Bon appetit, páni Sumci!

Řeka Dyje pod Novými Mlýny – srpen 2004: Je pátek, pozdní odpoledne a dusno k zešílení. Zvolna připravuji „vercajk“. Nijak nespěchám. Čekám na příjezd kamaráda, který s autem bloudí kdesi v okolí. Ne a ne najít správnou cestu. Konečně je tu! Zaparkuje a už se vítáme. Slivovičkou - jak jinak...

Petr vzápětí prohlíží můj nachystaný prut. Vzhledem k tomu, že se jeho bydliště nachází ve východních Čechách, má spíše natrénované pstruhy, tlouště a okouny. Nejsilnější vlasec, na který kdy vláčel je prý monofil 0,18 mm! Už z toho důvodu mu má šňůra na 15 kg připadá jako jeřábní lano. Fousáče na přívlač nikdy nelovil, dnes bude jeho (doufám, že úspěšná) sumčí premiéra. Do karet nám hraje „skleníkové“ počasí a ohlášené přívalové deště.

Při chystání si neodpustím poznámku: „V takovém čase určitě přijdou! Slizouni dnes polezou až na břeh!“ Kamarád je na lov natěšený jako panic na svatební noc. Musím brzdit jeho elán: "O nic nepřijdeme, když vyrazíme po půl desáté. Počkáme, až komáři od vody vyženou konkurenci." Petr je však neodbytný, a tak nakonec stejně mašírujeme k řece o celou hodinu dřív, než obvykle vyrážím.

Mnou vytipované místo je volné. Ležérně prohazuji proud, avšak o to usilovněji odrážím útoky komářích letek. Je jich přesila. Petr se halí do repelentového odéru a má pokoj. Doufám, že po úplném setmění roje "bzučících upírů" prořídnou, a naopak zhoustnou záběry od "vodních kníračů". 

Co se týče ryb – zatím je klid. Jediným vzrušujícím momentem je hlučný placák od bobra u druhého břehu. Moc radosti mi neudělá, ale kamarád je z něj na větvi. Beru mu radost ze zážitku: "Bobři na Dyji nejsou žádnou vzácností. Jsou jich tu desítky! Ale když začnou šmejdit ve vodě, sumce zapřáhneš jen výjimečně. To se spíš trefíš do kožichu plovoucí maximyši..." Náš bobr naštěstí za chvíli z řeky vyleze a zmizí zpět v lužním lese.

Krajina se zvolna ztrácí v šeru. Šplouch! Další "bomba" u protějšího břehu! Vzápětí druhá a hned třetí. 

"Těch bobrů tu máte, že je můžete vyvážet!" slyším Petrův hlas.

"To už nebyl bobr, ale sumec!", odpovím. 

"Kecáš!" hlesne kamarád. Jenže ve stejné chvíli se ozve řádný zálov přímo před ním. Kamarád si málem sedne do vody... 

Tlučení se stupňuje. Troufám si říci, že na stometrovém úseku řeky současně loví snad dvě desítky sumců! Řežou do rybek ostošest, ale našim nástrahám se zkušeně vyhýbají. 

Sakra, proč!? Neúspěšnou dvoudílnou rapalku nahradí pořádný twister. Snad se jím konečně trefím do sumčího apetitu! 

Než to ale stačím zjistit, rabování dravců zvolna ustává. Během půlhodiny je na hladině ticho jako v hrobě! Dravci se asi nacpali a zašili se do úkrytů. Jen kdesi proti proudu se občas ozve ojedinělé sumčí puknutí. 

"Hele, nějaký opozdilec! Jdem po něm?", ptá se Petr. Nechce se mi. Přesunem po tmě naděláme moc hluku, který zrovna sumci nemilují. Spíš zastávám vyčkávací taktiku - dost možná dravci číhají, až se rozplašené rybky uklidní a shluknou. Pak do nich znovu udeří! Minuty ubíhají...

Již hodinu vytrvale házíme a hladina je stále mrtvolně tichá. Ani šplouchnutí, ani kroužek. Občas se ozve jen ten jediný sumec proti vodě. 

"Za dvacet minut je padla!", upozorňuje mě Petr. Není co ztratit tak se posuneme nahoru. Brodíme se krajem vody a vyháníme odsud cejny, kteří jsou doslova nalepení na břeh. Mají strach ze sumců - to je dobrý úkaz! Dravci možná ještě loví, jen jsou víc u dna. 

Konečně staneme naproti místu, kde raboval sumec – "jedináček". Až tady zjistíme, že vlastně lovil těsně u druhého břehu v „tunelu“ pod převislými větvemi. Tam se dá stěží nahodit za bílého dne natož teď při bledém svitu měsíce. Dravec se stejně odmlčel - buď se stačil nažrat, nebo ho vyplašil náš přesun. Za pár minut bude půlnoc, takže je to stejně fuk. Setrvačností nahazuji ke druhé straně a myšlenkami už jsem v posteli. 

Bez varování dostanu petelici do prutu! "Mám ho!" vyhrknu. Petr si myslí, že si z něj dělám psinu – proto blikne baterkou na špičku prutu: "Fakt jo!" vydechne. 

Sumík se silou cpe pod převislé haluze. Vzteká se, metá kozelce, fackuje šňůru, provádí výkruty do hloubky – bojuje nezvykle aktivně. To je jen dobře, o to dřív odpadne! I tak je už jasné, že zdoláváním přešvihnu povolenou dobu lovu. Zápas přitom nijak zbytečně neprotahuji. Naopak hned při první příležitosti dravce chňapnu za pysk a šup s ním z vody. Ani předtím nedostal pohlavek...

Petr na zemi rozkládá metr a na něj pokládáme rybu - je o čtyři centimetry delší než měřidlo. Zaznamenám úlovek do papírů, pak sumíka stočím do silného igelitového pytle a podám ho kamarádovi se slovy: "Kdyby už nic nebylo, tady máš prezent za asistenci!" 

"Jen počkej, zejtra chytím většího," odvětí, ale pro jistotu si úlovek převezme. Míříme k vesnici a cestou rekapitulujeme předešlé hodiny. Nejde nám do hlavy, proč nám žádný sumec nezabral v době jejich nejvyšší lovecké aktivity. Je to záhada! Nad možnými příčinami debatujeme během "ubytování" sumce do vany a později i po zalezení do spacáků. Pravdy se stejně nedopátráme. Než probereme strategii na následující lov je půl druhé. Nejvyšší čas jít chrnět! Za dvě hodiny zahrčí natočený budík...

Budík se rozeřve o půl čtvrté ráno. Šílené probuzení! Lezeme z postelí jako slepá koťata. Náčiní máme připravené z předešlého dne, tak se zbývá jen ustrojit a nalít do sebe kafe na probrání. Hotovo! Vyrážíme na naše včerejší posty. Ouha, už je tu plno! Jacísi kapraři nemohli dospat a přes noc na břehu vybudovali malou dědinu.

Vlečeme se níž po proudu. Každý trošku slušnější flek je už obsazený. Na jezerech fučí vítr, a tak se všichni návštěvníci přesunuli pod hráz. Zde doslova okupovali celou Dyji. Jsme zahnáni i z jediného relativně volného místa, neboť nedaleko sedící bobkař, má jeden prut nahozený daleko po vodě a druhý (zcela proti logice) vysoko proti proudu. Uzurpoval pro sebe dobře padesátimetrový úsek řeky. Rozladěni míříme dál do džungle. Jak ubývá průjezdných cest, tak ubývá postav s kyblíky. Konečně se tu dá najít i slušný flek k vláčení. Jediným kazem na kráse je skutečnost, že tak daleko jsem snad nikdy nebyl, a tudíž nahazujeme do naprosto neznámé vody. Přímou úměrou se to odráží na rychlejším "vypařování se" nástrah. Abych omezil ztráty dražších lákadel ve vázkách, navazuji vlastnoručně vyráběné velké twistery. Kamarád přezbrojuje na gumy také – snad mu dopomohou k uvláčení prvního sumce. 

Zase lákáme dravce, ale zase jen trháme a navazujeme. Povážlivě mi ubývá gum. Kamarád je na tom obdobně, ale statečně se drží. Neustále hýří optimismem. 

Je téměř devět hodin dopoledne a dosud jsme neměli ani náznak záběru. Je nejvyšší čas zastavit "krvácení" našich krabiček. Troubím k ústupu. Centrální útok na sumce se očividně nezdařil! Odřezávám nástrahu a vláčák skládám. Petr souhlasí s návratem, ale prut si ještě nechává v "bojové poloze" - byť za cenu, že bude stále špičkou zamotaný někde ve křoví. Cestou zpátky míjíme stejné tváře z časného rána, jen se zdají být víc zachmuřenější. Asi se moc nechce ani kaprům...

"Hele, támhle je volný flek," zajásá kamarád a přidává do kroku. Uvolněné místo znám, rozhodně není úplně marné. V půli řeky je pod hladinou torzo mohutného dubu. Možná to byl pravý důvodem, proč odsud kapraři zmizeli předčasně. Nám to nevadí. 

Znovu sestavuji prut a navazuji twister. Současně Petra poučuji o přesném uložení stromu, hloubkových poměrech a reliéfu dna. Popíšu mu i své osvědčené vedení, které místní vousáče řádně rajcuje. Kamarád po mně chce praktickou lekci a tak gumu "odhazuji v dál". Po dopadu nástrahy k protějšímu břehu ji nechám úplně vyklesat. Se zvednutou špičkou prutu a při napnuté šňůře ji pak volně nechám unášet proudem. Vůbec nenavíjím, pracuji jen špičkou prutu. Občas twister brnkne o jílovité dno, ale jsem naprosto klidný – tady se nevázne. Tedy kromě dubu, o kterém vím, zde není jiných překážek. 

Proč tu jsou sumci? Protože v jílu jsou hluboké rýhy, jámy a díry. V těchto vymletých „norách“ číhají kníratí dravci na neopatrné rybky. Klopýtání gumy po dně jim připadá naprosto věrohodně. Tak nějak by splouvala skutečná potrava. Její nasátí sumcem pak bývá dílem okamžiku. Když nástraha bez úhony doklouže až ke břehu, teprve tady ji začnu nestejnoměrně přitahovat. I v tomto okamžiku nezřídka přijde festovní úder od sumíka, který se nechal vylákat z brlohu a kořist pronásledoval. Ukázka techniky je u konce...

S plnou vervou odpálíme twistery. Petr už dnes trhal dost, tak je opatrný. Svou nástrahu vodí zbytečně vysoko ve sloupci. Během házení a přitahování debatujeme o rybách, ženských, rybářských závodech apod. Stojíme vedle sebe sotva na délku prutu. Občas mohu kolegovu špičku sledovat z těsného detailu, což mi nedělá dvakrát dobře. Upozorňuji na to Petra: "Když dostaneš prdu, tak mi přerazíš zobák nebo rovnou vyšvihneš oko!" 

"To bych ti nemohl udělat," odvětí se smíchem, ale pro jistotu prut pozvedne. Ještěže tak! Z pouhých třiceti čísel mohu spatřit to, o čem jsem před chvílí mluvil. Špička se prudce vychýlí vpřed. Kamarád reflexivně přisekne. Pak ještě přidá "pojišťovák". Záběr jako blesk z čistého nebe! 

Podle tahu a kličkování šňůry po hladině je jasné, že se jedná o vytouženého sumce. Petr soustředěně zdolává a jak v transu šeptá: "Ten mačká, Ten mačká!"

Rybář pumpováním postupně získává převahu. Sumec se převalí na hladině. Devadesátník to bude. 

"Couvej, já ti ho vyndám," houknu na Petra. Sumci se daří u břehu zamotat do trav – chvíle napětí a... už ho pevně držím za čelist. Úlovek vysmýkám z porostu a předávám jej do péče přemožitele. Kamarád křepčí jako dítě u vánočního stromku. Vzápětí telefonuje na všechny strany, aby světu oznámil svůj úspěch. První uvláčený "knírač"! Kolik radosti! 

Úplně stejně jsem to kdysi prožíval i já. Poslouchám tok slov, kterým Petr zahlcuje svůj mobil a sleduji jeho gestikulaci. Přitom házím spíš ze setrvačností a jen málo se věnuji lovu. 

Hrrrk! Proklouzne mi cívka na navijáku. Něco mi chce sebrat prut! Mrknu po pulzující špičce a vzápětí po Petrovi. Kouká na mě vytřeštěným zrakem a do aparátu pohotově praví: "Musím končit! Máme druhýho sumce!" 

Soustřeďuji se na zdolávání. Pumpuji i povoluji. Pojednou mám na prutu kamarádovy ruce. 

"Co blbneš? Sumci se čtyřručně nezdolávaj!" zaprotestuji. Kamarád bezelstně odpoví: "Chci jen zkusit, jestli taky mačká..." 

Přenechávám tedy prut v jeho v držení. "Tak co? Mačká?" ptám se.

"Jo! Mačká, mačká..." libuje si. Bohužel ne dlouho. Dravec zamíří k potopenému stromu a šup - už je v něm! Tvrdá vázka. Petr mi s provinilým výrazem vrací prut. Škoda... 

Na nějaké potápění absolutně nemám náladu. Poslední možností před utržením je úplné povolení šňůry – uvízlá ryba se někdy sama vyprostí. Šance sotva jednoprocentní, ale proč ji nezkusit. Čekám tak půl minuty. Když šňůru opět napnu, ve špičce prutu se rozezní "tamtamy". Sláva! Je venku! Petr si "zabubnování" také povšimne a začne fandit. Sumec ztratil dost šťávy, takže už nebojuje ani na půl plynu. U břehu udělá pár přemetů a leží jako špalek. Dostat ho na břeh už je snadné. 

Fotíme oba dravce (92 a 115 cm) a blahopřejeme si navzájem. Ještě před necelou hodinkou bych na náš úspěch nevsadil ani falešný pěťák. Vždyť od rána bylo vše proti nám. Naštěstí se tahoun Petr nevzdal a šel tvrdohlavě za svým snem. A já se jen sklouzl s kamarádem, který svou trpělivostí asi podplatil štěstěnu... 

Text a fota: ToRo