Nastal večer před odjezdem. Netrpělivě jsem čekal na poslední, ale nejdůležitější pokyny. Nevěděl jsem, kdy a kam mám přistavit vůz a jaké náčiní si nachystat. Když jsem nedostal instrukce do večerních zpráv, zavolal jsem sám. Telefon zvedla Michalova žena a sdělila mi, že manžel šel spát, protože brzy ráno vstává na ryby. Její prohlášení mě dočista ohromilo. Na mé naléhání šla parťáka vzbudit. Když po chvíli přebral sluchátko a bez pozdravu zavrčel: „Všechno už jsem ti řekl předevčírem. Máš snad sklerózu?“ 

Málem jsem vzteky rozmáčkl mobil. Byl jsem si jist, že kromě hrozného tajnůstkaření z něj žádná podstatná informace za celý týden nevypadla. 

„Tak mi to, prosím, zopakuj znovu,“ kousal jsem se do rtu. Následně jsem se dozvěděl, že mám být u jeho vily ve dvě ráno a pak se hned vyrazíme na candáty na Lipno. No, tě bůh! Čekalo mě dobrých 150 km po namrzlých silnicích v naprosté tmě opepřené navíc podzimní mlhou. Co bych však neudělal kvůli klidu v rodině. Mé manželce totiž tuze záleželo na tom, aby byl pan manažer na rybách spokojený a jeho žena se po ní následně „nevozila“ v zaměstnání.

Ve stanovený čas jsem přistavil vůz na určeném místě. Vila tonula ve tmě, tak jsem zavolal Michalovi na mobil. 

„Hned jsem dole!“ ozval se rozespalý hlas, který jakoby říkal pravý opak. 

Od domu jsme vyrazili o třičtvrtě hodiny později. Cestou jsem si napřed vyslechl kritiku mého auta – jak je pomalé, hlučné, jak má malou kapacitu kufru. Pak následovala chvála jeho nadupaného bavoráka. Abych zamezil dalšímu srovnávání čehokoli, nadhodil jsem otázku ryb, tedy konkrétně lipenských candátů, za kterými jsme právě jeli. 

K nemalému překvapení jsem zjistil, že informace o jejich divokém braní Michal vyčetl v nějaké diskusi na internetu. Vlastně ani netušil, kde konkrétně se měl ten dravčí masakr odehrávat. Vzhledem k tomu, že Lipno má rozlohu 2 600 ha, tak jsme se vydali hledat pověstnou jehlu do kupky sena. 

V duchu mi blesklo lidové rčení: „Ani titul, ani funkce, ani postavení od blbosti nechrání!“

Při rozednění jsme byli na místě, tedy přesněji řečeno na prvním místě. Přivítala nás hladina jako olej ukrývající táhlou mělčinu a průzračnou podzimní vodu. Vzal jsem si jen lehký proutek a do kapsy vesty jsem zasunul krabičku s okounovými nástrahami. Michal sebou táhl svou objemnou brašnu a hned tři vláčáky. 

 

Přivítala nás hladina jako olej ukrývající táhlou mělčinu a průzračnou podzimní vodu.

 

Minuli jsme mělčinu a přes pařezové pole jsme klopýtali dál. Začal jsem chytat až v pařezovce, i když bylo jasné, že prostoru před námi bude víc utopeného dřeva než samotné vody. To se vzápětí potvrdilo. Po utržení několika nástrah jsem odpochodoval do blízké zátoky. Teprve tady jsem okusil, jak vypadá záběr od ryby. Byl to sice jen malý okounek, po strastiplné cestě mě potěšil i on. Užíval jsem si samoty. Bohužel jen krátce. Zanedlouho za mnou zapraštělo roští a vedle mě přistála parťákova brašna. 

Hned nato jsem uslyšel: „Tak co? Bylo něco?“ 

Zavrtěl jsem hlavou. 

Michal se zaškaredil: „Lžeš. Viděl jsem, žes něco pouštěl!“ 

Vysvětlil jsem, že se malý okoun za úlovek jaksi nepočítá, ale tím jsem ho neuklidnil. Od té chvíle mě hlídal jako bachař trestance. Kam jsem se hnul, držel se mě jako stín. Nemám rád, když mi někdo na rybách neustále dýchá na límec, tak jsem ho upozornil, že na rybách to funguje stejně jako při houbaření. Lépe je najdeme, když budeme mít větší odstup. 

„Něco na tom je,“ pravil a poodešel ode mě asi o deset metrů.

Pomalu se přiblížilo poledne, když se mi na twistřík podařilo chytit asi dvoukilovou štičku. Vyfotil jsem ji ve vodě i na souši a chystal se jí pustit. Michal mě sledoval a pak se otázal, co s ní provedu. Popravdě jsem řekl, že ji vrátím vodě. 

„Nedal bys mně ji? My tedy konzumujeme jen zdravé mořské ryby, ale vzal bych ji našemu zahradníkovi…“ 

Jakmile to dořekl, štika mi jakoby náhodou vyklouzla z dlaní zpět do jezera. 

 

Dvoukilovou štičku jsem po vyfocení vrátil zpět do vody.

 

„Hm, tak nic…“ zabručel a začal převazovat na stejnou nástrahu. 

Za necelou hodinu se mu podařilo chytit téměř stejnou rybu a s výkřikem: „Spravedlnost existuje!“, ji zařízl. 

Já mezitím chytil a pustil dvě štíhlata a tři slušné okouny.

Zvolna se začalo šeřit, tak jsem nabil reflexní kopýtko a zkoušel prochytávat nejspodnější vrstvu vody. Párkrát jsem uvázl, ale vždy se mi podařilo vytáhnout větev. Můj společník, když viděl ohnutý prut, pokaždé sebou závistivě škubl. Ale při spatření „dřevěného úlovku“ si neodpustil nějaký jízlivý dovětek. Nasadil jsem si imaginární klapky na oči a špunty do uší a soustředil se jen na vlastní rybolov. A byl jsem za to odměněn...

Po pár náhozech jsem ucítil regulérní záběr. Přisekl jsem a ve špičce prutu zapumpovala pružná tíha. Michal jen zlomyslně poznamenal, že budu mít splněnou brigádu za vyčištění dna. Nechal jsem ho u jeho domněnky a vychutnával si tah nemalého dravce.

„Sakra! To je ryba?“ vyjekl parťák, když se těsně u břehu rozbouřila hladina. 

Chvíli poté jsem na souš vynesl candáta, který měřil tři čtvrtě metru. 

 

Můj vánoční candát.

 

„Na toho jsem čekal, ten už bude vánoční.“ pronesl jsem ve vítězné euforii. 

Můj výrok byl poslední kapkou do přetékajícího poháru parťákovy závisti. Zavrčel, že by sice lovil rád dál, zvlášť teď, když candáti začali kousat, ale při mé pomalé jízdě v mizerném autě bychom se vrátili až ráno a on musí ještě dnes doma dodělat nějakou důležitou práci. 

Obstarání úlovku a sbalení věcí mi netrvalo ani minutu. Horší bylo, že při zpáteční cestě k autu Michal zjistil, že mu chybí jeden z prutů. Šmahem ho chtěl odepsat ze stavu, ale já mu jeho rozhodnutí rozmluvil. Za celý den jsme neviděli u vody živáčka, takže když půjdeme zpátky po svých stopách, prut musíme najít. Po dvou hodinách usilovného hledání v houstnoucí tmě jsem ho skutečně našel. Byl opřený o pařez v místech, kde údajně parťák svačil. 

Při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že Michal svou rozdělanou a veledůležitou práci už dnes nestihne. Celou cestu zpět můj společník spal a já tomu byl rád. Probral se až před jeho vilou. Při vystupování řekl, že se ozve, pak sebral vercajk a zmizel za bránou. To, že by mi poděkoval za nalezení prutu, nebo mi přispěl na benzín, to jsem od něj vlastně ani neočekával...

 

Pokračování příště

 

Text: Honza Votroubek

Ilustrační fota: archiv redakce