„Krásná ryba, ale na štiku nějak divoká“ křičí rybář. Po chvíli začíná odpor ryby slábnout a dravec se poprvé ukazuje na hladině. Nemá však tělo válcovitě protáhlé, ale naopak robustní a vysoké. Nešklebí se na nás rozeklaná morda plná zabijáckých zubů, po vzduchu lapají bezzubá masitá ústa sešitá trojhákem, z nichž trčí pomačkaný ocásek nástražní plotice. V síti podběráku nekončí žíhaná šelma, ale vypasený domácí pašík. Štika? Kdepak! Dobře pětikilový lysec!

 

Rousnice je přirozenou potravou, která jde k chuti většině našich ryb

 

Tato příhoda, kterou jsem zažil před časem na jednom jihomoravském revíru, není zdaleka tak neobvyklá, jak by se v prvé chvíli mohlo zdát. Úlovky kaprů na nástražní rybku jsou sice vzácné, ale nikoliv zcela ojedinělé. A to samé platí o spoustě dalších druhů ryb, v jejichž potravní charakteristice nalézáme slovo nedravá (či dokonce býložravá). A opačných případů (kdy se  typický dravec proměnil ve vzorového vegetariána) lze také doložit bezpočet. Zkrátka snad každý zkušenější rybář už docílil úlovku, na který v první chvíli jen udiveně zíral. Tento článek však nemá ambici stát se průvodcem světem rybářských kuriozit, ale naopak má za cíl pokusit se alespoň částečně nahlédnout pod povrch tohoto děje a zapátrat po důvodech, proč ryba v určité situaci vyhledá potravu, která by pro ni neměla být zcela přirozenou. Dají se i v tomto zvláštním způsobu chování nalézt nějaké zákonitosti a logické důvody? Problém je, že exaktně ověřených údajů je tu jen velmi málo. Většina poznatků vychází ze subjektivních zkušeností samotných rybářů, které však nejsou ucelené, většinou vycházejí z pozorování jen na jednom konkrétním revíru, a proto si i často protiřečí. Najít objektivní důvod pro skutečnost, že lín zabere na třpytku a štika na kukuřici, je prostě velmi složité. Pojďme se však o něco takového aspoň pokusit.

 

Třpytky by naopak měly zaujmout výhradně dravé ryby – ne vždycky tomu tak však je.

 

Základní složky potravy ryb

Podobně jako u všech živočichů zabezpečuje i u ryb potrava všechny energetické potřeby organismu, včetně růstu a rozmnožování. Přirozenou potravu dělíme podle jejího charakteru na rostlinnou a živočišnou, vodní a suchozemskou. Řasy a rozsivky nazýváme fytoplanktonem, vířníky, buchanky a perloočky zooplanktonem. Bentosem rozumíme organismy žijící na dně nebo ve dně (patří sem různé larvy hmyzu – pakomáři, jepice, pošvatky, vážky; dále drobní měkkýši, nitěnky atd.). Potrava suchozemského původu, tj. především hmyz, který spadl na vodní hladinu, se označuje jako nálet. Přirozenou potravou jsou však i samotné ryby a jejich produkty (jikry), ale i žáby, myši či ptáci, sloužící jako potrava dravým rybám.

 

Náletový hmyz tvoří přirozenou složku potravy jelce jesena – úlovek na imitaci zlatohlávka tak nemůže být žádným překvapením.

 

Nejmladší věková stádia ryb (plůdek) nejprve konzumují drobný a posléze i větší zooplankton. Až později začíná docházet k specializaci na určité typy potravy. Tato potravní specializace vedla i k přizpůsobení úst a trávicího traktu ryb. Podle charakteru přijímané potravy rozlišujeme dvě základní skupiny ryb – dravé a nedravé. U dravců tvoří hlavní potravinový zdroj různě velké ryby, na 1 kilogram přírůstku spotřebují dravci 3-7 kilo ryb. Nedravé ryby dále dělíme podle převládající složky přijímané potravy na rostlinožravé (perlín ostrobřichý, amur bílý, ostroretka stěhovavá) a všežravé (kapr obecný, jelec tloušť, jelec jesen atd.). Specialistou na fytoplankton je u nás tolstolobik bílý, v menší míře se však objevuje v zažívacím traktu i dalších druhů ryb. 

Z tohoto základního schématu by se dalo usuzovat, že karty jsou jasně rozdány. Nicméně šedá je teorie, zelený strom života. V přírodě není nic neměnné, samozřejmé, snadno předvídatelné. Proto by nás kapr zuřivě atakující  woblera, ani sumec pochutnávající si na našem strouhankovém těstě, neměli příliš překvapit. 

 

Také z parmy se v určitých situacích stává aktivní lovec.

 

Když „bělice“ blázní 

Svoji rekordní plotici (42 cm) jsem ulovil na živého perlína, největšího candáta na kousek lisovaného rohlíku, zato největší parmu, tlouště, jesena, ale i hrouzka či ouklejku pruhovanou na umělé vláčecí nástrahy. Myslím, že už mám v tomto směru dost rybářských zkušeností, abych se nad takovýmito úlovky nijak zvlášť nepozastavoval. Změnit názor na to, co je v tomto smyslu normální a co už ne, mi pomohla především lehká přívlač, které se snažím už po mnoho let docela intenzivně věnovat. Proto můžu říct, že v řekách, kde není hojněji zastoupen okoun, tvoří nadpoloviční většinu mých úlovků druhy, řadící se do skupiny ryb nedravých. Pravda, u tloušťů, jesenů, nebo parem úlovek na malé vláčecí nástrahy nijak nepřekvapí. Jedná se v podstatě o jakési polodravce, u nichž jsou v určitém životním stádiu či roční době i drobné rybky přirozenou složkou potravy, kterou aktivně vyhledávají (tj. loví). Ale i plotic, perlínů, cejnů, cejnků, karasů, ouklejí, podouství, ostroretek nebo hrouzků už jsem vytáhl (či viděl ulovit) na přívlač dost na to, abych prohlásil, že za jejich záběry nestojí jen nějaká mimořádná shoda okolností. 

Co je tedy příčinou takovéhoto chování? Zde je několik mých postřehů z rybářské praxe:

Jen málokdy ulovíte nedravou rybu na přívlač na klidné či přímo stojaté vodě. Pokud má ryba dostatek času si nástrahu prohlédnout, většinou ji lovecké choutky přejdou. Často můžeme vidět tlouště, ale třeba i hejno plotic, jak menší rotačku, woblírka nebo mikrotwistera v minimální vzdálenosti sledují, ale jen velmi výjimečně opravdu zaútočí. Tehdy musí přijít zabijácký instinkt skutečného dravce (štiky, okouna), který je silnější než jeho pud sebezáchovy. Drtivou většinu kaprovitých ryb jsem na přívlač nachytal v řekách, hlavně v jejich proudnějších partiích. Zde ryba nemá čas si nástrahu prohlížet a musí se ve zlomku vteřiny rozhodnout, zda opravdu zaútočí. A občas to i udělá. Dalším důležitým aspektem může být fakt, že se jedná často o menší toky parmového, ale i lipanového či pstruhové charakteru, kde je už přece jen potravní nabídka výrazně nižší. Ryba zde musí o svůj „denní chléb“ bojovat jistě urputněji, než na úživné údolní nádrži. Proto se zřejmě občas spokojí i s potravou, která pro ni není zcela typickou. Poměrně dost plotic jsem na třpytku ulovil např. na jedné menší pstruhové říčce, kam se plotice dostaly z rybníka, postaveného na jejím toku. Záběry byly velice agresivní, jinak ovšem špatná kondice a podvyživenost ryb vypovídala o tom, že tu plotice potravně velmi strádají. I k úlovkům kapra na nástražní rybku často dochází na menších vodách (např. na malých obecních rybníčcích), což můžeme dát do souvislosti s velkou potravní konkurencí, neboť tyto vody bývají mnohdy kaprovitou rybou doslova přecpané. 

 

Úlovek podoustve či ostroretky na malou vláčecí nástrahu je poměrně vzácný, ne však zcela ojedinělý.

 

...nebo hrouzci.

 

Možné je však také jiné vysvětlení těchto dravčích choutek. Zkušenosti z umělého odchovu kapřího plůdku (ale i jiných druhů nedravých ryb) hovoří o tom, že mezi stejně starým potěrem se často objevují jedinci, kteří propadli kanibalismu a ostatním soukmenovcům proto v růstu odskočili. Takové rybky se často musí selektovat, neboť se stále se zvětšujícím velikostním rozdílem jsou tito jedinci schopni konzumovat stále větší množství svých menších bratříčků. Nemůže něco takového fungovat i v přirozeném prostředí? Nejsou náhodou už oni rybožraví kapři kanibaly od narození? Zajímavá myšlenka, ale všechny zvláštnosti v přijímání potravy ryb jí vysvětlit nelze. Svou roli hrají určitě i další aspekty, např. roční doba a teplota, která ovlivňuje potravní nabídku. Každý zkušenější vláčkař ví, že úplně jinak se chytají tloušti nebo jeseni (ale i klasičtí dravci) na jaře, v létě či v pozdním podzimu. Obecně samozřejmě platí, že čím je voda chladnější a potravy ubývá, tím méně si ryby mohou dovolit být vybíravé. Když se k tomu přidá vytváření tukových zásob před zimou a na jaře před výtěrem, je zjevné, že právě v této době potravní aktivita ryb stoupá a často se odráží i ve viditelných změnách jejich chování. Jeden můj kamarád se už léta cílevědomě věnuje na jedné moravské řece lovu mníků. V měsících listopadu a prosinci je úspěšně chytá na nástražní rybky. Kromě mníků však v této době takto loví i parmy a tlouště, daleko více než třeba candáty a okouny, kteří jsou na této vodě jinak docela hojní a během sezóny tvoří při přívlači převažující část úlovku právě oni. Také Lipenská přehrada byla vždy vyhlášeným lovištěm candátů a okounů. Ještě v 90. letech minulého století se tu však v podzimních a zimních měsících na malé rybky chytávaly i marény (dokud se zcela neprokřížily s peledi, kteří se potravně zaměřují téměř výhradně na plankton a jsou tak na udici mnohem hůře ulovitelní). Při jemném chytání na drobné živé rybky však lov marén nezpestřovaly záběry od okounů, štiček či candátů, ale převážně od plotic. Naproti tomu lipana na vláčecí nástrahu ulovíte spíše brzy na jaře (v dubnu a květnu), což asi lze dát do souvislosti s jeho zvýšenou agresivitou v období po výtěru.

 

Nedravá ryba vláčecí nástrahu většinou atakuje v proudné vodě, kde nemá příliš času dobře si potravu prohlédnout.

 

Z predátora veganem

Opačných případů, kdy dravcům zachutnala naše kukuřice, či pařený rohlík, bychom také našli víc než dost. Před pár lety jsem spolupořádal závody pro děti na jednom chovném rybníku a ještě teď vidím to nadšení mladého rybáře, který vytáhl na kuličku strouhankového těsta během chvilky dva asi metrové sumce. Že kolem celé dopoledne ostatní závodníci stražili různé žížaly a červy, bylo oběma sumíkům zjevně šuma fuk. A aby zvláštností nebylo málo, stalo se tak zrovna na rybníku, který je z intenzivního chovu vyčleněný a pravidelně se na něm ani nekrmí. 

Úlovky velkých dravců na nástrahy rostlinného původu nejsou výjimkou ani na běžných revírech. Zvláště velcí candáti jsou pověstní tím, že rádi vezmou za vděk i nástrahou rostlinného původu. Úlovky candátů na rostlinné nástrahy jsou opravdu poměrně časté (není však pravda, že se jedná vždy o velké kusy; uloví se tak i malí, ale na ty se rychleji zapomíná). Podle některých teorií je tomu tak proto, že candáti loví v hejnu malých rybek, které se zdržují na krmení, a přitom omylem vezmou i naši nástrahu. V některých případech tomu tak může být, ale rozhodně ne vždycky. Viděl jsem velkého candáta, který spolkl celé krmítko plné vnadící směsi. Takový kousek určitě neprovedl omylem, ani si krmítko nespletl s rybkou. Spíš si musíme uvědomit, že candáti (hlavně starší kusy) jsou někdy více než houževnatými lovci pohodlnými mrchožrouty, kteří se za živou kořistí nehoní zbytečně. Loni na jaře ulovil kamarád během krátké chvíle dva trofejní candáty dokonce na kus rohlíku, tzv. na mlaskačku z hladiny. Bylo to přitom na téměř stojaté vodě, takže ryby měly určitě dost času si nastražené sousto prohlédnout. Možná si tyto již životem protřelé ryby v té chvíli prostě řekly, že je lepší onen rostlinný vrabec v hrsti, nežli masitý holub na střeše. Nakonec i v případě okounů můžeme pozorovat u starších ryb úbytek agresivity, dravosti a zvídavosti. Velcí jedinci se na rozdíl od mladších ročníků často spokojí s mršinou a lov na mrtvou rybku nebo její část ze dna pak můžeme využít k selektivnímu chytání skutečně velkých okounů. 

 

Do oblouku ohnutý prut slibuje malému rybářovi životní úlovek.

 

Sumec, který neodolal kuličce strouhankového těsta, je však nejen pro něj velkým překvapením.

 

Ale i takového fundamentálního predátora, jakým je štika, často ulovíme na nástrahy rostlinného původu. Tyto záběry však mají většinou jiný charakter než u candátů. Sám jsem už na plavanou ulovil (či aspoň měl na prutu) poměrně dost štik, ale myslím, že jsem snad nikdy nedostal záběr při lovu ze dna, kdy byla nástraha zcela v klidu. Záběry přišly buď při stahování nástrahy, nebo na řekách pod jezy či v proudech, tedy vždy, když byla nástraha v pohybu. A právě pohyb hraje u tak agresivního dravce, jakým je štika, většinou rozhodující roli. Podobnou zkušenost můžeme udělat i v případě pstruha obecného. Na mimopstruhových řekách, kde se potočáci smí chytat i na plavanou, je můžeme na rostlinné nástrahy bez potíží lovit. Pokud máme nástrahu v pohybu, je prakticky úplně jedno, jestli je na háčku červ nebo kousek rohlíku. Pstruh má vyvinutý chňapací systém a instinktivně reaguje na předmět, který se dostane do jeho zorného pole. Je proto jen dobře, že je na pstruhových revírech zakázáno používat při lovu lososovitých ryb nástrahy rostlinného původu, protože takový „driftující“ kousek rohlíku by i dravého potočáka zaujal leckdy více, nežli umělá muška nebo vláčecí nástraha. To, jakým zásadním způsobem ovlivňuje chování ryb prostředí, ve kterém žijí, můžeme ostatně dobře pozorovat i u jeho blízkého příbuzného – pstruha duhového. Při zkušenosti s našimi uměle odchovanými granuláči si už sotva uvědomíme, že duháci jsou ve své domovině stejně agresivními a zároveň obezřetnými dravci, jakými jsou naši potočáci. Jedná se však o ryby, které se dokážou velmi rychle adaptovat na nové prostředí a týká se to i potravních návyků.  

Právě způsob chování sádkových duháků může být takovým malým klíčem k pochopení (či uchopení) našeho tématu. Vidíme, jakou zásadní roli při přijímání potravy hrají podmínky, ve kterých ryby žijí. Ona schopnost umět se přizpůsobit různě se měnícím podmínkám je základním předpokladem pro přežití v přírodě a více či méně ji mají vyvinutou všechny rybí druhy. Každé vodní prostředí je specifické a klade jiné nároky na přežití organismů, v něm žijících. Znalost onoho prostředí a životních podmínek nám může při pochopení chování ryb a jejich potravních návyků pomoci. Někdy nám však ani tato znalost není příliš platná.

 

Pod hladinu a do myslí ryb nevidíme

Amur, atakující woblera v prostředí rybníčku zarostlého rákosem, který by nespásl ani za celý svůj údajně přísně vegetariánský život. Štika, ležící doslova v polévce rybího plůdku, která zrovna dostala chuť na moučník z našeho těsta. Pouhá náhoda? Obyčejný rybí vrtoch? Nebo přirozené chování, jehož smysl nám však stále uniká? V tomto článku jsme na podobné otázky nenalezli a ani nemohli nalézt odpověď. Ale není to nakonec i dobře? Vždyť kam by zmizela krása rybolovu, kdyby bylo všechno dopředu jasně nalajnované a exaktně vysvětlitelné? Kam by se podělo ono vzrušení z potápějícího se splávku, kdybychom vždy věděli, kdo nás tam na druhé straně vlasce čeká? A co by byla rybařina bez oněch historek proložených notnou dávkou rybářské latiny, kterým tak rádi a často bez dechu nasloucháme? Nechme tedy pracovat i naši fantazii, představivost a nesnažme se všemu přísně porozumět. Kouzlo rybolovu spočívá přece i v tom, že pod hladinu – a do myslí ryb – nevidíme. 

 

Text: Tomáš Lotocki 

Foto: autor, Tomáš Rozsypal