raci.jpg

Raků dříve žilo v našich vodách velké množství – nachytat jich kýbl za krátkou chvíli nebýval žádný problém.

 

Populace raků tento způsob lovu nijak neohrožuje – jejich všude plno. Teprve na konci 19. století začínají raci z našich vod mizet. Může zato především krutá nemoc – račí mor, která likviduje populace raků po celé Evropě. Když se k této chorobě přidává i masivní průmyslové znečištění vod, stávají se naši raci kriticky ohroženou skupinou živočichů. A ledva se jejich populace začíná v 90. letech 20. století zejména díky zlepšení kvality vod pomalu vzpamatovávat, přichází další rána – zavlečení nových invazivních druhů, které naše původní druhy opět zásadním způsobem ohrožují. 

V tomto článku se seznámíme s historií raků na našem území včetně jejich lovu, představíme si všechny druhy, které momentálně v ČR žijí, a hlavně se zmíníme o problémech, kterým naše původní populace raků čelí. Je dobré na ně upozornit i proto, že osvěta mezi rybářskou veřejností není v této oblasti rozhodně velká. Jako by osud našich raků nikoho nezajímal. Přitom jejich význam nespočívá pouze v tom, že jsou indikátory čistoty vod a do našeho vodního ekosystému historicky neodmyslitelně patří. Slouží také jako přirozený potravní zdroj vodních živočichů, včetně mnoha druhů ryb.

 

Chytit raka přímo na udici je věc raritní, přesto se na raky už od 19. století vztahoval výkon rybářského práva, včetně hájení či lovné míry.

 

Historie našich raků

Raci provázejí člověka odjakživa.  Svědčío tom už to, že jsou jedním z dvanácti znamení zvěrokruhu. Ve středověku jsou pak oblíbeným heraldickým symbolem. Jejich dekorativně působící tělo s velkými silnými klepety, chráněné pevným krunýřem, upomíná na středověkého obrněnce a dostává se tak na mnoho šlechtických erbů – raka měl ve svém znaku například i Jan Žižka z Trocnova.  Ne vždy je však rak spojen se sílou a odvahou. Je po něm též pojmenována jedna z nejkrutějších nemocí – rakovina. Dříve se totiž věřilo, že v těle nemocného žije rak, který pomalu požírá jeho útroby.První zmínka o lovu (či sběru) raků na našem území pochází z 12. století. Spisovatel Zikmund Winter píše, že v 16. a 17. století se v Praze prodávala kopa raků za cenu 1 groše. Raci jako vodní živočichové nebyli stejně jako ryby považováni za maso, a proto se mohli konzumovat i v čase půstu. Přesto se nedá říct, že by u nás byli raci tradiční potravou, a to ani mezi venkovským lidem. Nevzniklo tedy ani žádné lidové náčiní k jejich lovu; jak už bylo v úvodu řečeno, sběr raků se přenechával většinou dětem. Znalost račích pochutin k nám přišla nejspíše z Francie a Itálie, kde se raci s oblibou konzumovali odedávna.  Tu a tam máme proto zmínku o tom, že se raci v Čechách objevují na šlechtických tabulích. Raky se poté učí jíst i bohaté měšťanstvo, které aristokracii rádo napodobuje. I proto se v slavné kuchařské knize Magdaleny Dobromily Rettigové objevuje několik receptů na pokrmy z raků – uvádí například raky se smetanovou omáčkou,fašírovanéraky s karfiolem či zajímavý recept na dnes již zcela zapomenuté račí máslo. Raci se v 19. století stávají žádaným zbožím, které se na pražský trh přiváží v desítkách sudů a prodává se i v jiných městech. 

 

Račí tělo s velkými silnými klepety chráněné pevným krunýřem připomínalo středověkého rytíře a dostalo se tak i na mnoho šlechtických erbů.

Erb Jana Žižky z Trocnova.

 

Není proto divu, že když v roce 1883 vzniká v Čechách první rybářský zákon, vztahuje se na raky výkon rybářského práva, včetně doby hájení, omezení denního úlovku a nejmenší lovné míry (toto zákonné ustanovení poté přetrvává až do druhé poloviny 20. století). 

V této době však už račí populace nejen v Čechách obchází stín velkého neštěstí. Brzy dostává konkrétní obrysy krutého infekčního onemocnění, kterému padnou za oběť miliony raků prakticky po celé Evropě.

 

Račí mor

Jedná se o závažné onemocnění původně ze Severní Ameriky, které napadá populace evropských raků a způsobuje jejich hromadné vymírání. Jeho původcem je plíseň Aphanomycesastaci. Roste na těle raků a do vody uvolňuje pohyblivé spory (výtrusy), pomocí kterých se rozmnožuje. Spory napadají další jedince, klíčí ve vlákna, která poté vrůstají do račího krunýře. U citlivých druhů parazit prorůstá hlouběji, v podstatě do celého těla, čímž raka zahubí. Plíseň je výhradně račím parazitem, jiným živočichům neubližuje. Tato nemoc u nás způsobuje každoročně hynutí tisíců raků a likviduje jejich populace na mnoha lokalitách. Jejímu šíření mohou bohužel významně napomáhat i rybáři, jak si ještě ukážeme v dalším pokračování tohoto článku.

 

Druhy raků v našich vodách

Jak už bylo řečeno, znalost těchto korýšů není mezi našimi rybáři příliš vysoká. Obecně raka samosebou každý pozná, s určením jednotlivých druhů však už bude mít většina rybářů problémy. Přitom právě rybáři mohou k ochraně raků významně a účinně pomoci. I proto je osvěta v této oblasti tak důležitá.

Na našem území se v současné době vyskytuje 5 druhů raků. Ne náhodou je však slovo „našim“ vetknuto už v názvu tohoto článku do velkých uvozovek. Ne všechny druhy raků jsou totiž původní a ne všechny si také zaslouží naši ochranu – naopak působení invazivních druhů se ukazuje jako vyloženě škodlivé a bylo by potřeba nalézt účinná opatření proti jejich dalšímu šíření. 

 

Původní druhy raků

 

Rak říční

Jedná se o nejtypičtější druh našeho raka, který se vyskytuje po celém území ČR. V důsledku znečištění vod a račího moru je však zároveň druhem kriticky ohroženým, na nějž se vztahují ta nejpřísnější pravidla ochrany. Dorůstá délky 15 cm a dožívá se více než 17 let. 

 

Náš původní rak říční je dnes kriticky ohroženým druhem.

 

Rak kamenáč

Jedná se o náš nejvzácnější druh, který je samozřejmě taktéž přísně chráněný. Dnes se u nás vyskytuje jen v několika desítkách lokalit, prakticky pouze v oblasti Brd. Každoročně se přitom objeví několik lokalit, kde řádění račího moru za sebou zanechá stovky mrtvých kamenáčů a dlouhé úseky toku zcela bez raků. Kamenáč vyhledává především malé a čisté potoky. Jedná se o drobný druh dorůstající velikosti kolem 10 cm.

 

Naturalizované druhy

 

Rak bahenní 

Tento druh je u nás už všeobecně vnímán jako původní. Jeho domovinou je však Východní Evropa a k nám byl dovezen až v polovině 19. století. Plně se tu však naturalizoval a stal se plnohodnotnou součástí naší přírody. Dává přednost spíše klidnějším vodám a na rozdíl od raka říčního a kamenáče mu nevadí ani slabé znečištění. Vyhledává i kalné dno, do nějž se rád zahrabává (odtud jeho druhový název). Stejně jako rak říční a kamenáč je i rak bahenní vnímavý vůči račímu moru. V ČR je zařazen mezi ohrožené druhy.

 

Invazivní druhy

 

Rak signální

Tento druh raka k nám byl dovezen roku 1980 ze Švédska jako náhrada za mizející původní druhy. Šlo však o další z nepromyšlených introdukcí, která v konečném důsledku nadělala více škody než užitku. Tento nepůvodní druh u nás působí především jako přenašeč račího moru, vůči kterému je sám rezistentní. V současné době se nejvíce vyskytuje v oblasti Jižních Čech, ale zaznamenán byl i na Vysočině či na Jihu Moravy v okolí Brna. 

 

Rak pruhovaný

Jedná se o velmi agresivní invazivní druh, který likviduje celé populace našich původních raků. Nikoli snad tím, že by je sám přímo požíral či vytlačoval silou (je to drobný korýš dorůstajícího velikosti jen asi 10 cm). Jde však o houževnatý, přizpůsobivý druh, který se v našich vodách velmi rychle aklimatizoval. Co je však nejhorší, i on je přenašečem račího moru, vůči kterému je sám odolný. Velmi hojně se dnes vyskytuje prakticky už v celém povodí Vltavy a Labe. Zde nekontrolovaně šíří nemoc, které podléhají tisíce původních raků. 

 

Invazivní rak pruhovaný s typickými pruhy na vnitřní straně klepet.

 

Sameček raka pruhovaného s háčkem umístěným na čtvrtém páru kráčivých nohou.

 

Samička raka pruhovaného přídavný háček postrádá.

 

Rak pruhovaný znamená vážné ohrožení pro náš vodní ekosystém, proto se u něj na chvíli zastavme. Jeho původním domovem je Severní Amerika, k nám se dostal za pomoci akvaristů, úmyslného vysazení a jeho přirozené schopnosti migrovat. Typickým rozpoznávacím znakem jsou pruhy na zadečku a další výrazný pruh na vnitřní straně klepet (odtud jeho druhový název). Dalším specifickým znakem je háček umístěný na čtvrtém páru kráčivých nohou, který slouží i k určení pohlaví konkrétního jedince. Vyskytuje se totiž pouze u samců, neboť sloužík uchycení partnerky a následnému umístění spermatoforů. U samiček se vyskytuje oproti ,,českým druhům“ otvor, do kterého jsou umístěny spermatofory a následně oplozená vajíčka. Tam, kde se rak pruhovaný vyskytuje, slouží jako potravní zdroj pro mnoho druhů našich ryb. Raci byli nalezeni v žaludcích sumců, štik, candátů, okounů i pstruhů. Mohu doložit vlastní zkušenost z Lipenské přehrady, kde raky pravidelně nalézám v žaludečním traktu místních dravců. Zvláště o lipenských okounech se dá říct, že raky pruhované přímo zbožňují a cíleně vyhledávají. 

 

Expanzi nepůvodních druhů nebrání ani to, že jsou vítanou potravou mnoha našich ryb, včetně okounů.

 

Ani fakt, že si na těchto korýších rády pochutnají naše ryby, však jejich šíření nikterak nezamezuje a neumenšuje ani nebezpečí, které pro vodní ekosystém v ČR znamenají. Raci pruhovaní jako invazivní druh rozšiřující račí mor do našich vod zkrátka nepatří. 

 

Nepůvodní druhy raků ze Severní Ameriky se v našich vodách nekontrolovaně šíří a roznášejí smrtící račí mor.

 

Nepůvodní druhy raků ze Severní Ameriky se v našich vodách nekontrolovaně šíří a roznášejí smrtící račí mor.

 

Sportovní rybář a ochrana raků

Každý zodpovědný rybář by měl mít zájem nejen na tom, aby naše vody byly plné ryb, ale měl by mu ležet na srdci i stav celého vodního ekosystému. K šíření račího moru přitom mohou bohužel i sportovní rybářivýznamně přispívat. Málokdo kupříkladu ví, že jen vlhký podběrák nebo vezírek, který se setkal se sporami plísně račího moru, může na jiném revíru vyhubit celou populaci raků. Proto by měli rybáři, lovící v místech výskytu invazivních druhů raků, dbát na to, aby veškeré své náčiní nebo třeba brodicí obuv po použití velice dobře omyli teplou vodou s přídavkem nějakého dezinfekčního prostředku (nejlepší by bylo, kdyby takové náčiní nikde jinde nepoužívali, ale to je samo sebou nereálné). Samozřejmostí je pochopitelně nevysazovat nepůvodní raky do volné přírody a bránit i jejich úniku nebo vylití z akvarijních chovů do kanalizace. Rizikový je i převoz rybích násad do lokalit s výskytem původních raků. Stačí jen převoz nástražních rybiček do jiného revíru s vylitím původní kontaminované vody a račí mor se může na nové lokalitě dál nekontrolovaně šířit. Pokud na našem revíru spatříme podezřele se chovající nebo hynoucí raky, v žádném případě je nesbíráme a nepřesunujeme do jiné vody.Mohou být nakaženi račím morem, který by se tak zavleklmezi zdravou populaci raků. Pokud podezřelý úhyn zpozorujeme, je třeba neprodleně informovat zoologa místně příslušného pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. 

 

I neomytý vlhký vezírek, který se setkal se sporami plísně račího moru, může zanést nákazu do nové lokality a vyhubit tak další generaci raků.

 

Situace našich raků je dlouhodobě velmi komplikovaná. Zatímco původní druhy vymírají, jiné se nekontrolovatelně šíří. Račí mor, který evropské raky decimuje už více než jedno století, nadále pustoší naše vody a rozsévá smrt.  K jeho šíření můžeme přispívat i my rybáři. Proto by měla být i široká rybářská veřejnost seznámena s nebezpečím této nemoci – Český rybářský svaz před časem vydal informační leták varující před touto chorobou, se kterým by se měl seznámit každý rybář. Snad se v budoucnu nedočkáme toho, že vody zcela opanují vetřelci ze Severní Ameriky a naše původní opancéřované klepetáče už budeme znát jen z obrázků, fotografií a erbů starých šlechtických rodů.

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autoři