Dnešní rybáři – i rybářky – používají k lovu prakticky výhradně rybářské pruty. U našich předků tomu tak však rozhodně nebylo. 

 

Metody lovu na našich řekách

Ve staré době, a platí to prakticky až do konce 19. století, nemůžeme ve spojení s chytáním ryb užívat termínu sportovní rybolov. Cíl tehdejšího rybáře byl prostý a jednoduchý: použít takovou metodu lovu, která by umožnila nachytat, a posléze sníst či prodat, co největší množství ryb. Filozofie sportovního rybolovu jako způsobu zábavy a relaxace byla tehdejším lidem zcela cizí. Vůbec se tomu však nemůžeme divit. Takto přemýšlet může pouze člověk, pro kterého znamená rybařina životní nadstavbu, kterou si vzhledem ke své existenční situaci může dovolit. Chudý venkovský či městský člověk, a takovým byl ve své době i rybář, však byl nucen každodenně bojovat o holé živobytí a lov pro něj znamenal tvrdou práci, která musela přinášet maximální výtěžek. Je samozřejmé, že většina tehdy používaných způsobů lovu je v současnosti už zakázána a – viděno prizmatem dnešní doby – mohli bychom je bez uzardění označit za nešetrné či masařské. Jenže maso bylo prostě cílem tehdejšího rybáře a bohaté řeky dokázaly ve většině případů ztráty způsobené lovem přirozenou cestou nahrazovat.  Přesto už i v této době zaznamenáváme některé rybolovné metody, které – pochopitelně v poněkud modifikované podobě – přetrvaly i do dnešních dnů.  

 

Lov na udici

Už v předchozích dílech jsme si říkali, že lov za pomocí rybářských háčků je jedním z nejstarších rybolovných způsobů. Na udici se ovšem ne vždy lovilo technikou, kterou známe z dnešních dnů – tedy s pomocí rybářského prutu. 

Lov na prut znali už rybáři ve starověkém Římě a je pravděpodobné, že se s ním chytaly ryby na našem území už od raného středověku. V minulém díle jsme si popisovali metodu lovu sumců s použitím silného vrbového prutu. Z lovu na pružné vrbové pruty nakonec vychází moderní způsob plavačkové rybařiny – chytání na bič. 

Ne vždy však při lovu na udici používali staří rybáři pruty. Zejména ve vltavském povodí byl praktikován noční lov ryb na tzv. provázky, což byla šňůra s návazci, na které se nastražovaly rybky nebo dešťovky. Takto se lovili především úhoři. Že lov „na šňůry“ zůstal v povodí Vltavy stále živý, byť už jen jako součást „pytláckého undergroundu“, známe z povídek Oty Pavla i mnoha dalších místních pramenů.  

 

Úhoře v noci často lovili bez prutů na tzv. provázky, což byla šňůra s několika návazci položená napříč řeky.

 

Další ze způsobů lovu na šňůry, často praktikovaný na českých i moravských řekách, byl tentokrát určený k chytání štik. Této metodě se říkalo štičí zakládka nebo štikovka. Součástí sestavy byla vidlice, jaká se užívá na dětský prak. Na ni se v osmičkovém návinu namotala šňůra, a celá sestava se upevnila pod břehem. Štika si po pozření nástrahy lehce odvinula šňůru z vidlice a stala snadnou kořistí. Na šňůry podobným způsobem velmi rád chytal i brněnský spisovatel a vášnivý rybář Jiří Mahen. Na řekách Svratce, Jihlavě nebo Dyji vyhledával atraktivní místa, kam pokládal své šňůry. Zajímavé je, že jako nástrahy na štiky používal velmi často myši. 

O lovu ryb na udici se zmiňuje i Jiří Handsch ve svém spisu o labském rybářství z konce 16. století, který jsme si představili už v minulém díle. Podle něj se v Labi na udici chytali úhoři, tloušti, boleni a ježdíci. Popisuje dokonce speciální nástrahu na úhoře tvořenou z 8 dílů amonné soli, 1 dílu cibule a 6 dílů telecího loje. Oproti této specialitě se tloušti lovili klasicky na žížaly a boleni na malé nástražní rybky. Ve spojitosti s ježdíkem se Handsch zmiňuje o pověstné hltavosti této drobné rybky, která se nezdráhá spolknout naráz celou nástrahu i s udicí.

 

Lov na hrázky

Lov na udice byl však jen jeden z mnoha způsobů chytání ryb v časech, kdy rybařina nebyla zábavou, ale tvrdou prací. Některé metody lovu byly přitom velmi primitivní a vycházely přímo z nejstarších způsobů obstarávání živočišné potravy člověkem. Nejstarším způsobem bylo chytání ryb rukama nebo jejich ubíjení kyjem nebo klackem na mělčinách. V článku o pravěku jsme si říkali, že tehdejší člověk lovil jednoduše tak, že se rybám snažil přehradit řeku a nahnat je do určitého uzavřeného prostoru, kde je mohl snáze polapit. Lov technikou přehrazení řeky měl pochopitelně mnoho různých podob. Na středním toku Vltavy dlouhou dobu přežíval tzv. lov na hrázky, což byly vlastně z kamenů vybudované přehrádky ve tvaru písmene V, které se stavěly špičkou proti proudu pod jezy. Využívalo se při tom vyhrazování jezu při proplutí dřevařského voru, kdy pod jezem stoupla voda, a do hrázek najely ryby. Po zahrazení jezu, kdy voda zase poklesla, se hrázky uzavřely a lapené ryby se pak chytaly do rukou nebo ubíjely kameny. V hrázkách chytaly ryby nejčastěji děti. Ty používaly při lovu i různé improvizované pomůcky, jako bylo síto (řešeto) nebo železná obruč ze starého sudu, na kterou se ze spodní strany našila pytlovina. Obojí se uvázalo na dlouhou tyč a spustilo z mostku do vody.

Řeky vltavského povodí byly obecně na ryby mnohem chudší, než bylo Labe nebo dolní tok Moravy a Dyje. Šlo povětšinou o málo úživné toky parmového charakteru se štěrkopísčitým až kamenitým dnem. Ani pestrost rybí obsádky tu nebyla zdaleka taková, jako v povodí Moravy nebo Labe. Dařilo se tu zejména parmám, podoustvím, tloušťům či proudníkům, z dravců pak štikám a úhořům.  Vzhledem k rybničnímu charakteru krajiny do řek často pronikali i kapři. V horských oblastech (zejména na Šumavě)se pak lovili převážně pstruzi. 

 

Kebule

Staří rybáři a pytláci občas používali při lovu ryb i metody, které bychom dnes vnímali jako vyloženě zhůvěřilé. Ryby se například střílely luky a šípy, posléze i puškami, nebo se zabíjely ručními granáty, či explozí láhve s karbidem. Je však pravda, že většina rybářů i v minulosti podobné způsoby lovu zavrhovala, Někdy se přistupovalo i k trávení ryb, Jedné metodě, zajímavé pro svůj exotický původ, se říkalo kebule. Kebule byly sušené plody indické liány Anamirta cocculus z čeledi chebulovitých. Tyto peckovice, v čerstvém stavu velké asi jako hrách, se v Indii odnepaměti používaly k trávení ptáků a ryb. A z daleké Asie se tato metoda lovu dostala nějakým způsobem až do vltavského povodí. Faktem, že ještě začátkem minulého století se dala kebule běžně sehnat v našich lékárnách. Semena se buď spařila horkou vodou, kterou se zadělalo těsto na ryby, nebo se rozemlela a zahnětla do těsta. To se pak v drobných kouscích házelo do vody. Ryba po pozření těsta se začala během 15 až 20 minut potácet a plavat břichem nahoru. Poté začal klesat ke dnu. Tímto z dnešního pohledu zcela zavrženíhodným způsobem se ryby na Vltavě prokazatelně lovily už v 16. století. 

 

Krondle

Dalším z rybářských nástrojů, jehož původ nalézáme už v pravěku, byla vidlice, které se na Vltavě říkalo krondle. Byla to čtyř až sedmizubá železná vidlice, uchycená na dřevěnou násadu. S krondlemi se lovilo výhradně v noci, a to buď bez loďky, takzvaně „na brod“ nebo za použití plavidla. Nezbytnou součástí lovu byl svícen, který sloužil k osvětlení lovného místa, a snad i k přilákání ryb. Na krondle se lovily zejména parmy, v menší míře též tloušti, podoustve a někdy i štiky.  (Na tomto místě si dovolím jednu osobní vsuvku. Že lov na bodné náčiní má svoji dlouhou tradicí, dokládají i vzpomínky mého dědečka, který popisoval lov parem na vidle v Bystrci na řece Svratce pod Brněnskou přehradou. Lovci vsedli do necek či jiného „plovoucího zařízení“ a snažili se – většinou zcela bez úspěchu – nabodnout na vidle některou z parem, pochutnávajících si na řasách u pilotů místního starého mostu. Samozřejmě tu nešlo o žádnou regulérní rybolovnou techniku, ale spíše o součást místního folkloru sloužícího zejména k pobavení obecenstva i samotných lovících.) 

 

Specialitou vltavských rybářů byly krondle, čtyř až sedmizubé železné vidlice.

 

Na krondle se lovilo v noci i z loďky – důležitou součástí lovu byl svícen, který osvětloval lovné místo a zřejmě i lákal ryby.

 

Slupi

Dalším rybolovným zařízením, typickým pro povodí Vltavy, byly tzv. slupi. Jednalo se o pevnou rybí past, konstruovanou pro chytání pod jezy. Šlo vlastně o dřevěný žlab z tyčí, dlouhý asi 8 metrů, a široký i vysoký zhruba 80 cm, kterým se cedila voda, přivedená z nadjezí. Na konci pod úrovní žlabu byla připevněna dřevěná bedna, do které ryby, chycené do slupi a stržené proudem ve žlabu, padaly. Nahoře nad jezem bylo zařízení pro přívod vody a dole stabilní dřevěná koza, na níž byl konec slupi zavěšen. Do slupi se chytali zejména úhoři v čase třecích migrací a dále některé menší bílé ryby, líni nebo okouni.  Výjimečně se v pasti objevila i štika nebo kapr. Slupi byly starodávná rybářská zařízení, která se však na Vltavě mnohde udržela až do moderní doby. Poslední zanikla až na konci čtyřicátých let minulého století. 

 

Vrše

Tradičním rybolovným zařízením používaným zejména ve vltavském povodí byly vrše. Byly to vlastně speciální koše, určené k lovu ryb, vyráběné z vrbového proutí, pletené ze speciální trávy, zvané smldí (bezkolenec – Molinia) nebo síťoviny vyztužené pruty, od třicátých let 20. století ojediněle i z drátěného pletiva. Svou velikostí, tvarem i způsobem pletení se však od sebe vrše značně odlišovaly. Vyráběly se například speciální vrše na úhoře, které byly menší a hustě pletené, aby jimi „říční had“ neproklouzl. Jiné vrše, určené k lovu větších ryb, byly rozměrnější a s většími otvory, aby jimi proplavaly menší kusy, o něž nebyl zájem. Vrše se kladly do vody špičkou proti proudu a zatěžovaly se kameny, které v proudu udržovaly vstup do vrše u dna řeky. Dovnitř vrše se pak dávala návnada, lákající ryby. Šlo třeba o kousky ryb, ale také maso škeblí nebo i nasekané hovězí maso.

 

Tradičním rybářským náčiním byly vrše – lovili se do nich úhoři i jiné druhy ryb.

 

Měchy

Podobně jako vrše na Vltavě, kladli rybáři na Labi do řeky speciální pasti na ryby, tzv. vězence, kterým se obecně říkalo měchy. Jednalo se o sítěný válec, většinou vyztužený pěti dřevěnými obroučkami, které se směrem ke špičce zmenšovaly. Do této konstrukce se lovilo zejména v létě, ideálně při zakalené vodě. Pro obživu labských rybářů mělo toto zařízení velký význam a pro některý z nich byly měchy nejdůležitějším náčiním používaným k lovu ryb.

 

Sítě

Síť je bezesporu nejrozšířenějším a nejběžnějším prostředkem určeným k lovu ryb. Existuje nepřeberné množství různých druhů sítí, od až 2000 metrů dlouhých nevodů určených k lovu na mořích a oceánech, po malá sítka na odlov plůdku. Také naši rybářští předkové používali na řekách k lovu velké množství různých typů sítí, které mnohdy, byť v modifikované podobě, přetrvaly do dnešních dnů. Některé z těchto sítí si tedy blíže představme:

 

Čeřeny 

Jedinou sítí sloužících přímo k lovu, která zůstala legální součástí výbavy sportovního rybáře, je čeřen. Zatímco však dnes slouží čeřen výhradně k lovu nástražních rybek, dříve se používal i k chytání velkých ryb. Čeřen měl většinou rozměry 2 x 2 m a zvedal se dřevěnou tyčí nebo přes dřevěnou kozu (takovéto čeřeny můžeme ještě dodnes vidět na dolním toku Dyje na rakouské straně řeky). S čeřenem se nechytalo nahodile, ale součástí lovu bylo i zakrmení lovného místa. Zajímavostí je, že někteří rybáři natírali své sítě i volavčím sádlem – dle staré pověry má totiž volavka popelavá zvláštní pach, který přitahuje ryby.

 

S velkými čeřeny se ještě dnes můžeme setkat na rakouské straně dolního toku Dyje. Častými úlovky jsou zde parmy.

 

Různé druhy sítí vždy byly nejběžnějším náčiním určeným k lovu ryb.

 

Vatka

K lovu nástražních rybek nepoužívali naši předkové čeřen, ale vatku, hustou síť a malými oky na dvou nůžkovitě zkřížených násadách, podle kterých dostala síť své jméno. Dnes se vatka jako menší zátahová síť běžně používá v našem rybníkářství k výlovu plůdku i násad.

 

Zátahové sítě

Zátahové sítě patřily mezi nejdůležitější náčiní našich rybářských předků. Lovilo se s nimi v létě a často v noci, kdy ryby opouštěly svoje úkryty. Síť se do řeky zavážela lodí a za jednu noc byli rybáři schopni uskutečnit i několik zátahů. Zátahové sítě se někdy spojovaly do sestav, dlouhých až 300 m.  Na Vltavě se při lovu do zátahových sítí používala tzv. hasáková šňůra ze štípaných dřevěných prkýnek umístěných na šňůru v asi čtyřiceticentimetrové vzdálenosti od sebe. Hasáková šňůra vytvořila ve vodě jakýsi plot, s jehož pomocí se ryby naháněly do sítě. 

 

Dědík

Další sítí používanou tentokrát labskými rybáři byl dědík. Šlo o poměrně rozměrnou pytlovinovou síť na dvou dřevěných násadách. Lovilo se s ní vždy z lodi a síť se zatahovala pod pobřežní porosty a kořenové systémy vrb, k čemuž byla speciálně určena. Úlovky mohly být zajímavé; v úkrytech se skrývaly převážně štiky a čas od času se v síti objevil dokonce i sumec.

 

Sítí zvanou dědík lovili labští rybáři pod členitými břehy velké ryby – štiky nebo i sumce.

 

Schonka

Tuto síť používali rybáři zejména na podzim a v zimě, kdy už ryby nebyly příliš aktivní a pohyblivé. Síť byla dlouhá asi 4 metry a tvarem trochu připomínala rybníční nevod. Síť ve vstupu vysoká asi 80 cm se natáhla napříč řeky, a aby se udržela v proudu, leželo před ní na dně 5 těžkých žulových kamenů. Ke každému z kamenů byla přivázána dřevěná stojka, zvaná pachole, která udržovala síť ve vstupu napnutou a otevřenou. Celý mechanismus byl poměrně sofistikovaný a vyžadoval složitou přípravu, přičemž každý detail rozhodoval o úspěchu či neúspěchu lovu.

 

Detail sítě, zvané schonka; síť držely v proudu těžké žulové kameny, k nimž se přivazovala dřevěná stojka.

 

Kukla

Jinou tradiční labskou sítí, kterou se lovilo zejména v létě, byla kukla. Jednalo se o rozměrnou kruhovou síť zvoncovitého tvaru o průměru zhruba 16 metrů. Dolní okraj sítě byl podhrnutý a tvořil hlubokou kapsu, v níž zůstávaly chycené ryby.  Při lovu s kuklou se používala speciální loď, s níž bylo možno zatáhnout až 100 metrů řeky. Lovily se hlavně bílé ryby a parmy, kapři nebo boleni prý při zátahu s bytelné sítě většinou uplavali. Z kukly se postupem času vyvinula síť zvaná vrhačka, která je mnohem menší, manipuluje s ní pouze jeden rybář a běžně se dnes používá v rybníkářství, například ke kontrolnímu odlovu násadových ryb.

 

Velkou sítí zvanou kukla bylo nesnadné lovit; i její sušení bylo poměrně složité a namáhavé.

 

Praporec

V našem výčtu rybolovných technik a náčiní nesmíme opomenout ani lov pstruhů. TI se zejména v oblasti Šumavy nebo i na Otavě lovili do sítě, zvané praporec. Byla to velká trojitá síť nesená na tyči (odtud její jméno), dlouhá až přes 5 m. Pstruzi se do ní lovili obvykle v noci nebo v zakalené vodě po deštích. Rybář při lovu položil síť napříč toku a postupoval s ní směrem po proudu a zachytával pstruhy, kteří stáli ve vodě proti proudu. Z husté sítě už chycené ryby nedokázaly vyplout. Zajímavé bylo, že k uchovávání živých pstruhů používali šumavští rybáři tzv. soudeček, což byla menší dřevěná nádoba s drobnými otvory ve dně a uzavřená dřevěnou zátkou. Tato nádoba, ne nepodobná dnešní řízkovnici k uchování nástražních rybek, se odzátkovaná položila do vody, aby měli pstruzi stálý přísun čerstvé, okysličené vody.

 

Pstruhy chytali naší předkové speciální sítí, zvanou praporec.

 

Text + foto: Tomáš Lotocki, Roman Svoboda

Ilustrace: Jana Hauskrechtová

 

Pozn.: Kresby jsou volnými výtvarnými parafrázemi ilustrací z knihy Rybářství a jeho tradice Jiřího Andresky, která pro mne jako celek byla jedním z důležitých pramenů informací k tématu historie lovu ryb.