přesvědčit jen na kus mrtvého masa ze dna, ale že existuje spousta jiných a atraktivních způsobů lovu, vedoucích k jeho přelstění. A tak jsme se postupně skamarádili s klouzavými splávky, s nimiž se stražily živé bílé rybky těsně nade dno a gumovými nástrahami, se kterými se dalo pomalu prochytávat členité dno, kde v zatopených pařezištích, mezi kameny a na hranách starého vltavského koryta číhali candáti na něco k snědku. Rotující plechy na ocelových lankách tak postupně vystřídali bílí twistříci, žlutá banja či jedovatě zelená kopyta na jigových hlavách. Zároveň k nám dorazily také echoloty, elektromotory a s nimi i hlubinná přívlač s mrtvými rybkami na systémku a hlubokopotápivými woblery. Rybářský svět se změnil stejně rychle, jako se změnil svět kolem nás.

Na rotačky jsem dlouho lovil pouze okouny,...

...nebo štičky

Za typické candátí nástrahy jsou tradičně vnímány především měkké „gumy“.

Krabička s třpytkami byla i u mě dlouho odstavena na druhé koleji.

Návrat k rotační třpytce

Stav, kdy se moje candátí rybařina nesla plně v duchu gumových nástrah a woblerů s velkými lopatkami, trval mnoho let. Přívlač přinášela úspěchy, jaké jsem jak kluk s plechy nikdy nepoznal. Prožil jsem však zároveň bezpočet dní, kdy riper, razítkující dno, nebo neposedný smáček, dokonale imitující zraněnou rybku, nevzbudili u candátů naprosto žádný zájem.  Tehdy jsem se vracel od vody s prázdnou, v hlavě jen s chmurnými úvahami nad pověstnou náladovostí těchto nevypočitatelných pradátorů. S odstupem času si však uvědomuji, že chyba byla leckdy na mojí straně – v mé vypočitatelnosti lovecké.  Neměl jsem totiž pro chvíle candátího nezájmu o měkké gumy v torně žádnou záložní variantu, neboť třpytky nadále trčely na vedlejší koleji, zarůstající divokým býlím. 

Až jednou před několika lety...

Byl už pozdní listopadový den, jeden z posledních, kdy se dalo vyrazit na jezero. Probudil jsem se do mrazivého rána. Tráva byla sežehlá jinovatkou a břehy jezera kolem kotviště loděk už pokryl tenký ledový příkrov, jímž si příď loďky, poháněná elektromotorem, musela proklestit cestu směrem na volnou vodu. Šumavské moře, jak se někdy Lipnu říká, jako by v těchto dnech měnilo svou konzistenci. Houstlo a hutnělo, jako když vaříte na sporáku krupičnou kaši. Ne však horkem, ale chladem. Kdysi v létě ostré a špičaté vlny s bílými čepicemi teď byly táhlé a valivě líné. Všechno to byly jasné známky toho, že mám před sebou jeden z posledních rybářských dní. Již brzy, možná už příští noc, Lipno mrazu neodolá, uzavře se pod ledovou krustu a jedna lovecká sezóna tak na jezeře skončí. 

Této poslední šance však ještě musím využít, říkám si, když – pokolikáté už dnes – nahazuji bílého twistera do svého oblíbeného pařeziště. Ale tam pod vodou nulová odezva na mé snažení. Měním loviště, zkouším snad všechny možné gumové nádhery, oživuji nástrahy pomalými, táhlými pohyby, leč všechno marné. Prsty, šmátrající v rybářské brašně, jsou stejně zkřehlé jako moje lovecká duše. Takhle neslavně tedy skončí poslední candátí den?! V tom můj pohled padne na nenápadnou krabičku s rotačkami. Je v tom kus zoufalství, když ji vytahuji na světlo denní. Jestliže nevěřím rotačce v době, kdy jsou candáti aktivní, tak teď v mrazem strnulé vodě jí nevěřím dvojnásob. Ale zoufalství je někdy matkou bláznivých činů. Je slunečno, voda ledově čistá, a tak nasazuji černou meppsku black fury se zelenými puntíky. Nechávám nástrahu dopadnout na dno a začínám zvolna navíjet. Po několika otočeních kličkou navijáku ucítím ztěžknutí a poté tupý tah. Že by se spletl velký samotářský okoun? Ne, tohle na pruhovaného nevypadá! Přitáhnu rybu k lodi a nevěřím svým očím. Zírá na mě asi půlmetrový candát, mezi psími zuby secvaknuté tělíčko rotačky. Po dalším záběru, který přichází do pěti minut, snad už začínám věřit na zázraky. Nakonec během slabé hodinky vytahuji pět ryb, všechny na černou meppsku. Plech zvítězil nad gumami 5:0!, vyhlašuji do světa tuhle senzační novinu. Outsider porazil jasného favorita, dosud nepřemožitelného suveréna candátových turnajů.

I v mrazivém listopadovém dni lze candáta ulovit na rotační třpytku.

Tohle vítězství rotačky pochopitelně nezůstalo bez odezvy a třpytky se u mě už dávno zařadily mezi plnohodnotné vláčecí nástrahy i na candáty. Gumy nenahradily, ale za určitých situací je stavím už prakticky na stejnou úroveň. Zároveň si těmito novými zkušenosti odpovídám na otázku, proč jsem dříve úspěchy na rotačky neměl a tyto nástrahy šmahem odsoudil jako pro candáty zcela neatraktivní. Jde tu o několik aspektů: volbu vhodného náčiní, výběr správné třpytky a především techniku lovu a rychlost vedení nástrahy. Na rychle vedenou třpytku, rotující pod hladinou nebo středem vodního sloupce, a navíc opatřenou lankem – jak jsem to dělal dříve – candáty opravdu lovit nebudeme. Pokud chceme být úspěšní i s plechy, je zapotřebí jemného vláčecího náčiní, které umožní třpytce spolehlivý a plynulý chod i při velmi pomalém navíjení. Dále je třeba použít třpytku, kterou jsme schopni udržet co nejdéle u dna. V tomto směru se mi asi nejvíce osvědčují rotačky značky mapso, které mají poměrně robustní těžké tělíčko a při pomalém navíjení je snadno udržíme u dna. Ze stejného důvodu dobře funguje i třpytka typu cyankali, která je známá především jako „zabiják“ okounů, ale svým zvláštním chodem spolehlivě vydráždí i candáta. Z barev – možná pod vlivem popsané první zkušenosti – preferuji černou, a to zejména v čisté vodě za jasného dne. Barva však myslím není tím rozhodujícím faktorem. Důležitý je především pomalý a klidný chod nástrahy. Rychle vedené rotačky jsou candátům, na rozdíl od štik a okounů, podezřelé a navíc je neudržíme u dna, kde přichází nejvíce záběrů.

Teprve po letech jsem zjistil, že i rotačka může být při správné volbě nástrahy a technice lovu velmi účinnou zbraní na candáty.

Mezi úspěšné nástrahy na candáty patří třpytky mapso orion nebo rotačky typu cyankáli.

Ovšem pozor, ani tvrzení, že candáty vyhledáváme prakticky výhradně u dna, by nemělo být při jejich lovu dogmatem. O tom se ostatně přesvědčíme v příštím článku, kdy vám povyprávím další kapitolu svého candátího příběhu, v němž tentokrát hrají hlavní roli hladinové nástrahy.

Text + foto: Tomáš Lotocki