„Patřím k rybářům, kteří jsou reprezentanti jemné rybolovné techniky: lehký laminátový prut, naviják 0,20 – 0,25 mm, co nejmenší háček na nástrahu. Samozřejmě, že s takovou „ nitkou“ nikdy nechytám u kořenů, potopených stromů a kmenů, ale vyhledávám volný prostor se širokým korytem, kde se chycená ryba může rozplavat a manévrovat. Tam, kde mám možnost si s ní „zasportovat“, zdolávám ji i přes křiklouny, kteří mě varují před ztrátou úlovku. Mnozí z nich jsou zastánci rychlého vytažení. Než se jejich ryba vzpamatuje, je na souši a vzápětí i v batohu. Samozřejmě bez zápisu do úlovkového listu.

Ty největší a nejhezčí úlovky jsem vždy chytil v mělčí vodě, nedaleko břeh, nikoli ve vyhledávaných hloubkách a výmolech.  A už vůbec ne tam, kde jsem slyšel komentáře: „Jestli v této jámě nejsou ryby, tak už nikde!“

Každý druh ryby si najde svůj důvod, aby se zatoulal na takové místo, kde bychom to nejméně očekávali. Tato zkušenost se mi opět potvrdila.  

Byl to den před ukončením všeobecného zákazu lovu ryb, přesněji řečeno, v čase povoleného lovu pouze bílých ryb. Líčil jsem na nějaké jelce v mělké vodě, asi metr od břehu. Stál jsem ve vodě opřený o strom a schovaný za trsem vysoké trávy. Nástrahu jsem pouštěl po proudu a pomalu přitahoval k sobě. Slunce pálilo, ale najednou se hladina řeky začala zvedat. Ohlížel jsem se, kam si mám stoupnout, aby se mi do holínek nedostala voda. A v tom to přišlo. Záběr, jaký jsem ještě nikdy nepocítil! Ve zlomku vteřiny jsem uvolnil brzdu a pak už sledoval, jak tenký vlasec protíná hladinu a putuje ke druhému břehu. Za pár vteřin se odvinulo prvních padesát metrů a ryba zastavila. Trochu jsem se vzpamatoval, povylezl výš na břeh, shodil batoh, rozhlédl se po okolí. S uspokojením jsem konstatoval, že já a ryba, máme dostatek manévrovacího prostoru. Trochu jsem se opřel do prutu, abych protivníka vyprovokoval k dalšímu tahu. Ryba vyrazila a podél protilehlého břehu na mělčině udělala vlnu jako torpédo. Brzda navijáku vrčela, ale nějak podezřele. Podívám se blíže a zjišťuji, že brzdová podložka je rozštípnutá na dva kusy. Při navíjení ozubená kolečka přeskakovala a nezapadala do sebe a plynulé otáčení cívky začalo vynechávat. Znepokojilo mne to, tak jsem se začal přibližovat k vodě, abych se pokusil poruchu odstranit. Ale kdepak! Ryba změnila kurz, pochopila, že ji může pomoct jedině proud. Vyrazila svižně po vodě. Naviják hrčel jak pokažený budík, párkrát se zasekl. Já povoloval a povoloval vlasec s překlopeným překlapěčem. Prsty už mi pomalu doutnaly, a tak jsem považoval za vhodné následovat rybu poklusem.  Bohužel se mi do cesty postavily stromy a visící větve nad vodou. 

 

 

Než jsem z nich setřepal zachycený silon, zbylo už na cívce posledních pár metrů. Ale ryba mocně táhla dál. Nezbylo mi, než podejít překážky vodou a s nadoraz ohnutým prutem klusat dalších sto metrů.  Konečně tlak povolil a ryba zastavila. Začal jsem opatrně, co naviják dovolil, navíjet a tahat. Šlo to. A metr za metrem. Za několik dlouhých minut se na hladině zjevil sumec! Jenže jak se k němu z vysokého břehu dostat? Jediné pozvolnější místo bylo vzdálené asi padesát metrů vzdálené. Břeh se tam mírně svažoval a tvořil malou štěrkovou pláž. A tak jsem zase zdolaného sumce začal spouštět dolu vodou k vyhlédnutému místu. Za ten čas se však „fousatec“ stačil vzpamatovat a zotavit natolik, že zase vyrazil do útoku a rozjel se tak prudce dolů, že jsem čekal, že mi z navijáku začnou sršet jiskry. Přes hustou pobřežní vegetaci už jsem neměl kam běžet. Beznadějně jsem sáhl po silonu, omotal si ho kolem zápěstí a držel...

Tak skončil půlhodinový zápas s mým prvním sumcem v životě. Na prázdnou cívku jsem jen tak, volnou rukou, navinul silon s narovnaným háčkem. Naviják už nepracoval, ozubená kolečka byla sedřená, jakoby je někdo opiloval. Uvažoval jsem, jestli bych měl dost sil, dostat rybu na břeh, a také i vyhrát zápas sám se sebou zda bych pustil rybu zpět do vody. Byl přece jen chycený ještě v době hájení a zákon byl na jeho straně. Že mi utekl, to bych mu odpustil, ale ten zničený naviják, to mu sotva kdy odpustím. A proto, jestliže se ještě potkáme, ať se má na pozoru!

Text: posluchačka příběhů Vavřinová

Ilustrační foto: Redakce Chytej.cz