Už proto toužebně očekávám letní přívalové bouřky z horka (na rozdíl od zemědělců, ovocnářů, vinařů, a jim podobným). Po nichž se totiž zvedne hladina a do kalného toku se vyplaví spousta „suchozemské“ potravy - hmyzu, žížal, hlemýžďů, slimáků, ale i třeba utopených hlodavců. V té době jsou zmatené i drobné rybky a houfně se stahují do klidnějších příbřežních zón mimo hlavní proud. Místa, kde se koncentrují, potom připomínají hustou rybí polévku. Tím nechtěně veškerým vodním predátorům prostírají bohatý švédský stůl.  

Zatímco při zapadlé a čisté vodě se kvůli jedinému sumčímu útoku vláčkař nadře jako nevolník v kamenolomu, naopak při vysokém průtoku je sumčí „bouchanec“ mnohonásobně častější. Stačí jedna jediná podmínka – být ve správný čas na správném místě!  

Co ještě dodat? Snad jen tradiční praktickou ukázku z lovu…

Ring je připravený, mač může začít!

Robinzoni u pustého ostrova

Dyje – půlka července 1998: Necelý rok po stoleté vodě je vše naruby. Od května panují tropická horka, která způsobují rychlé klesání hladiny! Všude podél břehu trčí „hladové“ balvany, připomínající neudržovaný chrup bezdomovce s pokročilou paradentózou. Z obnaženého koryta vystupují ostrůvky nánosů, které nakupila loňská povodeň. Před námi se tak vine dočista cizí řeka. Ty tam jsou staré osvědčené fleky. Naštěstí je nízká voda poměrně čitelná a od zahájené byl dostatek času vyčenichat fungl nová dravčí stanoviště.

Jedeme na sumce! Ve starobylé škodovce se nás mačká pět: já, Mirek, Jarda, Jirka a Fanda. Přesto panuje skvělá nálada. Není se čemu divit, objevili jsme totiž hluboký zastíněný úsek, kam se před úbytkem vody stáhli snad všichni fousáči z širokého okolí. Sumci zalehlí v jámách na dně a už 14 dní agresivně chňapají po všem, co jim brnkne přes kníry. Nikdo z nás si ani nepřipouští, že by tomu mělo být dnes jinak. Je to tutovka! Cestou tipujeme počty záběrů a fantazírujeme o rozměrech ulovených dravců. Vychloubačné řeči nás natolik nabudí, že od zaparkovaného auta doslova pelášíme k vodě. Jsme na místě!

Ha! Řeka se od minulé návštěvy radikálně změnila. Její hladina se zvedla skoro o metr! Bůh ví, z jakého rozmaru hrázný začal upouštět přehradu (až později se od domorodců dozvíme, že nádrž ležící několik kilometrů proti proudu vypouští vodu kvůli plánované údržbě). Po hodině lovu z nás zmohutnělý tok vyplavuje veškeré naděje. Ani s doposud osvědčenými hlubokopotápivými wobblery nejsme stavu dosáhnout potřebné hloubky. Měníme je za „těžkotonážní“ gumy, ale ani ty nejsou stavu škrtat o dno. Nejhorší je, že v klidnější vodě podél břehu se zase vázne v zatopených travinách. Takové chytání je marnost nad marnost! 

Usuzuji, že s vysokou vodou se určitě hnuly i ryby. Ale kam? Lákám kolegy na jiné místo. Marně! Umíněně zatěžují nástrahy a nehodlají se hnout ani o metr. Doufají, že se jim nástrahy přeci jen podaří do sumčích brlohů dostat. Nakonec vyrážím proti proudu řeky sám. 

Asi po dvoukilometrové chůzi mě zaujme plochý ostrůvek u protějšího břehu. Na dohoz je příliš daleko, ale z protějšího břehu by to šlo. A tak zatvrzele šlapu dál. Za další půlhodinu překonám řeku přes most a opět mašíruju po vodě. Ostré slunce nemilosrdně řeže a pot štípe v očích. Odbyla desátá hodina, když konečně dorazím na dosah vytouženého ostrůvku. Mezi námi je asi patnáct metrů poměrně silného proudu. 

Výš proti vodě sedí postarší kaprař lovící na položenou. Čekám, kam nahodí, abych se vyhnul případnému přetahování. Plesk! Napěchované krmítko dopadá těsně přede mě, ale tah vody je ihned sráží ke břehu. 

Fajn, překážet si nebudeme. Pro jistotu ještě popojdu níž pod ostrov a už chystám náčiní. Pak si vlezu po kolena do zaplavené trávy a velký twister na 20 g hlavě mrsknu proti proudu. Se zvednutou špičkou ho navádím do klidnější vody za ostrov. Tam by mohla být vymletá rýha a v ní i nějaký ten sumík.

 Skutečně! Po několika ťuknutí nástrahy o dno obdržím poctivou šupu do prutu. Zaseklý dravec okamžitě splouvá po vodě. Popojede níž asi o dvacet metrů, zastaví a stejnou trasou se zvolna sune zpět. Mrknu proti vodě. Kontroluji, co na to bobkař. Nic! V klídku relaxuje na křesílku, užívá si sluníčka a mě si nevšímá. Paráda. Výrobní tajemství mého úspěchu zůstane zachováno. 

Sumec nijak nejančí, vymetá vymletou rýhu za ostrovem a do silného proudu se mu očividně nechce. Nejspíš se cítí v hlubším dolíku bezpečně. Přitáhnu otěže a nutím ho zrychlit. Pár minut vzdoruje, ale pak se mému diktátu poddává. Couvám pod stromy a fousáče silou přetáhnu přes proud. Zakotví do zatopené trávy u břehu. Je dočista vyplivnutý. 

„Fousek“ není žádný gigant, měří sotva osmdesát cenťáků. O to víc mě překvapí, jak je nacpaný. Břicho má nafouklé jako mičudu! A to mi ještě šňůru nad nástrahou obalil zbytky žrádla, které během zdolávání vyvrhl. Proto se mu nechtělo hýbat! Ničím se nezdržuju. Sumíka pustím a už zase tepu vodu.  

Během následující hodiny ze stejného místa vytáhnu další čtyři sumce podobných rozměrů (plus mínus 10 cm). Jeden vedle druhého jsou přežraní k prasknutí. Při každém vylovení mi do dlaně vyzvrací kaši z rybek, žížal a slimáků. V jednom vývržku dokonce identifikuji i nožku z žáby a rozdrcený domeček ze šneka. Sumci jsou fakt při chuti! Vodou zaplavený břeh funguje jako nonstop otevřený supermarket plný čerstvých pochoutek. A aby měli dravci sortiment zboží ještě pestřejší, tak se v příbřežních travinách začnou třít cejni.

Dávám si v lovu pauzu a osvěžím zpocené tělo v řece. Na druhém břehu řeky se pojednou objeví Mirek. Jakmile mě spatří, hned zahuláká: „Nic nebere, jedeme domů! Jak si na tom ty?“ 

„Vůbec nic!“ volám, ale přitom kývám hlavou nahoru a dolu jako houpací kůň.

 Mirek okamžitě pochopí rozpor mezi mými slovy a gesty. 

Zařve přes řeku: „Ani malý sumeček?“  

„Ne, nic!“ odpovídám a nenápadně ukazuji dlaň s roztaženými prsty. I přes vodu vidím, jak Míra vyvalí oči. Vzápětí mi mizí z dohledu. Spěchá kamarádům oznámit můj úspěch.

Jeden z mnoha...

Než „vyzvědač“ dorazí ke kolegáčkům a přemluví je ke změně místa, uplyne téměř hodina. Za tu dobu zdolám menšího sumíka, dva vypnu a „stodesítku“ ubytuji v síťce. Poté si sednu na břeh a pozoruji rej třoucích se cejnů. Konečně dorazí kamarádi. Svorně nadávají kvůli dalekému přesunu. Dokonce mě nařknou, že jsem si z nich vystřelil. Teprve až jim ukážu pozvracený břeh od sumců a fousáče ubytovaného ve vezíru, uvěří. Vzápětí mě oberou o těžké twisterové hlavy (své potrhali na předchozím místě) a musím prozradit, kudy nejlépe vést nástrahu. Lovci se svlékají do spoďárů a lezou do vody. Já se uvelebím na břehu a z přímého přenosu sleduji operaci nazvanou: „Odlov sumců pod ostrovem“. 

Po uplynulé hodině bych operaci spíše přejmenoval na: „Přehlídku promarněných záběrů“. Dvě menší ryby sice kamarádi na souš dostanou, ale naprosto amatérsky zkazí možná deset útoků! O jediné pořádné vzrušení se tak postaral sumec (v délce kolem metru a půl), který podél břehu pátral po třoucích se cejnech a přitom se nechtěně otřel Mirkovi o nohu! Oba účastníci setkání zareagovali naprosto stejně – příšerně se lekli a v gejzíru vody od sebe odskočili. 

Tento zážitek dočista rozhodí koncentraci rybářů. Začnou nástrahy metat do všech stran, kříží se navzájem a dělají přitom tolik rambajzu, že být fousáčem, zdrhnu urychleně až do Dunaje. Do všeho toho chaosu začne střemhlav padat hladina. Hrázný „zašpuntoval“ propusti a řeka se vrací do původního nízkého stavu. 

Během slabé půlhodinky je z ostrova poloostrov spojený s břehem tenkou nudlí.

Tak a je vymalováno, pomyslím si. Sumci určitě sjeli do hlubokého koryta, silně pochybuji, že některý z nich bude ochotný ke spolupráci. Kluci jsou také zklamaní, prošvihli nejnadějnější část dne. Přesto se nevzdávají, přelezou na nově vzniklý poloostrov a hází, seč jim síly stačí. Mně dají za úkol sledovat hladinu, aby znovu nenastoupla a neuvěznila je v řece. Z dlouhé chvíle trhám na břehu trsy travin ověšené jikrami a nořím je do vody. Snad tím zachráním alespoň nějakou rybku. Po očku neustále sleduji, jak si počínají kolegové. Zatím jen váznou, trhají a navazují. Slušně mi plení zásobu twisterových hlaviček. 

Zrovínka, když ze břehu doluji další olepený drn, zaslechnu Mirkův hlas: „Je tam!“ 

Ohlednu se a spatřím v rukou lovce nadoraz ohnutý prut. Jeho ostře pulzující špička je skvělou vizitkou rybí bojovnosti. Všeho nechám a letím na čumendu. Zdolávaný dravec se od prvního okamžiku jeví jako největší kus dnešního lovu. Brání se po čertech zdatně! Přesto se po dvaceti minutách tvrdého páčení dostává ke břehu. „Vylovíš mi ho?“ ptá se Mirek a rentgenuje zrakem hladinu, kde se každou chvíli zjeví vousatá tlama. 

„Spolehni se,“ odvětím. 

To však ještě netušíme, že na místo očekávané hlavy sumce se z vody vynoří jeho „pádlo“ s twisterem zaťatým v ocasní ploutvičce. 

A sakra! Mirek okamžitě přestane rybu rvát a začne zdolávat přiměřeně opatrně. Dravec je naštěstí dost vysílený. Drží se nedaleko břehu a plápolá jako vlajka v mírném vánku.

Vylovovací pokus č. 1: Svlékám se a nořím se do řeky. Hodlám rybu obejít a při pozvednutí k hladině ji musím zachytit za čelist. Jiné východisko ani není (tedy bylo by, jen kdyby kamarádi nenechali prostorný podběrák v autě). Hned u břehu mám hloubku po prsa. Pomalu se krajem ostrova blížím k Mirkovi, který začíná sumce zvedat vzhůru. Opět se na hladině ukáže ocasní ploutev. Jenže ať dělám, co dělám, nemohu pod vodou nahmatat rybí hlavu - je kdesi u mých kolen. Kvůli dotekům se dravec začíná vzpouzet. Míra ho tedy nechá popojet a uklidnit. 

Vylovovací pokus č. 2: Mirek teď netáhne rybu vzhůru, ale spíše šikmo proti tahu vody. To je ono! Proud vynese sumce po celé délce na hladinu a já mám konečně jeho fousatý čumák nadosah. V této pozici se ležící ryba náhle zavlní. Háček se vyřízne z lemu ploutve! Uvolněný dravec mi doslova vletí do náruče. Nemám kdy ho bafnout za čelist. Zachytím sumce nouzově za prsní ploutve. Kroutící se ryba v náručí a tah řeky mě záhy zanesou nad hloubku. Šlapu vodu a se slizkým břemenem se ztěžka probíjím zpět. Ze souše na klovec řve: „Hlavně ho nepouštěj! Než se postavím na špičky, jsem úplně groggy.

Vylovovací pokus č. 3: Nemám sílu zvednout rybu, a tak vylovení trochu připomíná pohádku o tahání řepy. Já držím sumce za ploutve, kamarádi mě chytí v podpaží a oba nás vytáhnou na břeh. Ležíme vedle sebe jako velryby uvízlé na pláži při odlivu. Mirek rozkládá metr - napřed přeměří mě, prý abych neměl moc těsnou rakev. Pak teprve sumce. Hlásí 134 cm! To je už hodně slušný kousek ke zdolání „na couvačku“. 

Bohužel to byl definitivně poslední úlovek naší rybářské výpravy…    

Stotřicítka zdolaná na přívlač je zdatný soupeř!

Text: ToRo

Fota: autor a přátelé