Tak a bylo to! Měl jsem nového „parťáka“, a ani jsem netušil, co je vlastně zač. Vzpomněl jsem si na mnichovskou zradu z roku 1938, tam také bylo rozhodnuto „o nás a bez nás“! Utěšoval jsem se, že třeba nebude tak zle. Ale mělo být…

Druhý den se k nám dostavil manžel šéfové - Michal. Na první pohled to byl seriózní pětatřicátník. U kafe jsme se vzájemně oťukali a poklábosili o rybách. Trošku mi vadilo, že každá jeho věta byla jako doslovná citace z příruček, ale když z něj vypadlo, že dělá manažera jedné velké firmy, byl jsem doma.

Michal doposud chytal jen kapry na komerčních revírech, ale zatoužil zažít adrenalinové souboje s dravci – lákali ho pstruzi, boleni, candáti, štiky a sumci. Chtěl po mně, abych ho naučil přívlač. A protože žádné vláčecí nádobíčko zatím nevlastnil, bylo nejprve vše potřeba nakoupit. 

„Můžeme vyrazit hned. Nějakou hotovost u sebe mám,“ pravil ledabyle.

Vzal jsem ho do blízkého rybářského krámku, kam chodím nakupovat, a kde mi známý prodavač dává zajímavé věrnostní slevy. Po příchodu do prodejny se začal můj nový parťák rozhlížet, jako by chtěl koupit obchod i s přilehlými pozemky. A pak, aniž by si něco nechal ukázat, řekl: „Jsou tu jen samý levný šunty, jdeme jinam!“

Řekl to tak zřetelně, že všem přítomným – nakupujícím i prodávajícím, poklesly brady. Hanbou bych se byl propadl! Ani se nedivím, že na mé rozloučení nikdo neodpověděl.

Michalovým bavorákem jsme přejeli do centra. Nedaleko odsud byly největší rybářské potřeby ve městě.

„Velký obchod – velký výběr - velké tržby!“ zacitoval Michal nějakou pasáž z manažerské příručky. Vlezli jsme do prodejny a hned se kolem nás začal motat prodavač. Pochopil jsem, že Michala nevidí poprvé, tak se mu věnoval na plný úvazek. „Parťák“ se mě zeptal, co vlastně potřebujeme, a začali jsme nakupovat. V podstatě jsem něco vybral a Michal z celé škály podobného zboží bral jen to nejdražší. Prodavači se to náramně líbilo, mně už méně. Během více než dvouhodinového nákupu jsem nosil do auta pruty, navijáky, vlasce, nástrahy, nepromokavý oděv, vestu, podběrák, prsačky atd. atd. Na závěr Michal u kasy zaplatil skoro 35 tisíc Kč! A konečně se mohlo jet domů.

Cestou Michal plánoval první společnou výpravu. Výběr revíru blahosklonně nechal na mně. Rozhodl jsem se pro nedalekou pískovnu, kde teď celkem spolehlivě brali okouni a dala se uvláčet i slušná štička. Nadhodil jsem mu, že by měl začít spíš s menšími dravci, aby se mu napřed přívlač dostala do rukou. Nic nenamítal. Smluvili jsme si čas, kdy se pro mě staví.

Byla tu sobota a s ní i naše premiérová rybačka. Michal přijel na minutu přesně a byl oháknutý jako manekýn z rybářského katalogu. Naložil jsem své věci do vozu, mohli jsme vyrazit. Cestou jsem byl obdařen spoustou podivných teorií o lovu ryb, pravděpodobně vyčtených z literatury, ale nevyvracel jsem je. Byl jsem rád, když jsme zastavili u vody.

 

Rozhodl jsem se pro nedalekou pískovnu, kde teď celkem spolehlivě brali okouni a dala se uvláčet i slušná štička.

 

Z obrovského boxu narvaného nástrahami jsem Michalovi vybral vhodnou okounovou rotačku a šel vláčet. Když jsem se po několika náhozech podíval, proč parťák ještě nechytá, šly na mě mrákoty. Před třpytku právě navazoval jakýsi šibenicový návazec ze silného drátu.

„Co to je?“ tázal jsem se.

„Novinka z Německa. Návazec na hlubinné štiky. Štika ho nepřekousne a nástraha pracuje bez váznutí těsně nade dnem,“ zněla odpověď.

Drátěný „kladkostroj“ doplněný o 30 g olovo a rotačku velikosti 1 vypadal hrůzostrašně! Namítl jsem, že by bylo možná vhodnější třpytku nahradit plovoucím wobblerem, ale byl jsem „štikařem“ poslán na okounky. Tak jsem šel.

Po půlhodině lovu, kdy jsem chytil a pustil asi pět okounů, vzpomněl jsem si na kolegu. Vrátil jsem se zpět a našel ho, jak zase navazuje. Naštvaně mi řekl, že už urval tři neváznoucí montáže, a záběr neměl žádný. Přesto navazoval „šibenici“ s pořadovým číslem 4. Napadlo mě, kde asi němečtí soudruzi udělali chybu, ale držel jsem jazyk za zuby. 

 

Po půlhodině lovu jsem chytil a pustil asi pět okounů

 

Za další dvě hodiny jsem překonal třetí desítku ulovených okounů. Podařili se mi pěkní kousci. Dva z nichž jsem si dva ponechal na večeři. Michal konečně zanechal pokusů s návazci a podařilo se mu klasicky uvláčet jednoho okouna v délce 20 cm. Vzápětí s ním praštil o kámen a okomentoval to slovy: „Ten je pro našeho kocoura!“

 

Podařili se mi i pěkní kousci.

 

Začalo protivně poprchávat a ryby přestaly brát. Zkusil jsem navrhnout dřívější odjezd, ale Michal trval na tom, že ještě počkáme, protože při poklesu tlaku začnou být aktivní candáti. 

Po další hodině, kdy se deštík změnil ve vytrvalý lijavec, řekl úsečně: „Jedem pryč!“

U auta mi přikázal, abych si důkladně očistil obuv, přičemž kontroloval, jestli si klacíkem dokonale vyškrabu i bláto ze vzorků podrážek. Zatímco jsem vykonával očistu bot, rozprostřel na sedadlo spolujezdce velký igeliťák, abych prý nepromáčel potahy. Toto opatření bych chápal, kdyby měl igelit pod sebou i řidič. Možná ale Michal zmokl méně než já…

Jeli jsme mlčky domů. Michal byl naštvaný, že nic nechytil. Já zase, že jsem při každém pohybu na sedačce šustil jako mražené kuře. Měl jsem obavu, jestli z toho posezení nechytnu vlka. Konečně Michal zastavil před našim barákem. Když jsem vystupoval, utrousil: „Dneska to bylo docela fajn. Ale příště vybírám revír já a ty bereš auto, jo?“

Němě jsem přikývl a doufal, že žádné příště nebude. Strávit další den na rybách s arogantním blbem bych asi nepřežil.

„Ale přežil! Uděláš to pro můj klid v práci, miláčku,“ řekla mi manželka, když jsem jí vylíčil všechny peripetie s Michalem. S hlubokým povzdechem jsem se začal „těšit“ na další výpravu s novým parťákem.

 

Pokračování příště

     

Text: Honza Votroubek 

Fota: archiv redakce Chytej.cz