Jak bylo ujednáno, tak se stalo. Ještě před odjezdem na výpravu mi Michal se spikleneckým výrazem předal jakousi hrkající krabičku a pravil: „To máš od Ježíška, aby ti příští rok ryby dobře kousaly!“ 

Vzápětí jsem zjistil, že uvnitř balíčku je placatka (prázdná) s logem jeho firmy a asi tucet twisterů. Na některých z nich bylo patrné, že se už se v minulosti s vodou seznámily. Poděkoval jsem a na oplátku mu věnoval trojici nových wobblerů. Michal jen utrousil dík a dar hodil na zadní sedadlo. Mohli jsme vystartovat…

Cestou se mi pochlubil, co všechno si nadělil pod stromeček – rybářský zájezd do Karibiku, loď s motorem a echolotem, kompletní výbavu na muškaření, nepromokavý overal do extrémních podmínek a goretexové boty. Mimo to ještě spoustu drobnosti, jako neoprenové rukavice do mínus dvaceti, polarizační brýle, nejnovější modely wobblerů různých značek a hromadu dalších „nezbytných“ věcí. Tipl jsem si, že to dohromady stálo, bratru 150 – 200 tisíc! Podle slov parťáka jsem se trefil zhruba mezi obě částky. 

Zastavili jsme přesně na místě, kde jsme při poslední výpravě zabodovali. Od minula však nastala radikální změna - bohužel k horšímu! Silný vítr fičel přímo proti nám a nesl s sebou sněhové vločky. Hladina byla rozbouřená jako Atlantik u Grónska. Byla i podobná zima! Přestože jsem oblečení nepodcenil, ledový vichr se do mě zakousl jako hladový vlk. 

 

Při našem návratu k jezeru už bylo vše jinak - bohužel k horšímu...

 

„Nepřejedeme radši na protější břeh? Bude tam závětří,“ zeptal jsem se. 

„V žádným případě! Štiky minule braly tady, tak tady budou zas!“ protestoval. 

Hned nato dodal: „Alespoň si v praxi otestuju ten novej extrémní obleček.“ 

Vzápětí se začal soukat do zateplené kombinézy, přezul si boty a nasadil rukavice. Moribundus na tebe, chlape, klel jsem v duchu. 

Vzal jsem výbavu a šel obhlídnout jezero zblízka. 

Proti vichru a vlnám šlo nahazovat jen s hodně těžkou nástrahou. Horší bylo, že u našeho břehu byla díky ochlazení voda určitě mnohem studenější než naproti, a tak zde žádné ryby ani nemohly být. Jedinou šanci na záběr skýtalo vyhledání nějaké závětrné zátoky. 

Michal, navlečený jako polární badatel, dosupěl za mnou. Bylo jasné, že dnes se ho jen tak snadno nezbavím – vyčenichá mě podle stop ve sněhovém poprašku. 

Zatímco jsem zamířil do zátoky, kde jsem před týdnem chytil pěknou štiku, parťák se zdržel prohazováním rozbouřené pláně a zůstával pozadu. 

Musím celou zátoku obejít, aby mi nefoukalo přímo do tváře, usoudil jsem. Po další půlhodině jsem stanul na místě. Za zády jsem měl terénní muldu, která tlumila nejhorší nápory větru. A při vysokých obloukových náhozech mi vítr pomáhal poponést nástrahu o pár metrů dál. 

Navázal jsem levné testovací kopýtko, nástrahu napral do vody a nechal ji vyklesat do hlubiny. Po deseti minutách jsem měl dno jakžtakž ohmatané. Stálo mě to sice pár nástrah, ale nelitoval jsem jich. Díky nim jsem zjistil, že v dálce je dno rovné jako mlat a bez vázek, naproti tomu svah břehu byl posetý pařezy. Mezi nimi se mohli skrývat dravci. Strategie lovu byla jasná – už zbytečně nebudu nahazovat do dály. Gumu zhoupnu na zlom rovného dna a svahu. Při prvním nárazu do překážky pozvednu špičku prutu nahoru a kopýtkem budu kopírovat sklon břehu. Kromě šetření nástrah se tak mohu dočkat i vytouženého záběru. Když jsem byl obeznámený s překážkami, navázal jsem těžkou jerkovou nástrahu. Na štiky by měla fungovat!

Na protější straně se zjevil Michal v zářivě červené kombinéze. Rozhazoval rukama a něco volal. Neslyšel jsem ani slovo, a tak jsem gestem naznačil, ať jde za mnou. Mávnul rukou a šel. Zbývala mi tak půlhodinka poklidného rybolovu. Hodlal jsem využít každou její minutu. 

Sláva, první záběr! Nebyl od štiky, ale od dobře půlkilového okouna. Ten také nebyl k zahození. Vytvořil jsem památeční snímek a rybu pustil. Zanedlouho jsem se mohl radovat z dalšího naježeného dravečka. Byli tam! Dostal ještě příležitost zdolat dalšího pichlavého mušketýra do třetice. Při jeho fotografování a pouštění už mi sekundoval udýchaný Michal. 

 

První z pichlavých krasavců.

 

Zabručel: „Pěkný, pěkný… A co štika, nebyla?“ 

„Ne, jen okouni,“ odpověděl jsem a s nelibostí sledoval, jak mi nezvaný host leze na prověřené místo. Upozornil jsem ho, ať si stoupne o kousek dál. Bylo to jako bych házel hrách na zeď! Michal klidně odvětil, že se na fleku zmáčkneme a budeme nahazovat na střídačku. Taková drzost! Místečka se mi vzdát nechtělo - jednak tam byly záběry a navíc, ať se hnul kam jsem se hnul, vystoupil jsem ze závětří. 

 

Při pouštění třetího kousku už mi sekundoval parťák.

 

„Posuň se, nikdo ti nebrání nahazovat do stejného místa, ale ať se tady na plácku nešermujeme pruty!“ zvýšil jsem hlas. 

Parťák se ke mně obrátil a s provokativním úsměvem pronesl: „Klídek, ty už máš odchytané. Teď jsem na řadě já…“ 

Zjevily se mi rudé kruhy před očima. Co je tohle za parazitního parchanta? No nic, chce válku, má ji mít! 

Schoval jsem foťák do brašny a stoupl si pár decimetrů vedle něj. Michal zatnul zuby a přivřel oči. Asi nikdy nebyl zvyklý na odpor. Mlčky jsme chytali bok po boku. Jelikož vlezlý soused nebyl obeznámený s místními podmínkami, brzy uvázl. Vztekle škubl prutem a vlasec mu uletěl hned u špičky. Šel se přehrabovat do boxu s nástrahami a na chvíli jsem měl místo jen pro sebe. Jenže radost už jsem z něj neměl. Na každý hod se mi za trojháčky zachytával dlouhý utržený vlasec a nástrahu pokaždé vyřadil z chodu. Měl jsem rázem po nadějném fleku i zábavě! Nakvašeně jsem nahodil mimo prověřenou výseč vody. A hned jsem nástrahu utrhl...

Chtě nechtě jsem se posunul dál do břehu. Okamžitě se do mě zakousnul mrazivý vítr. Po pár hodech jsem měl dost a vrátil se zpět pod mez. Mráz přituhoval a na hladině se začal tvořit ledový škraloup. 

„Nepojedeme domů? Pořádně se ochladilo,“ snažil jsem se zviklat společníka k návratu. 

„Měl ses víc nabalit! Mně je teplo. Pojedeme, až se mi bude chtít!“ odsekl nakvašeně. 

Byla to zlomyslná msta za můj předchozí odpor. I proto tvrdohlavě lovil z mého místa, přestože na něm téměř pokaždé uvázl. Při jeho způsobu vyprošťování ve vodě přibývaly další utržené metry vlasce. Takový ruch už určitě dravce dávno rozplašil. 

Když Michal znovu navazoval, vlezl jsem zpátky na své závětrné místo. Abych se trochu zahřál, poslal jsem švihem těžký jerk do dálavy. 

Co to? Při náhozu jsem ucítil ve špičce prutu lehké škubnutí a nástraha dopadla kousek od břehu. Domotal jsem vlasec a zhoupl jerk k sobě. Sakra! Na trojháčcích visely obě rukavice, které si parťák odložil před navazováním na velký kamen. Taková blbá náhoda… 

Opatrně jsem se ohlédl, jestli si společník zmizení rukavic všiml. Naštěstí ne - v podřepu, zády ke mně, stále navazoval. Rukavice jsem hbitě osvobodil, vyždímal a naaranžoval je zpátky na balvan. Poodešel jsem stranou a dělal jakoby nic. Koutkem oka jsem sledoval, jak Michal konečně dotáhl uzlík, prut opřel o stráň a usadil se na pařez. Z brašny vylovil termosku, nalil si hrnek čaje a zapálil si doutníček. Škodolibě mě pozoroval, jak trpím bezmocí a zimou. Netušil, že mě právě teď hřeje malá, i když neúmyslná, pomsta...

„Do pr…, co to je?“ Ozvalo se po chvíli. Otočil jsem se a málem mi od smíchu vytryskly slzy. Michal cloumal rukavicemi, které během jeho odpočinkové pauzy přimrzly ke kameni. Na oko s vážnou tváří pronesu: „Vždyť jsem říkal, že přituhlo. Mám na to nos!“ 

Michal se zašklebil a do osvobozených rukavic vrazil ruce. 

„Hůůů, Jsou promrzlý durch! A to mají vydržet mínus dvacet! Já jim je v krámě omlátím o huby! Ještě dneska…“ 

Začal sprostě nadávat na prodejce a přitom se snažil mokré rukavice setřepat. 

„Kašlem na to! Balíme!“ vyštěkl povel. 

Na nic jiného jsem nečekal a hbitě složil prut. 

Vztek Michala hnal vpřed. V rychlostním rekordu jsme se vrátili do města. Parťák mě vyhodil u baráku a na půl huby utrousil, že se mi ozve. Za kvílení gum zmizel z ulice. 

S dobrou náladou jsem vše převyprávěl manželce. Zasmáli jsme se oba. A to jsme ještě netušili, že Michal ve stejný den prožil ještě jeden šok. Díky dřívějšímu příjezdu z ryb totiž načapal manželku se zahradníkem in flagranti.

Podle šeptandy ve městě se s ženou rozvedl, rozprodal rybařinu a nakoupil střelné zbraně a výstroj pro myslivce. 

Tak jsem definitivně přišel o parťáka…  

 

Konec!

 

Text: Honza Votroubek

Ilustrační fota: archiv redakce