Bolen má našlápnuté k tomu, aby se v budoucnu stal jediným dostatečně početným dravcem našich vod.

 

Krátké představení bolena

• je jediným vyloženým dravcem mezi našimi kaprovitými rybami
• v prudkosti útoku na kořist se mu vyrovná jen pár bleskurychlých predátorů
• má mimořádný zrak, a tak je jedním z nejobezřetnějších vodních tvorů
• je čestným soupeřem, který vždy bojuje ve volné vodě a nesnaží se unikat do překážek
• jeho ulovení vyžaduje plné soustředění, jemné náčiní, perfektní vedení zvolených nástrah a hlavně – pořádnou dávku štěstí...

 

V ulovení velkého bolena hraje významnou roli i (ne)obyčejné rybářské štěstíčko.

 

Vzácný nebo tuctový druh?

Bolen se odnepaměti „blbě“ chytá. Troufám si tvrdit, že existuje jen hrstka rybářů, kteří stříbřitého dravce opravdu umí lapat, a ještě méně je těch, kteří by mu usilovali o život. Ostatně bolen nemá nijak zvlášť chutné maso, a i kdyby měl, k jeho získání vede hodně trnitá cesta. O bolenově nedůvěřivosti k rybářským nástrahám kolují neuvěřitelné fámy. 

Ještě před padesáti léty bylo zdolání velkého bolena považováno za úspěšné složení rybářské maturity. Pravdou je, že bolen tehdy nebyl tak častým úlovkem a na většině revírů byl považován za vzácný druh. V současnosti je situace naprosto odlišná. 

Vzhledem k vysazování (ale i k jejich vyšší plodnosti) je bolenů v našich vodách víc než dost. Troufám si tvrdit, že na některých lokalitách je dokonce jejich populace na hranici přemnožení. Týká se to především přehradních nádrží, kde boleni našli ideální podmínky k životu. Jejich početní převaha zde potom může výrazně omezovat ostatní druhy dravců.

Jen pro zajímavost: z těchto důvodů byl zhruba před dvaceti lety bolen vyjmutý z kategorie „ušlechtilých“ ryb na jižní Moravě. Tehdy se mohl chytat (a přivlastňovat) celoročně a úlovek byl omezený pouze mírou a sedmikilovým hmotnostním limitem. 

Dnes jsou boleni v celé ČR opět ušlechtilými dravci s pevně danou dobou hájení. Není to ani tak z důvodu, že by je rybáři za těch pár let „bezvládí“ stačili zmasakrovat, ale ichtyologické výzkumy prokázaly, že to s jejich nebezpečím přemnožení zas tak horké nebude. Případné náznaky vyššího množství jednoho druhu dokážou dravci sami zkorigovat. Konkrétně boleni nedělají žádné rozdíly mezi ouklejemi a vlastní omladinou.

 

Bývaly časy, kdy ulovení bolena bylo považováno za úspěšné složení rybářské maturity.

 

Lov bolenů včera a dnes 

Dnešní rybář má šanci na chycení velkého bolena podstatně vyšší, než kolega v dávné minulosti. K úlovku dopomůže nejen nárůst stavu těchto dravců v revírech, ale především prudký vývoj nových materiálů a technologií při výrobě rybářského náčiní. Moderní vláčecí pruty, kvalitní navijáky s rychlým převodem a tenké šňůry s vysokou nosností představují v rukách rybáře nejvyšší trumfy proti opatrnosti a vychytralosti bolenů. Nelze opomenout ani rozvoj nových a zdokonalení „staronových“ umělých nástrah. Vždyť co by dali „socialističtí“ rybáři za nynější wobblery a vláčecí gumky. Jejich skromné úlovky bolenů byly dosažené jen na živé rybky, sem tam na nějaký ten „blyskač“ (třpytku) nebo výjimečně na velkou mouchu; tedy na nástrahy, které nejsou vždy nejspolehlivější. Kdyby byli současní rybáři odkázáni pouze na tato „lákadla“, potom by zůstaly úlovky stejné, ne-li nižší, než před třiceti roky.

 

S nástupem moderního náčiní a nástrah je úlovek bolenů častější.

 

Jak na boleny

Bolen se dá chytat všemi rybolovnými technikami; zabere na položenou i na plavačku, avšak nejúčinnějšími jsou „královské disciplíny“ – přívlač s umělými nástrahami a muškaření. Ovšem ani tyto metody lovu nemusí vždy přinést úspěch. 

Bolen je typickým denním dravcem, žijícím a lovícím pod hladinou. Už proto jej příroda obdařila téměř dokonalým zrakem. Na stojatých lokalitách s průzračnou vodou využívá tohoto smyslu (ke vzteku rybářů) stoprocentně a jeho ulovení zde bývá hodně tvrdým oříškem. 

Bez záruky na úspěch lze doporučit jen pár teoretických pokynů: 

• Musíte být naprosto neviditelní!
• Je nutné se obeznámit s pohybem bolenů v teritoriu (dravci obvykle kopírují navyklé trasy).
• Kvůli co nejdelším náhozům používejte delší prut a tenký vlasec (popř. pletenku s fluorocarbonovým návazcem).
• Provádějte daleké náhozy a rychle stahujte nástrahu nehluboko pod hladinou.
• Snažte se lovit brzy zrána, navečer a při silnějším větru. Proč? Šero a vlnobití mnohdy oklamou bolenův „ostrozrak“. Jinak nezbývá nic než spoléhat na zázrak, náhodu či moment překvapení.

V řekách je lov bolenů o chlup snazší; tažná voda není nikdy úplně čirá, a tak proud a příkalek milosrdně zamaskuje nedostatky ve vedení nástrahy způsobené nezkušeností rybáře. Avšak není radno podceňovat ani ostražitost říčních bolenů – často si na ní vyláme zuby i nejeden ostřílený profík. I zde platí - čím jemnější cajk, tím větší šance na úspěch!

 

Kde se voda vaří, tam se bolenům daří!

 

Boleni v průběhu roku

Nezanedbatelným faktorem pro úspěšný lov je odhalení sezónního pohybu bolenů. Podle konkrétního ročního období se dá odhadnout, kde dravce zastihnete. Boleni vždy následují svou kořist. Proto stačí „maličkost“ – hlídat přesuny drobných rybek. 

V létě se hejna rybek soustřeďují hlavně v mělčinách a pod hladinou, teprve při ochlazení se stahují do hloubky a dravci jim jsou nablízku. Zima je jednoznačně nejhorším obdobím k chytání bolenů. Ryby se drží dna a loví minimálně. V ledové vodě upadají do částečné hybernace a kořist nejeví zájem.

Teprve v časném jaru se boleni zvednou do sloupce a začnou se houfovat ke tření. Na stojatých vodách vyrazí k přítokům, na řekách do proudných úseků a pod splavy. Bolen se ze všech kaprovitých ryb vytírá nejdříve. Tření podle teploty vody probíhá od března do května. Ryby na trdliště vyjíždí etapovitě a hejna bývají složená z kusů přibližně stejného stáří a velikosti. Zezačátku se objeví menší ryby, „trofejáci“ dorazí později – většinou až koncem dubna. Nahoufované boleny najdeme snadno; prozradí je kruhy a závary na hladině. Nyní už začínají i slušně brát. V tomto období je lovíme pouze muškařským „nádobíčkem“. Na rychle stahované streamery reagují víc než dobře. Domnívám se, že boleni ve stále ještě chladné vodě nejsou ani tak žraví, jako je vydráždí pohyb a barva nástrahy. Dost možná zaútočí ne z hladu, ale pouze z dravčího instinktu, anebo se snaží ze své blízkosti vyhnat „narušitele“ (podobně, jako to dělají lososi táhnoucí do řek). 

Na jaře v drtivé většině berou mlíčáci, kteří už jsou pokrytí třecí vyrážkou. Břichaté jikrnačky zaberou spíš vzácně. Možná proto, že jsou oproti štíhlým samcům nabitým hormony o dost pomalejší, a tak zkrátka „nestíhají“... 

Lov bolenů v období tření není zrovna etickým sportem; na druhou stranu je třeba přiznat, že muškaření je nejšetrnější rybolovnou technikou a v syrových jarních měsících bývá rybář vděčný za každý záběr od slušnější ryby.

Po vytření se boleni rozjedou. Mladé ryby se i později drží v menších skupinkách, starší kusy bývají samotáři.

 

Kdy, kde, jak a na co - to jsou základní otázky bolenářů v průběhu celé sezóny.

 

Kde je hledat?

Rybolov po zbytek sezóny už není tak jednoduchý, jako když byly ryby stažené na několika málo metrech. Přesto se dají boleni celkem snadno vystopovat. Když se zrovna neozývají typickými údery po hladině, objevíte je tutově ve vývařištích jezů a propustí, pod mostními pilíři, zkrátka všude tam, kde se čeří voda. 

Na stojatých revírech se pohybují podél hran mezi hloubkou a mělčinou a po vykulení potěru i v samé mělčině. Pokud nejsou boleni rušeni, rádi kopírují břeh a minimálně se zdržují daleko na volné vodě. Trofejní boleny, kteří už pohrdají titěrnými rybičkami, najdete nejspíš u strmých skal, hrází a podobných, těžko přístupných, místech.

V průběhu roku se ještě jednou vydávají boleni k přítokům či pod splavy. Tyto přesuny spadají do období babího léta a dravci je podnikají pouze kvůli kořisti. Do míst, kde bylo přes léto jen pár vychytralých kousků, najede čerstvá posila a ve vodě je najednou pořádně živo.

Boleni jsou v září a říjnu v nejlepší kondici a jsou velmi hltaví. Ne nadarmo se na jižní Moravě traduje, že boleni nejlépe berou v období vinobraní. Dny hojnosti obyčejně ukončí až první silnější mrazy, při kterých drobné rybky zmizí v hloubce a boleni je následují na zimoviště. 

Nyní vás pozvu k vodě. Tedy alespoň obrazně…

 

Od jara do zimy jsou vývařiště splavů oblíbenou destinací bolenů.

 

Kdo zaváhá, ten nežere!

Konečně nastal víkend! Stojím zabrozený v Dyji a nahazuji gumu do líného proudu před sebou. Nic mi nechybí. Dravci sice ještě nezačali lovit, ale u řeky je krásně. Z vody stoupá mlžný opar a sem tam se ozve nesmělé šplouchnutí. Zatím je klid, a tak v myšlenkách zavzpomínám na první výlet do těchto míst...

Je to už pěkných pár let zpátky, co jsem ve zdejších končinách hledal ideální flek na sumce. Hlavním požadavkem bylo relativně čisté dno, hlavně prosté dřevěných vázek. To je ovšem největší problém přírodního úseku Dyje, kde leží vývrat vedle vývratu…

Po dvou hodinách přelézání padlých kmenů a prodírání se kopřivovými poli objevím úsek, kde se řeka stáčí do táhlého meandru. U mého břehu je široká mělčina zasahující až do půlky toku, druhou část naopak tvoří hluboký proud. S potěšením zjišťuji, že nejbližší potopený strom trčí dobře pětadvacet metrů pod zatáčkou. Tam určitě sumci leží přes den a v noci budou brousit po hraně mělčiny. Ještě hodlám prošlápnout dno a prohlídku můžu ukončit. Brodím se v trenkách mělčinou a zaháním z ní početná hejna ouklejí, jesínků a cejnků. Je tu pěkně živo, dravci budou nedaleko, libuji si. Dno je u břehu bahnité, na mělčině je písek a čím víc se blížím ke středu řeky, tím častěji zakopávám o větší kameny. Vodu mám do pasu, když náhle zahučím do vymleté jámy. Fuj, je v ní hloubka nad hlavu! Vyhrabu se zpět na mělčinu. V proudu je na dně pevný jíl, ze kterého trčí bludné balvany. O stromy nebo větve jsem nikde nezavadil. To je fajn.

Sedám na břeh a snažím se trochu oschnout. Na mělčinu se vracejí drobné rybky a nerušeně pokračují ve vodních hrátkách. Náhle zbystřím pozornost. Na chvíli dokonce přestanu vnímat pískající komáry. 

Za zlomem dna se ukáže větší ryba. Vidím matně její obrys, jak se zvedá k hladině. Pomalu se prodírá proti proudu. Zrcadlení vody mi nedovoluje rozpoznat, o jaký druh se jedná. Ryba se beze spěchu stočí zpět na střed řeky a pomalu sjíždí po hraně mělčiny.

Je to dravec? V hlavě mi vrtá otázka. Pro jistotu z futrálu vysunu vláčák a chystám ho do akce. Rozklepanýma rukama vybírám nástrahu. Volím klasiku – žlutobílý twister. Navázanou gumu posílám dalekým obloukem až za půlku řeky. Srdce mi tepe ve spáncích v očekávání reakce tajemné ryby. 

Twister navádím tak, aby přejel asi metr nad cílem. Ze břehu vidím nástrahu jen jako blížící se světlý bod. Pozor, guma se dostává do zorného pole ryby!

Sakra! Naprosto bez zájmu o kořist sjíždí proudem níž. Dobrou zprávou je, že se nevyplašila. Za okamžik ji už vnímám jako matný obrys. 

Opakuji hod, ale už nevěřím v úspěch. Kdo ví, co je zač! Spouštím nástrahu ještě blíž k velkému stínu. Nic. Když twister přejede rybu asi o dva metry, náhodou brnkne do bahnitého nánosu na dně. Voda se zakalí a doposud netečná ryba se probírá k životu. A jak? Tak bleskový start nemají ani sprinteři na sto metrů! Vmžiku je u zákalu. Vjíždí do něj s dokořán otevřenou tlamou. Zrychlím navíjení a zvedám špičku prutu. Gumu tím odlepím ode dna. Ryba po ní chňapne z pravé strany. V úleku cuknu prutem a nástraha prudce poskočí. Útočník kořist mine o pár milimetrů. Dost možná, že se mu ocásek twisteru otřel o čelist. Následuje prudký výpad z levé strany. Zase kořist nechytí. Až teď – na třetí pokus se to podaří!

Současně s bleskurychlým zmizením gumy ucítím „šupu“ do prutu. Přestože celou dobu drama sleduji z přímého přenosu, na okamžik jsem vyveden z rovnováhy. Probere mě závar na hladině. Během okamžiku není na celé mělčině ani živáčka. Ryba sviští po proudu. 

Jen ji nepustit daleko, bleskne mi hlavou. „Oživlý stín“ se mě však neptá, kam smí a kam nesmí. Letí přímo na potopený strom. Ještě štěstí, že přitom nekopíruje dno. Prchá metr pod hladinou a pěkně zostra. Snažím se brzdit, ale tahoun je moc rozjetý. Brzda jenom úpí a ryba je pár metrů od větví. Naštěstí poleví v rychlosti. Asi ji dlouhý únik vyčerpává. Využívám náhlé povolnosti, dobrzďuji naviják a obloukem ji stáčím mimo překážku. Pojednou si připadám, jako bych vodou táhl nějaké neživé břemeno. Ryba se vlní jako zaháknutý hadr a nechává se přitahovat téměř bez odporu. Tuším nějakou lumpárnu, takže jsem ve střehu. Navádím úlovek na mělčinu. 

Je to tady! Jakmile ryba pod sebou ucítí dno, znovu prudce vyrazí. Teprve teď svého soupeře přesně identifikuji. Je to pořádný bolen!   

Dravec přejíždí řeku napříč a kličkuje mezi balvany u protějšího břehu. Najednou zase úplně zvadne. Naprosto pasivně splouvá po proudu. Já ho jen prutem usměrním, aby zakotvil na správném místě.

Brodím se krajem vody k toporně ležící rybě. Je to pěkný kousek. Bafnu ho za zátylek a vynesu jako kus prkna. Bolen je úplně vyplivnutý a přitom souboj trval sotva nějakých šest, sedm minut. Měřením zjistím, že má 78 cm. Sláva, právě jsem si zvýšil osobní rekord. 

Dravce následně v mělčině oživuji. Určitě mi to trvá delší dobu, než samotné zdolávání. Nakonec přece jen mé dlaně malátně opustí. Přes mělčinu zamíří do proudu rodné Dyje.  

 

V půlce řeky se rozletí rybky. Ha, už to vypuklo! Sevřu pevně vláčák a katapultuji nástrahu k protějšímu břehu. Pootočím kličkou a vzápětí dostanu „bombu“ do prutu. Naviják zakňourá a začíná souboj. Je tu syrová realita, a tak dávnou vzpomínku na zdejší první lov ihned vytěsním z hlavy…

 

Tady se určitě budou potloukat!

 

Text: ToRo

Foto: autor, Milhaus a přátelé