Nejčastěji používané rybky ke štičí přívlači. Shora - ouklej, plotice, okoun, ježdík.

 

Když se ochladí…

Na sklonku sezóny, těsně před zámrazem, se všechny ryby (štiky nejsou výjimkou) stěhují do hloubky. Drží se v blízkosti dna v jámách a proláklinách. Na štičích tůních rozhodně takových úseků nebývá nadbytek. V důsledku rovnoměrného uložení usazenin bývá vodní sloupec zhruba všude stejný a hloubka nijak výrazně nekolísá. Přesto se i tady najdou místa, které ryby přitahují více než jiná. Mohou to být vývěry nebo přítoky teplejší vody, jakékoli utopené překážky či zdánlivě nepatrné zlomy dna. V každém případě vypátrání takových míst má pro rybáře nesmírnou cenu i do následujících sezón. Pokud se v průběhu let nijak markantně nezmění přírodní ráz loviště, např. po povodni (zanesení, vymletí dna) nebo po „odborné“ úpravě (vyčištění vody od překážek, regulace břehů, apod.) - pak jsou tato objevená místa příslibem skvělých úspěchů do budoucna. Každý rok se sem ryby budou spolehlivě vracet. Když tato místa nejsou příliš rybáři navštěvovaná a následně drancována, tak existuje možnost, že se zas a znovu setkáte se stejnými dravci - avšak rok od roku většími a zkušenějšími. 

Osobně mám v záloze několik podobných fleků, kam se na sklonku podzimu stahují štiky z  nejbližšího okolí. Je zajímavé, že zatímco by si ještě před pár týdny dravci šli navzájem tvrdě po krku a zuby nehty by si drželi vlastní teritorium, nyní těsně před zámrazem jsou schopni se uskromnit na relativně malém prostoru a jsou k sobě podstatně vstřícnější. Možná v nich ledová voda utlumí vzájemnou nevraživost, anebo jejich klidnější chování souvisí s rychlým vývinem pohlavních žláz před blížícím se třením. Samozřejmě i zde stále platí určitá hierarchie – největší štika (většinou se jedná o těžkou jikrnačku) vždy obsadí nejlepší stanoviště a její menší soukmenovkyně si drží uctivý odstup od její prostorné tlamy. Taková vládkyně tůně může být pro ně nebezpečná, i když jí tlačí dozrávající jikry. Obyčejně číhá uprostřed nejhlubší části jámy nebo poblíž nějaké významnější překážky - u tzv. „hradu“. Usilovat o ulovení této dominantní ryby na začátku zimy je ošemetná, leč ne nemožná, záležitost. Je třeba si uvědomit, že „hradní paní“ je hodně pohodlná, šetří pohybem i energií. Upoutá a vydráždí ji pouze kořist pomaličku se ploužící v její těsné blízkosti. K tomuto účelu se ideálně hodí speciální nastražení mrtvé rybky, které je určené k prochytávání hlubinných zón a ke „zvedání a spouštění“. 

 

Rybolov v zimě má jednu velkou výhodu - u vody nepotkáte ani nohu.

 

Sestavy do hloubek a k vertikální přívlači

Předně musím upozornit, že nasazení zatěžkaných rybek je otázkou správného načasování. Na štičích tůních a ramenech bývá (mimo období pozdního podzimu a začátku zimy) používání hloubkových sestav jen ke vzteku. Kromě nejchladnější části sezóny je mnohdy dno prorostlé vodní vegetací a se zatěžkanou sestavou lze pouze spolehlivě „těžit zelenisko“ pro drůbež a ne usilovat o štičí přízeň. Správný čas nastává až po absolutním odumření rostlinstva, tedy po prvních silnějších mrazech. Zkrátka v době, kdy ledové zmrazky křupou pod nohama, voda je křišťálově čistá a štiky dřepí v dírách poblíž utopených překážek…

 

1. Mrtvá rybka na twisterové hlavičce

Nabízí rychlé nastražení a více než slušnou účinnost při lovu. Na twisterovou hlavičku napichuji štíhlejší a tím i ohebnější druhy rybek – jako hrouzky, oukleje, větší jedince střevličky východní. Dobré zkušenosti mám rovněž s okouny a ježdíky, neboť jejich tužší kůže pomůže lepší stabilitě rybky na háčku a současně zabraňuje brzkému poškození (rozpárání). Velikost používaných rybek je omezená délkou ramínka háčku, protože hrot by měl vyčnívat zhruba uprostřed těla. Nejčastěji tedy vyberu rybky v délce okolo 10 cm (současně je to optimální kořist pro candáty a velké okouny).

Při nastražování je třeba dbát na to, aby rybka byla co nejméně prohnutá, či jinak deformovaná, jinak dochází k nežádoucí rotaci. Ideální pohyb rybky je tzv. „plandavý“ – dosáhnete ho jen tehdy, pokud je rybka naprosto vyrovnaná s osou ramínka háčku a hrot vyčnívá ve středu hřbítku. Nástraha rovněž nesmí z ramínka háčku sjíždět! K zamezení tohoto nešvaru a k celkovému zpevnění montáže poslouží kousek pletenky nebo tenký měkký drátek, kterým je omotána tlamička rybičky a tím je fixována k nálitku na twisterové hlavičce.    

K nastražování je vhodné využít pouze čerstvě usmrcených a tudíž vláčných rybek. Napichování starších nebo rozmražených „nebožek“ představuje nebezpečí, že změklá svalovina nevydrží tlak při manipulaci a během ohýbání dojde k protrhnutí břišní dutiny a vyhřeznutí vnitřností. Taková „rybí fašírka“ by byla štice přinejmenším podezřelá.

 

Nastražení rybíčky na jiggovou hlavu.

 

Sestava se vodí podobně jako smáček. Krátké náhozy při zvednuté špičce prutu umožní prošmejdit nástrahou nejhlubší výmoly u dna a okolí všech viditelných překážek. Vedení nesmí být křečovité, rybka se musí pohybovat plynule nade dnem. Výhodou je občasné zrychlování (zvedání) a zpomalování (klesání) kořisti, které se docílí pokyvováním špičky prutu vpřed a vzad při napnutém vlasci. Stejným způsobem se oživuje rybka i při „vertikální přívlači“. Díky přímému zatížení nástrahy nedochází ke zbytečnému  průvěsu vlasce a kontakt s rybkou je lepší, než kdyby byla zátěž umístěná na vlasci. Dobře čitelné jsou tak i opatrné záběry a při uchopení kořisti dravcem lze pohotově přiseknout. Jednoháčkové vyzbrojení sestavy umožní dostatečně spolehlivé držení ryby během zápasu a navíc je k ní i vysoce šetrné. Tato montáž také minimálně „přitahuje“ vázky.

 

Vedení rybky na twisterové hlavičce.

 

2. Čeburaška + háček + rybka

Další možností, z mého pohledu ještě o chlup lepší, nabízí nastražení mrtvé rybky na systém čeburašky a háčku. V tomto případě se dá na vyzbrojení použít streamerový háček s delším ramínkem, nebo rovnou háček offsetový. Volné spojení jednoháčku se zátěží umožňuje přirozenější prezentaci rybičky – nástraha tolik nepřepadává na hlavu a její dojezdy jsou plynulejší, tím pádem je celý její pohyb ještě věrnější. Při lovu s offsetovým háčkem navíc celá sestava minimálně vázne, proto se dá použít i do hodně divokých zákoutí štičích rájů. Vedení je obdobné jako u výše uvedeného způsobu rybky na jiggové hlavičce.

 

Mrtvá rybka pohybující se u dna upoutá pozornost každého dravce.

 

3. Mrtvá rybka na kloubovém systémku

Tato ještě vytuněnější možnost umožňuje věrohodně napodobit poraněnou nebo nemocnou rybičku. Takový specifický pohyb snad nedokáže imitovat žádné jiné nastražení. Na rozdíl předchozí sestavy lze použít i větších rybek (do 15 cm). Délku návazců s trojháčky před lovem přizpůsobím velikosti používané nástrahy. Trojháčky rozmístím tak, aby se rybka nekroutila a „vyzbrojení“ bylo v místech, kam štika nejčastěji směřuje výpad – tj. na břišní a ocasní část kořisti. 

Rybka se nastražuje následovně: Jícnová drátěná spona se zasune do útrob rybičky. Při zavádění je vhodné kopírovat páteř - jen tak bude nástraha dokonale rovná. Po vnitřní fixaci nástrahu ještě vycentruji ukotvením trojháčků. Trojháček na delším návazci je „zaparkován“ v kořeni ocasu a trojháček na kratším návazci na opačné straně zhruba v půlce těla. Kvůli vyšší pevnosti sestavy zbývá omotat měkkým drátkem hlavičku rybky. Před prvním náhozem vyzkouším pohyb nastražené rybky v mělčině. Jen tak se dá odhalit případný nedostatek ve vyvážení nástrahy a poté „přeparkováním“ trojháčků vylepšit její stabilita. Hmotnost přívěsné zátěže vyberu podle hloubky v lovišti a velikosti nástražní rybky. Vzhledem k tomu, že maximální hloubka v tůních a ramenech obvykle nepřesahuje 2 až 3 metry, pak zátěž mezi 5-10 g je plně dostačující i pro poměrně velkou rybku. Rozhodně platí: čím lehčí zátěž, tím citlivější je vedení a současně se snižuje riziko uváznutí.

Lov se systémkem je otázkou zkušenosti a praxe. Rybka se špatně oživuje na větší vzdálenost, proto je lepší nahazovat na krátko a prochytat „do vějíře“ nejbližší okolí. Nástraha musí být neustále pod kontrolou rybáře, hodně záleží na práci jeho rukou a ovládání prutu. Vedení je následující: po vyklesání systémku na dno (nebo těsně nad něj) jej pozvednutím špičky prutu pomalu rozjedu do klouzavého stoupání. Dráha pozvednutí je přibližně půl metru a na jejím vrcholu krátce trhnu zápěstím. Poté skloním špičku prutu a dovinu uvolněný vlasec tak, aby byl stále napnutý. Co se stane s nástrahou? Rybka při škubnutí udělá salto a po povolení tahu vlasce zešikma plachtí ke dnu. Následně se znovu opakuje zdvih i klesání. Důležité je, aby veškeré pohyby na sebe plynule navazovaly. Úplné prověšení vlasce by bylo neodpustitelnou chybou – při kolmém propadu se systémek může zamotat a navíc volný pád rybky ke dnu určitě nástraze nedodá na důvěryhodnosti. Při správném vedení záběr přijde nejčastěji ve fázi stoupání. Projeví se typickým úderem nebo méně nápadným zastavením nástrahy. Důrazný zásek musí přijít bezprostředně po každém podezřelém váznutí. Výhodou systémku je dostatečné „vyzbrojení“ na správných místech. Šance na úspěšné zaseknutí se tak blíží stoprocentní hranici. Zvládnutí techniky lovu se systémkem skýtá v závěru sezóny jednu z posledních možností na ulovení těch nejopatrnějších „zubatic“ z revíru.

 

Ouklej nastražená na kloubovém systémku. Vlevo nahoře je patrná jícnová spona, která se zasunuje do rybky.

 

Den trojitého úlovku

Ačkoli ani na konci roku rybářsky nezahálím, většinou se mi u vody nepodaří prožít nic, co by extra stálo za zaznamenání. Po výrazném ochlazení se štiky z ramene stanou apatickými - jakoby najednou trpěly spavou nemocí. Přemluvit je k záběru je pak čím dál větší fuška. Úlovky bývají hodně skromné a navíc i těžce vydřené. Pokud navíc nepřeje počasí, tak se za poslední měsíc sezóny nemusí podařit nic, na co by měl být rybář hrdý... 

Tak tomu bylo i před pár léty v jednom studeném prosinci. Než jsem se nadál, do Vánoc zbývalo pouhých deset dní a k tomu mrzlo, jen praštělo!

Brzy ráno, ještě za tmy, jedu na otočku zkontrolovat chatu. Potřebuji ji zabezpečit proti myším rejdům, stáhnout povlečení, odvézt poslední zbytky rybářského vybavení, atd, atd… Zkrátka chci „haciendu“ připravit na zazimování. Předpokládám, že budu mít o celodenní činnost postaráno. Už proto si sebou neberu ani vláčecí nádobíčko. Jen by mě odvádělo od naplánovaných prací. 

Ale jak už to tak bývá: člověk míní, okolnosti mění. Uprostřed velkého gruntování mě navštíví Honza - rybařící důchodce, který na své chatičce u Dyje tráví celou sezónu. Naposledy jsme se potkali někdy na vrcholu babího léta, takže si máme co povídat. Jeho pravdivé informace jsou neocenitelné. Vylíčí mi vše, co se za poslední měsíce u řeky událo. V tu ránu mám ušiska našpicovaná jako netopýr. Když jeho monolog podstatně zkrátím, dozvím se následující. Candáti na Dyji na podzim brali mizerně. Na rybku u dna se občas spletla slušná štika nebo mník. Na hlubokých jámách se chytilo pár velkých kaprů a na slepých ramenech se sem tam dal vysedět nějaký kapřík z čerstvé násady. To vše se ale odehrávalo, než začalo mrznout. Potom… Hanba mluvit!

Z celého hovoru mě nejvíc zaujme zmínka o štikách. Ty by totiž ještě mohly jakžtakž „kousat“. Sotva skončím s úklidem, ihned reviduji náčiní a nástrahy, které jsem na chatě objevil. Mám tu rezervní pstruhový vláčák, naviják s dvacítkou vlascem a pár nástrah by se na policích také vyšťouralo. Rybářské „papíry“ s sebou vozím pokaždé a metr s peánem též. V podstatě jediné úskalí lovu tkví v nedostatku vhodného rybářského oblečení, protože to jsem odvezl už minule. Budu holt muset k vodě vyrazit v montérkách a ve starém vaťáku jako nějaký domorodec! Horší je, že nemám žádné kloudné boty – vypátrám jen na rozšmajdané botasky, které jsem dávno chtěl vyhodit. Když se v nich ale nebudu vyloženě brodit loužemi a zbytky sněhu, tak nemusí být úplně zle.   

Uprostřed příprav na neplánovanou chytačku mi zvoní mobil. Maminka! Ptá se, jak se mám a co dělám. Když jí vše v krátkosti sdělím, hned mi připomene, že jsem jí slíbil pár snítek jmelí do vázy a rybu na Štědrý večer. „Neboj, myslím na to!“ uklidním ji. 

Hned po telefonátu se chytím za hlavu: „Kde teď budu kvůli jmelí šplhat po stromech?“ 

„Všeználek“ Honza si ví rady: „Žádné šplhání ti nehrozí! Když vyrazíš po proudu řeky až do džungle, narazíš na celé hromady jmelí. Ze stromů je rval orkán, který tudy prosvištěl předminulý víkend!“ 

Výborně! Po obědě vyrazím k řece, zavláčím si, nasbírám jmelí a dodržím dané slovo. 

Honza mi dovypráví nejpikantnější historky sezóny a spěchá na oběd. Já mezitím skončím s úklidem a hned se věnuji ladění rybářské výstroje. Přesně s úderem dvanácté jsem nachystán a mohu směle vyrazit…

Náčiní, které jsem zkompletoval, má do ideálního stavu dost daleko. Už kombinace jemného proutku s robustnějším navijákem je trochu divoká. Stejně diskutabilní jsou i objevené nástrahy – v zásobě mám pár kopýtek, twisterů, wobblerů + čtyři mírně zkroucená lanka. Důležité však je, že mám s čím chytat. Cajk sebou stejně beru jen tak pro formu, protože má kraťoučká výprava k vodě bude spíše „přírodopisnou vycházkou za účelem sběru bylin“. Do brašny uložím povlak ze staženého polštáře, které mi poslouží jako pytel na jmelí. Stejně se bude prát tak co…

Za necelou hodinu dorazím do džungle a bez otálení začnu prohazovat okolí vyvrácených stromů. Kde jinde by se také dravci měli v zimě skrývat, že? Jak jsem předpokládal, zatím nezaznamenám jediný náznak rybí aktivity. Utržením dvou gum a wobblerů mi dojde zásoba lanek. No nic, musí to jít i bez nich. Přímo na vlasec navazuji další hlubinný wobbler v okounovém šatu a posílám ho k ponořenému stromu. V jemné špičce cítím, jak „falešný okoun“ nořítkem ozobává dno. Představuji si, že za ním ze stínu větví vyráží naježený candát, nástrahu dohání a… Bum! Záběr! Má fantazie se zhmotnila ve skutečný dravčí útok! Rybu bohužel cítím jen pár sekund a je fuč! Znovu a znovu nahazuji do stejných míst, ale zrazená ryba už na mě (i na mé balzové šidítko) zvysoka kašle. Co jiného se dá dělat, než změnit nástrahu? Půl hodiny na místě zkouším další wobblery a gumky. Není mi to nic platné, a tak se posunuji o strom dál. Chtělo by to mrtvou rybku, ale kde ji vzít? 

Po promarněném záběru dočista zapomenu na původní cíl cesty – na jmelí. Připomene mi ji až vysoký topol na protějším břehu, jehož holá koruna je jmelím úplně obalená. Přerušuji rybolov a šmejdím zrakem po stromech na své straně. Vida, támhleten statný dub je také slušně obrostlý. Plahočím se k němu přes planinu plnou bodláčí, uschlé trávy a šlahounů maliní. Na zemi se ještě drží zbytky nedávno napadaného sněhu. Snažím se jim vyhýbat, jak se dá, ale studená vlhkost mi do bot stejně prosákne. Pod dubem je jmelí jako když naseje. Mohu si vybírat. Při rozhlížení po zemi mě zaujme podivný úkaz poblíž zetlelého pařezu. Na vzdálenost pěti metrů hledím na něco, co připomíná pořádnou haldu výkalů! Mou první myšlenkou je, jestli tady, v džungli lužního lesa, nepřežili až do současnosti mamuti. Musím záhadu prozkoumat zblízka. Když se proderu přes popadané haluze k záhadné hromadě, radostně zavýsknu. To co jsem pokládal za mamutí lejno, je ve skutečnosti pořádná kolonie hlívy ústřičné. Panečku, to je úlovek! Hlíva je totiž velmi chutná zimní houba, která v přírodě snáší i mrazík. V prvotní euforii ji chci začít okamžitě sklízet, pak se zarazím a uvažuji. Vše co jsem potřeboval, už jsem našel, nechám-li jmelí i houby na místě, nebudu se s nimi muset tahat kolem vody. Raději ještě půjdu chytat a teprve až se rybolovu nabažím, vrátím se a sklizeň dokončím.

Už jsem zase u Dyje. Proházím ještě asi půl kilometru toku, přičemž se soustřeďuji jen na podemleté břehy a překážky ve vodě. Utrhnu pár nástrah, ale o rybu ani nezavadím. Zvolna jdu zpět. Chci znovu prověřit flek, kde jsem vyfasoval jediný záběr. Každým krokem ve mně roste předtucha, že by se rybí útok mohl zopakovat. Nedočkavě přidávám do kroku. 

Jsem na místě. Do akce tentokrát nasazuji hlubinný wobbler - Shad rap v délce 9 cm a barvě bílé ryby. Posílám ho až ke konci koruny ponořeného stromu. Rychle zatáhnu nástrahu do hlubiny, a jakmile dlouhým zobanem dloubat ve dně, zpomalím navíjení na minimum. Úvodní nához je bez odezvy, stejně jako dobrá další desítka následujících. V hlavě mi začne hlodat červík pochybnosti, zda tu vůbec nějaký dravec číhá…

Posunuji se dál proti proudu. Házím nazdařbůh, myšlenkami jsem na chatě u horkého čaje. Najednou zbystřím pozornost. Nedaleko břehu po hladině splouvá mrtvá rybička. Asi ji do vody zahodil některý rybář výš proti vodě. Špičkou prutu ji posunu k sobě. Mám tě! V dlani svírám velkou ouklej s dírou od háčku ve hřbetě. Ještě je na dotek vláčná. Hned uvažuju, jak ji nastražím. Nemám už žádné lanko, našívací jehlu také ne, ale nějaký trojháček můžu stáhnout z wobbleru. Naštěstí najdu twisterovou hlavičku s delším háčkem. To bude ono!

Ouklejku „nabiju“ a vracím se o pár desítek metrů na flek, kde jsem vyfasoval jediný záběr.

Nahazuju ke stromu. Nechám nástrahu vyklesat dolů. Začnu ji zvolna a s přestávkami přitahovat. Napíchnutá rybka několikrát o něco škobrtne. Najednou ustrne, jakoby vrazila do šutru. Vázka? Na zlomek vteřiny zaváhám. Naštěstí ucítím zřetelné škubnutí do protitahu, které mě probere. Ostře přiseknu. Proutek se prohne až k rukojeti. Ucítím „gumový“ odpor. Tak, přece ryba! 

Provedu několik rychlých kroků dál od kmene. Dosáhnu stabilnějšího postavení a konečně se mohu silou opřít do korkové rukojeti. Využívám krátké dezorientace dravec, který stále ještě váhá, kam má vyrazit a odtáhnu ho z dosahu nejbližších větví. Až po chvíli útočníkovi docvakne, že tu něco nehraje! Plnou parou vyrazí ke stromu! Brzda zakvílí, ale jen krátce. Výpad není nijak dlouhý. Chybí mu důraz velké ryby. Průběh souboje mám ve svých rukách. Ryba se nechá vodit, jak si usmyslím, jen se zatím nechce nechat zvednout do sloupce. Ani se o to zvlášť nesnažím. Jednak mi to znemožňuje jemný proutek a tenký vlasec, navíc navázaná hlavička s jednoháčkem už měla pár sezón za sebou. Nenechávám se však, zdánlivě poklidným tempem souboje ukolébat. Na druhém konci se může pohybovat lstivý soupeř! Nejednou už mě takhle vyšplouchl velký candát, který ke mně šel jako poslušný beránek a nakonec se z něj u břehu vyklubal zuřivý vlk. Ubíhající minuty jsou na mé straně. Ryba umdlévá každým mávnutím ploutve. Po kluzném svahu se posunu těsně k vodě. V blátíčku si vyšlapu rovnější plácek a začnu rybu odlepovat ode dna. Bez výraznějšího odporu se podřizuje. Pod hladinou spatřím protáhlý trup. Je to candát? Ne. Sakra, je to „zubatá“! 

Brázdí hladinu jako minolovka a zdá se, že se chystá k finálovému skoku. Zatraceně! Teď mi dochází, že nikde nevidím nástrahu! Zřejmě je pohřbená kdesi uvnitř tlamy. Holý vlasec je tak vystavený ostrým štičím tesákům! Jestli rychle něco neudělám, tak je dravec v pekle. Doposud poklidná zdolávačka se tím mění v drama. Podběrák nemám, stojím na šikmém svahu pokrytém slizkým blátíčkem a ošlapané podrážky mi na rovnováze zrovna nepřidávají. I když si dřepnu, tak to mám k hladině pořád skoro metr. Děsí mě i hluboká ledová voda přede mnou – ke dnu to bude určitě přes dva metry. Co teď? Napřed mě napadne, že bych si z nějaké větve mohl vyrobit improvizovaný vylovovací hák, kterým bych štice zaháknul za skřele. Bohužel, nikde v blízkém okolí žádný klacek s vhodným háčkem nemám. Úskočný dravec jakoby poznal mou bezmocnost, začíná čile rejdit. Pro sichr mu povolím, aby se v hloubce zklidnil. Stane se. Mám chvilku času popřemýšlet, co podniknu. Náhle mě řešení přímo trkne! Vždyť mám na sobě jen staré pracovní hadry. Když si v nich lehnu na břicho a nakloním se nad vodu, tak bych měl na rybu dosáhnout. Za okamžik se válím v blátíčku jako divočák v kališti. Musí na mě být úžasný pohled. Ještěže u řeky nikdo není. 

Znovu rybu páčím vzhůru. Vynoří se hned vedle připravené levačky. Hmat a štiku svírám do kleštích z prstů. Abych se postavil, musím napřed za sebe odložit prut. Uvolněnou pravačkou se chytím za kořen olše a vzepřu se do kleku. Po celou dobu mi štika visí v ruce jako hadrová panenka. Už jsem na nohách a drápu se do stráně. Na rovince těžce vydřený úlovek položím a vracím se pro prut. 

Za chvíli jsem zpět u ryby. Otevírám ji klacíkem tlamu. Háček je zaseklý až v jícnu! Vlasec neulítl jen díky tomu, že se zařízl do blány „za šavlí“ v horní čelisti. Nejsem mstivý, ale tuhle „hltavou bestii“ dostane máma na Vánoce. Abych si mohl štiku oficiálně ponechat, musím ji napřed přeměřit. Míru má - sice pouhých 63 cenťáčků, ale s jejím vylovením jsem se nadřel víc než s metrovkou. Dravec to má za sebou. Já teprve před sebou – v mém případě myslím očistu oděvu. Opadaným listím ze sebe otřu nejhorší sajrajt. Začíná se do mě pouštět zima. Rychle balím náčiní a spěchám sklidit jmelí a hlívu. 

Napřed ještě vytvořím památeční snímek trojitého úlovku. Rybu pak stočím do igelitky, houby nacpu do povlečení z polštáře a jmelí svážu šňůrkou do kytice. Při návratu si připadám jako neandrtálec vracející se z úspěšného lovu. Špinavý, zmrzlý, unavený, ale šťastný. Doufám, že budu „tlupou“ pochválen.

Každý zážitek utkví v hlavě odlišně dlouhou dobu. Tento můj (byť nevelký) úlovek dosažený drsným způsobem si budu pamatovat zatraceně dlouho. Určitě déle, než některé poklidnější souboje s podstatně většími rybami…

 

Památeční snímek trojitého úlovku.

 

Pár vět závěrem

Štiky jsou celkem snadno ulovitelní dravci. Jejich zvědavost a dravost často převyšují nad opatrností i sebezáchovným pudem. Ani nejrozlehlejší revíry proto nejsou uchráněné před výrazným snížením stavu štik v důsledku silného rybářského tlaku. Tím spíše jsou ohroženy malé vody – tůně a slepá ramena. Ve skrytu duše doufám, že mnou popsané metody lovu nebudou zneužity k úmyslnému drancování štik. Cílem příspěvků bylo lepší poznání života „vodních tygrů“ a současně i podpora sportovních způsobů chytání i v těch nejtvrdších přírodních podmínkách.                    

 

Štika je snadno ulovitelným dravcem. Už proto je chytejte co nejšetrnějšími technikami, které zamezují hlubokému zažrání nástrahy.

 

Text: ToRo

Fota: autor a přátelé