Ale… V posledních letech se zdá, jakoby štik z tuzemských revírech ubývalo. Možná je to odvážné konstatování, ale v každém případě znám dost dravcařů, kteří se mnou sdílejí podobný názor. Štik (myšleno ryb nad 70 cm délky) chytím ročně sotva pět, přitom za sezónu naházím a namotám pěkných pár kilometrů vlasce. Ostatních dravců – okounů, candátů, bolenů i sumců aj. - přitom ulovím i několik desítek a spoustu z nich i v zajímavých rozměrech. Kde tedy leží zakopaný pes (štika)? V čem jsou možné problémy?

 

Kdo by nepoznal štiku...

 

Problém první: Přirozené rozmnožování 

Štika se tře v časném jaře (únor – březen) v mělčinách. Štiky jsou během námluv jakoby omámené láskou a absolutně postrádají opatrnost. Bez zábran najíždějí i do nejmělčích míst s hloubkou okolo 20 cm. Často se tak stanou snadnou kořistí pytláků, rybářů-masařů, vyder či rybožravých ptáků. Nebezpečí však nečíhá jen na dospělé ryby. 

V ohrožení jsou i čerstvě nakladené jikry – čím studenější je voda, tím pozdější je i líhnutí plůdku. Uvádí se, že při teplotě 10°C se rybičky vyklubou až za 12 dní. Za tuto dobu se v důsledku kolísání hladiny mohou nakladené jikry ocitnout na suchu, kde bídně zajdou. Na mizerném stavu přirozeného výtěru se podepisuje i nedostatek vhodných trdlišť a jejich zánik při různých úpravách toků – nejen regulace, ale paradoxně také vznik velkých umělých nádrží na povodí je může negativně ovlivnit. 

 

Štiky se třou časně na jaře v mělčinách na rostlinný podklad.

 

Problém druhý: Vliv životního prostředí

V prvních letech po napuštění nové nádrže vždy nastává populační exploze štik, neboť zaplavené prostory skýtají rybám ideální trdliště. Množství různorodé potravy způsobí rovněž přemnožení bílých ryb a okounů. „Zubatice“ zažívají blahobyt, který ovšem netrvá věčně. V první řadě se pomalu zanáší dno a zákonitě ubývá vhodných míst ke tření. Jak nádrž stárne, postupně se vyčerpává a už není schopna uživit obrovská hejna „rybí běle“. Nastává úpadek. Štiky mezitím dostávají ve velkém stylu „za uši“ od místních i přespolních rybářů, až do doby, kdy dravčí žně definitivně podříznou infekční choroby (u štik skvrnitost) – jimiž se příroda brání přemnožení určitého druhu. Početnost štik se dramaticky snižuje a v úlovcích ji zastupuje candát, bolen, sumec. Tito dravci jsou přizpůsobivější - celkem v pohodě si najdou trdliště i ve stárnoucí nádrži, přesunují se za potravou z místa na místo a nelpí na teritoriu. Kromě toho štikám tvrdě konkurují v potravě. Úbytek štik se sice může doplňovat umělým vysazováním, ale mladé ryby se drží převážně v pobřežních zónách, kde jsou, po dosažení lovné míry, postupně a systematicky odchytávané rybáři. I v opravdu velkých nádržích tak žije jen několik desítek opravdu trofejních „harcovnic“, které na stará kolena opouštějí vybojovaná teritoria a jsou nucené kočovat za potravou. Tyto hlubinné štiky se drží nedaleko hejn menších ryb. Kam se hejno hne, tam je následuje i jejich velký stín. Nejlépe tuto skutečnost odhalí echolot. Na monitoru je možné rozpoznat nejen „stádo“ drobných ryb, ale i jejich „pastýře“, který se drží v závěsu. Není nutné dodávat, že tyto kočující veteránky je možné ulovit jen s notnou dávkou štěstí. 

Nově vytvořená nádrž podstatně omezí i početnost štik na řece pod ní. Regulování průtoku a kolísání vody negativně ovlivňuje zdárný výtěr říčních štik. I tady pak dochází k jejich pomalému mizení. Ukázkovým příkladem je řeka Dyje pod nádrží Nové Mlýny. Po napuštěním přehrady se ustálil průtok a od té doby nedochází k jarním záplavám lužních lesů. Zátopová oblast přitom byla odnepaměti skvělým trdlištěm všech místních štik. Dnešní situace je tragická - štika se zde zdá být téměř vymizelým druhem, přičemž nepomohlo ani její dlouhodobé celoroční hájení, ani pravidelné vysazování. Jakmile vysazené kudličky dorostou lovné míry, jsou rychle vydrancovány. Opravdu velké štiky se tak dají v úlovcích spočítat na prstech obou dlaní a přeživší procenta (přesněji řečeno promile) dravců se ukrývají v posledních nedostupných úsecích řeky mimo dosah nenechavých rybářů...

 

Hned po napuštění nové nádrže se štiky množí geometrickou řadou.

 

Problém třetí: Extrémní kanibalismus     

Další úskalí úbytku štik tkví v jejich individualitě. Z níž totiž pramení nevraživost vůči vlastnímu rodu. Každá miniaturní štička se snaží osamostatnit a vytvořit si svůj lovecký rajon. Nestojí o žádnou konkurenci! Jinou štičku (bratra či sestru), která překročí hranice teritoria okamžitě napadne a pokusí se ji pozřít. Někdy se jí to podaří, jindy naopak vyhraje dobyvatelka, nebo zápas končí patem - tj. smrtí obou. Opuštěné území se pak uvolní pro další štičku, která číhá někde vpovzdálí. 

Kanibalismus štik není žádnou zrůdnou úchylkou štik, jak dříve bylo ve starší literatuře veřejnosti podsouváno. V podstatě je jen přirozeným bojem o ovládnutí území, přičemž požírání se dravci navzájem z tohoto boje jen vyplývá. A tato skutečnost je zároveň odpovědí na otázku, proč jsou štičí nástrahy „ve štičím šatě“ mnohem účinnější než jiné. 

Příkladů, kam až může dospět bratrovražedná válka štik o území existuje bezpočet. Jedna vzorová ukázka za všechny. 

Jeden známý si před léty pronajal pětihektarový rybník, který byl doslova zaplevelen karasy stříbřitými. Aby početnost přemnožených „stříbřiťáků“ zkorigoval, nasadil do revíru bezmála tři stovky odrostlejších štik! Poté zajistil ochranu nádrže před pytláky a mnul si ruce, jak svým „zubatým miláčkům“ přilepšil. Při občasných návštěvách s vláčecím prutem, se mu podařilo ulovit pár štik do hmotnosti okolo čtyř kil, které vždy opatrně vrátil do vody. Uplynuly další dva roky a chystal se slavnostní výlov. Trofejní štiky byly na papíře prodány dřív, ještě než fyzicky opustily vodu. Celá akce však nakonec skončila fiaskem. Ze všech vysazených štik se v síti mrskalo 7 (slovy sedm) „metrovek“, dále pár menších kousků z následných generací. Vylovení dravci se přitom doslova topili v metrácích stříbřitých karasů. Co z toho vyplynulo? V rámci konkurenčního boje o území se štiky potíraly navzájem, až v rybníce zůstaly ty největší a nejmazanější, které své teritorium pevně svíraly v ploutvích. Samozřejmě dravci požíraly i přemnožené karasy, ale i tak byl výsledek nepatrný. Tak skončil jeden sen o vytvoření štičí superlokality...

 

Trojitý štičí útok - šedesátka zaútočila na wobbler v barvě štiky a vzápětí ji za ocas popadla metrovka.

Detail zranění od velkého kanibala.

 

Problém čtvrtý: Nešťastná štičí povaha    

Štika patří mezi nejsnadněji ulovitelné ryby. Obrana rajónu, zvýšená zvědavost a agresivita jsou vlastnosti, které odsunují ostražitost na vedlejší kolej. Rybáři stačí někde objevit štičí  stanoviště a může si být téměř jistý, že obyvatelku dříve či později na háček dostane – zvláště chytá-li na živou rybku. A po ní i další a další zubatky, které se zde v průběhu následujících sezón ubytují. 

Kromě štiky snad u nás nežije jiná ryba, která by se opakovaně a v krátkém časovém sledu znovu a znovu vrhala na nástrahu. I ten nenasytný okoun si dá pauzu v hltání, když se mu podaří setřepat z háčku. Právě absence opatrnosti žene štiky po celé generace do záhuby!  

 

Hltavost a agresivita mnohdy převažuje nad pudem sebezáchovy.

 

Problém pátý: Rybářský řád - neřád

Rybáři neopatrnosti štik dokážou jaksepatří využít a vzápětí i zneužít! Relativně lehce uloví, vzápětí i sejmou, třeba i půlmetrové „kudličky“, kterým chybí zkušenosti, a které neodolaly blýskání nastražené rybky. Tyto sotva tři čtvrtě kilové „trofeje“ pak hrdě nosí domů, protože jim to umožňuje zákon. Osobně považuji nejnižší stanovenou délku štik 50 cm za úspěšnou cestu ke zlikvidování jejich výskytu v revírech. I navýšená míra na 60 cm se zdá být vylepšená jen opticky - rozhodně nijak nepřispěje k dostatku velkých štik v našich vodách. 

Za slušného soupeře lze považovat až vyzrálou dvoukilovou štiku (65 cm), která se už minimálně třikrát vytřela - ta už dokáže vláčecí proutek slušně rozpohybovat. Lovcům s živou nástrahou však nebude soupeřem ani tento dravec, protože mu mnohdy v rozletu brání trojhákem sešitý jícen, bytelné náčiní a tlustý vlasec s ocelovým lankem - vše dimenzované na 10 kg a víc…

 

Proč štiky chytat na živé rybky, když skvěle reagují na umělé nástrahy!

 

Dost bylo problémů!

Při všech výše zmíněných negativních vlivech je vůbec zázrak, že v tuzemsku ještě nějaké větší štiky žijí. Na druhou stranu je nutno přiznat, že i u nás existují revíry, kde jsou štiky stále ještě dominantními rybími druhy. Tyto lokality jsou posledními ostrůvky bohatšího výskytu „žíhaných torpéd“ a pro početnost úlovků jsou rybáři nazývané „štičími ráji“. Pár jich ještě v záloze mám, ale z pochopitelných důvodů neprozradím, kde se nachází. 

Na závěr raději zavzpomínám na jednu zvlášť povedenou zahájenou. Odehrála se sice už před téměř třiceti lety, ale doposud ji mám v živé paměti...

 

Štika je ve vodě vrcholovým predátorem, její smrt či život leží jen v rukách člověka.

 

Zahájená snů – 1988

Toho roku byla do plného stavu napuštěna poslední (současně i největší) z trojice „mušovských jezer“ – Novomlýnská nádrž, která je se svými 1600 ha čtvrtou největší stojatou vodou v ČR. 

Přiblížila se zahájená na dravce a my s kamarády řešili, kam na ně vyrazíme. Nové jezero nás lákalo až na posledním místě – obrovská plocha, nekonečná masa vody a převážně betonové břehy budily pochyby, zda místní predátoři nebudou bloumat kdesi daleko od souše mimo naše dohozové schopnosti. Nakonec bylo rozhodnuto, že pojedeme na Dyji pod zmíněnou přehradu. Koneckonců řeka je řeka… 

Tři dny před odjezdem jsem ještě pro jistotu zavolal známému z Šakvic, abych se poptal, jak to vlastně na jezeře s dravci je. Napřed mě zapřísahal, že to, co mi řekne, nesmím nikomu prozradit ani na mučidlech. Když jsem mu dal slib, vypadlo z něj, že přehrada je plná velkých a věčně hladových štik. Prý už při pouhém vytahování krmítka z vody na ně útočí i dva dravci naráz! Z takové informace mi naskočila husí kůže. Na závěr mi poradil, že je důležité hlídat si směr větru. Kam do břehu narážejí vlny, tam se přesunou tisícihlavá hejna rybek… a štiky jsou jim v patách!

Hned po rozhovoru jsem osobně navštívil všechny parťáky plánované výpravy. Než jsem cokoli řekl, všichni mi museli svatosvatě slíbit, že si veškeré informace nechají pro sebe. Přesně podle mého předpokladu nikdo proti změně místa zahájení neprotestoval. Nakonec, kdyby to na přehradě nebralo, přesun pod ní představoval jen pár kilometrů zajížďky...

Nastal den D! Ve dvě ráno opouštíme ospalé městečko a míříme k jihu. Podle meteorologů má vanout čerstvý vítr přímo pod Pálavu, takže se nezdržujeme a míříme přímo na návětrnou stranu nádrže. 

Po příchodu k vodě nestačím zírat. Do vypuknutí lovu zbývá ještě hodina, ale kam oko dohlédne, tam je břeh obsypaný rybáři. Kupodivu samými známými. Je zde snad půlka domovské organizace. Vyčítám klukům, že neudrželi jazyk za zuby. Do jednoho se dušují, že průsak informací nemají na svědomí. Moc jim nevěřím.

Štěstím v neštěstí pro nás je, že nám někteří ochotní kolegové umožní vmáčknout mezi sebe. U místních rybářů bychom asi neuspěli.

Šero se zvolna rozpouští do jasného dne. S ním se probouzí i aktivita ryb. Nad hladinu v panice vystřelují rybky. Některé zálovy jsou skutečně impozantní. Zbývá už jen pár minut do startu. Netrpělivě drtíme rukojeti vláčecích prutů. Soused po pravici našívá karáska snad na pětkrát, rybka mu pořád padá z třesoucích se rukou. Nabije ji však v pravý čas. Přesně ve 4.00 hod. letí karas pod velkým splávkem do vody. Jakmile se káča dotkne hladiny, hned pod ní mizí. To je fofr! Rybář po chvíli smýkne prutem a zanedlouho ubytuje do síťky vypasenou sedmdesáticentimetrovou štiku. Ani do akce nestačil zapojit druhý prut. Když ho konečně nastraží, do pár sekund má další jízdu. Druhá zubatá je ještě o deset čísel delší. Chlapík je ze svého úspěchu očividně v rozpacích. Odchytat se během pár minut se nestává tak často. Polohlasně brblá, že si na zahájenou vzal dovolenou, ale teď ji promarní tím, že bude ostatním dělat kibice. Úlovku se však vzdát nechce. Když je nenažraný, dobře mu tak! Kvůli celkovému nedostatku místa ho chlapi brzy od vody vystrnadí.

Ani my nemarníme čas. Útoky zubatých na třpytky jsou tak časté, že máme plné ruce práce. Kolotoč záběrů se zpomalí až kolem desáté dopoledne. Každý z nás si do té doby povodil dobrou dvacítku štik v rozmezí od půlmetrovek až po osmdesátky. Některé z menších štiček jsou řádně dohryzané od větších příbuzných – šrámy na bocích vypadají, jakoby jejich nositelky projely mezi dvěma ocelovými kartáči. Kolem poledne, kdy už všichni máme ve vezírcích po jedné větší štice, se rozhodneme změnit revír. Tady to bylo až moc snadné. Do večera je daleko, a tak by byla věčná škoda po půlročním půstu zapíchnout dravcařinu tak brzy.  

Přejíždíme na řeku pod nádrž. Zanedlouho koukáme na Dyji z mostu. Nikde v dohledu není ani noha. Buď to tu nebere, nebo rybáři loví na přehradě. A přece, sto metrů po proudu čouhají z keře špičky prutů a pod nimi se ve vracáku točí dvě štikové kačeny. Vydáváme se na průzkum a na pokec. Z osamoceného rybáře se vyklube Jarda z Tišnova, se kterým jsem párkrát vláčel na Svratce. 

Když se zeptám na úspěchy, jenom si povzdechne: „Hned po rozednění jsem dostal devadesátku zubatici, jenže mi rozpárala zpuchřelej sak a zdrhla. Mrcha jedna! Potom už jsem zmastil pár záběrů. Teď už dlouho nic…“ 

„A tos tady byl celej den sám?“

„Prdlajs, byl nás tady houf, ale všichni se postupně odchytali a mizeli. Jen já mám takovej pech,“ zní odpověď.                  

„Třeba se to ještě k večeru změní,“ snažím se ho utěšit.

„To doufám…“ zabručí na rozloučenou. 

Vracíme se k autu pro vercajk a začneme pročesávat třpytkami hluboké říční proudy. Dlouho se nic neděje. Až kolem čtvrté odpolední se najednou spustí hotová lavina štičích záběrů. Už si nepamatuji, kolik kdo vytáhl ryb, ani jak velké byly, ale vím, že se svých zubatic dočkal i „smolíček“ Jarda.

Ze zahájené jsme se vrátili v naprosté euforii. Jakoby by těch zážitků nebylo málo, v noci se mi zdálo o žíhaných tělech a zubatých tlamách. Sotva jsem se probudil, hned jsem chtěl sen zhmotnit ve skutečnost. Regulérně mi ze štik začalo hrabat…

Jejich „koncert“ pokračoval až do konce roku. Marně bych vzpomínal na den, kdy bych na řece či přehradě nevyfasoval záběr od zubaté. Ještě na Silvestra, při tradičním rozloučení se sezónou, jsme i s přáteli pár kousků zapřáhli. 

Pak nastala půlroční doba hájení. Toužebně jsem ji provzdychal a nezbývalo mi nic jiného, než v myšlenkách rychleji obracet stránky v kalendáři. Čekání na zahájenou roku 1989 bylo nekonečné...

 

Dávná historie - štiky z novomlýnských jezer.

 

V půli dubna mé těšení přeťal blesk z čistého nebe – telefonát od známého Šakvičáka. Smutným hlasem mi oznámil, že každý den tahají z přehrady desítky mrtvých štik. Jejich těla jsou prý posetá krvavými boláky. Bylo to tady! Obávaná nemoc - štičí skvrnitost, se během tření ryb rozšířila jako mor a postihla valnou většinu jezerní populace. Na řece úhyn nebyl tak masivní, ale i tady si choroba vybrala svou daň. Nádrž ani řeka už se nikdy později ze ztrát nevzpamatovaly. V obou revírech naštěstí chybějící štiky postupem času nahradili candáti, boleni a sumci. Zánikem štičího ráje tak začala zbrusu nová éra.

 

Dnes už je k neuvěření, že Nové Mlýny byly kdysi štičím rájem.

 

I dnes se u nás ještě dají vyhledat štičí ráje. Nejedná se však o žádné nové přehrady (poslední velká nádrž – Slezská Harta byla napuštěná v roce 1997) , ale spíš o zapomenuté vody nebo málo navštěvovaná říční ramena. O nich budu povídat zas až příště...

 

Štičí ráje nyní objevíme jen v zanedbaných a málo navštěvovaných říčních ramenech a tůních.

 

Text: ToRo

Fota: autor a přátelé