Na ryby jsem samozřejmě nezanevřel, jen jsem se pokaždé z domu plížil jako zloděj, abych nebyl spatřen. Michalův stín mě pronásledoval i u vody. Při příjezdu jakéhokoli auta jsem se neustále ohlížel a připadal jsem si jako bych pytlačil v „Krakonošově“. Nakonec jsem svému osudu stejně neutekl. „Parťák“ si na mě jednou v sobotu večer při návratu z ryb počíhal. Zjevil se u branky jako duch. 

„Tak, jak to žralo!“ zeptal se jízlivě. 

„Ale, stálo to za prd,“ odvětil jsem popravdě. 

Michala má odpověď očividně potěšila a hned spustil, že dostal dobrý tip na revír, který není daleko a oplývá hladovými štikami. 

„Chtělo by to vyrazit co nejdřív, nejlépe už zítra, protože se má v týdnu ochladit. Co ty na to?“ masíroval mě. 

„Musím se zeptat manželky, jestli něco na zítřek neplánuje,“ snažil jsem získat čas. 

Manželka mě samozřejmě potopila! Jak se dalo předpokládat, nadřadila svůj klid v práci nad mou pohodu na rybách. Tak a bylo to! Ještě večer jsem musel vygruntovat auto, aby se do něj pan manažer neštítil sednout. 

Ráno jsem parťáka nabral u jeho vily a hrrr na ně! Cestě jsem musel poslouchat skryté narážky na mou zradu. Abych káravému monologu učinil přítrž, otázal jsem se, jak se vlastně dostal k rybaření. 

Michala jsem přímo popíchl dotazem: „Jedinci tvé úrovně a postavení spíš hrají golf, tak proč zrovna tobě se líbí mrznutí u vody?“ 

Parťák pohrdavě odfrkl: „Pche, golf! Nejsem žádnej sběrač! Jsem lovec! Dětský hry mě nikdy nebavily...“ 

Následně jsem se podrobně dozvěděl, jak se stal příslušníkem Petrova cechu. 

Michal spustil: „Jednou jsme s manželkou nakupovali v obchodním centru. Žena byla ve svým živlu, rejdila mezi regály a zkoušela si různý hadry. Mě to přestalo asi po dvou hodinách bavit, tak jsem se šel projít ven. Z dlouhý chvíle jsem pročítal nabídky realitních kanceláří a najednou jsem objevil vývěsku rybářů. Stálo v ní, že večer se vydávají povolenky na tý a tý adrese. Tehdy jsem se na místě rozhodl, že začnu chytat ryby. Žena mou nabídku uvítala - prý, když budu u vody, bude mít víc času na sebe. Tak jsem večer vzal nějaký prachy a vyrazil pro papíry. Na dotyčný adrese mě přivítal nějakej dědula a řekl mi, ať si připravím doklady. Podal jsem mu občanku a řidičák a on na to, ať si přestanu dělat srandu, že chce legitimaci a rybářskej lístek. Vůbec jsem netušil, že je potřeba něco takovýho mít. Když jsem namítl, že nic podobnýho nevlastním, ale rád si připlatím, dědek někam dlouze telefonoval. Když hovor ukončil, pravil, že vše potřebné zajistí, ale že to bude stát něco navíc. Následně si, vydřiduch, řekl o deset tisíc! Měl jsem sice požadovanou hotovost u sebe, ale usmlouval jsem konečnou částku na šest tisíc. Nač podporovat úplatky, že jo? No, a druhej den večer jsem měl povolenku v kapse i s papírem, že jsem odmakal nějaký brigády!“ 

Po tomto ješitném chlubení jsem k „parťákovi“ ztratil poslední zbytky sympatií... 

Jakmile jsme přijeli k jezeru, vystoupil jsem a šel revír očíhnout z blízka. Jednalo se o malebnou přírodní pískovnu. Už jsem se těšil, jak do ní budou lítat mé nástrahy. Rychle jsem se vrátil zpátky k vozu a oznámil Michalovi, ať se v klidu nachystá a před odchodem nezapomene zamknout auto. Pak jsem popadl své saky paky a utíkal k vodě, jakoby mi za patami hořelo. Trochu jsem se uklidnil až po prvních náhozech. Když jsem za chvíli z vody vypáčil první štičku, na parťáka jsem dočista zapomněl. Brzy se mi připomněl sám...

 

Revírem byla malebná přírodní pískovna.

 

Došoural se ke mně a pronesl: „Nechal jsem na palubce mobil a zaboha se k němu nemůžu dostat. Pojď mi otevřít káru!“ 

Přepadla mě neblahá předtucha, která se po návratu k vozu se změnila ve skutečnost. Michal nechal klíče v zapalování, zamačkal tlačítka ve dveřích a z auta udělal nedobytnou pevnost. Dlaně se mi sevřely v pěst, zvláště, když ještě duchaplně pronesl: „Kdybys měl centrální zamykání, tak se to nestalo!“ 

Poslal jsem ho na ryby, aby se mu nepřihodil nějaký úraz a začal se dobývat do vlastního auta. Teprve až jsem zničil gumové těsnění u okénka, podařilo se mi dveře otevřít. Vzteky bez sebe jsem se rozhlížel po Michalovi, ale nikde na blízku nebyl. Debil! Zaseknuté stažené okénko mi nedovolilo jít ho hledat. Demontáž tapecíru dveří, vytažení okna, jeho zakolíkování a zpětné sestavení dvířek mi zabralo dobrou hodinu. Na to, že jediným pracovním nástrojem mi byl kapesní nožík, jsem ještě opravu stihl v dobrém čase. Během pracovní činnosti mé vzbouřené emoce trochu vychladly. Konečně jsem sebral náčiní a vyrazil k vodě. Podle stop v písku jsem zjistil, že se Michal vydal po břehu doleva. Automaticky jsem odbočil opačným směrem...

Blížilo se poledne a s ním i nadějná doba na zimní štiky. Netrvalo ani půl hodiny a do batohu jsem ukládal vypasenou osmdesátku. Vystartovala mi na wobbler, jakoby bylo léto! Proházel jsem ještě táhlou zátoku, chytil v ní dvě kudly a pomalu se vracel zpět. Pod parkovištěm jsem spatřil přešlapovat známou postavu. Michal!

 

Vystartovala na wobbler, jakoby bylo léto...

 

Jak mě spatřil, hned ke mně dlouhými kroky rázoval. 

Co zase bude?, říkal jsem si s obavou v duchu. 

Parťák zabrzdil těsně přede mnou a hned spustil: „Vzal jsi mi z auta mobil? Kdybych ho měl u sebe, tak bych tě zavolal. Navštívil jsem valnou hromadu štik! Chytil jsem jich určitě dvacet!“ 

Vzápětí dodal: „Jednu míračku mám, vzal jsem ji k Vánocům našemu zahradníkovi. Koukej!“ Vzápětí z igelitky na zem vytřepal bezhlavou štičku, která za života sotva dosáhla zákonné délky. Zálibně si svůj úlovek prohlížel, ale jen do doby, než jsem ho upozornil, že podle rybářských řádů ryba musí zůstat nepoškozená pro případnou kontrolu porybného. Torzo ryby bleskurychle zmizelo v tašce. „Dám ji do auta a jdeme chytat dál!“ 

Nato jsem odvětil, že jestli má rybu zapsanou v úlovkáči, tak ji porybný stejně bude chtít vidět. Trefil jsem hřebíček na hlavičku! Michal se zasmušil: „No tak nic, příští týden vyrazíme zas. Stejně už přestávaly brát...“ 

Až na parkovišti jsem poznamenal, že jsem jednu „zubatou“ také dostal. S velkým zadostiučiněním jsem pak parťákovi čtyřkilovou štiku ukázal. 

Se zabručením: „Hm, je pěkná“, zalezl do auta. 

Celou cestu domů mlčel a až před brankou utrousil, že se mi v týdnu ozve.

 

S velkým zadostiučiněním jsem parťákovi ukázal čtyřkilovou štiku.

 

Doma jsem manželce dopodrobna vylíčil, co všechno jsem zase musel protrpět. Zapřísahal jsem se, že než bych měl jet s Michalem k vodě, tak raději pověsím rybařinu na hřebík a budu se věnovat akvaristice. 

Po mých stížnostech mi manželka položila ruku na rameno a pravila: „Jestli tě to uklidní, prozradím ti malé tajemství. Zatímco jezdíš s Michalem na ryby, tak se jeho žena a má šéfová v jedné osobě, doma tajně šmajchluje se zahradníkem. Když teda Michala odmítneš, tak mě v práci čeká těžký boj se vzteklou fenou. A to určitě nechceš...“ 

Úžasem jsem vytřeštil oči a až jsem se ze šoku vzpamatoval, trošku škodolibě jsem pronesl: „Představ si, že ten paroháč ještě zahradníčkovi přinese štiku na Vánoce...“ 

 

Pokračování příště    

     

Text: Honza Votroubek

Fota: archiv redakce