Obyčejně jezdím na ryby se svými kamarády, ale následující víkend nikdo z nich nemohl. Snažil jsem se vyšťárat v paměti někoho, kdo by se mnou mohl vyrazit, když v tom mne napadlo zeptat se své nevěsty.

Jednou po večeři jsem to riskl: „Jak by se ti líbilo jet se mnou zítra na ryby?“

Mary se na mě podívala, jako bych ji oznámil, že mám poměr s jinou ženskou…

„Na ryby? Zbláznil ses? Myslím, že ti z toho věčného posedávání na ledu změknul mozek,“ řekla.

„Proč ne? Ryby máš ráda a navíc zítra má být tepleji.“

„Pět nad nulou není teplo,“ odsekla.

Avšak z její odpovědi jsem vycítil, že její odpor slábne. Odpověděla totiž na mou otázku slovy a nikoli pohrdavým smíchem.

„Dobrá půjdu, ale jen v případě, že mé odvezeš domů, když mi bude zima!“

„Ujednáno,“ řekl jsem rychle.  

 

Budík zazvonil v 5:45 hod.! Honem jsem vyskočil z postele. Dotkl se manželčina ramene a to okamžitě zaplulo pod peřinu, jako žížala prchající před světlem baterky.

„Vzbuď se, miláčku…“

„Kolik je hodin?“ zeptala se rozespale.

„Tři čtvrtě na šest.“

„Proboha, to je hluboká noc!“ ozvalo se tlumeně.

Protože jsem s tímto druhem odporu počítal, chytře jsem nastavil budík o hodinu dopředu, abychom se dostali k jezeru před úsvitem. Žena nevěděla, že je o hodinu míň, a já jí to nehodlal prozradit…

 

Seděl jsem v kuchyni a pil kafe, když v tom se přikolébala má žena vypadajíc ve všem tom navlečeném oblečení jako panáček Michelin.

„Nemyslíš, žes to s tím oblečením malinko přehnala?“ zeptal jsem se opatrně.

„Pokud mám v tom psím počasí vylízt ven, chci na to být připravená,“ přišlo odseknutí.

I admirál Byrd byl na jižní pól méně nabalený, pomyslel jsem si, ale nepřel jsem se.

„Pomohl bys mi obout boty?“ ozvalo se po chvíli z předsíně. 

„Proč?“

„Nemůžu se k nim ohnout,“ zněla odpověď.

Světe, div se! Ve všech těch vrstvách, co měla žena na sobě, bylo překvapující, že vůbec mohla dýchat. Mary si sedla ke kávě, když už v podstatě nastal čas k odjezdu.

„V klidu se nasnídej a já zatím rozehřeji auto,“ navrhl jsem.

 

Nevím, jak dlouho jsem čekal s topením puštěním naplno. Když jsem však ucítil první kapky potu na čele, věděl jsem, že uplynula dostatečné dlouhá doba. Zvedl jsem se, že zajdu manželku zkontrolovat. Náhle se sama od sebe objevila ve dveřích a suše mi oznámila: „Musím jít na záchod.“

„U jezera jsou suché záchodky, můžeš si zajít tam. Pojď, musíme vyrazit!“ zavrčel jsem. 

„Ty ses úplně zbláznil! Nesundám si ani rukavici, natož něco dalšího, abych někde u jezera použila nějakou zasněženou latrínu!“ 

Následně dodala: „Teda dneska ráno je ale pořádná tma.“

Můj trik s budíkem měl být brzy prozrazen…

 

O třicet minut později jsme konečně přijeli k jezeru. Kvůli mírným teplotám bylo jasné, že dírky z předchozího dne nebudou zcela zamrzlé. Podal jsem Mary svůj vysoce ceněný vrták na led a vysvětlil jí, kde a jak má udělat pár dírek, zatímco budu vynášet věci z auta. Ten vrták byl úžasný, byl jednou z nejhodnotnějších součástí mého vybavení. Koupil jsem ho před řadou let za peníze, které jsem vyhrál při běžeckém závodě. Byl ostrý jako břitva a navíc nebyl moc těžký. 

Najednou mě přepadla hrozná předtucha. Pozdě!

Otočil jsem se právě v okamžiku, kdy můj vrták mizel pod ledem. Zapomněl jsem ženě říct, aby si smyčku šňůry omotala kolem ruky, kdyby jí náhodou vrták vyklouzl z rukavic.

 

Nemohl jsem hrůzou ani promluvit! Můj vzácný vrták nyní sloužil jako překážka na dně pro místní ryby. Přišel jsem k díře a smutně do ní koukal. Jako bych hleděl do hrobu…

Najednou jsem zajásal. K mé radosti totiž asi metr pod ledem plavala jistící šňůra. Existovala velká šance, že svůj vrták zachráním. Vzpomněl jsem si, že mám v autě vlečné lano s hákem. Vydal jsem se pro vylovovací pomůcky a žena mě mezitím zastoupila v pozorování díry. Možná myslela, že vrták možná sám vyplave na povrch. Vrátil jsem se s lanem a řekl Mary: „Neboj, miláčku, dej si zatím kafe, já ho za chvíli vylovím.“

Za svůj projev předstírané veselosti bych si minimálně zasloužil nominaci na Oskara…

 

„Tome!“

„Co?“ 

„Myslím, že bych si radši dala čaj.“

„Cože? Čaj? Ty chceš čaj? Pro tvou informaci, přivezl jsem termosku s kávou, nikoli jídelní vůz!“ odsekl jsem naštvaně, protože se mi nedařilo zachytit hákem oko šňůry.

„Ježiši, ty si ale protivný! Proč se tak rozčiluješ kvůli starému vrtáku?“

 

Stálo mě hodně úsilí neskočit na ni a neposlat ji dírou za mým milovaným vrtáčkem. Ovládl jsem se silou vůle a řekl: „Hele, dej si trochu kafe a nech mě soustředit...“

Lehl jsem si na břicho, strčil hlavu do díry a spustil lano dolů. Po několika pokusech se mi podařilo zachytit plovoucí smyčku a následně i vytáhnout vrták na led, kam původně patřil.

 

Konečně jsem nastražil poslední prut, ještě jednou zkontroloval pohledem všechny dírky a šel za ženou na doušek kafe. Vše vypadalo v naprostém pořádku a mé nástražní rybky se vrtěli lépe než břišní tanečnice. Věděl jsem, že je jen otázkou času, kdy přijde první záběr od dravce.

 

„Tome!“ ozvala se Mary.

„Ano, miláčku?“

„Je mi zima!“

„Zima? Co tím myslíš? Sotva jsme nahodili…“

„Už jsme tu hodinu a půl a říkám ti, že mi je zima.“

„Nesmysl. Nemůže ti být taková zima. Navíc malé nepohodlí upevňuje charakter.“

„Sobče,“ přišla ledová odpověď, „slíbils mi, že mě vezmeš domů, jakmile mi bude zima, a mně je veliká zima…“

 

Dostala mě! Podle Mary byla „zima“ i tehdy, když teploměr lehce klesl pod + 20 stupňů celsia. Naštvaně jsem spakoval věci, zatímco manželka netrpělivě čekala ve vytopeném autě.

Později večer mi řekla: „Vlastně se mi rybolov dnes ráno líbil, miláčku.“

„Opravdu?“ nevěřil jsem vlastním uším.

„Ano, ale vadilo by ti moc, kdybych s tebou už nikdy nejela? Vadí mi ta protivná zima...“

S myšlenkou na Oskara číslo 2 jsem se snažil vypadat co nejzklamaněji.

„No, co se dá dělat,“ řekl jsem, snažíce se potlačit vítězný úšklebek.

 

Tom a Mary jsou spolu už téměř padesát let, ale chytat ryby na dírkách byli jen jednou. Poprvé a naposledy…

 

Podle vyprávění Toma z Toronta volně upravila: Petra Žižlavská