Jednou mi jeden starý místní rybář vyprávěl vlastní zážitek spojený s nebývalou sumčí agresivitou. Popravdě řečeno, moc jsem mu tehdy nevěřil. Posuďte sami...

Kdysi dávno se vypravěč vydal na obhlídku škod po opadlé velké vodě. Mašíroval podél Dyje a zvědavě prohlížel všechna jezírka a louže, ve kterých zůstaly uvězněné ryby. Vesměs se ale jednalo o droboť, na kterou v jednom kuse útočili racci a volavky. Domorodec si ale všiml, že kolem jedné větší tůňky bezradně přešlapuje spousta ptáků, ale do vody se žádný z nich nehrne. Hned se tam vydal na výzvědy. Záhy zjistil, že v mělkém bazénu uvízl asi metr a půl dlouhý sumec. Ryba sice ještě žila, ale hřbet nad hladinou už měla oschlý jako chlebovou kůrku. Rybář (v tu chvíli spíš pytlák) navětřil snadný úlovek! Vyzul botky, vykasal nohavice a hurá pro něj! Když se k sumci  přiblížil asi na metr, dravec najednou provedl hbitý obrat na místě a zaútočil. Překvapnému lovci se hned zakousl do kotníku jako buldok! Chlapík ho stačil odkopnout druhou nohou a pak  urychleně vycouval na souš. Vzteklá ryba zatím kroužila tůňkou a hledala, do čeho by si ještě hryznula. Pokousaný rybář si znovu netroufal naboso vlézt do vody, proto zanechal dalších vylovovacích pokusů a utíkal domů pro holínky. A také pro vidle, kterými hodlal sumce harpunovat. Když se za necelou hodinu vrátil, po dravci už nebylo ani vidu ani slechu. Kdosi statečnější mu „snadný úlovek“ vyfoukl...

Sumec být agresivní opravdu umí! Příkladem mohou být útoky mlíčáků hlídajících jikry. Při obraně vlastního hnízda „hlídač“ razí heslo - na velikosti nezáleží! Zuřivě se vrhá na ryby všech velikostí, na ptáky i na mírumilovně plující savce. Je pravděpodobné, že by si v té chvíli troufl i na člověka, který by se ocitl v jeho blízkosti.

 

 

Další příležitostí, kdy se dá „vykoledovat“ pokousání, bývá maximální vytočení ryby ze stresu. Když je zkrátka sumec v úzkých, nezdráhá se zaútočit. Každoročně se o tom přesvědčí nejeden sumcař lovící v zahraničí. Typickým příkladem bývá, když rybář v noci uloveného sumce uváže na provaz (navlékátko), aby se s ním mohl vyfotit za světla. Druhý den je ale ryba opět v plné síle a pochopitelně se jí nelíbí, když se s ní kdokoli jakákoli manipuluje...

Podobně se může dravec vystresovat z neznámého  a omezeného prostoru – třeba při pobytu ve vaně či bazénu.

Poslední možností možného „vytočení“ sumce (nejméně pravděpodobná a bez záruky), spočívá prý i v konkrétním čase jeho chycení. Traduje se, že fousáč zdolaný brzy ráno bývá mnohem agresivnější, než když je chycený v průběhu dne nebo večer. Důvodem má být údajně skutečnost, že dravec z rána je „rozladěný a navztekaný“ ze svého nočního neúspěchu při lovu, a tak si potom zlost vylije na svém přemožiteli...

Je-li sumec naladěný útočně se to poznat už na první pohled. Zaujme totiž útočnou pozici spočívající v natažení vousů před tlamu. „Ztopoření kníru“ směrem vpřed u něj funguje jako výstraha – nesahat, nedráždit, jinak kousnu! 

 

 

Závěr krátkého povídání tradičně uzavře příběh od vody, který vlastně shrnuje výše uvedené poznatky...

 

Sumčí rodeo!

Řeka Dyje – srpen 1998: Přihodilo se to přesně rok poté, co se přes Moravu prohnaly ničivé povodně. Zdivočelá voda změnila nejen osudy lidí, ale i ráz krajiny, včetně rybářských revírů. Nic nezůstalo jako dřív! Vše bylo naruby! Hluboká koryta se zanesla, naopak v dříve mělkých partiích vodní živel vymlel několikametrové jámy. Překopané reliéfy dna nás postavily před nelehký úkol. Již osvědčené fleky vzaly za své a bylo třeba urychleně objevit nové.

Od zahájené jsme propátrali dlouhé úseky řeky. Ve vyhledávání čerstvých lovišť nám dost pomohlo extrémní sucho, které snížilo hladinu na minimum. Bylo však obousečnou zbraní. Na jednu stranu nám nízký stav vody umožnil důkladné „prošlapání“ dna, na straně druhé utlumil veškerou dravčí aktivitu. Aby toho nebylo málo, začaly se geometrickou řadou množit sinice...

„Co budeme dělat?“ naříkal Zdeněk. 

„To fakt nevím,“ zněla má bezradná odpověď. 

Po uplynulých čtyřech dnech dovolené jsme byli absolutně v koncích. Našlapali jsme podél brčálové Dyje desítky kilometrů a výsledek – velká „0“! Přes den se navíc kvůli parnu nedalo chytat ani spát, a v noci se nedalo spát ani chytat kvůli komářímu běsnění. Kdyby alespoň občas něco kouslo do nástrahy, ale to se zatím ani jednou nestalo! Nebyli jsme v tom sami. Ze všech stran se ozývaly nářky rybářů. 

„Lepší zahulená hospoda, než chytačka bez záběrů!“ pravil kamarád. 

Vzápětí mi nastínil svůj plán: „Večer místo k vodě vyrazíme za kulturou! A na ryby půjdeme, až si odpočineme. Jen žádné daleké přesuny – chytat budeme jen kousek od chajdy! Stejně to všude stojí za prd...“  

Jak pravil, tak se stalo! I když ne úplně doslova. Nespali jsme totiž ani vteřinu, protože jsme se oproti předpokladu v lokálu maličko „pozapomněli“. Jinak vše ostatní proběhlo podle původního scénáře...

Na mírně vratkých nohách míříme k řece. Začneme lovit v místech, kam bychom normálně nešli ani na nástražní rybky. Už při běžném průtoku zde bývá málo vody, ale teď za nízkém stavu je tu téměř sucho. Přesto navázané gumky odhodlaně vrháme do „špenátu“. I se zvednutou špičkou „počítám“ oblázky na dně. Je tu fakt hodně mělko!

Musíme se přesunout víc na hloubku! Než ale svou myšlenku vyslovím nahlas, obdržím ostrý klepanec do nástrahy. Vzápětí v prutu ucítím obranné manévry zaseklé ryby.

„Něco jsem nabral!“ zvolám. Ani si přitom nechci připustit, že by se jednalo o regulérní záběr. Domnívám se, že jsem spíš něco nechtěně podsekl. Zdeněk jen kroutí hlavou. Za chvíli s ní kroutí ještě víc, protože ze zeleniska vylovím dvoukilového candáta s nástrahou úplně pohřbenou v jícnu. Hlavu si málem ukroutí docela, když mi asi po deseti náhozech gumu slupne další candát. Je sice mnohem menší než ten první, ale je pádným důkazem, že: „Jsou tady!“ 

Porcujeme náhozy vodu až do doby, kdy nad stromy vyleze sluneční kotouč. Hned mě praští po hlavě! Bolestivě pocítím absenci spánku po prohýřené noci.

„Balím! Co ty?“, nadhodím. 

„Ještě počkám!“, odvětí. 

Silou vůle se dovleču zpět k chatě. Zde se trochu opláchnu a praštím sebou do vodorovné polohy. Zda se mi, že spím sotva pár minut, když mě probudí vrznutí dveří. Zdeněk se vrátil z lovu! Pozvednu ztěžklá víčka a spatřím kamaráda, jak drží za čelist svíjejícího se sumce. Něco mi říká, ale moc toho nepochytím. Naštěstí odejde úlovek uložit do vany. Z celého monologu zachytím jen délku ryby - 111 cm.. Vše ostatní mi ihned vyšumí z hlavy. Zvolna znovu upadám do říše snů. Ze spaní mě probudí prásknutí dveří a Zdenkův vzrušený hlas: „Vstávej! Pojď se podívat, co ten sumec vyvádí!“ 

Vím, že pokud nevstanu a nepůjdu, nebudu mít klid. Jako náměsíčník kráčím k vaně. Mramorovaný dravec leží na jejím dně, vousy má rovnoběžně natažené kupředu. 

„Zkus ho pohladit.“, nabádá mě Zdeněk. 

Proč ne? Ve chvíli, kdy se dotknu hladiny, do sumce vjede ďas! Vystartuje vzhůru a rafne mi po ruce jako doga. Jen tak, tak stačím ucuknout. Útok dravce mě dočista probere. 

„To je co?“ vydechne kamarád a dodá, „už mě stačil hryznout!“ Jako důkaz ke mě natáhne dlaň „ozdobenou“ krvavými šrámy... 

O tom, že sumec dokáže být agresivní, jsem několikrát slyšel, ale až do této chvíle nikdy na vlastní oči neviděl.

Kamarádova sumce ovládlo šílenství! Zvedá se k hladině za pouhým stínem ruky, výhružně přitom puká a šermuje kníry. Dokáže se také na místě otočit o 360° a zuřivě chňapnout po větvičce, kterou jsem mu přejel ocasní ploutev.

Už ani nevím, kdo z nás dostal ten pitomý nápad: „Myslíš, že by znovu zabral? Zkusme to!“ Zdeněk spěchá pro svůj vláčák. Dokonce na něm  má stále navázané úspěšné kopýtko z rána. Oba jsme zvědaví, jak bude nasr… dravec reagovat. Nechá se oklamat i podruhé? Kamarád gumovou rybku spustí rybě přímo mezi fousy. Nástraha ťukne o plechové dno, a pak je ve zlomku sekundy nasáta do tlamy. 

Hu! To byl fofr! Zdeněk se lekne, škubne prutem a začne rodeo...

 

 

Zaseklý sumec se točí jako kompasová střelka. Rozbouřená voda cáká daleko přes okraj vany. Zdeněk krouží kolem ní a zdolává, seč mu síly stačí. 

„Dělej něco! Vylov ho! Jestli nás někdo uvidí, tak nás rovnou odvezou do šašku!“ úpí. 

Jeho přání se snadno vysloví, ale hůř provede. Sumec je příliš rozdivočený a nedá se chytit. Když se mi konečně podaří nacpat palec do tlamy, nestačím ho pevně uchopit. Dravec mě předejde, sevře čelisti a začne rotovat kolem osy. 

„Jaúúú! Ukroutí mi prst!“ kvílím.

Pravačku uvolním ze sevření až po několika dlouhých vteřinách a… je dočista vyřazena z provozu! Podobným způsobem mi záhy ryba zlikviduje i levou ruku. Z obou dlaní mi crčí krev. 

Situace je tragikomická. Dva dospělí chlapi nejsou stavu vytáhnout z vany nevelkého sumečka!

Nakonec se nám to přece jen podaří. Sice způsobem, který není úplně podle fair play, ale účel světí prostředky. Z  vany vyrazíme gumovou zátku a vypustíme všechnu vodu. 

Přihlížející poet by pravil: „Vzpínající se bujný oř ztratil půdu pod kopyty a byl nadobro zkrocen...“ 

 

Text a fota: ToRo