Střední velikost nabízené umělé myšky v suchém stavu.

 

Už je to pár let zpátky, co jsem na jedné rybářské výstavě shlédnul krátké reklamní DVD fy. Jokr, kterém bylo prezentovalo správné vedení umělé myšky v mokrém živlu. Krátce jsem pohovořil s tvůrcem této originální nástrahy – panem Králem. Dozvěděl jsem se, že falešné hlodavce vyrábí ručně ze srsti nutrií a mají představovat plovoucí hryzce. Zoolog amatér, jako já, by mohl naznat, že to stejně tak mohou být i malí potkani, hraboši, polní myši, nebo i hmyzožraví rejsci. Umělí myšáci jsou předurčeni k lovu zkušených bolenů, štik, hlavatek (tajmenů) a podle slov autora má řadu důkazů, kdy na jeho plovoucího hlodavce při večerní přívlači byli uloveni i velcí candáti a sumci. To my stačilo k rozhodnutí, že chlupatou nástrahu musím také vlastnit a hned jsem jednoho myšáka zakoupil. Ze tří nabízených velikostí (7, 10 a 13 cm) jsem zkušebně vybral tu střední. Aby nedošlo k mýlce – udávaná velikost je jen délka tělíčka, ale k němu ještě patří ocásek z dlouhých chlupů, takže nástraha je ještě delší. A to už je slušné sousto i pro většího predátora! 

 

Hned jak jsem se vrátil domů, rozhodl jsem se provést „suchý“ test nástrahy. Pokusným králíkem měla být manželka, která se hlodavců k smrti děsí. Myšáka jsem navázal na dlouhý vlasec, položil ho na podlahu před vchodové dveře a nacvičil si jeho oživování. Potom jsem číhal na návrat ženy jako myslivec na škodnou. Škodolibé překvapení se však nekonalo, protože než manželka dorazila, myš objevil náš kocour. Jen těsně jsem mu ji stačil sebrat od čumáku. Kdyby se totiž náš domácí mazel napíchl na trojhák, měl bych na krku ochránce přírody a co hůř, možná i rozvod. Ani se neptejte, co mi řekla žena, když jsem se jí k chystané klukovině přiznal. Pod jejím přísným dohledem jsem musel umělou myšku „pohřbít“ do krabice k ostatním nástrahám.

 

Na myšáky nejčastěji zaútočí štika.

 

Někdy začátkem dubna se mi ozval kamarád Bedřich, jestli se s ním nechci zúčastnit přívlačového závodu v lovu pstruhů na soukromém revíru. Proč ne? Do pstruhové zahájené zbývalo čtrnáct dní, tak alespoň po dlouhém půstu vyvenčím vláčecí náčiníčko a trošku si před propuknutím sezóny zatrénuji. Když jsem probíral nástrahy, které sebou vezmu, objevil jsem falešného myšáka. Hned mě napadlo, že ho pro legraci vezmu sebou. U kamaráda, na rozdíl od manželky, nehrozilo, že se při jeho spatření vyvrátí.

 

Soutěžní klání jsme s kamarádem pojali víc než sportovně. Hned ráno jsme si objednali poctivý námořnický grog, protože byla zima. Pak druhý, abychom ztratili trému před zkušenými soupeři. Do závodu jsme nastoupili ve skvělé náladě a už před úvodním náhozem jsme si připadali jako předčasní vítězové. V půli závodu jsem měl devět ryb, Bedřich pět. Nebyli jsme na tom ani špatně, ale ani extra dobře. Lepší čtvrtina závodníků měla na kontě až trojnásobek našich společných úlovků. Aby Béďovi nebylo smutno, že jsem ho v poločase přechytal, pozval jsem ho na další grog. A nezůstalo u jediného…

 

Druhá půlka závodů byla bídná pro všechny účastníky. Dopolední šílenství pstruhů pominulo. Ryby byly popíchané a ty, které se ještě nestačily seznámit s háčkem, se stáhly dál od břehu, kam nikdo nedokázal lehkými nástrahami nahodit. Použití sbirolina bylo v propozicích soutěže výslovně zakázáno, tak co teď? Tahat miniaturní twistery na těžké hlavičce se mi příčilo, už jen proto, že to bezvýsledně zkoušeli všichni závodníci okolo mě. Navíc neustále vázli a trhali na kamenitém zlomu dna, který byl před námi asi pět metrů od břehu. 

 

Pstruzi v dálce provokativně tancovali na hladině a neexistoval způsob jak je odsud vytěžit. Bezmoc byla patrná i u cílevědomých závodníků. Já se naštěstí za závodníka nepovažoval a po tolika rundách grogů jsem rozhodně nebyl ani cílevědomý. Snad proto jsem na jemný vláčák nabil umělou myšku! Napřed jsem si její chod vyzkoušel na mělčině přímo pod špičkou prutu. Při přerušovaném popotahování šlapala skvěle. Jen jsem s úžasem zjistil, že když srst nasákla vodou, nástraha zvýšila dvojnásobně hmotnost! Nahodit mokrého myšáka bylo na samé hranici únosnosti mé výstroje. S každým hodem jsem očekával, že lupne buď šestnáctka vlasec, nebo v horším případě, špička prutu. Přes nechápavé pohledy nejbližších soupeřů, jsem se nevzdával a postupně házel dál a dál. Maximální dolet myši nakonec zůstal ve vzdálenosti zhruba čtyřiceti metrů a překonat tuto metu ještě ostřejším švihem jsem si netroufal. I když jsem zatím nezpozoroval ani náznak rybího zájmu, alespoň jsem se královsky bavil údivem okolo jdoucích diváků. Na mé snažení se dokonce přišel podívat hlavní rozhodčí, kterého prý kdosi informoval, že nějaký magor schválně do vody mrská nacucanou ponožku a plaší ostatním soutěžícím ryby. Nejvyšší šéf rozhodčích si mě proto přišel zkontroloval osobně. Jelikož má myš měla (dle stanovených propozic) jediný trojháček se zamáčknutými protihroty, uznal ji za regulérní nástrahu. 

 

Do konce závodů chyběla necelá hodina a všichni se těšili na závěrečný výstřel. Byl jsem na tom stejně, záda mě bolela jako nevolníka v kamenolomu. Cítil jsem, že už by si rádo odpočalo i mé silně přetěžované náčiní. Od úmyslu navázat něco smysluplnějšího mě však odradil… ZÁBĚR! Nějaký smyslů zbavený pstruh se myšákovi zakousl do ocásku, kousek se na něm svezl a po pár vteřinách byl v čudu. Nečekaný útok mě utvrdil v myšlence, že šance na zabodování stále žije. Jen kdyby ryba dobře trefila trojháček…

 

Minuty pomalu odkrajovaly poslední okamžiky závodu. Zbývala závěrečná dvacetiminutovka. Někteří soupeři začali předčasně vyklízet startovní pole a šourali se ke kiosku, aby si zajistili lavice nejblíže k pípě. Já hodlal vydržet do posledních vteřin. A vyplatilo se! Zrovna když jsem myšku přetahoval přes místo, kde se dno ostře lomilo z hloubky do mělčiny, udělala se za nástrahou brázda jako za pluhem. Následoval šplouchanec a brzda navijáku se rozječela jako lodní siréna. Rybáři odcházející za vidinou piva a klobásek zarazili své kroky a jako na povel otočili hlavy. 

 

Křečovitě jsem držel na doraz ohnutý prut a modlil se, aby se vlasec nezařízl mezi kameny na zlomu. Ryba jela a jela… Zdálo se, že její úprk nemá konce. Mezitím se za mnou vytvořil hlouček čumilů. Navzájem se dohadovali, co jsem to zapřáhl za vorvaně. Převážná většina měla za to, že jsem asi čapnul „za sako“ většího kapra. Rozhodčí, který mi stál celou dobu za zadkem, diskutující zarazil. Pravil, že na plovoucí nástrahu jde podseknout kapra jen těžko a navíc prý útočníka viděl na vlastní oči. Přes dramatičnost děje se zraky přítomných zastavily na jeho rtech. Porybný si odkašlal a do ticha pronesl: „Sežral ji totiž největší pstruh nádrže – legendární duhák Fanouš! Směrem ke mně dodal: „Za poslední dva roky byl už bůhvíkolikrát na prutu a vždycky se utrhl. Není divu! Ta potvora dneska může mít dobrých sedm kilo! Přeji hodně štěstí…“ Po tomto sdělení se mi rozvibrovaly nohy jako tanečníkovi hip hopu. 

 

Nato se za mnou rozezněl hotový uragán pokynů. Jedni radili ať povolím brzdu na minimum a nechám pstruha vysílit k smrti, druzí doporučovali brzdu utáhnout a podvolit se osudu mých předchůdců. Někteří závistivci mi zase neopomněli oznamovat každou uplynulou minutu zbývající do konce závodu. Přes všechen stres jsem zdolával dle svého nejlepšího vědomí i umu a pouhé dvě minuty před závěrečným výstřelem jsem úlovek zdárně podebral...

 

Největší ryba závodů.

 

Samozřejmě to duhák Fanouš nebyl! V síti podběráku se mrskala štika s délkou 79 cm. Přestože všichni kibicové byli z výsledku dlouhého souboje zklamáni, já byl naopak navýsost spokojen. Obdržel jsem totiž malý pohár pro lovce největší chycené ryby a... umělého myšáka jsem povýšil do kategorie oblíbených nástrah. 

 

Myšák velikosti 13 cm v porovnání s mých památečním pohárem.

 

Pokračování příště

 

Text a fota: M.M. (alias Mouse Mann)