Houževnatý zeleňák mizí zvolna z našich vod

Troška latiny

O línovi se tradují různé zkazky. Dokonce jsem četl, někdy v 90. letech minulého století, „pohádku“o tom, jak dokázal přežít jen v jílu, když se vypařila voda. Z podzemí ho poté vyhrabal nějaký bezejmenný bagrista. Nicméně, abych přispěl i něčím reálnějším, tak línovi jsou přisuzovány léčebné účinky, a proto se prý o něj otírají nemocné ryby. Lín je prostě výjimečný po všech stranách, a proto ho většina rybářů považuje za velmi vítaný úlovek, který vždy potěší. 

Bledá a nízká ryba ze zanedbané vody

Minimum z biologie

Lín je poměrně pomalu rostoucí ryba, která navíc není nikterak dlouhověká. Pohlavně dospívá již ve 3 letech a dožívá se kolem dvanácti let. Ryby rostou pozvolna, jejich růst je závislý na klimatických podmínkách. Lín sice dorůstá až 60 cm, ale za kapitální jedince lze považovat kousky nad 40 cm, což neplatí v chladnějších oblastech, kde si o takových rybách můžeme nechat jenom zdát. Dopracovat se k takové rybě, chce znát lokalitu, kde skutečně jsou ve větším množství nebo mít pořádnou dávku štěstí.

Když už jsem zmínil tempo růstu lína, tak je třeba zmínit ještě tzv. triploidní jedince. Tito jedinci jsou tak trošku výjimka a rostou rychle. Nicméně nejedná se o nic, co by šlo na vrub přírody ale člověka. Triploidní líni jsou využíváni v chovu. Do přírody jsou nevhodní, protože jsou prakticky neplodní. Tím že se vytírají s ostatními jedinci, dochází k plýtvání pohlavních produktů plodných jedinců. Lín se stává triploidním, když jsou oplozené jikry (aktivace a inkubaci při 20⁰C)  vystaveny v určitý čas a v určité době chladovému šoku (1-2⁰ C). Což je vlastně princip této metody. Mlíčáci za jistých okolností sice mohou produkovat snížené množství aneuploidních spermií, jikernačky jsou však sterilní. A právě sterilita lína se projevuje zvýšeným růstem v období pohlavního dospívání. Což je účelem této metody – pokrytí poptávky tržního lína na trhu (250 g). V ideálních podmínkách chovu mohou být líni ve věku L4 více než 2x větší než jejich stejně staří spolubydlící nádrže. Ale to bylo spíše pro zajímavost…

U této ryby je dobře patrný pohlavní dimorfismus. O samcích se říká, že se stydí – proto jsou jejich břišní ploutve delší než u jikernaček a překrývají řitní otvor. 

Krásně urostlý mlíčák s vysokým tělem z teplé lokality bohaté na potravu

Kdy a jak lína lovit

Lín je sice teplomilná ryba, ale jeho úlovky na jaře nenechávají dlouho čekat. Určitě se lze jeho záběru dočkat ještě v době,  kdy jsou kapři letargičtí a neberou. Svého prvního letošního lína, resp. línka, jsem chytil ještě v den, kdy jsem ráno škrabal auto, a vzduchem poletoval sníh. Samozřejmě platí: čím tepleji, tím lépe! Každopádně duben už je měsíc, kdy se opravdu vyplatí na líny vyrazit a v květnu jejich zájem o nástrahy graduje. V teplém jaru  se záběrů od lína dočkáme prakticky po celý den.

V létě už to bývá jiná! Aspoň takové jsou mé zkušenosti. V létě se z něj stává ryba soumraku a úsvitu. Přináší to jisté kouzlo. Člověk bývá u vody sám, všude je klid a noční atmosféra na rybáře přímo dýchá. Osobně mám rád denní lov, ale jen kvůli vlastnímu pohodlí. Za tmy navazovat, řešit nějaké motanice, k tomu hlídat, aby nám ryba nezajela do vodní vegetace, je mnohem náročnější než přes den. I v létě ještě lze nějaký kousek vymodlit v časném dopoledni, ale pak už je to víceméně otázkou náhody.

Líny hledáme hlavně tam, kde mohou žít svým skrytým způsobem života. Tedy v okolí ponořených větví a hlavně kolem vodní vegetace. Stulíková pole, rákosy, místa s nafoukaným okřehkem, trsy vřesu – to jsou jejich top fleky! Bloumají většinou trasami, kde se mohou krýt. Už proto je můžeme lovit třeba jen v několika decimetrech vody. Určitě tudy povede nějaká jejich cestička. Taková místečka neslouží jen k úkrytu, jsou to i bohaté líní spíže. Množství bentosu tam bude četnější, než kolik líni dokáží spást. Tam, kde je úkrytů málo, bude lov opravdovou sázkou, a kde úkryty chybí úplně, nezbývá než zkoušet různá loviště a hledat jejich „cestičky“. Líni se totiž při klidné hladině dokážou snadno prozradit – mohou za to drobné bublinky stoupající k hladině. Řetízek bublin dává najevo, že se líni pokouší v bahně najít něco k snědku.

Líni nejsou žádní vytrvalostní plavci, tudíž budeme-li je hledat na řekách, tak jen v klidných úsecích. Ještě úspěšnější je chytání ve slepých ramenech – to jsou lokality značky ideál! Osobně mám k lovu nejraději mělčí teplé rybníky. 

Lín je ryba jara

Lín a feeder

Když se řekne lín, každému se pravděpodobně vybaví husí brk posazený do oka mezi lekníny. Nicméně jde to i s feederem. Jen je třeba doladit několik věcí. 

První je: jak být s rybou v kontaktu. Přeci jen, když budu chytat na metrové hloubce se splávkem, musí zákonitě lín zabrat tak, aby pohnul se splávkem, který je třeba jen pár decimetrů nad ním. Oproti tomu u feederu ta vzdálenost může být několikanásobně delší. Tady stojí za zvážení, jestli by nebylo lepší na delší vzdálenost použít pletenku. Zvláště pak, pokud budeme lovit na delší vzdálenost. Neprůtažná pletenka najde opodstatnění i v jiném případě. Pokud máme to štěstí a víte o revíru s velkými kusy, tak budeme lovit pravděpodobně v blízkosti stulíků či jiné vodní vegetace. Na šňůřee rybu můžeme více brzdit, a když už se ryba do vegetace dostane, tak ji pletenka bude, na rozdíl od vlasce, prořezávat jako pilka. Tam, kde není žádná vodní tráva, budou alespoň u břehu vrby, olše či jiné stromy, jejichž kořeny pod vodou budou líny rovněž přitahovat. 

Druhá věc je délka návazce. Volím většinou spíše kratší, protože jsem stále v kontaktu s nástrahou. Když lín na soustu nepozná žádnou zradu může být kolikrát pěkný hltavec - i když bude žmoulat potravu prakticky na místě, předejdu tím jeho zažrání. Lín je „v(d)ěčný ochutnávač“, který si s nástrahou dlouho pohrává, nasává ji a zase vyplivuji, než se nakonec odhodlá k činu - tj. k záběru.

Jde to i s feederem!

Nástrahy

Lín ve mně vůbec symbolizuje jakési retro, jakousi starou klasiku. Toho bych se držel i ve výběru nástrah. Lín si ochotně smlsne i na drobných peletkách, ale pro mě jsou osvědčenou klasikou klasické nástrahy - kukuřice, pečivo, a hlavně živé nástrahy - hnojňáci, masňáci, kopané žížaly. Na větší jedince rozhodně rousnice! Jediné čemu moc nefandím - jsou dendrobeny. I když nikdy neříkej nikdy... 

Co se týče velikosti sousta, tak na hodně prochytávaných vodách doporučuji miniaturizovat! Pokud se zde líni vyskytují a dokázali přežít, tak jen proto, že byli hodně opatrní. Už dobře vědí, že pečení holubi jim do tlamky nevlítnou, a proto se určitě nebudou vrhat na to největší a nejlákavější sousto. Oproti tomu jen jediný hnojňáček, dva bílí červíci nebo střídka chleba mohou být tou nejsvůdnější jednohubkou.

Masňáci jim chutnají

Vnadění

O vnadění línů není třeba psát nějaké přesná pravidla a zákonitosti. Může se měnit místo od místa, spíš bych se řídil citem a rozumem. Lín je plachý, není nikterak průbojný, a tak nějaké rozsáhlé krmení bude mít jen ten výsledek, že na ně líni najedou, protože je k němu nepustí kapři a větší bíla ryba. Dovedu si to představit jen v lokalitách (kterých je ovšem jako šafránu), kde je lín zastoupen početněji a kaprů je méně. 

Většinou volím „krmnou taktiku“ zcela jinou. Krmím jen po troškách, obvykle jednu, dvě koule a k nim i pár zrnek kukuřice. Lína i takové skromné množství dokáže zastavit, a po zdolání prvního „zelenáče“ mohu dále dokrmit. V případě, že mi na navnaděné místo najede jiná ryba, už dál nekrmím! Nechám ji návnadu vyzobat a počkám, až odpluje.

Čím krmit? Na trhu existují krmné směsi určené přímo k lovu línů (nebo se tak alespoň podle obalu tváří). Teoreticky fungovat mohou, jen se docela špatně shání. Neznamená to však, že všechno ostatní je na líny špatné. 

Mně třeba zabírá krmení určené cejnům. Bývá povětšinou tmavé barvy a není nijak chuťově výrazné. Chutná trochu sladce a v pozadí je cítit i slanost. Dle vůně tipuji, že je v něm určitě kokosové aroma. Tuto směs obohatím troškou kukuřice, přihodím pár masňáků a hurá na ně! Určitě bude dobře „šlapat“ i perník a podobné koření. V letních měsících i ořech. Pokud nastavuji směs strouhankou, volím chlebovou. Chlebová vůně je pro líny velké lákadlo!

Vhodné krmení je tmavé a sladké. Masňáci a bonduelka je bonus navíc

Výběr drobností

Jak sem již předeslal, sousta volím spíše malá, a proto je i háček malý. Sice má každý výrobce odlišnou velikost číslovaní, ale v průměru používám vel. 12, nebo ještě menší. I kdybych se rozhodl chytat na rousnice, nedoporučuju klasický žížalový háček, tzv. „úhořák“. Pro snadný zásek do líní tlamky je vhodný háček s větším obloučkem a kratším ramínkem.  

Krmítko dávám co nejlehčí, jen ať při dopadu do mělké vody moc nešplouchá. 

„Hrubost“ sestavy je třeba úměrně zvolit dle podmínek. Je rozdíl lovit na volné vodě, kde v pohodě vystačíme s dvanáctkou vlascem, a naopak někde ve volných okách mezi stulíky. Tam zase připadá v úvahu nasazení pletenky, která bude, v případě záběru velkého lína, lépe kosit houževnaté stonky.

Větší kousek ze stulíkového pole zdolaný pomocí pletenky

Teorie postavená na hlavu!

Když už jsem v úvodu předeslal, že k ulovení pěkného lína je zapotřebí pořádný kopec štěstí, musím se podělit o zážitek mého kamaráda. Nadpis kapitoly by také mohl znít: Nebojte se být odlišní!

Vše začalo úplně nevinně. Jednoho listopadového rána jsme se vydali na štiky. Vyrazili jsme brzo, abychom zabrali jedno zajímavé místo v zátoce, které bylo akorát tak pro dva rybáře. Hladina v přehradě už vyklesala, nicméně vody před námi bylo pořád dost. Na začátek listopadu panovalo stále ještě teplo. Připravili jsme si pruty, svlékli bundy a nedočkavě čekali až nám rybářský řád dovolí nahodit. Hned jak nadešla hodina „H“ a minuta „M“, letěly naše káče do vody. Nahodil jsem první prut, a než jsem ho položil do vidličky, „pestrý špunt“ se žblunknutím zajel do hloubky. Rybku jsem asi poslal štice rovnou na talíř. V průzračné vodě jsem viděl jsem dravce viděl jako v akváriu. Štika stála, nikam neujížděla. Byla pěkná! Po chvíli jsem proved zásek, přišlo několik výpadů a už se ryba mrskala v podběráku. Nebyl to žádný krokodýl, ale ani mrňous. Skvělý start dne!

Kamarád jen usykl, že jsem zatracenej haluzář. Ani jeden z nás tehdy netušil, že měl vlastně pravdu. Od zdolání štiky už totiž žádný záběr nepřišel...

Hodiny ubíhaly a slunce bylo výš a výš. U hladiny se objevily spousty rybek a nastal mrtvolný klid. Celou naši depresi utvářel fakt, že do nich nevletěl ani miniaturní okounek. Při pohledu ze zátoky na volnou vodu bylo vidět spoustu rybářů, kteří měli políčeno na kapra. Kupodivu je i chytali. Pravděpodobně bylo čerstvě „nasypáno“, počasí jako o babím létě, bodejť by tedy nechytali! Kamaráda změna lovu provokovala a lákala. Přestože měl „nabito na kaču“, používal tvrdé fedráky. Dokonce v batohu našel i zapomenutý pytlík se zbytkem krmení. Jen neměl co nastražit na háček. V tom jsem si vzpomněl, že jsem předchozí den naháněl okouny s marmyškou okouny a z kapsy vyšťáral krabičku dendroben. Kamarád sice brblal, že by raději masňáky, ale stav nouze byl stav nouze. 

Bylo rozhodnuto! Kamarád se stěhoval ze zátoky ven a já ho následoval. Nechtělo se mi číhat na štičí záběr samotnému. Ovšem to, co následně s žížalami udělal, jsem viděl poprvé. Natrhal z nich kousky o velikosti masnáků a postupně je navlékal na háček. Hned jsem se ho zvědavě ptal: proč? Odpověděl: „Šťáva z červů se musí uvolňovat, jen tak přiláká ryby…“ Přiznám se, že jsem koukal jako nevěřící Tomáš a myslel si něco o bláznivých experimentech.  

Ovšem zanedlouho jsem byl vyveden z omylu. Sotva nahodil, vytáhl celkem obstojného cejna. Hned byl spokojenější, protože si konečně sáhl na rybu. Měl zaklipováný vlasec, takže další nához mířil přesně do stejného místa. To se následně ukázalo jako zrada, dostal zanedlouho záběr, prut šel do hokejky, ovšem než stačil uvolnil gumičku, kapr se utrhl. Při dalším záběru byl kamarád šikovnější a podařilo se mu zdolat slušného lysce. Jeho úspěch mě nakopl, abych zase začal „pracovat“. Rozhodl jsem se vyzkoušel apetit štik u nedaleké skalky. Ještě než jsem se přesunul, domluvili jsme se, že lovu dáme ještě půl hodinky. Když už jsem skládal jeden prut, spatřil jsem, že kamarád dostal záběr. Sekl! Ryba se evidentně moc nebránila a záhy skončila v podběráku. 

„Lín a pěknej!“ zavolal. Nedalo mi, abych se nešel podívat z blízka. Už přesně nevím kolik úlovek měřil, ale 40+ měl určitě! Navíc přišel ve vodě, kde se línů moc nechytí, a už vůbec ne takových. Ryba samozřejmě zabrala na „trhanici“ z dendroben. Nikdy jsem do té doby naškubanou žížalu nenastražil, ale toho dne opravdu fungovala skvěle. Inu, člověk se opravdu učí celý život...

Památeční lín ulovený na natrhané žížaly

Text a fota: Dušan Poliak (Duši)