Mým životním koníčkem je rybařina, konkrétně chytání kaprů. Lovím je hlavně na řece protékající městem. Musím se pochválit - jsem docela úspěšným rybářem. Dost ryb pustím, ale občas přeci jen nějakou vezmu domů na zpestření rodinného jídelníčku. Protože si nedělám iluze o čistotě vody, ze které úlovek pochází, tak uloveného kapříka ještě týden nechám plavat v pitné vodě. Za tímto účelem jsem do komory umístnil starší vanu, která je určena právě pro tyto „očistné“ účely. V místnosti s vanou má svůj pelech i Sanka. Z počátku zuřivě štěkala na každého plující šupináče a snažila se ho dokonce i lovit, ale po čase „zmoudřela“ a ryby jí byly naprosto fuk – začala je brát jako přechodné podnájemníky. Dokonce si zvykla pít vodu z vany. Co se ale nestalo…
V létě se mi podařil husarský kousek. Na nastraženou žížalku jsem chytil prvního sumce v životě. Nebyl to žádný obr - spíše jen metrový mrňous, ale s velkou slávou jsem ho donesl domů. Ubytoval jsem ho ve vaně, aby ho celá rodina mohla obdivovat. Sumec byl pojmenován Fanda podle našeho tlustého kníratého strýce. Fanda (sumec, ne strýc) se stal velkou atrakcí i mimo naší domácnost. Postaraly se o to naše ratolesti, které během týdne pozvali na exkurzi snad všechny své spolužáky. Hromadné návštěvy se neobešly bez následků – denně mokrá podlaha, zašlapané schody a věčné hudrování manželky zpečetily dravcův osud. Stane se nedělním obědem!
V sobotu navečer se měla konat „poprava“. Děti byly nenápadně poslány na hřiště, aby neměly ze smrti Fandy celoživotní trauma. Ještě jsem ocílkou přibrušoval ostří nože a manželka listovala v rybí kuchařce. V tom jsme uslyšeli rány, jakoby někdo bušil do kovového sudu. Společně jsme pátrali po záhadném zvuku. Přicházel z komory. Na jejím prahu jsme zůstali jako opaření! Náš mazlíček Sanka měla přední půlku těla pod hladinou a zadníma nohama zoufale tloukla do vany. Rychle jsem k ní přiskočil a snažil se jí vytáhnout ven.
To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech! Sumec Fanda byl pevně zakousnutý do psího jazyku a nehodlal ho jen tak pustit. Až po několika ranách pěstí do hlavy sevření povolil. Vyděšený pes se mi vytrhl a zmizel kdesi v domě. Vypátrali jsme ho podle mokré stopy a krůpějí krve na kobercích. Byl zalezlý v ložnici pod postelí a za žádnou cenu nechtěl vylézt. Nakonec se mi ho podařilo vyšťárat smetákem.
Pohled na Sanku byl žalostný. Nikdy bych nevěřil, jak dlouhý jazyk může mít pes střední velikosti - visel z tlamy jako kravata, byl dost oteklý a hlavně pořádně rozdrásaný. Na okamžik mi blesklo hlavou, jestli ho fenka ještě někdy sroluje mezi čelisti, anebo si po něm bude do konce života šlapat. Třesoucí se Sanku jsem urychleně naložil do auta a odvezl k veterináři.
Doktor ji napřed píchl utišující injekci a pak odborně dezinfikoval rány. Během ošetřování jsem veterináři líčil, jak psík pravděpodobně chlemtal vodu z vany, sumec na něj zaútočil, zakousl se mu do jazyka a následně ho málem utopil. Zvěrolékař přestal pracovat a podíval se na mě, jako na šestinohou žirafu. V hlavě určitě sumíroval žalobu za brutální týrání svěřeného zvířete. Až se trochu vzpamatoval, dal mi nějaké prášky, rady a objednal nás na kontrolu. Ještě při mém odchodu kroutil hlavou a drbal se ve vlasech...
Nakonec vše dopadlo relativně dobře. Nebezpečného sumce Fandu dostal stejnojmenný strýček a vykonal na něm pomstu za celou rodinu – v mandlové omáčce prý byl výborný! Sance se po pár dnech jazyk smrskl. Nikdy poté se však z vany nenapila. Dokonce i vodu v misce si dodnes napřed osahá tlapkou, jestli v ní nečíhá nebezpečí. Také do komory už nikdy nevkročila a její pelech jsme museli přestěhovat do jiné místnosti. A já dostal důraznou výstrahu: „Žádného sumce už nikdy do baráku netahej!“
Text: Karel. P
Ilustrační foto: archiv Chytej.cz