Jednoho krásného dne se naše partička opět sešla na břehu rybníčku. Každý má svůj vysezený flek, tak se navzájem nijak neomezujeme. Krmítka i splávky dopadly na hladinu a vzápětí jsme se pustili do živé diskuse o neutěšeném stavu naší politické scény.  

Jelikož jsem chtěl o víkendu poškádlit dravce na nedaleké přehradě, lovil jsem za rákosím na bič plotice. Rybky jsem ukládal do vezírku, který byl přivázaný pod košatou vrbou. Počítal jsem s tím, že si chytím asi dvacet kousků a přenesu je v kyblíku domů. 

Dařilo se mi! Síťka se utěšeně plnila. Dokonce jsem chytil i velkého perlína, který měl dobrých třicet centimetrů. Rozhodoval jsem se, co s ním. Na metrovou štiku nebo sumce by klidně mohl být, ale v kbelíku asi bude omezovat ostatní rybky. Mého váhání si povšiml největší šprýmař z party – Lojza, a hned spustil: „Nestyď se! Klepni ho! Získáš báječnou večeři a nemusíš žrát psí suchary.“ Každý z kamarádů něco dodal a všichni se rázem skvěle bavili na můj účet. Nakonec jsem milého perlína přeci jen do vezírku dal. Říkal jsem si, že ho v nejhorším pustím později. To se samozřejmě opět neobešlo bez uštěpačných komentářů a další salvy smíchu.

Po ulovení dalších rybek jsem se přeci jen rozhodl přerostlého perlína pustit na svobodu. Alespoň tím zalepím Lozovu nevymáchanou hubu. Uchopil jsem šňůru od vezírku a pomalu ji z přikalené vody soukal k sobě. Sakra, síťka někde uvázla! Opatrně jsem cloumal za špagát a přitom se děsil, že vezírek rozpárám o nějaký kořen. 

Nešlo to! Nakonec jsem si zul boty a stáhl si kalhoty, hodlal jsem se dobrodit k vázce. Lojza zase pronesl duchaplnou poznámku o tom, že kdo chce provozovat striptýz, měl by jít napřed na plastiku, protože by se divákům mohlo udělat nevolno. Chlapi se řezali jako smyslu zbavení.  

Štiplavé poznámky mě donutili k radikální akci. Šňůru jsem si namotal na ruku a zabral „volskou“ silou. Těžké břemeno se dalo do pohybu a já v záklonu začal couvat. Na mělčině se zjevila síťka a... Následně explodovala voda! Lekl jsem se, že jsem málem padl na prdel. Přitom jsem reflexivně škubl šňůrou.

V ten moment z vody vyjel vezírek a spolu s ním i velká stříbřitá ryba! Rychle jsem přiskočil a přitiskl ji k zemi. Když jsem ji poponesl dál na louku, hned se ke mně ze všech stran řítili kamarádi.

„Páni, já se z toho poseru!“ pravil rejpal Lojza. „Já už se posral!“ odvětil někdo z hloučku. I já pocítil podivné bubláni ve střevech. Žádný z nás totiž nikdy nic podobného neviděl. Na zelené trávě ležel královský candát! Koulel po nás bulvami a výhružně ježil hřeben trnů. I na souši byl přitom pevně zakousnutý do velkého perlína ve vezírku!

Kořisti se nakonec vzdal až po několika vyprošťovacích pokusech. Opatrně jsem mu ze zubů vypletl síťku, za kterou byl vlastně chycený.  Pak byl dravec několikrát přeměřen. Pane jo! Bez dvou centimetrů rovný metr! Jenže, jak už to tak bývá, nikdo z nás neměl fotoaparát.

„Neva, vybleskneš si ho doma,“ radil mi Lojza. Já však rybu opatrně vzal a položil ji do mělčiny. Chlapi strnuli jako vycpaniny v muzeu a mlčky sledovali, jak candát majestátně odplouvá zpět do rybníčka. Když jsem se otočil, kamarády jsem málem nepoznal. Jejich obličeje měly výraz chovanců blázince na výletě v ZOO. 

„Tak, pánové, máte ho tady! Přeje si někdo plotičku?“ přerušil jsem trapné ticho. Jako mávnutím kouzelného proutku se všichni probrali a mazali převazovat pruty na dravčí montáže. Velkým zadostiučiněním pro mě byla Lojzova pokorná prosba: „Nebude ti vadit, když si nastražím toho velkýho perlína?“

Odvětil jsem se smíchem: „Klidně si ho vezmi, alespoň večer nebudeš kočce užírat granule.“

Zbývá dodat, že nejen ten den, ale i všechny ostatní až do konce roku, jsme ze „Zakleté louže“ nevytáhli jediného dravce! A co „vezírkový monstercandát“? Jestli neumřel, žije v ní dodnes...  

  

Text: Karel P.