Královna nástrah - rousnice alias dešťovka.

 

Stručná biologie dešťovky

Žížala obecná neboli dešťovka (Lumbricus terrestris) je z našich kroužkovců největší. Dosahuje délky až 30 cm (mimochodem, její příbuzné - obrovské australské žížaly, jsou dlouhé až 9 metrů!). Dešťovka původně žila jen v Evropě, ale později byla zavlečena i do jiných světadílů. 

Její tělo je válcovité, má 108 až 180 článků, barva kolísá od světle růžové po červenavou. U dospělých jedinců se za hlavou objevuje světle zbarvená zduřenina, které se říká opasek. Jsou v něm kožní žlázy, které vytvářejí obal pro vajíčka. Zadní konec dešťovky je trochu zploštělý. Rousnice je velmi svalnatá, a její chodbičky sahají až do dvoumetrových hloubek. Na zimu se zavrtává až do 8 metrů! 

Hlenovitý povrch těla usnadňuje dešťovce plazivý pohyb, kdežto v kůži skryté štětiny zabraňují zpětnému posunování. Pomocí těchto štětin se umí žížala vzepřít ve své díře tak, že ji při neopatrném vytahování spíš přetrhneme. 

Dešťovky jsou hermafroditi, ale spojují se navzájem ve dvojice pomocí výpoků opasku. Nejvíc dešťovek najdeme v zahradní půdě, ve volné přírodě pak na místech, kde deště ukládají náplav bohatý na organické zbytky. Dešťovky totiž pohlcují značné množství hlíny a využívají z ní vše, co se využít dá. Trávicí trubice začíná ústy na předním konci těla a končí na zadním. Nestrávený zbytek vyprazdňují v hromádkách na povrchu země. Svou činností velmi přispívají k vytváření humusu a tím i k úrodnosti půdy, protože ji nejenom obracejí, ale současně ji i provětrávají svými chodbami a hnojí. To není jen klamná teorie. Pokusy prokázaly, že na půdě zbavené dešťovek byl výnos pšenice až o 50% menší než na poli s normální činností dešťovek. Výnos luštěnin na poli s dešťovkami byl téměř o 200% vyšší. Je to velmi důležité, protože na jednom metru čtverečním se často zdržuje až 200 žížal. Uvádí se, že na světě existuje tolik žížal, že jejich celková hmotnost přesahuje celkovou hmotnost lidstva! Škoda jen, že se neuvádí, kolik kusů se „vejde“ do váhy průměrného člověka. Dešťovky žijí 3 až 10 let a mají značnou regenerační schopnost; když je nějaký tvor přetrhne, hlavová část brzy doroste. 

Dešťovky slouží za potravu nejrůznějším živočichům – zejména zpěvným a kurovitým ptákům, a dokonce i sovám. K největším nepřátelům žížal patří krtek, ježek, lavicovité šelmy, ale např. i divoká prasata, a další.

 

Plná dlaň slizkého zlata!

 

Super-nástraha na všechny druhy ryb

Troufám si tvrdit, že účinností se rousnice vyrovná nebo i zastíní moderní nástrahy současnosti – především v univerzálnosti. Při jejím napíchnut totiž můžeme očekávat záběr od kteréhokoli rybího druhu. S apetitem si na ní pochutnají ryby všežravé (kaprovité), stejně tak i typičtí dravci. 

Osobně si lov některých rybích druhů (alespoň do doby odhájení dravců) si bez dešťovek nedovedu ani představit, namátkou budu jmenovat parmy, líny, okouny, úhoře, mníky a tlouště.

 

Do takové pastičky by se chytily všechny naše ryby, hrouzkem počínaje a sumcem konče...

 

Záporné stránky rousnic

Rousnice však nejsou jen samé klady – mají i stinné stránky. Především se těžko získávají v suchém létě, kdy je vyprahlá půda, a ještě hůře se získávají v zimním období. Dále se dešťovky horko těžko rozmnožují v zajetí (na rozdíl od hnojáků) a rovněž jejich dlouhodobé uchovávání s sebou nese řadu problémů. V následujících řádcích naznačím, jak je možné veškeré tyto nevýhody eliminovat.

 

Když neprší - nelezou žížaly, pak je ohrožen lov úhořů.

 

Kde je sehnat?

Pokud nehledíte na nějakou tu korunu, pak si můžete rousnice snadno koupit ve větších rybářských potřebách, obvykle za cca 5–6 Kč/ks (např. 12 ks kanadských rousnic v polystyrénovém termoboxu vyjde na nějakých 65,- Kč). Kamarád je pro zajímavost nakupuje od polských překupníků za slušnou cenu - 3,5 Kč za kus. 

Počítejte ale s tím, že když se na celou dovolenou budete chtít zásobit rousnicemi z obchodu, utratíte za ně malé jmění. Proto uděláte lépe, když si dešťovky nachytáte a uskladníte sami.

 

Kanadské rousnice se na trh dodávají v polystyrenovém boxu, který se následně dá použít i na tuzemské žížaly.

 

Kdy na ně?

Opravdová sezóna sběru rousnic vypukne většinou po prvních teplých deštích, někdy na začátku dubna a definitivně končí s prvními mrazíky. Někdy dokážou rousnice vylézt na povrch hned po rozpuštění sněhu, kdy se teplota vzduchu ustálí kolem pěti stupňů nad nulou. Pokud je zem dostatečně vlhká, najdete rousnice od jara do pozdního podzimu noc co noc.

Dešťovky vylézají na povrch vždy až potmě za účelem krmení a rozmnožování. Pro jejich sběr je optimální čas mezi 23.00 – 03.00 hod. (záleží na počasí, teplotě vzduchu, vlhkosti půdy a konkrétním nalezišti). Právě v první řadě je potřeba najít vhodný „rousnicový revír“. 

 

Rousnice vylézají na povrch už v časném jaru, předpokladem je dostatečně vlhká půda a teplota nad nulou.

 

Naleziště dešťovek

Když jsem byl ještě kluk a o letních prázdninách jsem dlel u babičky na venkově, byl mým nejbohatším nalezištěm žížal místní hřbitov. I v těch nejparnějších dnech byly hroby perfektně provlhčené a po tmě z nich vylézaly rousnice tlusté jako palce! V současnosti je většina hřbitovů přes noc uzamčena a mnohde i monitorována kvůli zlodějům. Upřímně řečeno, sbírat žížaly „na místě posledního odpočinku“ by mi dnes stejně přišlo jako svatokrádež.

Hřbitov jsem tedy vyměnil za veřejné parky, za předzahrádky a záhonky se zeleninou. Je zajímavé, že na každém z těchto míst nenajdu stejné množství rousnic. Červi se vyhýbají hodně hnojeným půdám a odpuzují je í určité druhy rostlin. Proto jich moc nebude v záhoncích cibule, česneku, u rajčat a třeba v brambořišti. Naopak je přitahuje listová zelenina – salát, kapusta, zelí a nevadí jim ani mrkev. Hodně žížal se dá nasbírat i u jahod. A poblíž ovocných stromů s výjimkou vlašského ořešáku. Zde je na místě upozornit, že než se vypravíte na lov rousnic, je dobré domluvit se předem s majitelem pozemku, aby vás potmě nepovažoval za nějakého lapku. Také už bych ani nespočítal, kolikrát jsem byl při nočním sběru žížal kontrolovaný městskou policií.

 

Ke sběru se ideálně hodí upravené záhonky, jen půda nesmí být přehnojená.

 

Správné počasí

Jestliže máte všechno naplánované, zbývá počkat na správné počasí. Nejlepší je teplý, ale nepříliš vydatný déšť při teplotě vzduchu nad deset stupňů. Rousnice mizerně vylézají pokud lije prudce a vytrvale (to je spíš najdete pod stromy) a za silného větru - tyto úkazy žížalám vyloženě nesvědčí. Pokud je ale přívětivěji, můžete se přichystat na „noční šichtu“. Za ideálních podmínek lze za noc nasbírat 250 kousků. Pokud se rousnice právě rozmnožují (jsou z většiny vylezlé a spojené pásky) a dají se chytat „obouručně“, tak i víc.

 

Na žížaly vyražte po pořádné bouřce.

 

Co s sebou? 

Ještě než vyrazíte na lov, je zapotřebí vybavit se kvalitní čelovkou, která uvolní obě ruce. Pokud má baterka režim červeného světla, tím lépe, rousnice se při něm totiž tolik neplaší, i když dostanou plný zásah. Dále musím mít vhodnou nádobu na nasbírané žížaly - obvykle používám vyšší kyblík, aby z něj „zajatci“ nevyšplhali. Kbelík vystelu jen vlhkým mechem, aby se do něj mohly dešťovky zavrtat. Hlínu nepoužívám vůbec – jednak je zbytečně těžká, při přesunech se pěchuje a mačká žížaly. Důležitou součástí úspěšného chytání je kupodivu i vhodná obuv. Boty musí umožnit měkké došlápnutí, protože rousnice jsou velmi citlivé na vibrace půdy. Čím je terén tvrdší, tím dál se jím šíří i nepatrné otřesy. Dešťovky pak hbitě zmizí pod povrchem, ještě dřív než se k nim stačíte dostat. 

 

Naprosto postačí, pokud diody čelovky přelepíte kouskem plastové lepící pásky. Nejlépe se mi osvědčila páska červené nebo zelené barvy, tyto odstíny žížaly nevyplaší, ani kdybyste na ně svítili z několika málo centimetrů. Zkuste to a přesvčte se sami. 

 

Jak na to? 

Rousnice leží na zemi a jen ocásky mají pod povrchem. To ovšem stačí k tomu, aby se při neopatrném došlápnutí nebo oslnění prudkým světlem bleskurychle stáhly do svých nor. Našlapujte proto zlehka a nesviťte přímo na žížaly. Noční lov rousnic je v něčem podobný lovu ryb - chce to trpělivost, žádné rychlé pohyby a hlavně nedupat!

Pokud se dostanete na dosah rousnice, uchopte ji co nejblíže dírky, ze které vylézá. Nikdy ji nechytejte za hlavovou část, zbytečně by se mohla poškodit. Proto ani neútočím na žížaly, které nejsou vylezlé alespoň půlkou těla. Když dešťovku uchopím, s citem ji natáhnu. Obvykle se po pár vteřinách podvolí a dá se vytáhnout. Nesmí se moc mačkat a tahat násilím, jinak se poškodí nebo přetrhne – pak je pro dlouhodobé uskladnění naprosto nevhodná.

K dlouhodobému uskladnění se nehodí ani rousnice získané jinými metodami než nočním lovem, například žížaly vyplavené deštěm a posbírané přes den na silnicích (většina je poloutopená), dešťovky nasbírané pomocí elektrického proudu (jejich poškození je natolik velké, že málokdy přežijí dva dny), nebo rousnice vyplavené z chodbiček vývarem z ořechového listí (už druhý den ztrácejí pohyblivost a hynou) – tyto žížaly se dají vesměs použít pouze k vnadění nebo na rychlé vychytání, ale vůbec ne jako zásobu na delší dobu.

 

Žížala připravená k odchytu...

 

..."zaútočit" je třeba na část těsně před dírou...

 

...zbývá ji už jen s citem uchopit a vytáhnout.

 

Jak je to tedy s dlouhodobým uskladnění rousnic? S jejich krmením a péčí? To vše prozradím až zas příště.

 

Text a fota: ToRo