Menší kus ulovený přívlačí se také počítá...

Jak je to možné? Zde je má smělá hypotéza: chvilkové zemětřesení má na svědomí dezorientaci rybek, kterou sumci okamžitě ztrestají. 

Dost možná hluk vyžene z úkrytů i samotné sumce, ti pak krátkodobého vyrušení využijí k nacpání svých pupků. Tak či onak, při projíždění vlaku neskládám prut do klína, ale o to usilovněji prochytávám těsnou blízkost mostních pilířů. 

Obvykle ovšem platí, že není most jako most. Liší se mezi sebou konstrukcí, druhem dopravy, délkou, výškou, výrobním materiálem, stářím, počtem pilířů a hloubkovými poměry. Pro rybáře jsou podstatné především poslední tři údaje.

Informace o stáří mostu zdánlivě s vlastním rybolovem moc nesouvisí - ale není tomu tak! Většinou platí, že čím je most starší, tím lepší poměry v jeho blízkosti panují. Ryby zde měly dostatečně dlouhou dobu zvyknout si na provoz. Kromě toho vodní proudy už vyhloubily za pilíři dostačně hluboké jámy a pobřeží mělo čas zarůst vegetací. Most zkrátka stačil „zapadnout“ do rázu krajiny a jeho výhod se naučili využívají všichni vodní (ale i suchozemští) obyvatelé.

Pro rybáře pátrajícího po sumcích jsou zajímavé především mosty, jejichž pilíře jsou zakotvené přímo v řece. Počet pilířů nepřímo rozhoduje o celkové rybnatosti lokality. Platí zde přímá úměra: Co pilíř – to další bod k dobru! Dochází totiž ještě k většímu „štěpení“ vodního proudu na víc pramenů a tím i ke zrychlení tahu vody. Za pilíři naopak voda zpomaluje a vznikají tam točáky a tišiny. Střídavá síla toku v okolí pilířů vytváří příkré zlomy mezi náplavy a hlubinou, což bývají top-fleky pro většinu ryb. Před pilíři se často zachytávají splavené stromy a jiné překážky, které rybám slouží jako exkluzivní úkryty.

Mostní pilíře jsou z různých materiálů. K vidění jsou modernější - kovové i betonové, ale také pilíře staršího data - dřevěné či poslepované z  balvanů. Právě k posledním z jmenovaných mám ryze osobní vztah. Tyto pilíře nejvíce nahlodává „zub času“ – vodní proud je pozvolna vymílá, kameny se uvolňují a tak v pilíři vznikají jeskyně či klikaté labyrinty. Podle velikosti děr jsou pak různě obydleny. V menších škvírách se rádi zdržují úhoři a mníci, ve větších najdete hejno okounů , popř. číhající štiku a v těch nejprostornějších „bytech“ pravidelně leží nějaký ten sumík. Přes Svratku se například klene prastarý most, jehož jediný pilíř je vyhlodaný jako zub bezdomovce, a proto se u něj čas od času s nějakým „fousatým nájemníkem“ setkám.

Hloubkové poměry a množství úkrytů mají částečně opět co dočinění se stářím mostu. Most, který už přežil několik povodní má řádně prohloubené koryto a také dostatečně členité dno. Vymleté rýhy, písčité mělčiny a terénní vlny sem ze široka daleka lákají všechny říční ryby, které tu jednak najdou bezpečnou hloubku a také různorodé úkryty. Ze stejného důvodu se sem stahují i sumci, kterým navíc vyhovuje množství drobnějších ryb v těsném sousedství. 

Sumci většinou pro sebe zaberou nejdivočejší a nejhůře dostupnou část okolí mostu. Mohou to být vyvrácené stromy zaražené o pilot, kaskády kamenné sutě, průrvy po vypadaných balvanech z bočních z zdí či pilířů a nebo i nejhlubší jámy dna. Tady je jejich nedotknutelné království! Odsud pak podnikají (většinou noční) loupeživé výpravy do okolí. 

Sumci ze svých úkrytů za světla vylezou jen výjimečně (někdy je k tomu donutí pád atmosférického tlaku před bouří, rychle stoupající a kalící se voda, koncentrace ryb při tření nebo jen obyčejné „kručení v žaludku“). Vláčkaři proto většinou nezbývá nic jiného, než dobývat sumčí tvrz buldočí zarputilostí a přesně mířenými hody. Musí být však také dostatečně psychicky obrněn a materiálně vybaven, protože počty „padlých“ mohou jít do desítek. K ostřelování sumčího hradu je nutné použít „těžké zbraně“ s agresivním chodem (hlubokopotápivé wobblery, silně kličkující plandavky a gumy s výrazně plápolavým ocáskem) - jedině takové nástrahy jsou schopné vyprovokovat dravce k výpadu zpoza hradeb. Vždy počítejte s tím, že vázky „požerou“ víc nástrah než vytoužení fousáči. Jedná se přímo o vzorový případ situace, kdy přírodní podmínky skvělé pro sumce, jsou mizerné pro rybáře. Bohužel všude tam, kde se vázne a trhá, je zvýšená šance obdržet záběr. Ale i když se podaří dravce vylákat a trefit, zdaleka není vyhráno. Zaseklý sumec se snaží za každou cenu nacpat zpět do brlohu a souboj s ním není žádnou procházkou růžovým sadem. Spíše připomíná přespolní běh hustým lesem! Na druhou stranu kdo neriskuje – ten nemá… 

Bojácní šetřílkové, kteří si vybírají „neškodná“ místečka, aby se ušetřili zklamání z prohry, budou pouze zklamáni z bezvýslednosti vlastního lovu. To už rovnou mohou nahazovat doma do zahradního bazénku. 

Sumec rozhodně není sebevrah a jen nerad vystrkuje čumák někam, kde přes něj vzápětí dostane. A přece existují takové případy! Nejbanálnějším důvodem k opuštění úkrytu je hlad. Dravec se zcela dobrovolně vysouká z bezpečí a vpluje do otevřených vod. Vzhledem k tomu, že se jedná o převážně nočního predátora, pak se na lov nejčastěji vydává se soumrakem. Někdy kopíruje břeh nebo monitoruje prostor těsně pod hladinou a nevyhýbá se ani mělčinám. Pohybuje se naprosto nehlučně - jen tak se dokáže nepozorovaně připlížit rybkám až za ocásky. Vzápětí zaútočí krátkým prudkým výpadem a kořist nasaje do tlamy. Podtlak způsobený čelistmi ji často smete až do jícnu. Rybku, která se náhodou při výpadu zachrání, už dále sumec nepronásleduje, spíše hledá novou a nezrazenou oběť. Podle mých zkušeností se fousáč na lovu v drtivé většině případů sune pomalu proti vodě - v tomto případě nad most a je od něj schopen urazit i několik stovek metrů. Potom už jen záleží, jak rychle se mu podaří zahnat hlad. Podle toho se vrátí zpět do svého doupěte. Některý „vousatý smolař“ to však nestihne ani do rozednění a o to víc pak překvapí jeho prudký záběr v plném slunci na volné vodě daleko od překážek.

Sumci se do ostrého světla moc nehrnou, o to víc se mu bojem brání!

Když shrnu předchozí odstavec z rybářova úhlu pohledu, tak z něj vyplývá následující informace: Za soumraku vláčejte nad mostem. Nástrahy zvolte mělce potápivé, aby se pohybovaly ve sloupci nebo nehluboko pod hladinou. Veďte je souběžně se břehem a nevynechávejte ani mělčí vodu. Nahazujte do míst, kde kroužkují rybky – dravci je dříve či později vyslídí. Při nezužitkovaném záběru se neslyšně přesuňte o 30 – 50 metrů výš proti proudu – sumec k vám opět dorazí a třeba vám nabídne „druhou šanci“. Nepřebíhejte po břehu k podezřelým zvukům na hladině, často nemají nic společného se sumci - většinou se jedná jen o planý poplach způsobený vodním ptactvem, plovoucími hlodavci, vyvalujícími se kapry, apod. A... rozhodně nikdy nesviťte na vodu! 

A nyní už jen zbývá závěrečná příhoda přímo od mostu...

Divotvorný pilíř

Dolní tok Svratka -  září 2000: Společně s bráchou se řítíme ranní mlhou za candáty. Opar zvolna sedá na zem a tento úkaz slibuje slunečný den, možná jeden z posledních krásných dnů babího léta... 

Spěcháme, rádi bychom nahazovali dřív, než se hladiny dotknou první paprsky slunce. Candáti totiž nepočkají! Proto mám teď bulvy nalepené na čelním skle a mezi zuby proklínám bílou tmu, která brzdí náš zrychlený přesun. Konečně auto zaparkuji poblíž „místa činu“. 

Co jsme se ho před měsíci nahledali! Jako ohaři jsme se snažili vyčenichat candátí stezku. Hledání bylo nekonečné, ale úspěšné! Jejich tajným útočištěm byl pilíř starého mostu.

Sbíhám k vodě a kontroluji situaci. Na obzoru není žádný rybář, budeme tu dočista sami. Jaká idylka… Není čas na prostoje. Vzhůru do díla! Twistery dopadají těsně k pilíři a  při napjatém vlasci je necháváme volně klouzat ke dnu. Ve fázi propadu bylo vždy nejvíc záběrů. Spíše jen tušíme, že v pilíři bude nějaká prostorná dutina, odkud „zubáči“ vyráží k střemhlavým útokům. Po deseti minutách lovu Milda přisekne. Špička prutu se prohne do ladného oblouku. 

„Menší kus!“ pošeptá. Šetří hlas i slova, jakoby se bál, že poruší majestátné ticho probouzející se přírody. Pozoruji, jak z vody vydoluje nabručeného okouna. 

„Tak, máme po candátech!“ pronese opět tichým hlasem. Jedinou větou vyslovil mou myšlenku. Je totiž dost nepravděpodobné, že by okoun obýval společnou domácnost s candáty.

Jak už to tak bývá, teorie někdy pokulhává za praxí. Na další dva hody brácha zdolává sotva půlkilového candátka.

„Třeba nebude tak zle!“ komentuji úlovek. Vzápětí školácky kazím čístokrevné candátí ochutnávání. Hned na to mi Milda  předvede, jak vypadá stoprocentní úspěšnost - dostane třetí záběr a i tentokrát je to trefa do černého! Zaseklý dravec se zdá být slušnější. Pomalu šlape podél pilíře proti vodě. 

„Bacha! Dřevo!“ varuji. 

Před pilířem je totiž zaklíněný mohutný kmen, který je kompletně ukrytý pod hladinou. Oba o něm ale víme. Těsně před pomyslnou vázkou brácha zabere a rybu stočí po proudu. Chvilka divočení a na hladinu se položí krásný tříkilový candát. S vylovením nejsou žádné problémy. Dravec vyčerpal své síly a smířil se s osudem. Zatímco se bratr stará o úlovek, já s plnou vervou „gumuju“ pilíř. Bezvýsledně.

Dobře půldruhé hodiny vláčíme bez jakéhokoli náznaku rybího zájmu. Mezitím se z mlžného oparu prodere slunce a naplno zazáří pod most. Hádám, že candáti už dnes ze své jeskyně frňák nevystrčí. I další hodina lovu tomu nasvědčuje. 

„Třeba jsou zalezlí nahoře v tom stromě,“ praví Milda a přesouvá se nad most.

Nástrahu nahazuje na střed řeky a vede ji v těsné blízkosti pilíře. Než se naděje, už visí. Během několika minut trhá hned pět gum!. Není se čemu divit – rozvětvený strom a dvaadvacítka vlasec k sobě noc nejdou. 

„Nepřesuneme se radši někam pod splav na boleny?“ snažím se bráchu zviklat. 

„Ještě ne!“ umíněně trvá na svém. 

Odcházím níž po proudu. Když za chvíli mrknu proti vodě, spatřím Mildu, jak zuřivě cloumá prutem. Když je tvrdohlavý, tak ať trpí!, pomyslím si. 

Brácha však na mě znenadání houkne: „Velká ryba!“ 

Všeho nechám a spěchám za ním. Alespoň ho podpořím morálně. Jak tak pozoruji, podpora bude potřeba. Zaseklý dravec nekompromisním tahem sjíždí po vodě. Bohužel si vybral „špatnou trasu“ - mezi ním a rybářem stojí pilíř. Tenký vlasec se přes pilot lomí jako přes kladku a úhel je čím dál ostřejší… 

To nemůže dopadnout dobře! Brácha se posune o několik metrů výš proti proudu a prut na natažených rukou vysunuje co nejdál nad hladinu. Snaží se tím snížit tření vlasce o překážku. Brzdu má úplně povolenou. Podle mě ryba ani neví, že je vlastně zaseklá. Její splouvání se zpomaluje, až se zastaví úplně. Pak se stejnou cestou vrací vzhůru. Milda udržuje napětí jen mírně ohnutým prutem. Nesnaží se pumpovat - je rád, že se mu do navijáku vrací vytažený vlasec. V ostrém svitu slunce je i na dálku vidět, že je vlasec silně odřený. Situace je o chlup vážnější, než se zdála před chvílí! Pohyb dravce náhle ustane. Dosáhl svého stanoviště pod zakleslým stromem a zalehl. Teprve teď je stoprocentně jasné, že na háčku visí sumec! Není co ztratit - buď hop a nebo trop! Brácha se opře do prutu. Vlasec kupodivu drží a ryba se pohne do protisměru tahu. Opět míří pod most a drhnutí vlasce o pilíř rozechvívá špičku prutu.

Po půlhodině přetahování je situace nachlup stejná. Dravec nestále sjíždí pod most a zas se vrací do svého lože. Brácha ho v odpočívání vytrvale ruší. A vlasec se dál po tisícinkách ztenčuje...

Pořád není patrné, kdo ze soupeřů se bude ve finále radovat. Sumík však má rozhodně navrch. Přesto najednou udělá nepochopitelný kiks - při návratu do stromu přejede své stanoviště, dostává se výš nad pilíř a při následující otočce splouvá podél břehu. Tím bráchovi nabídne obrovskou šanci rozhodnout mač. Milda umí takovou nabídku náležitě využít! Spurtuje po proudu a rychle dotáčí vlasec. Daří se mu dostat na cívku i metry silně „chlupatého“ vlasce. Konečně se tak může fortelně opřít do prutu. Sumec sjede až pod most a hned se snaží objet pilíř zespodu. Chce napravit svou chybu. 

Naštěstí už mu k tomu chybějí síly. Ztěžka krouží vodou a zdá se být totálně vyplivnutý. I když těžko soudit, kdo je vysílený víc - Milda je orosený jako pivní půllitr a chvílemi si musí protřepat ruku. 

Konečně se dravec položí na hladinu. Vypadá jako harpunovaný vorvaň. Jen občas pohne líně knírem. Přichází můj čas. Dravce bafnu za pysk a zvednu ho z vody. Položím ho až na louce. Do metru a čtvrt mu chybí jen pár milimetrů. Blahopřeji bráchovi k excelentnímu výkonu, pak mlčky pozorujeme nádhernou rybu. Na jasné zeleni výrazně kontrastuje netradičně tmavé tělo. Sumík se asi přizpůsobil zbarvením šeru svého obydlí pod mostním pilířem… 

Hlava černouška zpod pilíře

Text a fota: ToRo