Žiji v malebné vesničce, která je ze všech stran obklopena lesy a vodami. Mám zde skvělé kamarády, kteří jsou do jednoho stejně náruživí rybáři, jako jsem já sám. Často vyrážíme společně na kapry k blízkým revírům. U vody pak debatujeme o rybách, rybolovných technikách a také o rybářském náčiní. Kolikrát se dostaneme i do přátelské slovní přestřelky, zvláště pak když někdo z nás má na probíranou věc odlišný názor. Musím přiznat, že jsem dost konzervativní rybář, lovím postaru jako můj otec i děd a k novinkám jsem spíše skeptický. To můj nejlepší kamarád Pepa je pravý opak, ten si v novotách přímo lebedí. Surfuje po netu, nechává si zasílat katalogy rybářských potřeb, diskutuje s prodavači a pak si objednává vše, co zrovna frčí. Ohromuje nás znalostmi a hlavně, což je ke vzteku, úlovky!
Jednou jsme takhle na rybách probírali kvalitu vlasců a byl to právě Pepa, který mi představil splétanou šňůru Spider wire. Byla tenoučká a zaboha nešla v rukou přetrhnout. To by si spíš člověk uřízl prsty! Na její vlastnosti majitel pěl samou chválu a jako flašinet dokolečka opakoval: „Už žádný utrhlý kapr!“ Když jsem mu z legrace oponoval, že tak pevná šňůra zničí očka na prutech a že dříve či později stejně zpuchří - naoko uraženě mě nazval „silonovým neandrtálcem“.
Potom jako bájná Sibyla předpověděl: „O její kvalitě se jednou sám přesvědčíš!“ Já mu nevěřil a zatvrzeně jsem odporoval, že mě k použití šňůry nikdy nezlanaří. Rybář míní - okolnosti mění. Zanedlouho poté jsem totiž kvalitu pavoučí šňůry otestoval na vlastní kůži…
Toho osudného dne jsem lovil v našem rybníku. Byl jsem sám, protože kamarádi měli pracovní povinnosti. Vymetená obloha i vlahé srpnové jitro signalizovaly, že i když nepřijde slušný úlovek, tak určitě nachytám „bronz“ na kůži. Na plavačku jsem se bavil s línky a karásky a ve skrytu duše doufal, že vařená kukuřice nahozená na těžko zláká pořádné kapřisko. Kolem desáté dopoledne jsem se dočkal! Razantní záběr, napínavé zdolávání a v podběráku skončil šestikilový amur. Má radost neznala mezí! Rybu jsem zabalil do mokrého hadru, urychleně jsem sbalil náčiní do batohu a hajdy se pochlubit kamarádům. Budou litovat, že nejeli se mnou!
Nasedl jsem na moped a ztěžka se rozjel. V duchu jsem organizoval harmonogram návštěv. Hnedle první zastávka bude u Pepy, jen ať čumí, jaké ryby se dají chytit na deset let starou třicítku! Když jsem odbočil do slepé uličky za kapličkou, uviděl jsem na jejím konci houf dětí. Už kvůli nim jsem přibrzdil a spíše setrvačností jsem sjížděl z kopečka k Pepovu domku. Už mi zbývalo pár metrů, když v tom se to stalo!
Z ničeho nic mě cosi švihlo přes obličej. Moped se pode mnou vzepjala na zadní jako bujný oř a já sletěl naznak na silnici. Na chvíli jsem ztratil vědomí. Když se mi rozptýlilo černo před očima, cítil jsem palčivou bolest na tvářích a lepkavou chuť vlastní krve. Nade mnou se skláněl Pepa a dával mi první pomoc. Se sousedem mě pak naložili do auta a rychle mě vezli do špitálu. Během cesty jsem vnímal každé desáté slovo a současně jsem ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Vůbec jsem netušil, co se vlastně přihodilo. Dozvěděl jsem se to až na chirurgii, kde Pepa vyvalenému doktoru a sestřičce barvitě vyprávěl, jak jsem přišel k úrazu. Bylo to takhle...
Pepa pracoval v garáži, ale jeho dva synci s dcerkou se mu neustále pletli při práci. Vyndal jim proto ze skříně líný tenis a poslal je na ulici sportovat. Nemohl ovšem netušit, že děti zatouží hrát tenis jako ve Wimbledonu… Tedy přes síť. A protože nenašly vhodnou síť, ani dostatečně dlouhý provázek, tak jim nakonec posloužila pletená šňůra Spider wire, kterou měl táta namotanou na rezervní cívce navijáku. Jeden konec dětičky přivázaly za prkno plotu, druhý přes cestu za kmen švestky a už pinkaly. Po několika výměnách je hra omrzela a našly si jinou zábavu. Na nataženou šňůru dočista zapomněly. A v té chvíli jsem se blížil na mopedu...
Když se tak zpětně podívám, měl při vší smůle hned sedm pořádných „klik“.
Zaprvé: jsem jel poměrně pomalu.
Zadruhé: šňůra se mi zařízla do koutků úst a ne do hrdla, jinak by mě možná podřízla jako kuře.
Zatřetí: náraz šel do „měkkého“ a nepřišel jsem o zuby.
Začtvrté: naštěstí povolilo prkno a vyrvalo se z plotu, takže mi šňůra nestačila zlomit vaz.
Zapáté: při pádu na dlažbu mě od tvrdého nárazu odizolovat batoh na zádech.
Zašesté: hlučná rána včas přivolala pomoc a byl jsem rychle dopraven do nemocnice.
Zasedmé: můj milovaný moped i rybářské náčiní nehodu přežily bez újmy.
Obě strany tváří mi dodnes „zdobí“ jizvy s celkem devíti stehy. Přátelé si mě dobírají, že vypadám jako věčný optimista, protože mám koutky „od smíchu“ neustále zdvižené. S Pepou jsme i nadále nejlepší kamarádi. Dokonce mi při návratu z nemocnice věnoval dvě cívky pavoučí šňůry! A tak její největší přednosti – nepružnost, pevnost a neviditelnost – mohly (hned po mně) otestovat i mé následné úlovky.
Text: Karel P.
Ilustrace: ToRo