Existuje však fůra dalších důvodů, proč přítoky ryby tak rády navštěvují. Každý z nich nabízí něco jiného. Klidné svodnice poskytují útočiště a odpočinek při silném tahu řeky za zvýšeného stavu (při jarním tání a povodních). V některých nacházejí ryby optimální podmínky pro výtěr. Proudné přítoky zase vymílají dno a vytvářejí v korytě hlubší rýhy s rozličnou členitostí dna. Prameny čisté a chladné vody pak ryby využívají jako přírodní ozdravovnu, kde si hojí zranění nebo zaplísnění kůže. V teplejším přítoku zase ryby naleznou dostatek potravy - konkrétně všechna vývojová stádia vodního hmyzu. Naopak zastíněné přítoky lákají v letních parnech obyvatele řeky vyšším obsahem rozpuštěného kyslíku. Z praktického hlediska lze u každého přítoku počítat se zvýšenou koncentrací rybích druhů buď po celou sezónu, nebo alespoň krátkodobě. 

Kvantita a druhová pestrost ryb bude tím větší, čím větší je průtok přítoku. Rozdíl mezi vtokem miniaturního potůčku a třeba soutokem dvou řek je nesrovnatelný. V tomto případě bude na velikosti záležet docela podstatně... 

Zvýšená koncentrace ryb a rybek poblíž místa vtoku automaticky přitahuje pozornost vodních predátorů. Přes den zde pravidelně číhává štika, šmejdí hejno okounů, nebo hlídkuje bolen. Za šera nastupuje na „noční šichtu“ úhoř, candát a sumec. Denní dravci, kteří za večerního soumraku uvolňují loviště nočním lovcům, neplují nikam daleko. Většinou nocují jen několik desítek metrů od přítoku. To samé platí i při ranním „střídání stráží“ – rovněž noční predátoři chtějí mít skvělé loviště „nadostřel“. Takové výměnné migrace v průběhu 24 hodin mají za následek, že v blízkosti přítoků může na vláčenou nástrahu zaútočit v kterémkoli čase jakákoli ryba. Dokonce se občas smazávají nebo překrývají pomyslné doby lovecké aktivity typické pro obě skupiny „rybožroutů“. Nebývá proto zas tak velkou kuriozitou, když v černočerné tmě honí štika (obvykle veliká), nebo bere jeden bolen za druhým a naopak v prudkém slunečním svitu zobou candáti či sumci jako na běžícím pásu. Inu, o překvápko tu nebývá nouze… 

 

Překvapení u soutoku

Dyje – začátek července 2003: Přespat v lužním lese je zážitek pro masochisty! Přestože nocuji celkem pohodlně na sklopených sedadlech auta, do rána nezamhouřím oka. Ukrutné dusno, mě totiž donutí pootevřít okno a vzniklá půlcentimetrová skulinka zafunguje stejně, jako bych rozsvítil neonový nápis:„Noční bar – naléváme zdarma“! Do vozu se nahrnou hordy žíznivých komárů. Do rozednění se mám co ohánět, abych se jejich invazi ubránil. První sluneční paprsky vítám s primitivní radostí jako keltský šaman. Dost možná se mu i podobám – tvář i paže mám plné krvavých šmouh...

S vláčákem doslova utíkám k řece. Houfy komárů jsou mi v patách jako smečka zuřivých psů. Naštěstí při zrychleném přesunu si mé krve nestačí ani líznout. Přelézám přes padlé stromy a prodírám se kopřivovými poli. Už abych byl z džungle venku! Sláva!  Ocitám se na otevřeném prostranství těsně u řeky. Bzučících bestií je zde o poznání méně. Hned vyhlížím vhodná místa k lovu. Z lesa jsem se „vybrodil“ asi dvě stě metrů nad meandrem, naproti kterému jsem včera chytal. Co podniknu? Ráno je mladé, není kam spěchat. Možná ještě narazím na nějakého sumíka, vracejícího se z nočního lovu. 

 

p1.jpg

 

Hodlám tedy pomalu postupovat po proudu až k ohybu, kde je podemletý břeh olemovaný obnaženými kořeny. Jeho prolovení bude určitě aktuálnější, až bude slunce výš nad řekou. Strategie je určena, vzhůru do akce! 

Bez zbytečných průtahů začnu potápivým wobblerem pročesávat tok. Většinu náhozů směřuji po proudu a nástrahu vodím zpět podél břehu. Zvolená taktika přináší ovoce. Při prvním kontaktu sice jen zbůhdarma promáchnu, ale o to víc se pak koncentruji na další záběr. Brzy zdolám velkého tlouště a hned po něm i menšího sumečka. 

 

 

Po půldruhé hodině mi k zatáčce chybí sotva třicet metrů a na kontě úlovků mi přibyl další tloušť a dva menší candátci. Mohla mezi nimi být i jedna větší ryby, ta se mi ale odporoučela po několika vteřinách zdolávání. Chci popojít o dalších pár metrů, ale zaseknu se u jakési říčky, která přitéká z lužního lesa. Je široká sotva dva metry, ale přes přikalenou vodu nevidím na dno. Co teď! Budu muset mašírovat proti proudu přítoku do džungle a přítok překonat ho po nějakém padlém stromu. Zatím ještě důkladně prochytám okolí soutoku. Wobbler naperu po vodě a pomalu ho stahuji zpět. Nástraha občas brnkne o dno. Následující hod míří přímo do přikaleného přítoku. Je v něm poměrně mělko. A tak zase do řeky...

Slabou čtvrthodinku bezvýsledně prohazuji okolí. Jakoby tu žádný dravec ani nebyl. A přece! Kus pode mnou se po hladině rozprsknou oukleje. Vysílám nástrahu přesně mezi kruhy. Okamžitě po dopadu ji cosi rázně stopne! 

Zpočátku rybu přitahuji snadno, náhle „zahaltuje“ a stojí jako zabetonovaná. Vjela do překážky? Opírám se do prutu, až drnčí šňůra, ale, marná sláva, uvolnit nejde. Snad by to šlo z druhé strany přítoku, nechce se mi však brodit kalnou vodu, když ani nevím, jak je hluboká. Než rozhodnu, co dělat, nehybná vázka ožije. Zatočí se na místě a sjíždí po proudu jako splouvající kláda. Už vím, která bije! Nástrahu mi chce ukrást sumec! A podle tahu slušný!

Marně brzdím! Prosím i proklínám! Dravec se neměnnou rychlostí ode mě dál vzdaluje. Míří do zatáčky pod podemletý břeh. Je to v pytli! Musím stůj co stůj za ním! 

Rovnýma nohama skočím do kalné říčky. Černé bahno pohltí boty až po kotníky. Vody je tu naštěstí sotva po kolena. Dlouhými kroky přítok přebrodím a už se hrabu na protější břeh. Obalený smrdutým blátem se pohybuji jako postřelený kňour. Rychle za sumcem, musím ho zastavit ještě před brlohem! 

Má snaha zůstane v úrovni přání... Ryba byla o chlup hbitější. Šup – a je pod břehem! Jedinou útěchou mi je, že se tam cítí bezpečně a dál nezdrhá. Zalehne jako na povel. Maximálním tahem skloněné špičky se snažím rybu rozpohybovat. Od dravce mě dělí nějakých 10 – 15 metrů, vůbec ale netuším, jak moc prostorná je celá „jeskyně“ pod vykotlanou pevninou. 

Po několika minutách usilovného páčení se mi přece daří rybu zvednout. Pomaličku mi pluje v ústrety. Jakmile ale vystrčí čenich do světla - hrrr  zase zpátky! Tak se přetahujeme dobrých dvacet minut. Teprve po této době vyjede na „světlo boží“. Teď pro změnu zvolna šplhá proti vodě směrem k přítoku. 

Je to dobré! Je to dobré!, opakuji si v duchu. Sumec se vlní kdesi pode mnou. V pohodě ho stačím pronásledovat. Když je v půli úseku, udělá obrat na místě, pleskne ocasem po hladině a valí se zpět ke své noře. Zrychlím sice krok, ale ryba stejně dosáhne svého cíle. Napjatá šňůra brnká po obnažených kořenech visících ze břehu. Naštěstí jsou bez kůry... 

Na další přitažení dravce opět přetočím a celkem snadno ho vyvedu z jámy ven. Už se jen malátně převaluje na hladině. Slézám k vodě a nohama se pevně zapřu do kamenů. Navedu sumce pod sebe. Když otevře tlamu dokořán, zaútočím pravačkou. Zachytím čelist, odhodím prut a vypomůžu si levačkou. Sumec začne couvat... Je však pozdě, držím se ho jako klíště. Vycouvám na plošší břeh a slizké břemeno pokládám na louku. Uf. Byl to ale boj!

 

 

Dodnes netuším, zda jsem se popasoval s opravdovým vládcem „dra(v)čí sluje“, anebo jen s jedním z kníratých nájemníků, kteří díru přechodně obývali. Jedno však vím jistě, tento dvacetikilový cvalík (146 cm) neprodal ani centimetr své slizké kůže lacino...

 

Text: Tomáš Rozsypal

Fota: autor a přátelé