Nástraha musí spolehlivě chytit dravce, ale nesmí příliš váznout ve všudypřítomných překážkách.

 

Wobblery do divočiny

Už slyším hlasy volající: „Nikdo nemá wobblerů nazbyt! Kdo pošle tak drahé nástrahy mezi padlé stromy a do koberců travin? Snad jen blázen!“

Nezbývá než souhlasit. Pravdou ale zůstává, že wobblery jsou štikovými nástrahami „par excellance“ a v žebříčku úspěšnosti si stále drží čelní pozice. Často totiž dokážou štiku vydráždit, přestože za celý den zhlédla skoro kompletní panoptikum rozličných třpytek, gum a nádavkem přehlídku živých rybek. Čím si vysvětlit štičí úchylku pro wobblery? Za vše asi může propracovaný a dostatečně provokativní chod nástrahy, který ve finále nedokáže napodobit ani skutečná rybička.

Na druhou stranu wobblery stále patří mezi exkluzivní nástrahy, které svou hodnotou převyšují všechny ostatní. Není divu, že kombinace - „Boubín“ pod hladinou + navázaný wobbler za několik stovek vzbuzuje u rybářů mrákotné stavy a zvýšenou tvorbu potu. Takový „stresový“ rybolov rovněž nemám v lásce. Rád bych sice přelstil a zapřáhnul tu největší štiku z tůně, avšak obavy z nízké životnosti oblíbené nástrahy mi svazují ruce. Přesto (nebo právě proto) wobbler zůstává tradiční součástí mého arzenálu štičích nástrah do problémových vod. I když riziko uváznutí je více než velké, mám praxí prověřený návod, jak zamezit „přílišnému krvácení“ zásob wobblerů. Pokusím se jej v několika bodech objasnit.

 

V důsledku konkurenčního boje o potravu štiky jdou po krku vlastním potomkům. A rybáři si rádi přihřejí vlastní polívečku...

 

Strategie lovu

Při lovu na wobblery v „drsných podmínkách“ používám vždy šňůru namísto vlasce. Pletenka mi pomůže zachránit spoustu uvázlých nástrah a umožní mi také razantnější zdolávání dravců, což má v okolí všudypřítomných vázek značný význam.

Vytipované loviště napřed vějířovitě proházím levnější nástrahou. Ideální je plandavka, která má stejně jako wobbler výrazné boční výkyvy a její trojháček po trase také nabere kde co. Tím si v nejbližším okolí udělám představu o zaneřádění vody listím, rostlinstvem, větvičkami a současně i obrázek o profilu dna a opravdu „tvrdých“ vázkách. Wobbler navazuji až po důkladných prověřovacích testech.

Na „prolustrovaném“ místě se pak zdržím minimálně půl hodiny a déle. Štiky jsou totiž tvorové zvídaví a opakovaný rozruch šířící se ze stejného úseku je donutí vylézt z doupat a vyrazit na obhlídku. Na prohazované místo tak klidně může postupně dorazit i několik žíhaných predátorů najednou. Nezřídka se zde mohu dočkat i záběrů od několika kusů v průběhu krátkého časového úseku. Před pár lety se mi takhle podařilo zdolat během 35 minut dvě „třičtvrtěmetrovky“ + dvě kudly - a to jsem se při lovu neposunul ani o metr. Taková krátkodobá úroda záběrů se dá logicky vysvětlit jako dravčí závist spojená s konkurenčním bojem o potravu. Rozhodně tedy i mezi štikami platí rčení - kdo dřív přijde (připlave), ten dříve mele (žere)!

Během doby, kterou prohazuji určitou výseč vody, v nepravidelných intervalech (např. po deseti náhozech) vystřídám různé druhy, velikosti i barevné varianty wobblerů. Častější výměny nástrah mají za účel nevzbudit v dravcích podezření, ale naopak podpořit jejich zájem o lov. Při přehlídce několika modelů si i nerozhodná štika lépe vybere svou příští oběť. 

Délka mnou používaných wobblerů se pohybuje ve škále 7 – 13 cm. Z oblíbených barevných vzorů nedám dopustit na odstíny s označením PI - štika (kanibalské sklony a likvidování konkurence je běžné zvláště u větších kusů), dále P - okoun (potenciální nepřítel štičích jiker), vhodné je i B a S - bílá ryba (imitace každodenní kořisti). Skvělá je i štičí klasika RH – rudá hlava (provokativní šat do kvetoucí a podkalené vody) a v letním období i wobblery v šatu obojživelníků.

 

Hladinovky v žabím šatu jsou výbornými alternativami minimálně váznoucích nástrah na letní období.

 

Obvykle chytám na plovoucí a mělce potápivé wobblery, které se „špacírují“ kousek pod hladinou. Na ramenech a tůních nebývá nijak závratná hloubka – maximálně to bývá okolo dvou metrů a číhající štika, třebaže je ukrytá u dna, má vždy dokonalý přehled o dění nad sebou. Za chutným soustem si ráda popojede vzhůru. Vodní sloupec bývá navíc často prorostlý bujnou vegetací, ve které se wobbler může zcela „utopit“. A právě to je dalším důvodem, proč je namístě navázání povrchové nebo mělce plující nástrahy.  

Dráhu wobbleru, který se pohybuje nehluboko pod hladinou, sleduji pomocí polarizačních brýlí (pokud to čistota vody či přehlednost terénu dovolí). Tak mohu pružně reagovat na případné překážky, které se nástraze staví do cesty. Zastavením navíjení nechám wobbler vystoupat na hladinu a špičkou prutu jej opatrně vyvedu z dosahu ponořené větve či trsu zeleně. Znovu ho pak zaříznu pod hladinu a pokračuji ve vláčení.

V žádném případě nevodím wobbler stejnou rychlostí. Téměř strojové otáčení kličkou navijáku a monotónní přitahování nástrahy dnes nevydráždí ke skoku ani hloupou „kudlu“. Zkušené ryby tím jen dostanou avízo o nezvaném narušiteli na břehu a stáhnou se z jeho dosahu do bezpečí.

Pokud je dno a částečně i sloupec zarostlý bujnou vegetací, tak je jasné, že se v ní budou štiky zašívat. Tehdy do hry nasadím wobblery dvoudílné (Jointed), popř. ozvučené. Tyto akustické modýlky šíří vibrace a zvuk do větší vzdálenosti, takže i když nejsou pro schované dravce zrovna viditelné, určitě jsou dostatečně „slyšitelné“. Vydrážděné štiky na ně útočí prudce a bez dlouhého rozmýšlení. Najednou se zkrátka rozhrne tráva, vyletí z ní „žíhaný šíp“ a bum!  

 

Dvoudílné a ozvučené wobblery jsou účinné hlavně v silně zarostlých revírech.

 

Technika dračího zubu 

Nejnadějnější technikou vláčení wobblerů je styl „zastav a vpřed“, který do dokonalosti vyladili angličtí a holandští štikaři. Jejich metoda „stop – and – go“ je trumfem i na naše „zubatice“. Vedení spočívá v tom, že se wobbler po náhozu pomalu stáhne do požadované hloubky. Potom se nechá při lehce napnuté šňůře opětovně vystoupat k hladině, současně s tím se krátce poškubává špičkou prutu. Nástraha se vynořuje rychlostí zpomaleného filmu a záškuby šňůry ji nutí vystřelovat vpřed a vzad. Po jejím zjevení se na hladině se nechá pár sekund bez hnutí odpočinout a opět se pomalu zanoří. Tento postup se stále opakuje, dokud jej nepřeruší ostré štičí špičáky zaťaté do nástrahy (nebo nutnost opětovného náhozu).

 

 

 

Styl SaG uvedený do praxe.

 

Jerky a „potápivci“

Do vegetací prorostlých lokalit se dá s úspěchem nasadit i plovoucí jerk, přičemž se vodí „cik-cak“ volnou vrstvou vody. Nemá žádnou lopatku, ani náběžnou hranu, která by rozkmitávala jeho trup, takže mu „život vdechnou“ jen ostré a krátké rázy špičkou prutu. V té chvíli nástraha začne v obloucích kličkovat ze strany na stranu a jeho pohyb připomíná slalom. Stejně jako v předchozím případě štiky na něj útočí víc než důvěřivě. Kupodivu funguje i v hodně provláčených revírech.   

V chladném období se ryby stahují do míst s větší hloubkou, tehdy je (namísto plovoucích a mělce potápivých wobblerů) vhodnější navázat potápivé jerky a nechat je sloupcem propadat do nižších pater. 

Podobnou práci zde odvedou i štíhlejší typy plovoucích, ale přitom hlubokopotápivých modelů - např. Rapala Tail Dancer, W.F.S Killer, apod. Vzhledem k jejich dlouhé a prostorné lopatce se při stoupání ode dna dají oživovat nepatrným pocukáváním. Wobblery potom provádějí úhybné manévry doprovázené křečovitými úniky do stran a opileckým kolébáním. Tento „šílený“ chod nástrah dokáže štiky vytočit na nejvyšší možnou míru! Platilo to v minulosti, platí to v současnosti a věřím, že to bude fungovat i v budoucnu. 

Teď ale nastal správný čas zavzpomínat na minulost…

 

Jerky (např. Salmo Slider) mohou být plovoucí i potápivé. Podle konkrétních podmínek se dají využít oba typy. Štiky je dost prožívají!

 

Legenda tůně

Snad v každém revíru žije štika, která se léty stává legendou. Všichni rybáři z okolí o ní vědí, ovšem její ulovení bývá tvrdým oříškem. A právě takovou legendární štiku jsem před dobře čtvrtstoletím potkal na dolním toku Svratky.

Abych byl úplně přesný, seznámil jsem se s ní už o něco dřív, než jsem původně měl v úmyslu. Bylo to však jen letmé střetnutí. Ten samý rok, někdy v březnu, mi zubatá rafla po zdolávané plotici. Uchvácenou kořist po dlouhých minutách držení vyplivla, avšak hluboké rýhy na oběti signalizovaly, že útočnice nebyla žádná tuctovka.

Rozhodnutí bylo jasné, po zahájené musí jít „postrach tůně“ z vody!

Člověk míní, okolnosti mění! Ke štičí tůni jsem se poprvé dostal až na samém konci prázdnin. Marně jsem tehdy křížem krážem promrskal celou tišinu. Záběr nepřišel! Záhy jsem se smířil s tím, že štiku asi „vyloupl“ cizí šťastlivec, anebo ryba zmizela při letní povodni. 

Cestou zpátky jsem tehdy potkal známého. Šli jsme společně na vlak a jen tak mezi řečí jsem se zmínil, odkud přicházím. On najednou pravil: „V tý díře už dlouho žije zubatá bába! Párkrát za rok zabere, ale vždycky frnkne. Je to úplnej fantom…“

Tak vida, štika zatím nikam neodtáhla, ani ji nikdo nedostal, pomyslel jsem si. Na druhou stranu „bába“ bude pekelně mazaná, když o její skalp usilují všichni domorodci z okolí. Jak na ni vyzrát?

Hned jsem v myšlenkách začal kout pikle. Místní borci se snažili dravce dostat na velkou živou rybu. Úspěch by tedy naopak mohla přinést nenápadnější a menší umělá nástraha, která „zubatku“ vydráždí lépe, než rybka pumpující pod velkou káčou. Tišina je sotva deset metrů dlouhá, pět metrů široká, bez jakéhokoli náznaku překážky. To znamená, že dravec bude nejspíš číhat někde u dna poblíž vymleté jámy. Může také stát přímo pod podemletým břehem! Už proto se musím pohybovat tiše jako panter! Prochytám napřed úsek zpětné vody u kraje a pokud se nic nestane, protáhnu potápivým wobblerem nejhlubší část tůně. Teoretickou taktiku jsem tím měl připravenou. Příště se ukáže, kdo z koho!

O týden později stanu na horkém místě. Bohužel na fleku sedí nějaký „cizák“ a ve vodě máčí živé rybky. Od vetřelce se dozvím, že tady jeho soused před dvěma dny pozbyl velikááánskou zubatou! Prý mu uhryzla vlasec až za lankem. V tu ránu mám po náladě!

Štika bude těžko ve formě, když má trojhák kdesi v útrobách. Odcházím se uklidnit daleko po proudu. Po dvou hodinách marného bičování vody mi to nedá a vracím se zpět k tišině. Rybičkář je fuč…

V podřepu nahazuji podél břehu. Jednou, dvakrát, desetkrát…

Měním plovoucí wobbler za hlubokopotápivý model. Je to Killer v barvě fluo makrely. Nahodím nástrahu do proudu daleko za hranici tišiny a zaříznu ji pod hladinu. Cítím, jak kopne do dna. V té chvíli zastavím navíjení a nechám wobbler samovolně vystoupat do sloupce. A znovu s ním brnknu o dno a zas ho nechám vynořovat... Když je „zabiják“ nad největší hlubinou, špička prutu se znenadání prohne. To nemůže být dno, bleskne mi hlavou. Přiseknu! Vteřinu, dvě váhám a zásek pro sichr zopakuju.

Kdesi dole se „cosi“ hne. Podle vzrůstajícího odporu usuzuju, že nástrahu nezadávila žádná čudla! Zrazená ryba nabírá tempo. Vymetá rodnou tůň, ale do proudu se jí nechce. 

Po deseti minutách jsou výpady malátnější. Přichází má chvíle! Když je ryba pasivní, o to víc musí být aktivní rybář! Zkracuju vlasec a dravec se vyvalí na hladinu. Štika to sice je, ale zase není tak velká, jak jsem předpokládal. Utahaná ryba naposled obkrouží tišinu a konečně zaparkuje u břehu. Hmat do týla a úlovek vynáším dál od řeky. 

Wobbler je úplně pohřbený v jícnu. Možná proto štika bojovala na půl plynu a ani se ani nepokoušela skákat. Snažím se nástrahu šetrně vyprostit peánem -  je to však předem marná snaha. Když mám plnou dlaň krve, je o osudu dravce rozhodnuto. Killer vyprostím až po usmrcení ryby. Bohužel udělal čest svému jménu…  

Štika s poměrně nízkým tělem měří pouhopouhých 82 cm. Na opěvovanou legendu tůně to není nic moc.

Mohlo se sice jednat o jinou „zubatici“, ale že by se v nevelké tišině skrývala ještě jedna větší štika, bylo dost nepravděpodobné.

Dodatečně jsem v žaludku dravce našel malý dvojháček doposud zářící novotou! Jednalo se tedy o rybu, která před několika dny zabrala místnímu rybáři. Buď jak buď, až do konce roku se už údajně v tišině další štika neulovila…

 

Ryba-legenda, která nakonec ani legendou nebyla...

 

Zbývá krátké shrnutí. Výše jsem uvedl základní podmínky pro úspěšné přežití wobblerů ve vodách s přemírou vázek (ale současně i s přemírou štik). Přiznám se, že na ně chytám rád a často, přičemž při lovu nevynechávám ani dost problémové partie revíru. V souvislosti s wobblery jsem se záměrně nezmínil o „chráničích háčků“ (představených v minulém dílu) – ty totiž mohou negativně zasáhnout do vyvážení nástrah a tím i do jejich precizního chodu. Ačkoli je tedy na wobblerech nepoužívám, troufám si odhadnout, že za celou sezónu nedobrovolně a trvale zaparkuji v překážkách tak maximálně deset kousků. 

Jenže, kdo neriskuje, ten nemá! 

 

Příště: něco málo o gumách

 

Text: ToRo

Fota: autor a přátelé