Co dát na háček v zimě... Nejlepší bude hnojňák!

Krátké představení

Hnojný červ je červenohnědý s výrazným žlutým kroužkováním. Pokud jej vezmete mezi prsty, okamžitě se začne zmítat a vypouštět z těla ostře páchnoucí tekutinu. Právě pro svůj specifický pach bývá v nemilosti u „fajnovějších“ rybářů. Co je však nechutné pro člověka, bývá lákavé pro ryby a naopak...

Průměrný hnoják je 4-6 cm dlouhý a 3 mm široký. Ovšem měl jsem možnost spatřit hnojní žížal dlouhé bezmála 10 cm dlouhé a půl centimetru tlusté. Stalo se to před dávnými léty při opravě kanalizace v areálu mlékárny. Ve výkopu tehdy byly statisíce podobných gigantů, kteří ve velikosti pokořili i menší rousnice. Z jejich vzrůstu bylo patrné, že se živily zbytky mléka prosáklého do zeminy a mléčná výživa se odrazila na jejich rozměrech. Ovšem podobné havárie se nekonají každý den, a proto je potřeba najít jiná spolehlivá naleziště, byť s hnojáčky menších velikostí.

Žížala hnojní alias hnoják.

Kam na ně?

Hnojáčci se dají získat dvojím způsobem. Buď nákupem v rybářských potřebách a v obchůdcích s krmením pro domácí zvířata nebo vlastnoručním sběrem ve vytipovaných místech.

O vhodná naleziště hnojáčků naštěstí nebývá nouze! Najdeme je v uleželém hnoji, kompostu, dokonce i v suchých záchodcích. Dobrými lokalitami jsou i staré stohy slámy nebo zapomenuté kupky sena – zde bude nejvíc červíků na rozhraní tlejících rostlin u povrchu země. Mrštné žížalky ale nejvíc ze všeho milují hnijící ovoce! Nejvíc jich proto objevíte v kompostovaných jablkách, dýních, a také v okurkách – často jsou zde celé kolonie červů.

K obracení kompostu (hnoje) používejte spíše vidle než rýč a motyku, kterými zbytečně poškodíte spoustu žížalek. Vybírání hnojáků už probíhá ručně, protože materiál, ve kterém žijí, odolává přesívání. Ale než vyďobávat červíky po jednom, oplatí se radši vyhledávat jejich shluky. Zkrátka, zkusit hrábnout na několika místech hnojiště hlouběji, a tak zjistit, v jaké vrstvě se červi zrovna nacházejí. Jejich nasbírání pak bude otázkou okamžiku.

Obvyklé bydliště hnojáků je dobře uležený kompost.

Existuje ještě jedno velmi slibné naleziště, to je ovšem jen pro „silné žaludky“. V první fázi se musíte seznámit se zaměstnancem čistící stanice odpadních vod (čističky). Potom, až budete mít jeho svolení, pokuste se najít hnojáky v odkalovacích jímkách. Při sběru v těchto mělkých bazénech je ovšem nutné mát nejen holínky, ale i chirurgické rukavice. Husté a smrduté bahno je plné choroboplodných zárodků a bakterií. Nechráněný „lovec červů“ si bez těchto pomůcek přímo koleduje o infekci. Chytání červů na čističce odpadních vod je činností nadmíru nechutnou, ale útěchou je bohatá zásoba hnojáků a následně, díky nim, i skvělé úspěchy při rybolovu. 

Čerstvě nachytané žížalky ale v žádném případě nejsou vhodné k okamžitému rybolovu, lepším řešením je jejich uložení do zásoby, kde se v „čistém“ kompostu brzy zbaví pronikavého zápachu, vyčistí se od výkalů a celkově se zpevní.

Hnojáci jsou družní tvorové, nebudete je sbírat po jednom (jako rousnice), ale po desítkách.

Uchovávání hnojáků

Konečně jste se „vybrodili“ z hnoje, kompostu a jímky. Během předchozí činnosti není na škodu, pokud si několikrát připomenete pozměněné přísloví: „Těžko na hnojišti – lehko na lovišti!“

Nejhorší úsek tedy máte zdárně za sebou a nastává druhá fáze – uskladnění, čištění a krmení nasbíraných hnojáků.

Uskladnit nalovené hnojáčky lze v podstatě dvěma způsoby. Buď je přenesete do kompostu, který máte na vlastním pozemku – což je naprosto ideální stav. Anebo pokud nevlastníte žádnou zahrádku nebo záhumenek, potom červíky musíte ubytovat na chladnějším místě přímo v domě – obvykle ve sklepě nebo v garáži.

K tomuto účelu nejlépe poslouží velký prádelní hrnec nebo kovová soudek (pozor nesmí být od žádné chemikálie nebo postřiku), který pojme i několik tisíc „podnájemníků“. Při menším počtu hnojáků postačí úplně plechový kbelík. Nedoporučuji jakékoli plastové nádoby, ve které jsou žížaly náchylné k zapaření a ani dřevěné bedničky – dřevo totiž „pracuje“ a hnojákům k útěku stačí i skulinka. Rovněž nejsou vhodné vaničky (třebaže plechové), protože vzhledem k velké ploše dochází k vyššímu výparu vlhkosti, a proto by se musely častěji kropit. Vaničky navíc bývají dost mělké a hnojáčci jsou skvělí „horolezci“ – rádi šplhají a následně prchají.

Pokud máte nachystaný hrnec, jeho dno vysypete asi 2 cm vrstvou písku nebo antuky – tato vrstva slouží k čištění červíků od zápachu z „předešlého bydliště“. Antuka navíc hnojáčkům dodá sytě červenou barvu. Na tuto čistící vrstvu navršíte 5 – 10 cm uleženého kompostu, vlhkého listí nebo mokrého sena. Vše zlehka překryjete tenkou vrstvou hlíny či rašeliny. Znovu dáte vrstvu kompostu a opět hlínu. Podobně budete postupovat, až bude nádoba do tří čtvrtin zaplněná. Navrch dáte mech, který má za úkol držet vlhkost v hrnci a zamezit tak rychlému vysoušení. Na mech vysypete „ukořistěné“ červíky. Hrnec zakryjte poklicí (nikoli však vzduchotěsně) a přeneste nádobu do chladné (do 15 stupňů Celsia) a tmavé místnosti. První tři dny po uskladnění je potřeba na hnojáčky dohlédnout. Pokud začnou hromadně vylézat na povrch a šplhat po stěnách hrnce, je to známka, že něco není v pořádku. V silné vrstvě se totiž udusí a uhynou. Příčina většinou tkví v přílišné vlhkosti (a teplotě) úložné směsi nebo ve velkém počtu ubytovaných žížalek v malém prostoru. Vylezlé červy proto odeberte a založte si druhý chov. Bahnitou mokrou směs vysušíte přimícháním jemným pilin či sušeným mlékem, které vysaje vlhkost a zároveň poslouží jako krmivo.

Hnojáci jsou top nástrahou na bílé ryby a okouny.

Krmení

Až se červi adaptují na nové prostředí, poznáte to na první pohled. „Hladina“ směsi v hrnci se začne snižovat a to je důkaz, že musíte začít s přikrmováním. Veškeré krmivo ukládejte pod povrchový mech. Hnojáčci nejsou rozmlsaní a stráví skutečně vše. Postačí jim kupříkladu zbytky zeleniny, vlhký papír, zbytky strouhanky z obalování řízků, drcené vařené brambory, tlející listí... 

Hnojky milují jablka ve všech podobách – ať jsou to ohryzky, slupky, nastrouhaná jablka, nakrájená na kousky nebo jen rozmačkaná, okamžitě se k nim a do nich stěhují. Pokud chcete žížalkám přilepšit ještě více, pak neuvěřitelně rychle porostou po sušeném mléku, zbytcích tvarohu či jogurtu nebo po zkysaném mléku – zkrátka po všem, co obsahuje mléčnou bílkovinu. Při „mléčné výživě“ ovšem platí, že méně je více. Dávejte jim jen tolik, kolik stačí červíci spást! Polévková lžíce jogurtu, „pocukrování“ povrchu sušeným mlékem či deci mléka na týden bohatě stačí pro tisícovku hnojáků. Je nutné pamatovat, že překrmování s sebou nese určitá rizika. Mléko se totiž rychle rozkládá a dokáže během několika dnů zničit nejen celý chov, ale i zápachem zamořit celý dům.

Hnojáčci milují jablka na všechny způsoby!

Záporným příkladem budiž pokus mého kamaráda, který obdivoval velikost a vitalitu mých „chovancům“ a tudíž se rozhodl založit vlastní chov. Do sklepní kóje panelového domu umístil plechový soudek s hnojem, nabral si ode mě chovné jedince a začal je vykrmovat a množit. Protože chtěl celý proces co nejvíc urychlit, nasadil žížalkám pouze mléčnou stravou. Vše bylo jakžtakž v pořádku až do chvíle, kdy měl vyrazit na dovolenou. Před odjezdem ještě hnojkám „přilepšil“ celým litrem mléka a odcestoval… Po návratu se nestačil divit, co že to v panelíku tak smrdí, a proč jsou sousedé najednou tak nevraživí. Až po nahlédnutí do vlastního sklepa mu svitlo. Jeho hnojáci se totiž doslova „utopili v přemíře hojnosti“ a společně s krmením se proměnili ve smrdutou bažinu. Po tomto otřesném zážitku kamarád vyhodil celou žížalí farmu do popelnice a od té doby si červené červíky pouze kupuje.

Jestliže nechcete prožít podobnou zkušenost, tak je nutné s krmením šetřit! Zrovna tak šetřete s vodou. Povrch mechu bohatě postačí pokropit jednou týdně zhruba 2 dl. Pokud se stane, že na chov zapomenete a hlína začne vysychat, červíci se přestěhují ke dnu nádoby. Zde sice neuhynou (jak by se to stalo rousnicím), ale vytvoří shluky a v nic se začnou zmenšovat a ztenčovat. Může se tak přihodit, že když si po pár týdnech vzpomenete, najdete na dně v suchém substrátu jen průsvitné mikročervíčky, podobné nitěnkám. Opakovanou péčí z nich ale opět můžete získat mrštné a silné hnojáky.

Až se budete chystat na ryby, nevyklápějte obsah nádoby, ani ho nepřerývejte. Stačí, když odstraníte povrchový mach a pod ním nasbíráte dostatek hnojáčků přímo „na krmelci“.

Chlouba chovatele - čilé žížalky, na které ryby berou.

Příště: Přechovávání hnojáků během rybolovu a jejich nastražování.

Text a fota: ToRo