Zaneřáděná ramena a tůně kladou na rybáře vyšší nároky. Přípravou počínaje a vlastním lovem konče.

 

Aby nedošlo k mýlce…

Musím podotknout, že štiky zásadně nechytám na žádných vzorně obhospodařovaných „sportovních“ nádržích - tyto vesměs mělké rybníky, připomínající profilem naplněný polévkový talíř jsou vhodné spíše k lovu kaprovitých ryb, určitě ne k chytání dravců. Štiky se zde sice také vyskytují (díky zarybňovacímu plánu), ale rozhodně by si asi přály být někde úplně jinde. Kromě relativní hojnosti potravy (ve formě všudypřítomné bílé ryby) totiž trpí nedostatkem všeho ostatního, co k životu potřebují. Horko těžko například najdou jakékoli přirozené úkryty (kamenné kaskády, zatopené keře a vývraty stromů apod.), zlomy dna či členitou linii břehů s proměnlivou hloubkou – o podemletých březích jako typickém stanovišti si jen mohou nechat zdát. Rybáři navíc kvůli vytvoření ideálního přístupu k vodě mnohdy důkladně vysekají rákosový porost, a tím zlikvidují i poslední štičí útočiště. Jedinými překážkami na dně, rovném jako deska stolu, tak zůstávají pouze krmítka vržená sem kapraři. Což je pro stanovištního dravce žalostně málo... 

Jak se štika srovnává s těmito podmínkami? Jedním slovem: Blbě! Nedostatek úkrytů ji nutí bloumat volnou vodou a stává se z ní kočovník. Bez možnosti útočit na kořist ze zálohy bývá štičí štěstí v lovu hodně vrtkavé, a proto se nebohé „zubatici“ dříve či později stane osudnou nastražená rybka zmítající se pod velkou káčou. Snadná ulovitelnost a zároveň i „vynikající výtěžnost“ štik z rybníku domácí funkcionáře utvrzuje v mylné domněnce, že se zde dravcům mimořádně daří. Jejich nadšení ovšem zpochybňují statistiky z přehledů o úlovcích. Pokud je 99% vykázaných ryb jen ve velikostech těsně nad míru, tak je s revírem cosi v nepořádku. Místní populace štik přece nepáchá sebevražedné kamikadze na rybářské nástrahy pro nic za nic – zákonitě „něco“ dravcům musí chybět. 

  

Na běžných revírech bývá jediný ponořený strom hotovým ternem. Jak pro štiky, tak i pro jejich lovce!

 

Náčiní do extrémních podmínek

Předchozí „odbočkou“ jsem chtěl naznačit, proč jsou pro mne velkou výzvou naopak silně zanedbané revíry, ve kterých je více dřeva a rostlin než vody. Tady určitě nebudu stále dokolečka chytat ty samé hloupé kudličky. V „džunglových“ lokalitách nacházejí štiky optimální podmínky po všech stránkách a jejich šance na přežití mnohonásobně převyšují rybářovy šance na úlovek. Abych zde ale nelovil jen metodou: „zasekni a utrhni“, musím divokému terénu uzpůsobit výzbroj. Oproti čistým vodám je mé vybavení dimenzováno podstatně „hruběji“. 

Alfou i omegou je tužší prut s vrhací zátěží 20 – 60 g. Spolu s pletenkou na 15 kg zachrání spoustu nástrah, hlavně tehdy, když se nahození nezdaří na sto procent. Zároveň umožní razantní zásek a důraznější přitažení ryby z dosahu překážek. Vláčák používám zásadně kratší (240 cm), který mi umožňuje lépe kličkovat v pobřežním porostu a současně i přesnější náhozy na kratší vzdálenost. Brzdu navijáku mám seřízenou poměrně „na tvrdo“, její proklouznutí vyžaduje až silnější protitah. Celek je uzpůsobený opravdu do bojových podmínek! Sestava nesmí mít žádnou slabinu - zvláště dobře je potřeba prověřit kvalitu karabinek, obratlíků a (troj)háčků. K lovu štik neodmyslitelně patří ochrana proti jejich ostrým špičákům  - lanka. Osobně nepoužívám klasická ocelová lanka, ale vysokopevnostní splétané šňůry obetkané „drátěnou košilí“ - např. výrobky: Technosteel od fy. Deamons či Direct Hends products. Tyto materiály v pohodě odolají i „pilce“ velké štiky. Jejich předností je i lehkost, která nenarušuje chod nástrah a ohebnost umožňující vázat napřímo bezmála všechny rybářské uzle. Nikdy se také nestane, že by se lámaly nebo měly extrémní tvarovou paměť. K mání jsou na cívkách v pětimetrových návinech, což umožňuje vytvoření délky návazce dle vlastního uvážení. 

 

Dvojice mých oblíbených lankošňůr.

 

Nástrahy do extrémních podmínek

V panenských revírech, které s oblibou navštěvuji, se dá úspěšně vláčet na všechny známé štikové nástrahy. Dravci na ně reagují upřímně, ale… Specifika divokých přírodních vod vyžadují jisté úpravy či výběr nástrah určených právě do těchto lokalit. Začnu popořadě.

 

„Povrchové pochoutky“

Patří mezi ně jerkbaity, popy, popery či ostatní nástrahy, které pouze plují po hladině, nebo se pod ni zanořují minimálně. „Hladinovky“ se oživují pocukáváním špičkou prutu - buď nahoru a dolu nebo do stran. Vzhledem k tomu, že rybář má po čas lovu celou dráhu nástrahy neustále na očích, může ji vést v nepatrné blízkosti všech potenciálních vázek na hladině (pole leknínů, rákosové ostrůvky, vyvrácené stromy, apod.). Celkem „beztrestně“ se mohou vodit nad ponořenými překážkami (pařezy či keři a trsy vodních rostlin, které nevystupují až na hladinu). Tyto nástrahy mají nejvyšší účinnost od plného léta (pokud hladina není zarostlá okřehkem) až do doby, kdy povrch tůně zasype spadané listí. Barevné varianty vybírám podle světelných podmínek a průzračnosti vody. Ve večerním či ranním šeru, při zatažené obloze a do zakalené či kvetoucí vody nasazuji nástrahy větší a výrazně kontrastující proti nebi (oranžové bříško). Do těchto podmínek se mi také osvědčily fantastické vzory, například zbarvení FT – Fire Tiger (ohnivý tygr). Pokud je voda čirá a navíc lovím v plném slunečním světle, navazuji naopak modely v přirozené barvě rybek.

 

Hladinovky dokážou překvapit! Současně jsou důkazem, že štika si troufne i na hodně velkou kořist.

 

Žáby, žabky, žabičky...

Účinné nemusejí být nutně jen napodobeniny ryb. Všechny tůně obývají žáby a štikám jejich masíčko tuze šmakuje. Hladinové nástrahy v šatě skokana (hnědého i zeleného) jsou více než dobrým tipem pro letní chytání. Na napodobeniny obojživelníků dravci zaútočí v průběhu celého dne a dokážou vydráždit i přežranou štiku, která se líně poflakuje ve stínu padlého stromu. Záběr mnohdy přijde bezprostředně po dopadu „falešné“ žáby na hladinu. Takový bleskový start lze očekávat ve chvíli, kdy se podaří nahodit kousíček od plovoucí překážky nebo podemletého břehu a číhající štika plácnutí nástrahy považuje za skutečnou skokaní šipku. Podle mých zkušeností je chytání na umělé žáby mnohem efektivnější za bílého dne, než v časných ranních hodinách a v podvečer. 

 

Dva typy falešných žab. Oba jsou vybaveny neváznoucími systémy.

 

Myši, myšky, myšičky…

Za šera naopak pronikavě stoupá účinnost jiné plovoucí nástrahy – imitace plovoucí myšky. Proč tomu tak je, částečně objasňuje nahlédnutí do zákulisí života malých savců. Vesměs všichni hlodavci (myši, hraboši, hryzci), ale i drobní hmyzožravci (rejsci) se přes den ukrývají v norách a teprve s příchodem noci se vydávají za potravou. Na výpravě za kusem žvance nezřídka vlastní neopatrností spadnou do vody či úmyslně přeplouvají z jednoho břehu na druhý. A to je velká příležitost pro šupinaté vodní predátory, aby si zpestřili jídelníček masem teplokrevných živočichů. Věřím, že bychom možná byli překvapeni, kdyby se provalilo, kolik menších savců (ale i ptáků) ročně padne za oběť štikám z tůní. Podle početných a upřímných útoků na tyto atypické napodobeniny, lze usuzovat, že asi dost. Umělý hlodavec – (vyrobený z kůže se srstí, plyše, gumy, či jiného materiálu) se vodí po hladině přerušovaně. Zrychlování a zpomalování doplněné o delší pauzy v pohybu, představují štice zmatenou kořist, která má problémy s výdrží a orientací – tak nějak by se určitě choval i živý „originál“. 

 

Umělá myš této velikosti umí překvapit - ne kvantitou útoků, ale kvalitou útočníků. Troufnou si na ní jen opravdu velké štiky!

 

„Džunglové plechy“

Štiky mocně vábí lesk i vibrace třpytek. Není ani žádného vážnějšího rozdílu v účinnosti rotaček či plandavek. V podstatě se „zubatice“ rády oženou po jakémkoli druhu přitahovaného „plechu“, jen když se trochu lákavě vrtí. Problém nastává ve chvíli, kdy rybář začne třpytkovat v zaneřáděných vodách. Vázka stíhá vázku, časté vyprošťování rozbouří celou tůň a rozplašené štiky se ukryjí do nejzazšího kouta úkrytu. Neustálé trhání a navazování na náladě rozhodně nepřidá ani lovci. Místo vysněných dravců se stále na trojháčky věsí balíky zeleniska, větviček a listí. Tudy cesta určitě nevede! Jak vycouvat z bludiště omylů?

Předně si musíte uvědomit, že tůně bývají dost zanesené a tudíž nejsou nijak zvlášť hluboké. Někdy může být vodní sloupec až pod hladinu prorostlý vodním rostlinstvem. Z toho vyplývá jediný závěr: k lovu je nutné vybrat ty nejlehčí třpytky, které ve svém „blýskavém arzenálu“ máte a její trojháky nahradit jednoháčky. I přesto budete muset nástrahy nadlehčovat zvednutou špičkou prutu, jinak se ihned utopí v zeleni či jiném „šurvajzu“ skrytém pod hladinou. 

 

Lehké třpytky s jednoháčkem snižují riziko uváznutí.

 

Neváznoucí úpravy? Ano, či ne…

Dalším řešením je používání nástrah, které mají neváznoucí úpravu neboli ochranu háčků před překážkami. Tyto vzory jsou vyráběné speciálně do „těžkých“ lokalit. Najdete je v katalozích snad všech firem, zabývajících se vývojem a výrobou vláčecích nástrah. Vesměs se jedná o jednoháčkové třpytky, které mají hrot chráněný ohebným plastovým či drátěným krytem, třapcem z tvrdších žíní, pružinkou, apod. Takto upravené třpytky doslova kloužou po překážkách, aniž by hrozilo, že se do ní háček zasekne. V případě útoku dravce se ochrana hrotu zamáčkne, špička háčku se obnaží a úspěšnému průniku do rybí tlamy nic nestojí v cestě. Z mých osvědčených modelů se sluší jmenovat: Toby Vass a Favorit Vass (ABU) a Minnow Spoon (Rapala). 

Když tyto typy nástrah (ani jim podobné) neseženete, nemusíte podléhat panice. Ochranu háčků proti uváznutí si lze vcelku snadno udělat i podomácku. Například vytvarováním tenkého pružinového drátku, ze smyčky tužšího vlasce, nebo „ozdobením“ trojháčku chomáčem tvrdších umělých štětin. Inspiraci k výrobě načerpáte a postup práce odpozorujete podle prodávaných vzorů. 

Vždy je dobré pamatovat na to, že jakákoli ochrana proti uváznutí současně snižuje i počty zužitkovaných záběrů.  A proto tam, kde „chrániče“ nejsou nezbytností, se rád vzdám jejich služeb! Stejně tak v čase, kdy štiky na nástrahy reagují hodně vlažně a skutečných útoků je jako šafránu.

  

Někdy to jde i bez chráničů hrotů!

 

Na závěr nabízím vzpomínku na jeden víkendový hon na štiky, kdy byly veškeré chrániče proti uváznutí zbytečné. A to ze zcela opačných důvodů - „zubatky“ se totiž úplně zbláznily a dočista ztratily sebezáchovný pud. Posuďte sami…

 

Dny sklizně

Nastal listopad – dravců čas! Po utišení několikadenních vichrů a protivného deště se konečně počasí umoudřilo. Ostrý vítr očesal ze stromů poslední listy a zvýšená voda je odnesla daleko po proudu. Teď to konečně vypukne, radoval jsem se spolu s kamarády. Jenže s listím jakoby odpluli i candáti! Švihnutím kouzelného proutku přestali úplně brát. Výrazné ochlazení vody už nedávalo přílišné šance ani na ulovení sumce. Nezbývalo, než se pokusit chytat štiky, nebo v nouzi pokoušet okouny. 

„Na přehradu ani nejezdi, nic tam nejde!“ vzkázal mi Petr, který se právě vrátil ze čtyřdenní výpravy. Vláčel přitom od rozednění do soumraku! Jelikož dravce chytat umí a ani si nevymýšlí, bral jsem jeho slova smrtelně vážně. Musel jsem svou pozornost upřít jiným směrem.  

S vláčákem, krabičkami nabitými štikovými nástrahami a ocelovými lanky vyrážím k slepým ramenům Moravy. Trochu se obávám, že tam sice bude hladina pokrytá listím, ale při všeobecné bídě, která momentálně panuje na „mých“ revírech, nemám co ztratit. Kostky byly vržené!

Od zaparkovaného auta mě čeká půlkilometrový pochod lužním pralesem. Snažím se využívat cestiček vyšlapaných od divočáků, ale jejich trasy zcela nepochopitelně uhýbají z požadovaného směru. A tak mi stejně nezbývá nic jiného, než přelézat přes vyvrácené stromy, prodírat se šlahouny maliní a brodit se kančími kališti. Konečně stanu na břehu tůně. Na první pohled je jasné, že se zde v průběhu sezóny moc rybářů neobjevilo. Na protějším břehu je vyšlapaný jediný flek a s ním to také hasne. Není ani divu... 

Zdejší slepá ramena mají v průběhu roku zvláštní režim. Vzhledem k tomu, že jsou poměrně mělká, tak brzy zamrzají. Po jarním roztátí ledu se pro změnu voda natotata ohřeje a od začátku léta už bývá hladina pokrytá silnou vrstvou okřehku, která následně vydrží až do prvních mrazíků. „Chytatelnost“ revíru je tak omezena jen na pár týdnů před zimou, kdy z hladiny zmizí „zelená deka“ a ještě ji nestačí nahradit hustá vrstva spadaného listí a následně i ledový příkrov. Aby toho nebylo málo, tak během vegetačního období vše živé od vody vyhánějí opakující se komáří kalamity. Na druhou stranu je samozřejmé, že tak minimálně navštěvované revíry jsou nefalšovanými rybími eldorády a o překvapení v nich nebývá nouze.

Nyní je stav ramene přesně na hranici chytatelnosti. Zbytky okřehku se drží v několikametrových pásech podél břehu, jinak je hladina, až na pár opadaných listů, čistá. Vzhůru do práce!

Navázání kopyta je pro mě dílem okamžiku. Jdu se na věc. Dobrou půlhodinu ladím optimální vyvážení nástrahy. Když ji totiž nechám propadnout hlouběji než metr pod hladinu, vázne v nějakých travinách vyrůstajících ze dna. Konečně vytvořím odlehčenou variantu, se kterou mohu prochytat volný prostor mezi rostlinami a hladinou. Sem tam sice vytáhnu plovoucí lupen, který zkřížil trasu vedení, ale jinak je má nástraha zcela funkční – neváznoucí a hlavně dostatečně pomalá. Teď už štikám nic nebrání v útocích. Snad jen ony samy…

Napravo ode mě se rozprsknou po hladině rybky. Okamžitě tam posílám gumu. Po dopadu na hladinu zvednu špičku prutu vzhoru a nástrahu uvedu do pohybu. Klep! Klep! Stop! Zápěstím přiseknu a na hladině se objeví závar. Ha, první zubejda! Ryba táhne dolů do trsů travin. Naštěstí mají kytky křehké stonky a vlasec je kosí jako sekačka. Netrvá dlouho a štiku obalenou zeleniskem přitahuji k sobě. Je to hodně silové zdolávání, protože musím ještě prorazit tlustý koberec okřehku u břehu. Prostorným podběrákem naberu celý balík rostlinstva i s ukrytým úlovkem. Šup se vším na břeh! 

Než se k rybě prohrabu, ze sítě vyházím skoro nůši travin. Teprve pak mohu vyprostit z koutku zubaté tlamy zaťatý háček. Do mé „berné“ míry (tj. 70 cm) štice chybí pár cenťáčků. Vracím ji zpět. Důležité je, že měla chuť baštit.

Na další záběr čekám pár náhozů. Opět mu předchází rozprsknutí rybek po hladině. Štika se mi sice tentokrát setřepe. Netruchlím dlouho. Lovení dravců nabírá na intenzitě. Když se mi rychle podaří nahodit do okruhu dvou metrů od epicentra zálovu, úder do nástrahy přijde nejpozději po třetím otočení kličkou. Zdá se, že když se lovící štika zvedne za rybkami nad travnatý úkryt, má skvělý přehled o dění kolem sebe. 

Zaseknuté štiky znají jedinou taktiku boje – prudký výpad do zelené džungle pod nimi. Odsud je pak silou vybagruji i s otýpkou travin. Ryby jsou pak rostlinstvem natolik oslepené, že se nechají vést do podběráku jako ovce na porážku. Z častých záběrů jsem sice nadšený, ale pasivní souboje jsou celkem o ničem. Ani jedna ze štik se neodhodlá k výskokům nad hladinu nebo k delšímu úniku. Jejich velikost se tak dá odhadnout jen podle intenzity úvodního výpadu a trochu i podle váhy zeleninové oblohy, kterou zrovna podebírám. Celkově „sklidím“ devět balíků i s úlovky. Rozměry ryb jsou ve škále od 45 do 70 cm. Jen jedna štika je o chlup lepší – 78 cm. Ta se mnou pojede domů. 

Kolem druhé hodiny odpolední rabování dravců zvolna uvadá. Občas se sice ještě ozve šplouchanec, ale je mimo dohozovou vzdálenost. Nechce se mi prodírat džunglí a obcházet rameno, kvůli ojedinělému zalovení. Však zítra je také den…

Ze základny volám Petrovi. Začerstva mu prozradím, co jsem zažil. Lákám ho na společný lov „zubatek“. Chvíli dumá jak efektivně přeplánovat pracovní a rodinné povinnosti. Pak mi ale šeptem sdělí, abych s ním na 90% počítal. Oběma nám je jasné, že se podobná příležitost už nemusí letos opakovat. Stačí jen, aby se výrazně ochladilo, a s chytáním v rameni bude utrum. 

Kamarád k chatě dorazí až pozdě v noci. Po krátké domluvě a přípravě cajku jdeme na kutě. Už za pár hodin vstáváme a pak… Hurá na štiky jako Bajaja na draka! 

Budík, snídaně, kafe, odjezd! Za necelou hodinu míříme přes prales k rameni. Cesta je o chlup schůdnější, protože držíme v mých vyšlapaných stopách. To nejhorší prodírání jsem si vyžral včera. Natěšeného Petra musím dokonce brzdit, aby se nehnal klusem. Neustále opakuji: „Klídek, štiky byly nejčilejší až kolem oběda!“ 

Konečně na místě. Oproti předchozímu dni se koberec okřehku roztáhl dál od břehu. Kamarád zklamáním protáhne obličej. Budeme muset rameno obejít, protože tam je hladina mnohem čistější. Na druhou stranu tam štiky nástrahy ještě neviděly a nebudeme muset k záběru přemlouvat mnou popíchané dravce. Znovu se vydáváme na divokou túru. Petr se drží vpředu a na vlastní kůži se seznamuje s místní drsnou přírodou - ruce i obličej má samý šrám od maliní a šípků. Doufáme, že bolestivý přesun přinese sladké ovoce. 

Staneme v místech, kde je relativně čistá hladina. Navazujeme lanka a na ně připínáme prověřená kopyta v modro-perleťové barvě. Netrpělivě se rozhlížíme po štičích zálovech. Kde nic, tu nic! Začneme porcovat vodu vějířovitými náhozy. Moc se nedaří, taháme jen traviny ze dna. Konečně za Petrem spatřím vlnu, ze které skáčou rybky. 

„Honem! Naper to tam!“ hulákám. Kamarád zareaguje rychle, ne nadarmo je bývalý přívlačový závodník. Po zanoření nástrahy a několika otočeních kličkou dostává úvodní záběr. Štika udělá přesně to, co mi předváděly ryby už včera. Jednoduše se zavrtá u dna do trsů rostlin. Petr má na cívce pletenku, takže pro něj není vážný problém vyrvat úlovek z překážek. Kouli travin i s rybou dostane do podběráku za pár minut. Jeho první štika je vypasená devětasedmdesátka. 

„Další už pouštím,“ září kamarád radostí. 

„Jen aby ještě nějaká byla…“ neodpustím si. 

Má předpověď se naštěstí ukázala být lichá. Stejně jako předchozí den se frekvence útoků postupně stupňovala a štičí šílenství gradovalo kolem dvanácté hodiny. Po poledni zájem dravců o kořist postupně klesal. Vydrželi jsme házet zhruba do dvou, kdy začal pofukovat protivný vítr. Dohromady jsme na břeh dostali jedenáct štik. Nějaké ryby se nám z podvodní džungle nepodařilo vybagrovat včas, a tak se jim podařilo frnknout z háčku. Petr si až do konce lovu udržel těsný náskok o jednu rybu. Dokonce mě překonal i v nejdelším kusu. Shodou okolností to byl hned ten první. Zaostal jsem za ním o čtyři centimetry. 

Od vody se nám vracelo lehčeji, jednak jsme už měli prošlapanou cestu, ale hlavně jsme měli v hlavách čerstvé zážitky z povedené výpravy. Ještě než jsme se dorazili k autu, domluvili jsme si další výlet do štičího ráje. Nemohli jsme tušit, že už za pár dnů dorazí studená fronta a hladina ramene se zatáhne ledovým škraloupem. Zkrátka až do konce sezóny jsme si v rameni ani neškrtli. 

 

Náš společný úlovek

 

Text: Tomáš Rozsypal

Fota: Autor a přátelé