Rybníkář a kapr – spojení, které má u nás tisíciletou tradici.

 

Zároveň tu byly i řeky, bohaté na život, z nichž dokázali naši předkové získávat obživu, a to především lovem rozličných druhů říčních ryb. Tomu, jaké ryby v té době v našich řekách žily, a jaké znalosti o lovu a obecně životě ryb tehdejší lidé měli, se budeme v našem seriálu také podrobněji věnovat.  Nyní se však zaměřme na odvětví, které je s lovem ryb bezprostředně provázáno, a jež je i dnes díky své vysoké úrovni a tisícileté tradici našim domácím stříbrem, na které můžeme být všude ve světě hrdí.

 

Zlatý věk rybníkářství

I když je tento seriál primárně zaměřen na rybářství z pohledu lovu ryb, nemůžeme se tu i šířeji nezmínit o zásadním a přelomovém období, kterým si v této době prošlo naše rybníkářství. 

 

16. století můžeme označit za zlatý věk našeho rybníkářství, kdy u nás také vzniká nejvíce umělých vodních ploch.

 

V době husitských válek prožíval chov ryb jako prakticky každé hospodářské odvětví velký úpadek, a to i přesto, že si husité práce s rybami velmi vážili a například táborité považovali rybářství za nejvíce bohulibé zaměstnání. Obrat nastává až v druhé polovině 15. a v 16. století, které můžeme označit za zlatý věk našeho rybníkářství. V poslední čtvrtině 15. století nastává doslova stavební horečka – odhaduje se, že v českých zemích a na Moravě a ve Slezsku bylo v té době postaveno nejméně 25.000 rybníků. Rybníkářství v té době zkrátka zažívalo boom, který se zřejmě už nikdy nebude opakovat. Rybníkářství byla velmi tvrdá a namáhavá, ale zároveň i na tehdejší poměry docela výdělečná práce – mzda rybníkáře činila zhruba čtyřnásobek průměrného příjmu zemědělského dělníka. Samotné ryby pak byly na trhu velmi ceněny – kapr přišel zhruba na 2 groše, podobně jako například kopa vajec, zatímco třeba slepice stála pouhý 1 groš.

 

Rozmach chovu ryb je spojen zejména se šlechtickým rodem Rožmberků, díky němuž se výspou rybníkářství stávají Jižní Čechy. Zde působí také nejslavnější čeští rybníkáři Josef Štěpánek Netolický či Jakub Krčín z Jelčan.

 

Štěpánek Netolický vypracoval začátkem 16. století návrh rybniční soustavy v Třeboňské pánvi, jejíž osou se stává proslulá Zlatá stoka. Sám zakládá desítky větších i menších rybníků. Staví zejména mělké nádrže, vhodné k chovu a reprodukci kapra. Výroba vážného kapra tehdy trvala 5 až 6 let.

 

Někam do 16. století můžeme také položit počátky našeho pstruhařství.

 

Jakub Krčín pak ve službách Rožmberků na Netolického práci navázal a mnoho z jeho velkorysých plánů též uskutečnil. Jeho nejslavnějším dílem je rybník Rožmberk vybudovaný v letech 1584 – 1590, který svojí rozlohou 711 ha byl ve své době největší vodní nádrží u nás a podle určité definice je i dnes největším rybníkem na světě. 

 

Umělý výtěr a odchov ryb ve pstruhárnách však tato doba ještě nezná.

 

V tomto čase vzniká také zásadní text, který pak po více než 500 let slouží jako základní učebnice rybničního hospodářství prakticky v celé Evropě. Je jím spis O rybnících olomouckého biskupa Jana Dubravia. Díky tomuto textu se dozvídáme nejen mnoho důležitých informací o stavbě rybníků a chovu ryb, ale i o životě a práci lidí, kteří svůj život zasvětili rybářskému řemeslu.

Zmínit bychom měli i počátky chovu pstruhů v našich zemích. O produkčním pstruhařství se v té době ještě nedá příliš hovořit, historie pstruhařství je spojena především s umělým výtěrem pstruhů, se kterým se započalo až v 18. století. Nicméně v době rozkvětu rybníkářství vzniká celá řada rybníků i ve vyšších polohách, kde se kaprům nedařilo, zato však do nich přirozeně pronikli pstruzi, kteří tu zároveň výborně prosperovali. Sám Dubravius věnoval ve svém spise pstruhovým rybníkům celou samostatnou kapitolu. Zmiňuje se i o pstružím kanibalismu a doporučuje rybářům, čím mají pstruhy krmit: „Nejvhodnější potravou je kapří potěr, bělice a říční tloušti, neboť pstruzi, kteří jsou krmeni drobně rozsekanými játry nebo jiným masem, mají chuť jen málo příjemnou.“

 

Náčiní rybníkáře se během staletí proměňuje, podstata práce však zůstává stejná.

 

Pověsti o Jakubu Krčínovi

Vraťme se nyní k osobnosti rožmberského regenta Jakuba Krčína. Tato pozoruhodná a také v mnoha ohledech kontroverzní postava pronikla i do ústní lidové tradice. Tento náš legendární stavitel rybníků byl údajně ve spolku s ďáblem, který mu pomáhal s realizací jeho velkolepých plánů. O Krčínově spolku s čerty se dochovalo hned několik pověstí. Vyprávělo se například, že část Zlaté stoky vyoral sám s čerty, které po nocích zapřahoval do pluhu. Podle jedné z pověstí vyoral čert Zlatou stoku během jediné noci. Ani po smrti se nedostalo Krčínově duši potřebného klidu. Mnohokrát byl prý spatřen, jak se za hlubokých nocí divoce prohání v černém kočáře po hrázích Rožmberka i jiných rybníků a nejednou byl spatřen i na náměstí v Třeboni. Podle některých pověstí táhne kočár šestispřeží černých kocourů – převtělených čertů, podle jiných ho vezou černí koně, kterým z nozder šlehají plameny. Sám Krčín je oděn v černém hábitu a zelenýma svítivýma očima slídí po okolí. Někde se uvádí, že jeho tvář je sinalá a rybníkář lká nad svou někdejší krutostí, jiní vypravěči tvrdí, že se jízlivě směje a z toho smíchu tuhne krev v žilách. Podle jiných pověstí musí rožmberský regent na oplátku sám zapřažený do pluhu orat hráze rybníků, které postavil. Čerti ho přitom nijak nešetří a bez ustání pohánějí bičem k usilovné robotě. 

Za vznik těchto pověstí může nejspíš skutečná Krčínova povaha, v níž se mísily nesmírná pracovitost (dnes bychom řekli workholismus), až chorobná ctižádost, velká míra megalomanství a zároveň povýšená tvrdost, s níž jednal s prostým dělným lidem. Ten neměl jinou možnost, jak se pomstít za prodělaná příkoří, než nechat černou duši slavného rybníkáře bloudit po hrázích jeho rybníků v přítomnosti temných nadpřirozených sil. 

 

Vytříděné ryby z výlovu se odnášely do velkých sudů (tzv. lejt), v nich pak byly na povozech odváženy.

 

Výlov rybníka v minulosti

Ze světa pověstí a nadpřirozených sil se však opět vraťme ke každodenní rybníkářské realitě. Jak jsme si už řekli, práce rybníkáře byla vždy velmi tvrdá. Najímala se na ni proto i různá potulná námezdní síla a kolem rybníků se tak často motala lecjaká podivná čeládka. Zároveň však mělo rybníkářství svoji svébytnou kulturu a etiketu, vycházející z jeho předlouhé tradice. Vyvrcholení práce rybníkáře byl pochopitelně výlov rybníka. Při výlovech rybníků na Třeboňsku pracovali baštýři a pěšáci, kteří dohromady tvořili tzv. fišpartaj. Obě skupiny měly i svůj slavnostní kroj. Poté, co byla z rybníka odpouštěna voda, se ryby sehnaly holemi do loviště a tam byly zataženy velkou tažnou sítí – nevodem. Rozlišoval se velký nevodem, nevůdek a tzv. vatka (z německého Wate) k výlovu menších rybek. Ryby v nevodu se třídily, čili brakovaly (z něm. bracken) – přednostně byly přitom vybrány choulostivé ryby, jako jsou candáti. Vytříděné ryby se vážily, počítaly a v plachtách odnášely do velkých sudů (lejt), v nichž byly na povozech odváženy. Do plachty se vešlo asi patnáct ryb, do lejt pak čtyři až šest plachet. Někde se okouni a drobné plevelné ryby měřily na vědra, kapři na džbery. Na džber připadlo asi třicet kaprů. 

Rybníkářství bylo panskou záležitostí a pro lidové vrstvy, které se nepodílely na výlovu, nemělo většího významu, snad jen s výjimkou možnosti posbírat si na dně vylovených rybníků některé zapomenuté ryby. Pokyn k tomuto sběru dávali rybníkáři hlasitým výkřikem: „Hoří“. 

 

Práce rybníkářů byla vždy tvrdá a namáhavá; a je tomu tak koneckonců i dnes.

 

Rybníkáři vždy tvořili svébytnou cechovní komunitu, v níž se rozvíjel i osobitý slangový jazyk a humor.

 

V příštím díle se zaměříme na české a moravské řeky. Řekneme si, jaké ryby v nich tenkrát žily, které druhy byly předmětem lovu a jak vypadal v době před několika staletími praktický život rybáře.

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Jiří Šebela