Aktivně jedovaté ryby 

K intoxikaci lidí dochází buď aktivním přenosem jedu – v případě, že má ryba tzv. sdělný aparát (ostny, zuby, nebo trny) napojený na jedovou žlázu. Takto vyzbrojeny jsou především málo pohyblivé ryby žijící na mořském dně. Například líné ropušnice, které mohou mít na svědomí nejen plavce a potápěče, ale i neopatrné rybáře.

Na jedovatou ropušnici můžete šlápnout i při koupání v Jadranu.

Pasivně jedovaté ryby

Významnější a ještě početnější jsou ryby pasívně jedovaté. V jejich případě je jed přítomen v některých částech těla, zejména v mlíčí, játrech a ovšem i ve svalovině a v krvi. 

Toxicita rybího masa má však hned několik „háčků“. Povaha jedů ve svalovině je dosud málo probádaná a některé skutečnosti nelze uspokojivě vysvětlit. Často jsou pasívně jedovaté ryby téhož druhu toxické v jedné části moře a o pár kilometrů dál už ne. Zřejmě tedy záleží na druhu potravy, kterou se ryby místně živí. Jedovatost může mít i sezónní charakter, zvlášť nebezpečná je v období tření. A aby to všechno nebylo moc jednoduché – toxickým se rybina může stát vlivem rozkladných procesů až po smrti ryb. Zkrátka otazníků je mnoho a odpovědi jsou (zatím) v nedohlednu. 

Dnes se ví, že rybí jedy nejsou bakteriálního původu, odolávají vyšším teplotám a bohužel nezanechávají imunitu. Ideálním řešením by bylo, jak se zdá, nejíst „rizikové“ druhy ryb. To ale zase tak jednoduché není. Některé takové ryby se těší nesmírné popularitě a pokrmy z nich připravené jsou národními specialitami. Učebnicovým příkladem jsou čtverzubci – proslulé  japonské ryby fugu. Poptávka po tomto tradičním pokrmu – testu mužnosti novodobých samurajů nijak neklesá. Gurmány neodradí ani tisíce smrtelných případů. Fugu tak zůstává luxusní delikatesou na jídelních lístcích vybraných restaurací a smutné statistiky dál rostou.

I soltýn obrovský z Karibského moře, neboli známá barakuda, může připravit hořké překvapení rybářům, kteří si po vysilujícím souboji pochutnali nejen na jeho masu, ale i na velkých játrech. V nichž se totiž koncentrují toxiny z pozřených korálových ryb, které se živí jedovatými organismy.

Barakuda se někde běžně konzumuje, jinde si ji trofne ochutnat jen sebevrah...

Jed ve sladkých vodách

Zdálo by se, že veškeré nebezpečí otrav z ryb se točí okolo druhů žijících v tropech a v dalekých mořích. Hrozí nám, „suchozemcům ze středu Evropy“, nějaké riziko? Bohužel ANO!

I naše tuzemské revíry brázdí jedovatí tvorové, kteří jsou schopni člověka minimálně nějakou dobu upoutat na lůžko, popř. k jedné často navštěvované místnůstce.

Bacha na „vodní hady“!

Naší neznámější „jedovatou“ rybou je úhoř říční. O jeho tajuplném životě koluje spousta pověr a legend, snad jako záplata na mezery v našich vědomostech. Pravdou zůstává, že v syrovím úhořím mase je přítomná jed ichthyotoxin s podobnými účinky a vlastnostmi jako je zmijí jed. Jedovaté je rovněž krevní sérum úhoře, které způsobuje rozklad krvinek. V odborné literatuře se uvádí: při podkožní aplikaci úhořího séra je pro králíka smrtelná dávka 0,3 g již během 2,5 minuty! Injekce s obsahem 0,5 g úhoří krve do 4 minut usmrtí psa (čistý ichthyotoxin usmrcuje bleskurychle již od 2 mg). Naštěstí toxin ve svalovině a krvi úhoře lze lehce zničit běžnou kuchyňskou úpravou, tj. zahřátím nad 40 stupňů Celsia. Kromě toho ho také spolehlivě likvidují i žaludeční kyseliny. Konzumace tepelně upraveného úhořího masa tedy není spojena se žádným zdravotním rizikem. Při otravě syrovým úhořím masem údajně pomáhá užití 10% roztok kalcium-glukonátu.

Určité nebezpečí pro člověka je spojeno s manipulací, zabíjením a kucháním uloveného úhoře, zvláště dostane-li se ichthyotoxin z krve ryby poraněnou kůží do krevních cest rybáře. V nebezpečí je i lovcův zrak, kde jsou na povrch vyvedeny tenké vlásečnice. Úhoří krev v očích může způsobit minimálně pořádný zánět. 

Úhoř je nejznámější nositel jedu v tuzemských vodách.

Další rybí „zabijáci“...

Toxické účinky krevního séra byly dále zjištěny u sumce velkého (pouhé 2 ml dokážou zabít králíka), okouna, ježdíka, tlouště a cejna. Není se čeho obávat, stačí jenom rybu dobře odkrvit a tepelně zpracovat.

Kolik králíků by asi zabila krev z dvoumetrového sumce...

Nebezpečí z proudů 

Největší riziko otravy s sebou nese elegantní silák z proudů – parma obecná. V červnu, kdy se tře, obsahuje svalovina, ale hlavně jikry a mlíčí parem jed cypridin. Maso v této době mívá nahořklou chuť. Otrava se může projevit pouze lehkou nevolností. Silnější intoxikace se pak označuje jako tzv. „Parmová cholera“. Asi šest hodin po požití jiker se objeví v břišní krajině křeče spojené se zvracením a střevní kolikou. Tělo pokryje studený, dostaví se malátnost, popřípadě úzkostné pocity nebo obluzení s možností bezvědomí. Ve skutečně těžkých případech upadá postižená osoba do šoku, ale jen vzácně umírá. 

Takže, parmy si jako pokrm klidně odpusťte. Stejně mají druhořadé maso plné mezisvalových kůstek, a tak je lepší vrátit je do vody. Když se pro „parmí pečínku“ přece jen rozhodnete, odstraňte ze všeho nejdřív veškeré vnitřnosti a potom celou břišní dutinu důkladně propláchněte a následné i prosolte víc, než bývá zvykem.

Parma je rozhodně cennější ve vodě než na talíři.

Riziko pytlačení

Obdobný způsob otravy, ovšem s méně závažným průběhem, může mít na svědomí požití jiker od štiky v době jejího tření. Poctiví rybáři se bát nemusí, ale pytláci, kteří polapí třoucí se štiky, by si měli odpustit hlavně pokrmy z jejich vnitřností.

Nato konto se mi vybavil jeden ukázkový příklad. Kdysi jeden rybář v březnu nabral do podběráku metrovou štiku, která se malátně pohybovala kolem břehu. Lovec upytlačenou rybu zabil a odnesl. Původně zmařil její život jen kvůli trofeji, protože u nich doma nikdo ryby nejedl. Manželka však rozhodla, že je škoda všechnu tu rybinu vyhodit, a tak s ní podělila přízeň. Všem poctivě nabalila i velké a sytě oranžové jikry, kterých bylo dobře pět kilo! Podarované tetičky za výslužku pěkně poděkovali a hned běžely vařit rybí polévky. Jedna z nich dokonce věnovala díl jiker kamarádce na svatbu, konkrétně na výrobu obložených chlebíčků s kaviárem. Nakonec se všichni strávníci, včetně části svatebčanů, sešli v nemocnici s vážnými střevními potížemi. A tak se vypreparovaná štičí hlava na stěně stala místo ozdoby spíš výčitkou, že se nenažranost nevyplácí…

Dojde-li k nejhoršímu a po konzumaci nastanou zdravotní komplikace, je nejdůležitějším krokem nebezpečnou potravinu z těla odstranit zvracením, výplachem žaludku nebo s pomocí projímadla. Postiženému se podávají sedativa a je nutné mu zajistit klid a lékařskou pomoc.

Štika upytlačená v časném jaru není rozhodně vhodná ke konzumaci!

Aktivně jedovatá místní ryba?

Všechny naše ryby patří do skupiny pasivně jedovatých. Jenom jedna jediná, nežádoucí host ze severní Ameriky – sumeček americký, má na hřbetní a řitní ploutvi ostny obsahující jedovatý sekret! Účinnost jedu je však celkem nízká a omezuje se na „pouhé“ zanícení rány. Přesto, alespoň podle mých osobních zkušeností, píchnutí o sumečkovy trny štípe déle a intenzivněji, než kdybych postiženou část těla strčil do mraveniště „zrzavců“!

Zuby, ostny a trny ostatních našich ryb jsou víceméně neškodné – když pomineme bolestivá zranění a horší hojení v důsledku zanesené rybího slizu do rány.

Sumeček americký - jediný zástupce aktivně jedovatých ryb v našich vodách!

Pozor, korýši!

Pod hladinou se však nacházejí i jiní živočichové než ryby, kteří mohou být také jedovatí. Například rak – náš největší korýš. I když ho zákon celoročně hájí, možná není daleko doba, kdy se opět objeví na trzích.  Račí maso velmi snadno vyvolává u vnímavějších lidí (a těch stále přibývá) alergickou reakci. Není tudíž v žádném případě vhodné pro alergiky, dále pro jedince se všemi katarálními onemocněními trávicího traktu, při chorobách jater, ledvin a dně. Ke konzumaci se dají použít pouze čerstvě zabití raci, protože jejich maso rychle podléhá zkáze a stává se nebezpečným. Záruční dobu velmi pečlivě sledujte i u všech „račích“ (krabích, krevetových a humrových) a rybích konzerv – přiotrávit se totiž nemusíte pouze z vašich úlovků.

Račí masíčko by si měli umět odpustit alergici.

Snad vám výše uvedené informace (zrovna teď před Vánoci) nenahnaly příliš strachu. Ale je jasné, že ten neznámý anonym, co tvrdí: „Rybáři své úlovky nejedí!“, se možná přece jen čas od času mýlí... 

S pozdravem: „Jezte ryby, jsou zdravé!“ :-)

Text a foto: Tomáš Rozsypal