Tůně skrývají skryté poklady!

 

Dobývání štičího ráje s vláčákem

Jestliže je na zarostlých tůních problematický lov na živou rybičku, pak se zdá být přívlač téměř neproveditelná… Pokud rybář překoná přírodní překážky a ví: kde, kdy, jak a na co lovit, tak vláčení v nehostinných podmínkách lze zvládnout a dokonce může dosáhnout i pozoruhodných výsledků. Následující řádky mohou být inspirací.

 

Co tady s vláčakem...

 

Výběr vhodného místa

Štika potřebuje k lovu i odpočinku nějaký úkryt. Na ramenech a tůních je podobných míst nadbytek. Kde tedy začít? Opravdovou šanci na záběr od velké rybu určitě skýtá nejdivočejší kout lokality. Konkrétně: bujné porosty vodních travin, podemleté břehy s kořeny trčícími pod hladinu, změť ponořených větví a vývraty stromů. Tato místa jsou sice ideální pro gigantickou štiku, ale určitě ne pro rybáře (zvláště pak pro příznivce přívlače), a tak si sem troufne nahazovat jen:

1) Šílený optimista vydatně sponzorovaný fabrikou na nástrahy.

2) Snobský boháč mající pár miliónů uložených v rybářském vybavení.                                                                       

3) Úchylný recesista, kterého vzrušuje neustálé trhání a opětovné navazování.

4) Fanatický ochranář ryb lovící na nástrahy bez háčků 

5) Naivní začátečník doufající, že zaseklá „desetikilačka“ ladným skokem překoná všechny překážky a sama doplachtí až na břeh. 

 

V případě, že nepatříte do skupiny těchto „osob“ a jste tudíž normálně uvažujícím jedincem, vyberete si k lovu méně drsný úsek. Podmínkou však zůstává rozumná blízkost jakýchkoli překážek. Při výběru místa v první řadě zohledněte přístupnost k vodě. Během případného zdolávání se tak vyhnete balancování nad strmou hlubinou, přešlapování na kluzkém kmeni stromu či uvíznutí v řídkém bahně. Na starých zanedbaných tůních bývá často složité vybrat úsek vhodný k samotnému lovu, tím spíše byste měli mít představu, kam případně unavenou štiku navedete, aby riziko spojené s jejím vylovením bylo co nejnižší.

Pokud máte představu, kde budete dravce lovit, zdolávat a vylovovat, pak byste ještě měli vědět něco o hloubkových poměrech, o profilu dna a o nejbližších překážkách v blízkém okolí místa lovu. V souvislosti s výběrem místa jde ruku v ruce i výběr nástrah, ale o nich něco bližšího prozradím až příště.   

 

Jedna věc je štiku zaseknout, ale druhá je dostat ji na břeh...

     

Vhodné doby k lovu

Jak je známo, tak i štiky mají své dny! Vás by však především měly zajímat týdny a měsíce. Proč? Protože na zapomenutých tůních se v průběhu roku střídají období, kdy si v nich s vláčákem ani neškrtnete. Ne, že by ryby nebraly - na vině jsou spíše „technické“ důvody. Hned po ukončení hájení štik si ještě můžete celkem bezstarostně zaházet, ale s přibývající teplotou vody obyčejně dochází k masívnímu zarůstání tůní rostlinstvem. Pokud trsy vegetace raší ze dna, dá se nějaký čas lovit s hladinovými nástrahami. Problém nastává, až když porost dosáhne hladiny - to je definitivní konec i s „hladinovkami“. Jedinou možností je pak vytvoření volných koridorů pro nástrahu - tj. vytrhání (vysekání) travin na několika místech. 

 

I velká štika ráda sekne po hladinové nástraze.

 

Chytání v předem připravených místech

Metoda „vyčištěných cest“ je celkem pracná, ale účinná. Štiky se k těmto místům samy rády stěhují, neboť jim vyhovuje situace, kdy mají výhled do volného prostoru a při tom mají tělo nenápadně zaparkované v rostlinstvu. Mnohdy můžete pozorovat, jak z porostů trčí jen jejich hlavy. Za potenciální kořistí koulí očima, nebo se po ní natáčejí jako kompasové střelky. Nezřídka také můžete vidět i bleskurychlý start na nástrahu - přesněji řečeno spatříte jen zavlnění porostu, doprovázené vírem a současně ucítíte náraz do prutu. Štičí útok ze zálohy je otázkou setiny vteřiny a lidské oko není na takový fofr dostatečně dimenzováno. Žíhaní dravci zde berou skutečně zodpovědně a bez podezření - bujná zeleň všude okolo jim asi navozuje pocit absolutního bezpečí. Při chytání ve vytrhaných cestách je třeba zdolávání maximálně urychlit. Každá zaseklá štika totiž bude mít tendenci zašít se zpět do porostů. Proto je na místě razantní zdolávání v kombinaci se silnější výzbrojí. Význačným pomocníkem při souboji je hlavně pletenka, která dokáže kosit stonky po desítkách. I když půjde zdolávání jako po másle, počítejte s tím, že unavenou rybu tak či tak přitáhnete ke břehu s pořádným balíkem zeleniska. K vylovení proto použijte prostorný podběrák, do kterého se štika vejde i s „doprovodnou otepí vegetace“.

Přívlač ve volných cestách je nevšedním a úspěšným způsobem, jak se štikám z tůní dostat na kobylku. Jedinou nevýhodou je skutečnost, že si své vytvořené cesty nemůžete po lovu vzít domů. Dříve či později vaše vyčištěné místečko někdo vyčenichá a zabere. Tak už to na českých i moravských revírech chodí od nepaměti...

 

Ve vyčištěných místech lze k lovu použít i wobblery.

 

Chytání v okřehku

Existují však i lokality, kde si přes léto nezachytá nikdo. Jsou to ramena, která prorůstají okřehkem. V proteplené vodě se množí geometrickou řadou a brzy je celá hladina pokryta hustým kobercem drobných lístečků. Tady při čištění nepomůže ani průmyslová těžba! Nezbývá než spoléhat na silný vítr, který plovoucí rostlinky nažene na jednu stranu a obnaží část hladiny na závětrné straně. Pořádný vichr ale nemusí vždy přijít a spolehlivější je tudíž počkat až na pozdější měsíce, kdy poklesem teploty začne zeleň sama mizet.

 

Štiky z rostlin mají skvostné vybarvení těla.

 

Doby hojnosti

Podzimní období nastávající obvykle nedlouho před prvními mrazíky bývá pro přívlač štik nejlepší z celé sezóny. Dravci začínají doplňovat energii na zimu a během dne nepřetržitě šmejdí po kořisti. Úbytek rostlinstva a vyčištění vody má za následek, že už můžete začít chytat s jemnějším cajkem a patřičně si tak vychutnáte každý zápas. Tuto ideální dobu lovu může výrazně zkrátit přemíra opadaného listí ve vodě nebo předčasný příchod zimy a zatažení hladiny ledovým škraloupem.                         

Časový harmonogram, kdy jsou štiky nejaktivnější, bych sestavil následovně: 

 

A) Začátek dravčí sezóny – nejlepší dobou k lovu je časné ráno + večerní soumrak. Při jasném slunečném počasí štiky loví zrána zhruba jen do 8.00 hod., přičemž největší kusy pasou po kořisti už od skorého úsvitu. Menší ryby vyrážejí za kořistí, až když ty velké s plnými břichy odpočívají. V letním období mají štiky dostatek potravy a nasycení jim nedá žádnou velkou práci. V potravě mohou místně převládat obojživelníci (skokani), což se dá zjistit pozorováním. Opravdoví vládci svých teritorií v této době nenechají bez povšimnutí ani plovoucí drobné hlodavce a kachní omladinu. Periody lovu v létě jsou proto poměrně krátké, ale hodně intenzivní. Podmračné počasí může prodloužit loveckou aktivitu. Přes poledne se ryby oddávají odpočinku a lenošení (mrtvá doba pro chytání). Další dobrý čas, kdy se štiky mohou ohnat po nástraze, nastává někdy až po 20.00 hodině. Zpočátku vyjedou na lov menší dravci a za šera s příchodem soumraku je vystřídají ti větší. S trofejními štikami se klidně můžete střetnout až za úplné tmy. 

 

Slepá ramena jsou chytatelná těsně po zahájené, později se voda zavře pod náporem vegetace.

 

B) Babí léto – Štiky intenzivně hledají potravu po celý den. Prozradí je hlučné zálovy a do vějíře odskakující rybí droboť. Rybky si většinou užívají posledního sluníčka v nevelkých hloubkách u samého břehu. Vždy budou tam, kde je voda nejprohřátější, kam nejdéle dopadají sluneční paprsky. Žíhaní predátoři se drží nedaleko nich – číhají v hlubších jamkách a za hranami mělčin. Odtud provádějí své výpady. Zvýšený výskyt potravy na několika málo místech má za důsledek, že štiky opouštějí svá hájená teritoria, zapomenou na rivalitu a koncentrují se poblíž prostřeného stolu. Zdálo by se, že při lovu dokonce spolupracují a navzájem si nahánějí kořist. Není utopií, když se vám na takových „požehnaných“ lovištích podaří uvláčet i několik silných štik v krátkém časovém sledu. Štiky v babím létu bojují na plný plyn a pokaždé vás bude čekat perná dřina, než divoké ryby dostanete na souš. 

 

V období babího léta začnou rostliny zvolna ustupovat. Nabízí se tím možnost lovu štik ve volných místech.

 

C) Pozdní podzim a začátek zimy – Rybičky se stahují do hlubší vody k zimování a štiky je následují. Lovecká aktivita dravců se přesouvá do doby, kdy je nejvyšší světelná intenzita – tj. do hodin okolo poledne (11.00 – 13.00 hod.). Dravci šetří energií, již neprovádějí daleké výpravy a občas zaloví jen v dosahu úkrytu. S výraznějším ochlazením vody okupují ponořené vývraty stromů - kde mají své zimní základny. Nehybně postávají ve stínu větví a z lenosti je vyburcuje jen opravdu pomalu vedená nástraha, pohybující se v těsnosti dna a překážek. Uchopení nástrahy připomíná spíše uváznutí než opravdový útok. Stejně mdlý bývá i boj. Žádné výskoky, žádné škubání hlavou - zuřivé výpady a daleké úniky jsou hudbou minulosti. Štika pozdního podzimu je hodně vlažným soupeřem a jen málo se podobá bájnému zápasníkovi, jakým byl před několika týdny. Při zdolávání jen vesměs rozvážně a pomalu popojíždí do stran, přičemž veškerá její snaha o zbavení se nástrahy se dá snadno ukočírovat prutem. Přes slabou obranu přece jen dokáže mile překvapit – neexistuje totiž krásnější pohled nad zimní štiku proplouvající průzračnou vodou. Stejně působivý je později i pohled na čerstvě ulovenou rybu na břehu pokrytém jinovatkou či sněhovým popraškem. Nikdy a nikde tak nevynikne nádhera štiky jako na tomto pozadí! Takové barvy by nenamíchal ani akademický malíř: tmavý, skoro černý hřbet se směrem dolů zesvětluje a přechází postupně do opalizující zeleně. U velkých štik má měděný nádech. Na bocích ostře kontrastují světlé kresby skvrn a pruhů - jsou bílé s nádechem slonové kosti, stejně jako břicho. A co teprve ploutve – prsní, břišní, řitní ocasní sytým červenooranžovým zbarvením připomínají plamen ohně. Celek je dokonalý, nezbývá než v němém úžasu obdivovat vrcholné dílo matky Přírody...               

 

Ramena a tůně jsou v pozdním podzimu chytatelná jen krátce. Lovu napřed brání opadané listí a později rychlé zamrznutí hladiny.

 

Přeji vám, aby se vám ještě v letošní sezóně poštěstilo toto divadlo zažít a spatřit.

 

A na závěr si neodpustím jeden starší zážitek...

 

Uloupená zubatá

To staré rameno jsem poprvé navštívil někdy uprostřed léta. Chtěl jsem si udělat nějaké fotky nefalšované pravěké divočiny. Jenže mé zklamání bylo veliké. Čekala mě hladina pokrytá tlustou dekou okřehku, břehy plné ostnatých keřů a z brčálové vody čněly větve ponořených stromů. K tomu bezútěšnému pohledu mi navíc vyhrávala mračna komárů upírské symfonie. Abych ale udělal alespoň nějaký snímek, vylezl jsem si na jeden vyvrácený kmen. Pod nohami mi náhle explodovala voda! Šíp vln od prchající ryby se rozplynul až uprostřed ramene.

Sem se ještě vrátím!

 

„Tak sem se ještě vrátím!“ sliboval jsem si, když jsem prchal zpět do civilizace…

Nastal ubrečený teplý prosinec a s ním i čas na návrat k rameni. Sem tam ještě plavaly poslední ostrůvky okřehku, ale jinak byla voda jakžtakž chytatelná. 

S kamarádem Zdeňkem prohazujeme koryto vláčecími nástrahami. Každý mašíruje po svém břehu a dělí nás od sebe asi dvacet metrů tmavé stojaté vody. V pohodě si navzájem nahazujeme až pod nohy. Držíme se na dohled, abychom spolu občas mohli prohodit pár slov, ale ve skutečnosti víc mlčíme. Vůkol panuje naprosté ticho a nechceme ho rušit. Nepípne ani ptáček, jen chvílemi větřík rozšumí zbytky listí na stromech. 

Klid je i ve vodě. Někdy sice nástrahy podezřele ztěžknou, ale tyto plané poplachy mají na svědomí lístky napíchnuté na háčcích. Zdeněk si rýpne, že jen zbytečně cedíme prázdnou vodu, protože v níž ryby vymřely někdy v třetihorách. Když mu poněkolikáté převyprávím zážitek z léta, mávne rukou a houkne, že jsem nejspíš vyplašil ondatru nebo bobra.

Přesuny podél vody jsou čím dál těžší. Tady noha člověka už hodně dávno nestanula! Příbřežní porost rychle houstne. Musíme přelézat vyvrácené stromy s korunami ponořenými pod hladinu, obcházet husté šípkové keře a brodit kaliště divočáků. Navzájem se už tak často nevidíme. Postupně také ubývá i míst, kam by se dalo „beztrestně“ nahodit. Jakoby se pod vodou skrývala stejná džungle jako na souši. Přesto se nevzdáváme a postupujeme krok sun krok dál. 

Zatím to vypadá, že se dnes jenom řádně procvičíme v navazování. Životnost nástrah je možná deset, patnáct náhozů. Chytáme sice na „levné“ gumy, kterých s sebou máme pořádnou porci, ale přesto každá ztráta zamrzí. Že „krvácím“ víc než je únosné, poznám podle vyprazdňujícího se boxu. Hlavní krize však nastane, až když chci znovu navázat a nenajdu žádné lanko. Přes vodu si postěžuji kamarádovi. Napřed mě zdrbe za nepřipravenost, ale když udělá namátkovou inventuru vlastních zdrojů, zjistí, že už mu zbývají poslední tři kousky. Nabídne se, že mi jedno lanko na nástraze přehodí na druhou stranu. Odmítnu. Hodlám riskovat a další nástrahu navážu přímo na vlasec. Děj se vůle Petrova! Stejně se nic neděje…

Přicházíme do míst, kde se rameno stáčí do širokého oblouku. Na Zdeňkově straně leží podél břehu strom. Hned k jeho kmenu posílá modrobílé kopyto. Přerušovaným vedením ho přitahuje k sobě. Když už nástrahu zvedá pod špičku prutu, hladinu rozčísne mohutná vlna. Kamarád se lekne, švihne prutem vzad a hned nato se posadí do svahu. Přitom zaúpí: „Já vůl! Já jí to utrhl od huby!“

Celkem hbitě se vzpamatuje, zvedne se a začne vyplétat šňůru z ostružiní. Do toho brblá, že takhle blbě ještě nikdy metrovku neprošvihl. 

Znám Zdeňka nějaký ten pátek, a tak vím, že si rád přidává - především u ryb, které zůstaly ve vodě. Jenže podle doprovodného úkazu na hladině možná tentokrát moc nepřestřelil. 

Jsem právě připravený k náhozu, takže akorát změním směr plánovaného letu a vyšlu „gumový projektil“ přímo na kamaráda. Nástraha mu dopadne hned pod nohy. Nechám ji trochu vyklesat a následuje plynulý rozjezd. Nedělám si žádné extra naděje, podle mě se vyplašený dravec určitě stáhnul zpět do bezpečí dřevěného brlohu. 

Když má falešná rybka urazí od břehu asi tři metry, najednou uvázne. Sakra, už zase?! Razantně smýknu prutem, abych gumu uvolnil. S vázkou trochu pohnu, ale mrtvá tíha zůstává. Zvednu špičku k nebi a řádně zacloumám prutem. Ha! Co to? Napnutý vlasec se pomalu, pomaloučku dává do pohybu. Do pr..., ona to fakt vzala! 

Vodní monstrum poklidným, ale důrazným tempem směřuje k padlému stromu. Jakoby ani nebralo na vědomí, že je se mnou svázané tenký vláknem. Rychle se otřepu ze šoku. Musím vyvinout aktivní protitah, jinak se za pár sekund budu místo s rybou přetahovat s dubem. Zvyšuji nátlak a štika se kupodivu poddává. Míjí strom a obloukem se stáčí k mé straně. Z pasivity se probere, až ji navedu nad mělčinu. Prásk! Vystřelí nad hladinu jako raketa typu voda – vzduch! Sotva dopadne, zabere „lodním šroubem“ a hrne se pod domovský kmen. Brzdím snad i patami! Podaří se mi ji však zpomalit a záhy i stočit. To samé se zopakuje snad desetkrát.

Výpady ryby však pozvolna ztrácejí na razanci. Začínám věřit, že ji možná zdolám. Tahle myšlenka bere za své, když se po několika minutách zjeví kousek přede mnou její „kačení palice“. Nikde nevidím svou gumu! Nejspíš je pohřbená kdesi v bezedném chřtánu! Vlasec je naštěstí zaháknutý za „šavli“ v horní čelisti. Když se ale jeho držení uvolní, budu mít nejspíš po radosti i po nástraze… 

Štika naštěstí přepálila start a nyní už se jen malátně převaluje pod špičkou prutu. Pomalu couvám z vody. Rybu přitahuju do zvířeného zákalu. Sice ji v něm vidím mizerně, ale na druhou stranu ona zase nevidí mě. Štika je naprosto klidná, i když břichem šourá po dně. Jakmile z kalné vody vyleze mramorovaný hřbet, přehodím si prut do levačky a pravou zaútočím. „Dravčím spárem“ bafnu objemný zátylek. Úlovek posunu po mokrém listí do bezpečné vzdálenosti. Nedočkavě lovím z kapsy metr. „Svalnatý válec“ měří 92 cm! 

Zjištěný údaj oznámím přes vodu. Zdeněk mi ukáže zdvižený palec, ale k němu si neodpustí poznámku o chlubení se uloupenou rybou. Odpovím něco v tom smyslu, že jen naprostý naiva hledá v rybaření spravedlnost. Tentokrát jsem se zmýlil. Kamarád totiž už za slabou půlhodinku z druhé strany padlého stromu vytáhne štiku v délce 88 cm. 

Tím jsme si ale vybrali veškeré štěstí. Až do setmění už nám nástrahy „žraly“ jen vázky.

 

Tentokrát to dobře dopadlo i bez lanka...

 

Příště: Jaké nástrahy nasadit do zapomenutých tůní?

 

Text: ToRo

Fota: autor a přátelé