Pohled od hráze.

 

Základní technické údaje

Povodí nádrže: 464,1 km2

Délka hráze v koruně: 540,0 m

Maximální výška hráze: 64,8 m

Celkový objem nádrže: 218,7 mil. m3

Zásobní letní: 182,0 mil. m3

Zásobní zimní: 186,2 mil. m3

Retenční letní: 29,2 mil. m3

Retenční zimní: 24,9 mil. m3

Stálý: 7,6 mil. m3

Délka záplavy: 9,0 km

Údolí Moravice: 13 km

Údolí Černého potoka: 3,5 km

Šířka záplavy: 1,7 km

Zatopená plocha: 870 ha

Zaručený odtok: 3,95 m3/s

 

Vodní dílo se nachází v údolí řeky Moravice. Jedná se převážně o zatopené louky a lesy, které se stačily vykácet. Bohužel pařezy už se díky náhlým povodním zlikvidovat nepodařilo. Prostředí kolem přehrady je tvořeno také převážně lesy a loukami. Celá krajina je zařazená do 2. stupně hygienické ochrany, jelikož přehrada slouží jako doplňovací nádrž vodního díla Kružberk, které je zásobárnou pitné vody a nachází se zhruba 10 km pod Slezskou Hartou.

 

Přítok Moravice.

 

Z rybářského pohledu

Harta je velmi atraktivní revír od samotného napuštění. Jako na každé nové přehradě dominovaly v úlovcích převážně štiky v hodně slušných velikostech. Postupem času se rybí osazenstvo ustálilo. V dnešní době už převládají candáti a okouni, štiky a sumci jsou hned za nimi. Nechybí samozřejmě kapr a bílá ryba. Dá se zde ulovit i pěkný pstruh, velký tloušť, amur a úhoř. Mým současným nejčastějším úlovkem je okoun a candát, následovaný kaprem. Záleží jen na tom, v kterém ročním období chytám. Všeobecně však platí, že jaro je ve znamení kapra, léto přeje sumci, na podzim dominují dravci - v pořadí okoun, candát a štika.

 

Běžné počasí na podzim.

 

Těžký revír!

Kdo již Slezskou Hartu navštívil a neměl to štěstí, že by lovil v místě zatopených luk, jistě potvrdí, že revír je pro rybolov ze břehu velmi náročný. Břehy jsou tvořeny násypem kameniva a břidlice, ze kterého vyčnívají všudypřítomné pařezy. Tyto faktory se vyloženě staví proti rybářům, neboť je velmi obtížné zvolit techniku lovu tak, aby byla atraktivní pro ryby a současně nevyprázdnila „krabičky do vymetení“. Další svízel je v neustálém pohybu hladiny vodní plochy. Stačí si najít místečko, kde neuváznete, a kde se zároveň zdržují ryby, jenže přijedete za týden - voda je o metr níž, ryby jsou pryč a navíc trháte háček za háčkem. Rybolov z lodí je na Hartě povolen a rozhodně se vyplatí. Musí však do karet hrát přízeň počasí, které zde umí změnit svou tvář z minuty na minutu. Neznám u nás jinou lokalitu, kterou jsem navštívil, kde by se tak rychle dokázalo změnit počasí. Obzvláště pověstný je zdejší nevypočitatelný vítr. Předpověď například hlásí mírný vánek a při pohledu na hladinu se zdá, že tentokrát to se „rosničky“ trefily, jenže jakmile vyplujete, během pár minut se zvedne vítr s takovou intenzitou, že máte co dělat dostat bezpečně ke břehu. Rybáři znalí místních poměrů už mají na Hartě leccos zažité. Pro novice to může byt v lepším případě adrenalinový zážitek, v horším i šok.

 

Když už vítr, tak pořádný!

 

Zázemí

V současnosti se již dá mluvit o určitém komfortu. Dnes nejbližší okolí přehrady nabízí vše, nač si rybář vzpomene - od ubytování, přes restaurace a občerstvení, až po obchody s potravinami i rybářskými potřebami. Hned po napuštění jezera se dalo koupit v okolních obcích maximálně pečivo, neboť venkovské krámky objednávaly zboží jen pro místní obyvatele. Hospody se otvíraly podle toho, kdy kdo přišel a nocleh byl možný pouze v „rybářském domově“ a chatkách ÚS. Součástí interiéru sice byly mrazáky na úlovky, zato postele pocházely ze zrušených pionýrských táborů. Nejeden těžší rybář skrz ně propadl jako kapr zpuchřelou síťkou podběráku. 

Dnes už je veškeré zázemí samozřejmostí a návštěvníci mají velký výběr. Rád se s vámi podělím o pár příhod z této lokality. Začnu pěkně od prvopočátku - od historie až po současnost.

 

Leskovecká zátoka.

 

Zahájení

Psalo se datum 1. 5. 1998. Nastal den, kvůli kterému jsme nemohli dospat! Cloumala s námi nedočkavost, že pokoříme vodu zatím nikým nepoznanou. My - chlapci z města - jsme se vydali „do neznáma“ hned na čtyři dny. Vůbec jsme netušili, co nás čeká. Nově vzniklá přehrada ještě nebyla zakreslená na žádné mapě. Neexistovaly navigace a dopravní značení kolem nádrže bylo všelijaké. Věděli jsme jen, že se potřebujeme dostat do obce Roudno, kde se měl nacházet ubytovací areál ÚS Ostrava. Po tříhodinové cestě z Ostravy (dnes tuto trasu běžně urazíme za 45 minut), „lesem - nelesem, polem – nepolem“, nás silnička dovedla až k přehradě. Při snížené viditelnosti bychom určitě do ní autem vjeli. Asi tak, jako když spouštíte loď na hladinu. Nikde předtím nebylo žádné varování o konci cesty a závora byla opravdu až těsně u vody. Ještě že jsme cestovali za světla! Zdárně jsme se této pasti vyhnuli, otočili vozidlo a odjeli do vesnice. Měli jsme radost, že alespoň víme, kde se přehrada nachází. Další radostí bylo, že jsme našli i Roudno. Zbývalo už jen vyhledat ubytovnu. Vesnice čítala pár domků, ale nikde ani živáček. Naštěstí jsme našli hospodu a hned jsme u ní zastavili. Doufali jsme, že se dozvíme nějaké bližší informace. Napsaná otevírací doba hlásala: otevřeno od 11:00. My tam byli v 15:00 a hospoda zavřená! K tomu nikde nikdo! Až při návratu k autu jsme zahlédli nedaleko „jakýsi pionýrský tábor“. Zdálo se, že jsme zdárně na místě. Předchozí telefonická domluva se správcem byla zprostředkována přes sekretářku z ÚS. Několikrát nám připomínala, ať jsme na místě do 16:00 hod. Dorazili jsme na čas, ale v ubytovně bylo stejně pusto prázdno, a správce bůhvíkde! Mobilní telefony v té době byly ještě v plenkách, koneckonců v těchto místech by pravděpodobně ani nebyl signál. Nebylo se koho dovolat. 

Ten květen byl velmi chladný. Celková situace v nás vyvolávala černé obavy, co budeme dělat v končinách, kde lišky dávají dobrou noc. Spása přišla až v podobě hospodského, který si všiml nezvyklého „davu“ před provozovnou. Byli jsme sice pouze čtyři, ale v domnění, že bude kšeft, rychle hospodu otevřel. Na náš dotaz: kde najdeme správce ubytovny, hostinský nereagoval. Vůbec nevěděl, o čem mluvíme. Ba neměl ani tušení, že kousek od jeho hospody má být nějaká ubytovna. Museli jsme tedy nečinně čekat a doufat, že správce dorazí do práce.

V hospodě byla „štědrá nabídka“ zboží, která se skládala z jednoho druhu piva, tří druhů kořalek, tyčinek, brambůrek a tatranek. Cigarety například v nabídce nebyly vůbec. Připadali jsme si jako v jiném světě. Až kolem šesté hodiny večer jsme zahlédli z hospody světlo v ubytovně. Rychle jsme zaplatili útratu a svižným tempem se přemístili. Správce na nás koukal stejným pohledem jako hospodský. Tvrdil, že o nás vůbec neví, že mu ze svazu nic nenahlásili. Dodal, že jsme vůbec prvními návštěvníky. Pustili jsme se do vyplňování ubytovacího formuláře, pak si vybrali chatku a šli vybalovat. Po nastěhování jsme se rozhodli, že se vrátíme na pivo. Jak jsme následně zjistili, hostinský po našem odchodu zase zavřel a už se neukázal. Po návratu na chatku jsme si na vařiči ohřáli domácí gulášek, rozdali karty a při štamprli domácího lektvaru projednávali postup našeho zítřejšího zahájení. Nevím už kolik bylo hodin, když někdo zavelel: jde se spát! Drama, které mělo nastat, jen málokdo tušil. Po ulehnutí se najednou ozvala rána a jeden z kamarádů propadl patrovou postelí na kolegu pod ním. Samozřejmě „zdvojený nápor“ nevydržela ani spodní postel. Oba rybáři skončili na podlaze v hromadě třísek a prkýnek. Roman okamžitě dostal přezdívku „paragán“ (tak mu říkáme dodnes). Pro jistotu jsme si pak všichni vzali matrace z postelí a ustlali si na zemi.

 

Pařezovka.

 

Den lovu

Ranní vstávání jsme zvládli na jedničku. Něco málo jsme posnídali, uvařili si čaj a kafe do termosek a už jsme mazali k vodě. Nedočkavě jsme z auta vyhlíželi hladinu nového nádrže. Konečně jsme byli u ní! Zvolili jsme zátoku v Nové Pláni přímo pod koupalištěm, která připomínala spíše malé jezírko. Díky násypu z kamení se jen těžko hledalo útulné uvelebení. Nakonec jsme se jakžtakž usadili a nahodili nástrahy do vody. Nevěděli jsme, co vlastně chytáme, neboť vše bylo nové a tajemné. Rozhodli jsme, že na každý háček dáme něco jiného a potom zhodnotíme, která nástraha bude nejúspěšnější. Jednoznačně vyhrál hnojáček! Kaprů a bílé ryby bylo v té době v Hartě minimum, naopak okounů ve velikostech 30 cm a víc byla fůra! Vždy po pátém šestém zdolávaní ježatce se přihodilo, že po taženém úlovku „něco“ vyrazilo. A rázem bylo po dalších záběrech! Kamarád, který měl dva velké okouny ve vezírku, nám po chvíli vyjeveně sdělil, že mu u síťky pózuje dobře metrová štika! Šli jsme se podívat a... skutečně! Naše přítomnost velkého dravce nechávala úplně v klidu. 

I další dny se opakoval totožný scénář. Lovili jsme dál výhradně okouny. Po nich nám čas od času vystartovaly štiky. Jediné z čeho jsem byl překvapený, byl fakt, že ani na ubytovně, ani u vody jsme nepotkali žádného kolegu s pruty. Jakoby o otevření přehrady pro rybáře nikdo nevěděl... 

Už méně příjemným překvapením bylo, že pro čerstvé pečivo jsme si museli jet až do Bruntálu, jelikož v okolních vesnicích byl tento sortiment pouze na objednávku. Když v hospodě došlo pivo, hospodský se neměl k zajištění nové várky. Tyto drobnosti nám první rybářský výlet na Hartu maličko kazily. 

Leč byli jsme pevně rozhodnuti, že kvůli kvantu vodních predátorů určitě zahájíme vypuknutí sezóny dravců právě na „Slezském moři“. A tak se i stalo...

Oproti otevření přehrady bylo na dravcovou zahájenou „děsně přelidněno“ (jak v ubytovacím areálu, tak i u vody). Ovšem štiky braly poctivě (a to až do konce roku). Za zamyšlení určitě stojí, jak přísná pravidla museli rybáři zezačátku dodržovat. Bohužel se od nich postupem doby pozvolna upouštělo. Napřed platila zvýšená míra ryb (hlavně u dravců), byl zákaz vykonávání osobní potřeby na březích, apod. První tři sezóny bylo na Hartě kouzelně, ale ty další už byly o poznání horší a horší...

 

Razovská zátoka.

 

Po nějakém čase...

Uplynul nějaký ten rok od otevření přehrady. Byla stále něco jako „rozmazlované dítě“ ÚS. Jen ta kolébka pro to dítě se vedení moc nezdařila. Dva až tři roky měli rybáři k revíru úctu a respekt, ale s každou další sezónou se objevovalo více a více nešvarů, které jsou známé z ostatních vod. Šířilo se pytláctví, nepořádek na březích, černé stanování a kempování, auta zaparkovaná v zákazu až u vody. Vypukla všeobecná anarchie! 

A k tomu nebyl nikdo, kdo by na dodržování pořádku dohlížel. Shrnuto a podtrženo: z Harty se stalo to, co se nikdy stát nemělo. Dnes už vše napravit bude takřka nemožné. Ke zmatku přispívají i okolní obce a jejich úřady vydávající různé místní vyhlášky. Kromě toho vydávají povolení ke stavbám, a tak přibývá lodních přístavišť, táborů a jiných projektů, které by správně v pásmu hygienické ochrany neměly co dělat. Ale to je asi věc „vyšší moci“... 

 

Údolí pod hrázi.

 

Hráz v zimě.

 

Změny v rybařině

Do Harty se (na úkor ostatních revírů) sypalo po celé dlouhé roky mraky ryb. Voda si naštěstí udělala vlastní druhovou rovnováhu. Mnohé ryby se přirozeně vytíraly a vytírají dál, tudíž celkově může být spokojený každý rybář. Zatím je co chytat, díky bohatému vysazování jsou ryby většinou při chuti. 

Co se týče okolí přehrady, to prošlo také významnou proměnou. Jak jsem již zmiňoval, vznikala přístaviště, současně s nimi i obchůdky, hospody a nové ubytovací prostory. Díky zlepšení zázemí začalo na Hartu jezdit víc a víc výletníků a rybářů z celé republiky. S tím souvisí jeden můj příběh, který tento „pokrok“ na revíru názorně vypoví. 

 

Úchvatná krajina.

 

Špatná zkušenost

Opět jsme se rozhodli, že si uděláme několikadenní výpravu na Hartu. Jediný problém byl s ubytováním. Nastal podzim a nikomu z nás se už nocovat pod širákem nechtělo. Nakonec jsme usmlouvali chatku v ubytovacím areálu ÚS. Jen jsme museli ukončit rybolov o den dřív, protože chatka byla dopředu zamluvená dalšími zájemci. Jak jsme následně zjistili, za tu dobu, kdy jsme tu byli naposledy, se změnilo mnohé. Hospoda u ubytovny již byla otevřená podle otvírací doby a na výběr bylo mnohem více zboží. I v samotném ubytovacím areálu bylo k dostání vše potřebné, včetně teplých jídel. Jen ceny vzrostly téměř o 100%. 

Po příchodu k přehradě jsme byli donuceni si prvně uklidit kolem sebe, jelikož se na ten nepořádek nedalo ani dívat. Kamarád začal lovit poněkud netradičně, napřed se šel podívat po houbách do nedalekých břízek. Po chvíli byl zpět s pěnou u pusy, dvakrát se mu podařilo šlápnout do lejna a nakonec si ještě prořízl holinku o rozbitou láhev od vodky. Pomyslel jsem si, to nám to hezky začíná... 

Po chvíli chytání k nám přisvištěla jachta s notně opilou posádkou. Jen jsme s hrůzou čekali, kdy to v plné rychlosti napálí přímo do břehu. Naštěstí to na poslední chvíli vybrali. Plechovky od vypitého piva lítaly přes palubu na hladinu přehrady. Naštěstí po chvíli plavidlo zmizelo z dohledu. Jen jsme si povzdechli, že Harta jde pěkně „do kytek“. Podle posledních náznaků se možná ani moc nepleteme...

 

Pytlácké úkryty v zoně zákazu rybolovu.

 

Současnost

O současnosti se dá napsat jen pár slov. Harta už není tím, čím bývala na počátku. Rozhodně se také nenaplnil původní záměr jejího vybudování – tj. protipovodňová ochrana. Kromě toho přehrada dnes připomíná jedno obrovské smetiště a hromadný záchod. Jaké věci se na březích dějí, si každý může buď osobně prožít, nebo se o nich dočte v různých diskuzích. S rybolovem to bohužel jde také od deseti k pěti. Na rozdíl od jiných přehrad to však není tím, že by ryb ubývalo, ale spíše tím, kde se revír nachází. Dá se konstatovat, že od pěti k nule Harta půjde i v následujících letech, tedy pokud na ní budou pokračovat všechny nešvary. Ryby si těžko přivyknou na sílící tlak rybářů a dalších rušivých elementů a začnou ubývat. Dost možná se, díky nenasytným masařům a pytlákům, některé druhy dostanou do kategorie „vzácných“. Prozatím je „Slezské moře“ stále ještě atraktivní a zajímavou lokalitou, která i nadále láká k návštěvě rybáře z celé republiky i ze zahraničí.

Zdá se být nevyhnutelné, že se v brzké době vybuduje několik veřejných kempů, jelikož už sílí hlasy různých „byznysmenů“ slintajících po tučném zisku. Když prý s povolením úřadů mohlo vzniknout na Hartě nespočet různých dětských táborů, tak proč by nemohly být vybudované i komerční kempy. 

Pro mě už Harta není výjimečná lokalita, řekl bych, že dnes patří mezi tuctové přehrady. To co od počátku nabízela, co se nikde jinde nedalo najít, už pominulo. Ten tam je klid, krásné čisté okolí a panenská příroda... 

Možná se toho zas někdy za život znovu dočkám. Třeba až se postaví Heřmínovská nádrž.

 

Večery jsou na Hartě nádherné.

 

Text a fota: Petr Ramian alias Petula