candat_lipno_konec.jpg

Na „Šumavské moře“ padá soumrak – přichází ten nejvhodnější čas vyrazit za candáty.

 

Rybářský, ale i spisovatelský a žurnalistický guru Ota Pavel kdysi pravil, že pokud už chce člověk něco psát, ať je to báseň, povídka či reportáž do novin, měl by psát v prvé řadě o něčem, co sám zažil či poznal a čemu aspoň trošku rozumí.

Já se snažím ve své publikační činnosti těmito radami řídit. 

Píšu proto o tom, jaké věci jsem na svých toulkách kolem vod s rybářským prutem opravdu viděl, co jsem zažil jako dlouholetý svazový funkcionář, ale i o tom, co jsem se dozvěděl od moudrých lidí, dočetl v moudrých knihách, a co bychom si měli podle mého názoru neustále připomínat. Nejraději však píšu o vodách, u nichž jsem strávil stovky a tisíce prutohodin a které mi tak přirozeně přirostly k srdci. A pak samozřejmě také o rybách z těchto vod, u nichž náš vzájemný vztah – aspoň tedy z mého pohledu – už dávno přerostl klasický vzorec: lovec – kořist. 

 

Příběh lipenských candátů

Takovou vodou je pro mě i Lipenská přehrada, na jejíž březích jsem strávil velkou část svého dětství, chytil první rybu na udici, prožil období rybářského dospívání, a která mne jako magnet přitahuje i teď v čase středního rybářského věku. Černá vltavská voda nasycená nepoddajnou silou divoké Šumavy mi zkrátka proudí v žilách a už to asi jinak nebude. A rybami, které mne v této rašelinové vodě vždycky nejvíce přitahovaly, byli lipenští candáti. O svém vztahu k nim jsem už napsal spoustu řádků: leckdy úsměvných, většinou však hořkých, jako bych pomyslné pero máchal v jejich černozelené žluči. Jejich příběh je totiž také oním nekonečným příběhem naší rybářské bezohlednosti a prvoplánového uvažování. Nekonečným příběhem, který, jak nás události posledních dni znovu přesvědčují, jen málokdy končí šťastným happyendem. Z konkrétního se stává univerzální a smutný příběh lipenských candátů je příběhem, který se paralelně odehrává i na mnoha jiných našich vodách. 

 

Candát s výraznými „psími zuby“ patří mezi naše nejkrásnější a nejelegantnější dravé ryby. Má však také velmi chutné maso – a to je zřejmě jeho prokletí.

 

Přesto se vám historii lipenských candátů pokusím znovu převyprávět od začátku. Vy, kteří už tento příběh znáte, klidně následující řádky přeskočte. To nejdůležitější se totiž dozvíte až na konci článku, který je asi také pomyslným završením tohoto příběhu: příběhu o bývalé slávě, pádu, oživené a zase pohasnuté naději; příběhu, který končí v tiché pustotě vodních plání, zřejmě už definitivně a neodvratně prostých oněch tajemných rytířů v zlatozeleném brnění a s vyceněnými psími zuby, v jejíchž očích jako drahokamy září krystaly guaninu.

 

Candát se svojí živou kořistí.

 

Příběh lipenských candátů – minulost

První kapitola tohoto příběhu se začíná psát v padesátých letech minulého století, kdy byla vodní nádrž zbudována. Se svými téměř 5 tisíci hektary se stala suverénně největší vodní plochou v Československu, a jako taková pochopitelně lákala rybáře z širokého dalekého okolí. Brzy po napuštění se ukázalo, že Lipno se stane vodou zaslíbenou dravcům. Proslulo především trofejními štikami, ale ani candáti za „zubatými“ množstvím a velikostí nikdy příliš nezaostávali. V 80. letech 20 století získává pro mne příběh lipenských candátů osobní rozměr, neboť do něj vstupuji i já – malé rybářské pískle. Pronikám do tajů lovu dravých ryb a v hluboké noci chytám svého prvního candáta – pěkně rostlého šedesátníka – na udici. Popravdě to ani nebylo nijak těžké, neboť candátů v těchto velikostech se tehdy „Šumavským mořem“ prohánělo bezpočet. Nebylo divu, neboť rybářský tlak nebyl nijak velký. A i když si místní domorodci občas pomohli některými nepovolenými způsoby lovu a s dodržováním rybářského řádu si mnozí (a přiznávám, mě nevyjímaje) hlavu taky příliš nelámali, početnou candátí populaci to zatím ještě nemohlo ohrozit. Už proto ne, že druhá strana břehu se spoustou krásných míst a zátok nabízejících ideální přirozená trdliště byla našinci uzavřena železnou oponou – zde se už nacházelo zakázané hraniční pásmo, kam byl vstup obyčejnému smrtelníkovi přísně zapovězen. A tak mohli candáti ještě i v 80. letech minulého století na Lipně celkem pohodlně prospívat. Přesto si pamatuju, že už tehdy si nejeden starý lipenský vlk posteskl, že Lipno už není zdaleka to, co bývalo. Kdyby jen tušil, co „Šumavské moře“ čeká v dalších letech...

 

Jižní strana Lipna u státní hranice s Rakouskem byla dlouhá léta rybářům zapovězena – ryby tu mohly nerušeně lovit i přirozeně se vytírat.

 

Zlomovým obdobím byl začátek 90. let, kdy padla železná opona a Lipno na čas zcela opanovali turisté ze západu, pro něž byli největším rybářským lákadlem pochopitelně candáti. Tito rybáři nás také začali učit, že candát není pouze ten líný mrchožrout, kterého lze přesvědčit jen na kus mrtvého masa ze dna, ale že existuje spousta jiných a atraktivních způsobů lovu, vedoucích k jeho přelstění. A protože našinec je tvorem šikovným a učenlivým, začali jsme se seznamovat s klouzavými splávky, s nimiž se stražily živé bílé rybky těsně nade dno a s gumovými vláčecími nástrahami, se kterými se dalo pomalu prochytávat členité dno, kde v zatopených pařezištích a rozvalinách sídlili mí vytoužení rytíři s mléčnýma očima a psími zuby. A rychle jsme si tyto nové techniky lovu osvojili. 

Největší revoluci v lovu candátů však asi přinesly elektromotory a echoloty. S nimi bylo najednou všechno blíž a jednodušší. Rychle se přejíždělo z místa na místo a sonarem se hledala vhodná loviště a v překážkách stojící ryby.  S elektromotory se potom pojila nová a nesmírně účinná technika lovu candátů – hlubinná přívlač. Desítky lodí bez ustání křižovaly „Šumavské moře“ a v pařezištích, na hranách propadlin a starého koryta Vltavy hledaly ryby. Hlubokopotápivé woblery a mrtvé rybky na systémku dávaly candátům co proto, a bohatství Lipna se začalo rychle ztenčovat. Tehdy se začaly ozývat první varovná hlasy, ale tyto ojedinělé výkřiky vždycky přehlušila mnohohlasá odpověď: „Co blázníte, takhle velká louže se přece nedá vychytat.“

A tak se nadále lovilo a pytlačilo ve velkém. Přes den lovci trhali jícny malým i velkým candátům háky s nástražními rybkami a v noci pak ti nejotrlejší ještě stražili „čapíky“, z nichž ráno ještě za tmy vybírali další ryby zavěšené na pytláckých šňůrách. Množství úlovků sice ubývalo a snižovala se i jejich velikost, stále však bylo dost na to, aby se mrazáky při troše snahy a štěstí naplnily téměř po okraj. 

 

Po tvrdých omezeních lovu z roku 2009 se candáti začali na Lipně chytat prakticky výhradně přívlačí.

 

Když jsme posléze s kamarády rybáři rozebírali, kdo nastal ten skutečný bod zlomu, od něhož to už šlo s lipenskými candáty definitivně z kopce, shodli jsme se na roce 2002, kdy naši zemi postihly rozsáhlé záplavy. Ryby braly v tomhle povodňovém roce jako o život, a většině z dychtivých candátobijců nijak nevadilo, že na gumová šidítka verbují adolescenty, sotva odrostlé školním lavicím. Čtyřiceticentimetroví candátci (větší ryby už tehdy na Lipně prakticky nebyly) nekompromisně útočící na smrtící nástrahy, končili stejně nekompromisně ve vezírcích, lednicích a žaludcích. Candáti se krmili ten rok bez ustání prakticky až do zámrzu. Za tuhle hladovost dostali ránu, ze které se na dlouhá léta nevzpamatovali. 

Od té doby to už šlo s lipenskými candáty rychle z kopce. Dravci, kteří tak dlouho odolávali početnému a lépe vyzbrojenému protivníkovi, kapitulovali, a ta nevychytatelná, nezničitelná voda proměnila se v pustou měsíční krajinu. Tedy aspoň co se candátů týče. Výmluvně o tom hovořily i statistiky úlovků, které u candáta vykazovaly jen zhruba desetinu ulovených ryb oproti období 90. let. Rybáři na loďkách nadále brázdili přehradu a vyhledávali atraktivní loviště, kde by na echu konečně objevili kýžené znaky ryb. Ale jejich snaha byla většinou marná. A pokud se čas od času nějaký ten candátek spletl, šlo většinou o malou rybu v špatné kondici, na níž byl žalostný pohled. 

Zdálo se, že s lipenskými candáty je definitivně konec. Ale pak, když už to vypadalo, že jim opravdu nemůže nic pomoci, objevil se malý plamínek naděje, který připomínal ono pověstné mihotavé světýlko v dálce na konci tunelu.

 

Příběh lipenských candát – přítomnost

Touto nadějí na záchranu populací lipenských candátů bylo přijetí poměrně tvrdých omezení výkonu rybářského práva. Od roku 2009 je tak na Lipně zakázán lov na živou či mrtvou rybku (nebo její část) menší než 20 cm a hlubinná přívlač smí být praktikována pouze s vesly, a tedy nikoli s využitím motoru. 

Všichni jsme byli zvědaví, zda se ještě dá tímto krokem nemocné vodě pomoci, nebo už je na záchranu příliš pozdě. Výsledky se dostavily překvapivě rychle a byly více než povzbuzující. Především se výrazně snížil rybářský tlak na dravé ryby. Hlubinná přívlač na Lipně prakticky zanikla, protože rybářů, kteří jsou ochotni pohánět loďku místo motoru vesly, není moc. Někteří rybičkáři se dokázali přeorientovat na umělé vláčecí nástrahy a nadále vyhledávají svoje oblíbená loviště, chytají však mnohem šetrněji a hladina Lipna tak už není poseta mrtvými těly nemírových ryb, jako tomu bývalo před lety. Hned první roky po snaze o candátí renesanci se také ukázalo, že problém není ani tak v počtu ryb, ale zejména v jejich velikosti. Zatímco nedospělých remontních jedinců se chytalo díky umělému vysazování i slušnému přirozenému výtěru celkem dost, větší generační ryby v obsádce candáta zcela chyběly. Z toho vyplývalo jediné: candáti, ačkoli se na Lipně uměle vysazují i solidně přirozeně vytírají, tu prostě nemají vzhledem k enormnímu rybářskému tlaku prakticky žádnou šanci vyrůst (což ostatně není problém jen Lipna, ale i většiny ostatních našich revírů).

 

Malých candátků se ihned po zavedení ochranářských opatření chytalo poměrně dost.

 

Díky přijatým opatřením však začala pomalu dorůstat generace ryb, která už nebyla vystavena drtivému rybářskému tlaku a která na nádrži v posledních letech dobře prosperovala. My, kteří se na Lipně cíleně a intenzivně věnujeme lovu ryb na přívlač, tak můžeme pozorovat, jak se z roku na rok – centimetr po centimetru – zvyšuje velikost ryb a candátí obsádka se pomalu ozdravuje. Zatímco v roce 2009 byl ještě problém ulovit candáta přes 50 cm, dnes, po šesti letech, se už v obsádce objevují i šedesáticentimetrové kusy a je jich čím dál tím víc. 

Tento trend je bohužel obtížné exaktně postihnout (ostatně žádný výzkum, který by objektivně zhodnotil výsledky přijatých opatření, uskutečněn nebyl a zřejmě by byl i v podmínkách Lipenské nádrže obtížně proveditelný), což dává mocnou zbraň do rukou těch, kteří chtějí vše vrátit do starých kolejí. Nesmyslnost tvrzení, že přijatá opatření ničemu nepomohla, chápe každý, kdo situaci Lipna zná a umí ulovit rybu i jinak než na kus masa – vylít tyto kyselé hrozny lisované závistí a zakrývanou touhou po mase zkostnatělým rybičkářům na hlavu je však obtížné, neboť chybí tvrdá data, která by masařský řev jasně přehlušila. 

 

Úlovek ryby blížící se šedesáticentimetrové délce byl však ještě před několika lety na Lipně velkou vzácností.

 

A tak se stalo to, co se asi stát muselo. Řvoucí masa byla po letech vzdorování vyslyšena. Slaví, zdálo by se na první pohled, jen dílčí úspěch, ale podle mého názoru jde o absolutní triumf masařské loby, který zcela obrací dosavadní trend a povede k rychlé a zřejmě již definitivní likvidaci lipenských candátů. O co jde?: 

Od roku 2016 je na Lipně schváleno snížení minimální délky nástražní rybky z 20 na 15 cm!!! 

 

Příběh lipenských candátů – budoucnost?

Člověku neznalému místních poměrů by mohla tato věc připadat jako marginálie – vždyť jde o pouhých 5 cm. Opak je však pravdou. Tímto rozhodnutím se Lipno v podstatě znovu otevírá rybářům, lovícím candáty na nástražní rybky. Ona dvaceticentimetrová míra tvořila totiž jakousi psychologickou hranici, která oddělovala „štičí“ a „candátí“ lov na rybku. Za těch 6 let, co opatření platilo, jsem snad proto neviděl, kdo by si někdo vyrazil legálně s rybkou na candáty. Minimální délka 15 cm, i kdyby ji rybáři přísně dodržovali (víme své) však už nikoho od nastražení rybky na candáta neodradí. Z minulosti si velmi dobře pamatuji, že v době, kdy candáti opravdu brali, jsme nijak neřešili, zda do kedrkonve dáváme osmicentimetrové plotičky, nebo dvojnásob velké „bílé koně“. Ryby prakticky všech velikostí polykaly i tyto vzrostlé nástražky. Předpovědět nejbližší lipenskou budoucnost proto není nikterak těžké. Příští rok se k datu 16. června na Lipno sjedou hordy nadržených rybičkářů, kteří během několika týdnů zničí vše, co se během těch sedmi let podařilo vykonat. Vytrhají pomalu rostoucí semenáčky – nadobro... i s kořeny... 

 

Candátů ve velikosti kolem 50 cm se Lipnem nyní prohání docela slušné množství. Od příštího roku se však asi zase všechno změní.

 

V jednom ze svých předchozích článků jsem Lipno přirovnal k pacientovi, který přežil svoji klinickou smrt a teď leží na jednotce intenzivní péče ve vážném, ale stabilizovaném stavu. Tímto krokem jsme pacientovi vytrhli kapačku z žíly a vyhnali ho ven na třicetistupňový mráz. Není těžké predikovat, že tento experiment už asi nepřežije. Všichni, kteří svým chováním přispěli a přispívají k tomuto jeho hanebnému konci, si mohou gratulovat. Chutné candátí filety, které na krátký čas zaplní jejich mrazáky, jim zjevně stojí za to. Já jim však gratulovat nebudu – je mi jich líto. Ještě více mi je však líto lipenských candátů, kterým jsme dali šanci, a tím jsme dali šanci i sobě – šanci dokázat si, že mírou věcí rybářských není krvežíznivá touha po mase a bezuzdné drancování. A tuto šanci jsme, jako už tolikrát v minulosti, zase pohřbili…

 

Historii lipenských candátů jsem připodobnil k „Nekonečnému“ příběhu, který však spěje ke svému završení. Stejně se jmenuje i slavná kniha, podle které byl natočen i neméně úspěšný film. V této knize likviduje kouzelnou zemi Fantazie nicota, prázdnota, jíž zasévají ti, kteří přestali snít, žijí jen pro sebe a ztratili pojem o nadosobních hodnotách. Podobný prašný vír nicoty se také kdysi přehnal nad „Šumavským mořem“ a nyní na ně znovu ulehá jako těžký mlžný příkrov. V literárním příběhu stačí jeden malý chlapec, který neztratil ideály a sílu představivosti, aby kouzelnou zemi Fantazie zachránil. 

V reálném životě tomu bývá bohužel jinak. Zde se odehrává trochu jiný Nekonečný příběh. Nekonečný příběh lidského mamonu, sobectví a bezohlednosti.

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor